autor: Adella Kaulitz & Lenna W.K.T.
Tom
Právě tuto otázku jsem slyšet nechtěl. Kouknu k zemi. Nadechnu se.
„To je hodně osobní. Ale povím ti to. Byl to můj bráška. Moje malé sluníčko. Zabili jej před mýma očima,“ špitnu zničeně. Přitáhnu si jej ještě blíž a schovám obličej do jeho vlásků, aby neviděl slzy, co zalily mé oči.
„Měl jsem jej moc rád. Bylo mi deset, když se narodil,“ šeptnu doslova zničeně. Zavřu oči a nechám spadnout slzy na kůži Billova krku. Zaútočil na nejbolestivější místo v mém srdci.
„To je hodně osobní. Ale povím ti to. Byl to můj bráška. Moje malé sluníčko. Zabili jej před mýma očima,“ špitnu zničeně. Přitáhnu si jej ještě blíž a schovám obličej do jeho vlásků, aby neviděl slzy, co zalily mé oči.
„Měl jsem jej moc rád. Bylo mi deset, když se narodil,“ šeptnu doslova zničeně. Zavřu oči a nechám spadnout slzy na kůži Billova krku. Zaútočil na nejbolestivější místo v mém srdci.
Bill
I přesto, že mi tenhle muž tolik ublížil, nezabránil jsem lítosti. Možná proto je někdy tak krutý. Neudržel jsem se a konejšivě ho objal.
„To je mi líto,“ řekl jsem popravdě a otřel mu malou rukou jeho slzy.
„Neměl jsem se na to ptát.“
„To je mi líto,“ řekl jsem popravdě a otřel mu malou rukou jeho slzy.
„Neměl jsem se na to ptát.“
Tom
Rychle se seberu.
„Uh… Ne, to je v pořádku,“ polknu. „Jen o tom nemluvím často, a i když je to hodně dávno, bolí to,“ šeptnu, ale stále se nechávám objímat. Přejíždím po zádech, toto objetí mě neskutečně uklidňuje.
„Pojď, měli bychom se vrátit.“ Pošeptám.
„Uh… Ne, to je v pořádku,“ polknu. „Jen o tom nemluvím často, a i když je to hodně dávno, bolí to,“ šeptnu, ale stále se nechávám objímat. Přejíždím po zádech, toto objetí mě neskutečně uklidňuje.
„Pojď, měli bychom se vrátit.“ Pošeptám.
Bill
Přikývnu. Je mi tě opravdu líto. Vypadáš teď tak bezbranně, i přesto, že jsi o tolik vyšší a o tolik starší a silnější. Jistě, každého zlomí smrt někoho blízkého. Mně zabili matku a otce jsem ani neznal. Jestli jsem měl sourozence, to nevím. Nic, co se stalo, než mi bylo pět let, si nepamatuju.
Když jsme se tedy posadili, ani jeden jsme nepromluvili ani slovo. Vypadalo to, jako by se Tom stále dostával z té hrozné události. Litoval jsem toho, že jsem se ho na tu fotku ptal.
Když jsme se tedy posadili, ani jeden jsme nepromluvili ani slovo. Vypadalo to, jako by se Tom stále dostával z té hrozné události. Litoval jsem toho, že jsem se ho na tu fotku ptal.
Tom
Opravdu se vzpamatovávám. Můj malý bráška, byl tak nevinný. Pak vezmu Billa za ruku, pevně až skoro bolestivě stisknu a táhnu ven. Po cestě zaplatím. Venku se maličko uklidním. Nechám Billa se usadit do vozu a celou cestu zpět naštvaně funím.
Bill
Jeho obličej je zase tak jiný. Opět se chová tak chladně a bolestivě. Sám mám strach, že jsem udělal něco špatného a trochu se třesu. Nechci ani pomyslet, co by se mnou udělal, kdyby měl špatnou náladu. Snad jestli jsem to přehnal? Vždyť se nechoval krutě, bylo mu smutno. Sedím vedle něj tichý jako myška a nervózně vyčkávám, co bude.
Tom
„Zabiju ho, zabiju toho zmetka,“ funím naštvaně. Pomalu ani nevnímám Billa, jak moc jsem naštvaný na toho, co mého brášku zabil. Pak si ale uvědomím, jak se má nálada změnila a pohlédnu na jeho tvář. Zorničky jsou roztažené strachem. Zklidním se, ale jen nepatrně.
