autor: Rachel
Na blankytně modré obloze se objevily první růžové červánky a projasnily celé nebe svou rudou září. Slunce už se blížilo k obzoru a z posledních sil zářilo do rušných berlínských ulic, jejichž hluk neutichal ani s přicházejícím večerem. Poslední zlatavá zář zalila Billův prosluněný pokoj… a zhasínající paprsky jen jemně pohladily bledou tvář černovlasého chlapce, který právě vstoupil dovnitř.
Posmutněle se pousmál nad tím příjemným hřejivým dotekem, který mu alespoň na okamžik vykouzlil na jeho ztrápené tváři úsměv. Tiše se otočil a zavřel za sebou, netrvalo však dlouho a i přes zavřené dveře se k němu donesly zvuky Tomova a Hailiina hlasu, které spolu vedly ne zrovna příliš tichý dialog.
Mírně si skousl ret a jen nesměle sklopil svůj pohled k zemi. Nemusel přemýšlet a ani příliš dlouho poslouchat, aby věděl, co bylo příčinou jejich rozhovoru. Nebo spíš kdo…
Tichými krůčky vstoupil do koupelny a téměř neslyšně za sebou zavřel dveře. Nechtěl, aby jej teď kdokoli vyrušoval, proto pro jistotu ještě otočil klíčkem v zámku a konečně se začal svlékat. Kompletně nahý zamířil do sprchy, pustil proud příjemně teplé, tekoucí vody, uvolněně přivřel víčka a nechal ve své mysli vířit tisíce a tisíce myšlenek…
Hailiin dnešní výstup, doprovázený její hádkou s Tomem, rozhodně nebyl bez následků, Billovi však připadaly mnohem horší, než jaké je mohl očekávat. Vůbec nečekal, že by to mohlo být až tak zlé, opak však byl pravdou a on byl rychle vyveden z omylu. A stačilo k tomu jen pár chvil v blízkosti malé Hailie a rozzlobeného Toma, a jedna společná večeře.
Atmosféra v domě snad nikdy nebyla horší než teď. Tíživé, až děsivé ticho, se rozprostíralo a panovalo v celém domě, a jen občas bylo narušeno zlými slovy a nekonečnými hádkami Hailie a Toma, které však byly stále častější a čím dál, tím víc horší a horší. Stejně jako právě teď.
Nebýt proudu tekoucí vody, slyšel by Bill skrze pouhou stěnu každé jejich slovo… a to on nechtěl. Stačilo, že před chvílí utekl od večeře právě proto, že opět začínala jedna z jejich obvyklých hádek, kterých přes den vyslechl už bezpočet. A jeho přeci vůbec nikdo nepostrádal. Ani Tom a ani Hailie, oba zaneprázdnění svým rozhovorem, si nejspíš ještě ani nevšimli, že už dávno vedle nich nesedí, ba právě naopak.
Zbaběle utéct – to bylo to jediné, co Billa napadlo. A teď, když tu byl sám, nelitoval toho, že od večeře odešel. Potřeboval trošku samoty a klidu, alespoň na chvíli si přál být sám a přemýšlet. Hailiina slova v něm zanechala něco, co do té doby ještě nepoznal, něco, nad čím teď potřeboval v klidu popřemýšlet a vyrovnat se s tím. Nikdy by něco takového od ní nečekal, o to víc jej její slova a chování bolelo. Trvalo to už několik dní, od chvíle, kdy jí Tom řekl o jejich vztahu, a Bill si jen marně lámal hlavu nad příčinou Hailiina odměřeného chování k němu. Stačila však jen jedna z Hailiiných hádek s Tomem a jemu pomalu začínal docházet Hailiin úmysl.
Jedním pohybem zastavil proud tekoucí vody a natáhl se pro velkou, teplou osušku. Nechtěl Hailii Toma brát… z jejích slov mu však pomalu začínalo docházet, že to tak pochopila. A vůbec ji nezajímala skutečnost, že jejich vztah je vybudovaný na vzájemné lásce a důvěře. Ona jej považovala za vetřelce, někoho, kdo přišel ukrást jejího tatínka a nejen jí, ale také její matce.
A to Billa trápilo ze všeho nejvíc. Tom o Ann nikdy příliš nemluvil, před Billem se o ní zmínil jen párkrát, i z několika jeho slov však Bill poznal, jak moc pro Hailii byla, a stále je, důležitá. Hailie vlastně ani neznala skutečnou pravdu o její smrti. Po Tomově vyprávění věřila jeho slovům, že si ji odnesli andělé a tuto myšlenku si nechtěla nechat nikým vzít. Naučila se s ní žít a odmítala se jí vzdát, snad možná i proto, že se bála. Neměla ani ponětí o tom, že Ann uhořela v autě do té doby, než se Tom prořekl a v afektu jedné hádky jí řekl celou pravdu.
Billovy ruce se zastavily v půli pohybu a v jeho mysli se vybavil obraz malé, plačící dívenky, když se dnes dozvěděla celou pravdu, kterou před ní Tom tak dlouho tajil. Potřebovala matku, víc, než kterékoli jiné dítě na světě. A Tomovou povinností bylo jí přivést novou maminku, která by ji milovala tak, jako své vlastní dítě.
Billovy ruce odložily osušku na okraj umyvadla a Bill si ve své mysli vybavil obraz školní zahrady, který dnes viděl ještě předtím, než zjistil, že tu Hailie není. Všechny ty maminky, mladé dívky a ženy, které potkával na ulicích, rozhodně nebyly k zahození. A Tom byl přeci krásný mladý muž, mohl si vybírat a na každém prstě mít deset takových krásek. Každá, na kterou by si ukázal, by byla jeho. Žádná by tak pohlednému mladíkovi ani na okamžik neodolala, tisíce a tisíce dívek mu mohly ležet u nohou…
A on si přesto vybral jeho. Kluka, který nebyl ničím zajímavý, nesahal mu ani po kotníky a do jeho domu vstoupil úplně nečekaně, aby mu pomohl s výchovou a hlídáním jeho malé dcerky. Co mohl právě on Hailii nabídnout? A co mohl nabídnout Tomovi? Vždyť nebyl ani z poloviny krásný tak jako on, a práci v agentuře, která jej Tomovi doporučila, získal jen proto, že miloval malé děti. Tak proč si Tom vybral právě jeho? Opravdu si myslel, že může Bill Ann nahradit?
Pomalu popošel o pár krůčků k velkému zrcadlu a jen plaše vzhlédnul k odrazu v něm. Viděl vysokého, vyhublého kluka s bledou kůží a pohaslýma očima, plnýma slz. Jak by se mohl rovnat někomu tak dokonalému, jako byl Tom? Vždyť na něm nebylo nic, co by jej alespoň z poloviny dělalo tak krásným, jako byl právě on. Kdyby jen věděl, jak moc se mýlí…
Vztáhnul ruce ke svému oblečení na spaní, a konečně odtrhl pohled od zrcadla, které ještě více zraňovalo jeho srdce. Obléknul si krátké, tmavé kraťasy a šedé, volné tílko, ve kterém mu bylo nejpohodlněji. Odemknul zámek a vyšel z koupelny do svého pokoje, který byl ještě prozářen posledními, zapadajícími odlesky slunce.
Pomalu přešel k malému zrcadlu a stolku, na kterém měl svá líčidla a posadil se před něj na židli. Nepřál si nic víc, než jít spát, zavřít oči a oddat své tělo i mysl klidnému a pokojnému spánku. Konečně se zbavit všech těch myšlenek, alespoň na chvíli zapomenout na všechno to, co jej tolik trápilo. Alespoň na chvíli zapomenout na Hailiina slova, která se mu ozývala v mysli jako ozvěna…
Nevěděl, co má dělat a ani v nejmenším netušil, jak by měl tuto situaci vyřešit. Najednou si připadal tak moc malý, tak zoufalý a bezmocný, jako snad ještě nikdy. Den ode dne to bylo horší a horší a skutečnost, že s ním Hailie odmítá jakkoli komunikovat mu také zrovna nepřidala. Mohl jen čekat a bát se, co udělá zítra, pozítří, popozítří…
Věděl, že musí alespoň někdo z nich něco udělat. A také moc dobře věděl, že ten rozhodující krok musí udělat on sám. Takhle to přeci nemohlo pokračovat donekonečna… takhle ne. Tady už přece dávno nešlo o jejich lásku a vztah, šlo tu o něco mnohem důležitějšího. Muselo se něco stát… dřív či později…
Odložil poslední vatový tampónek a naposled zhlédl svou tvář v zrcadle, než usoudil, že se na jeho pleti nenachází jediná stopa po make-upu a líčidlech. Vstal, přešel ke své posteli a položil se do bílých peřin, které tu tolik miloval. Přehodil přes své křehké tělo přikrývku a očima spočinul na inkoustově černém nebi, které stále více a více zahalovala tma.
Pamatoval si a přesně vzpomínal na den, kdy do tohoto domu vstoupil poprvé a seznámil se s Tomem a jeho malou, rozkošnou dcerkou. Přesně si vybavoval, jak mu Hailie ukázala celý dům, zahradu… i jeho pokoj, do kterého se okamžitě zamiloval a ve kterém o několik desítek minut později poprvé usínal. Usínal a na jeho rtech pohrával blažený úsměv… zatímco se ve své mysli jen nesměle vracel k pohlednému, neznámému mladíkovi…
Odtrhl pohled od tmavých obrysů před sebou a vzhlédl k noční obloze, na které zazářily první odlesky hvězd. Dal by cokoli, cokoli za to, kdyby ty chvíle mohl vrátit zpět. Tiše vydechl a potlačil slzu, která se vedrala do jeho očí. Kdyby jen věděl, co má dělat…
Tiché, téměř neslyšné cvaknutí dveří protrhlo ničím nerušené ticho v pokoji… a donutilo tak Billa nastražit uši. Jeho tělo celé strnulo a on se neodvážil pod peřinou ani pohnout. Jeho zvědavé uši ještě zbystřily, když za sebou zaslechl něčí krůčky, které jen neslyšně přešly od dveří a zastavily se u jeho postele. Zřetelně v tom tichu mohl slyšet, jak ten někdo dýchá a jen z toho pocitu, že tu není sám, mu naskakovala husí kůže. Nechtěl vědět, kdo za ním teď večer přišel a ani nechtěl dávat najevo, že o něm ví. Stiskl pootevřené rty k sobě, a aniž by vydal hlásku, pevně semknul víčka k sobě, ani nedutajíc.