„Pojď ke mně. Ukaž mi, jak jsi hodný chlapec. Pojď mne rozveselit,“ šeptem jej vyzvu a dívám se do té strachem doslova zohavené tváře. Takhle se mi nelíbil, nelíbil se mi, když se mě bál.
„Pojď ke mně. Ukaž mi, jak jsi hodný chlapec. Pojď mne rozveselit,“ šeptem jej vyzvu a dívám se do té strachem doslova zohavené tváře. Takhle se mi nelíbil, nelíbil se mi, když se mě bál.
Bill
Trochu zdráhavě si k němu přisednu zase blíž. Koho zabije?
Vůbec nevím.
Přitulím se k němu a zadívám se do jeho očí. „Jak tě mám rozveselit?“
Vůbec nevím.
Přitulím se k němu a zadívám se do jeho očí. „Jak tě mám rozveselit?“
Tom
„To je mi úplně jedno, něco pěkného mi povídej, nebo se mne dotýkej. Nechci, aby ses mne bál,“ šeptám do jeho maličkého ouška. Dávám mu vlásky za ucho, jemně hladím na tváři.
Bill
Něco mu povídat?
Dotýkat se ho?
Co když zase udělám něco špatně? Poslechnout ale musím, tak se k němu přitulím a zahledím se mu do očí. Jsou moc krásné. Někdy kruté, někdy něžné, teď se v nich však odrážela bolest.
„Proč pracuješ ve věznici?
Dotýkat se ho?
Co když zase udělám něco špatně? Poslechnout ale musím, tak se k němu přitulím a zahledím se mu do očí. Jsou moc krásné. Někdy kruté, někdy něžné, teď se v nich však odrážela bolest.
„Proč pracuješ ve věznici?
Tom
„Doufám, že tam jednou přivedou toho muže, co jej zabil,“ vážně pevně si Billa k sobě přitulím a hladím jej přes šaty na kolínku.
Bill
Zamyslím se. Ano, jistě bych udělal totéž. Určitě bych si ovšem svou bolest nevybíjel na ostatních dětech.
„Ale proč všem ubližuješ?“ Asi bych se měl plácnout přes pusu, protože odporovat bych Tomovi skutečně neměl.
„Ale proč všem ubližuješ?“ Asi bych se měl plácnout přes pusu, protože odporovat bych Tomovi skutečně neměl.
Tom
Podívám se na něj chladnýma očima. Moc ošklivě. Má tvář se zakaboní. „Říkal jsem, abys mi něco povídal a ne, aby ses mě zvědavě vyptával!“ zavrčím.
Bill
Trhnu sebou pod jeho zlým pohledem. Skutečně jsem to přehnal. „Omlouvám se.“ Špitl jsem potichu a uhnul pohledem.
Tom
Jeho omluvu nechám bez odezvy. Jen přejedu dlaní po hubeném stehně. Když se vůz zastaví, vyvedu ho ven. I přes to, že jsi mě nakonec naštval, ti nabídnu rámě a vedu do cely. Otevřou. Dostal lepší přikrývku. O dost teplejší bez děr. Vyhnali všechny krysy. Svléknu ho a prohlížím si jeho nahé tělo. Pak mu obléknu vězeňské oblečení, uložím, přikryju.
„Měl bych tě zbít za tvoji poslední větu. Ale abys věděl, že jsem vážně moc rád a moc vděčný za to, jak jsi byl dneska hodný, dostaneš zítra šanci, abys mi to mohl vynahradit,“ pošeptám mu do ucha a následně jej na něj políbím.
„Měl bych tě zbít za tvoji poslední větu. Ale abys věděl, že jsem vážně moc rád a moc vděčný za to, jak jsi byl dneska hodný, dostaneš zítra šanci, abys mi to mohl vynahradit,“ pošeptám mu do ucha a následně jej na něj políbím.
Bill
I přesto, že jsem nebyl unavený, usnul jsem docela rychle.
Bylo pozdě v noci, kdy jsem otevřel oči a nepřítomně hleděl kolem. Všude byla tma. Jen studené pochodně, které dohasínaly, dávaly té pochmurné budově trochu světla. Posadil jsem se na zem k mřížím a koukal k malému okýnku ve stropě. Okno bylo zamřížované, ale alespoň trochu byla vidět obloha. Musel jsem se pousmát. Ten kousek svobody. Černočerná obloha, posedá hvězdami.