Tomův tichý výdech protrhl večerní ticho v pokoji a Tom se jen velmi tiše nadechl. Popošel ještě o malý krůček blíž a pohledem spočinul na černovlasém spícím stvoření na posteli. Myslel si, že jej tu najde.
„Bille,“ zašeptal tiše, když se však k jeho uším nedonesla žádná odezva, osmělil se a popošel až k okraji postele.
„Billi, spíš?“ tiše zašeptal svou otázku, přestože dobře znal odpověď. Stačil jediný pohled do Billovy klidné spící tváře, který Tomovi napověděl, že kouzlo spánku bylo tentokrát mnohem silnější, než Bill.
Zamrkal svýma, už také ospalýma, očima a pousmál se nad tou krásou, spící jen kousek od něj, nad kterou se mu opět zatajil dech. Nedokázal by jí odolávat, ani kdyby tisíckrát chtěl. A on nechtěl.
Pomalu vzal do rukou lem bílé peřiny a něžně jí přikryl to nádherné, spící stvoření. Opatrně se nad ním sklonil, odhrnul jeden neposedný pramínek, který spadal do té krásné tváře a vtiskl malý, jemný polibek do uhlově černých, hebkých vlasů.
„Dobrou noc, lásko,“ zašeptal něžně a s posledním pohledem, plným lásky a něhy, tiše jako myška vyklouznul na chodbu.
Závoj dlouhých, hustých řas se mírně nadzvedl a Billova, až doteď pevně semknutá víčka, zamrkala do tmy před sebou. Pootočil se na posteli a rozhlédnul se po ztmavlém pokoji, ve kterém opět zavládl klid a ticho. Opět tu byl sám, tak sám, jako před chvílí. Jen jeho bušící srdce vědělo, že sám není a nikdy doopravdy nebude. Jen ono bylo jediným důkazem, ono… a sladký opar nezaměnitelné vůně, která teď naplnila celý Billův pokoj. Důkazem, že tu opravdu byl on…
Tiše ležel ve svých peřinách a vdechoval plnými doušky tu nádhernou vůni, kterou tady jeho láska zanechala, to jediné, co mu po jeho Tomovi zůstalo. Tak rád by jej poprosil, aby tu teď zůstal s ním… a přesto to neudělal. Věděl, že nesmí, nemůže…
Jeho oči pevně sevřely svá víčka a on tiše vydechl do večerního ticha, do toho jediného, co jej teď obklopovalo. Nedokázal už déle bránit slzám… a pocitu samoty, který jej naplňoval stále víc a víc. Stulil se do klubíčka, pevně sevřel svá víčka a tiše se rozplakal.
autor: Rachel
betaread: Clarrkys
Mám takový pocit, že Bill má nějaký plán, jak celou tuhle situaci vyřešit. A mám i jakousi představu o tom, jaký plán má. Doufám v to, že se pletu nebo že to Bill neudělá…
No tak to sem zvědavá, jak tohle dopadne…Doufam, že dobře. Snad Bill neplánuje odejít, to by se mi nelíbilo 🙁
Taky mě napadá, že plánuje odejít 🙁 a doufam, že to neudělá… Už se nemůžu dočkat dalšího dílu…
Je mi ľúto že sa Bill trápi,ale ak by odišiel aspoň by si všetci uvedomili že patria k sebe,hlavne malá Hailie.
Nádherne napísane,teším sa na štvrtok.
S těmi komentáři je to strašný… 🙁 Úplně mi přijde, že celý twc blog jde do háje, když jsme tak neschopní jakého koli, alespoň krátkého, komentáře 🙁 Každopádně díl chválím. Tají se mi dech nad malou. Být Tomem, tak jí tak spráskám, že by si týden nesedla na zadek a ještě bych jí seřvala, až by brečela! Parchant!:-/ Úplně mi tu teď pije krev a to bylo takové sluníčko, zatraceně! Už se nemůžu dočkat dalšího dílu, Rachelko :-*
[5]: Souhlasím, lidí sem chodí pořád stejně, a komentářů je čím dál míň, nakonec to tady Janule skončí, a nejvíce na to dojedeme my, co poctivě komentujem…
Ohledně povídky, tak tohle byl nádherný díl, krásně jsi vylíčila Billovy nešťastné pocity, je mi ho hrozně líto, bohužel mám taky pocit, že odejde…ale možná to pomůže, a Haillie si uvědomí, jak moc jí Bill chybí a jak ho má ráda, až jí pošlou z agentury nějakou starou protivnou čarodějnici, která ji bude komandovat od rána do večera =)