„Taky se ti líbí hvězdy?“
Trhl jsem sebou a rozhlídl se, kdo to mohl mluvit. Když jsem pořádně zaostřil, spatřil jsem Gabriela, který byl hned o celu vedle mě. Měl ruce vytažené a hrál si s něčím.
Bylo pozdě v noci, kdy jsem otevřel oči a nepřítomně hleděl kolem. Všude byla tma. Jen studené pochodně, které dohasínaly, dávaly té pochmurné budově trochu světla. Posadil jsem se na zem k mřížím a koukal k malému okýnku ve stropě. Okno bylo zamřížované, ale alespoň trochu byla vidět obloha. Musel jsem se pousmát. Ten kousek svobody. Černočerná obloha, posedá hvězdami.
„Taky se ti líbí hvězdy?“
Trhl jsem sebou a rozhlídl se, kdo to mohl mluvit. Když jsem pořádně zaostřil, spatřil jsem Gabriela, který byl hned o celu vedle mě. Měl ruce vytažené a hrál si s něčím.
„Mám rád hvězdy. Jsou tak svobodné.“
„Ano, to jsou,“ přitakal Gabriel a bylo slyšet, že si lehl na rozvrzanou postel.
„Jak dlouho tu jsi?“ zeptal jsem se a dál jsem pozoroval oblohu.
„Už pěkně dlouho,“ přiznal Gabriel. „Asi pět let.“
Divím se, že jsem nevyjekl zděšením. „Tak dlouho?“ Jak tu mohl vydržet? Já tu jsem sotva týden a už z toho všeho umírám. Copak se dá v tak děsivém a krutém prostředí vydržet pět let?
„Časem si prostě zvykneš. Po roce ti to tady bude připadat úplně normální,“ povzdechl si. „A ani bych odejít nechtěl.“
„Je tu Tom…?“ uhodl jsem a šel jsem si zase lehnout do postele.
Gabriel se tiše zasmál. „To ano. Kvůli Tomovi. Není to zlý člověk. Nebo možná ano, ale musíš vědět, jak se k němu chovat.“
„Časem se to naučím,“ pousmál jsem se pro sebe a zavřel oči.
Možná se to i chci naučit.
„Jak dlouho tu jsi?“ zeptal jsem se a dál jsem pozoroval oblohu.
„Už pěkně dlouho,“ přiznal Gabriel. „Asi pět let.“
Divím se, že jsem nevyjekl zděšením. „Tak dlouho?“ Jak tu mohl vydržet? Já tu jsem sotva týden a už z toho všeho umírám. Copak se dá v tak děsivém a krutém prostředí vydržet pět let?
„Časem si prostě zvykneš. Po roce ti to tady bude připadat úplně normální,“ povzdechl si. „A ani bych odejít nechtěl.“
„Je tu Tom…?“ uhodl jsem a šel jsem si zase lehnout do postele.
Gabriel se tiše zasmál. „To ano. Kvůli Tomovi. Není to zlý člověk. Nebo možná ano, ale musíš vědět, jak se k němu chovat.“
„Časem se to naučím,“ pousmál jsem se pro sebe a zavřel oči.
Možná se to i chci naučit.
autor: Adella Kaulitz & Lenna W.K.T.
betaread: Clarrkys
pěkné, napiš další dílek 😉
dál, dál, dál! Je to krásný!
Moc krásné… miluju tuhle povídku. Je naprosto dokonalá…
Vážně mám tuhle povídku moc a moc ráda..:)
Jde vidět, že si Tom musel Billa vážně oblíbit, když ho za tu větu nepotrestal..;)
Těším se na další díleček..:)
Též mám povídku ráda, je mega ♥ ^^ Miluju toho Toma ♥
Je mi docela líto i Gabriela, myslím, že Toma miluje, a ani nechci vědět, co s ním Tom udělá, když už má teď novou a zábavnější hračku…A co udělá Gabriel Billovi, až zjistí, že ho za něj Tom vyměnil =(
Jinak skvělé =D
tahlepovídka se moc povedla:-) už se těším na další díl:-)
no ty kráávo 😀 mazec jako 😀