autor: Rachel
Ahoj milé děti :-D,
další díl je na světě a já ani nemám na srdci nic, co bych vám k němu chtěla říct, než se do něj pustíte. Snad jen, že jsem ho chtěla udělat o něco delší, nakonec jsem ten nápad ale zavrhla a vzniklo z toho tohle;-) Rozhodla jsem se, že nechám Billa ještě trošku potrápit a nebudu spěchat, za odměnu mu věnuju celý další díl, ve kterém trošku nastíním, co se bude odehrávat v těch dalších:-)
Děkuju vám moc za vaše komentáře a přeju příjemné počtení tohoto i dalších dílů;-)
Vaše R. xD
Billovy oči se rozhlédly po luxusní, moderně vybavené kanceláři a nato znova, už poněkolikáté, sklopily svůj pohled někam dolů. Billovy rty opustil tichý výdech a Bill nervózně otřel dlaně o sebe, aby alespoň trochu zmírnil jejich třas, který teď pomalu začínal prostupovat celým jeho tělem.
Na okamžik pozvedl svůj sklopený pohled a spočinul jím na velkých hodinách, tikajících na stěně. Seděl v Tomově kanceláři už asi půl hodiny, přesto mu to připadalo jako celá věčnost. Jeho ruce se potily, jeho kolena se třásla nervozitou a strachem, který v jeho nitru narůstal s každou další minutou, a v jeho zmatené mysli se míhala jedna myšlenka za druhou, pokaždé horší než ta předchozí. Všechny do jedné však měly něco společného – byla v nich Hailie…
Mráz přeletěl po jeho zádech a Bill se přímo otřásl nad jednou z myšlenek, kterou se právě nechal unést. Jeho mysl pracovala na plné obrátky, čím více však přemýšlel nad tím, kde by mohla Hailie být a co se s ní právě děje, tím víc se do svých myšlenek zamotával. Už ani nevěděl, co je skutečnost a co ne. Byl vystrašený, zmatený a zoufalý a jeho děsivé vize, promítající se v jeho mysli jako živý obraz, mu jeho trápení nijak neulehčovaly.
Zamrkal, aby zahnal slzy ve svých očích a pozvedl svou ztrápenou tvář k modrému nebi za oknem. Nikdy se nemodlil a ani nevěděl, jak se to dělá, teď by však dal Bohu cokoli za to, aby byla malá Hailie v pořádku.
Tiše vydechl a přivřel unavená víčka k sobě… jeho myšlenky a tíživé ticho v kanceláři však protrhl známý hlas, opět, už poněkolikáté mluvící do telefonu. Billovo tělo sebou mírně trhlo a pozvedl svůj pohled, plný slz, k Tomovi před sebou, naslouchajíc jeho hlasu a tomu ze sluchátka.
„Omlouvám se, jestli vás vyrušuji a volám v nevhodnou dobu, ale chtěl jsem se zeptat, jestli u vás není Hailie,“ Tomova slova přerušila ticho v kanceláři a unaveně přivřel víčka. Zkoušel volat už alespoň deseti rodičům, nikdo však o Hailii nic nevěděl. Tohle byl poslední kontakt, který Tom měl, poslední možnost, která je oba ještě mohla zachránit a do které Tom vkládal poslední špetku naděje, která mu ještě zbyla. Byl odhodlaný jít na policii ještě dnes, pokud by se Hailie nenašla, stále ještě však chtěl zachovat klid.
Pozorně naslouchal ženskému hlasu v telefonu… a hned po první větě pocítil, jak z něj začíná jeho strach opadávat. Jeho vážnou, až doteď strnulou tvář rozjasnil malý, šťastný úsměv, který se však s každým dalším slovem ze sluchátka zvětšoval víc a víc. Netrvalo dlouho a Tom poděkoval a hovor ukončil.
Úlevně si vydechl a se zářivým úsměvem se otočil k Billovi, který si stále přes všechen svůj strach nedovedl vysvětlit jeho široký úsměv a radost, vepsanou v jeho tváři. Dozvěděl se snad Tom něco důležitého?
„Hailie se našla. Je u Nicka, který s ní chodí do třídy, teď mi to řekla jeho matka,“ Tomova slova se dolinula k Billovým uším a donutila tak černovláska pozvednout svůj pohled, plný slz k šťastnému, rozzářenému mladíkovi před sebou. Jeho široký úsměv potvrdil jeho slova a ujistil zmateného, rozčarovaného Billa ve všem, čím si potřeboval být jistý.
„Díky Bohu,“ vydechl tiše a prsty si setřel cestičky slz a rozmazaná líčidla na tváři, to bylo však to poslední, co jej v tuto chvíli zajímalo. Cítil, jako by mu spadl ze srdce ne kámen, ale rovnou celá skála. Nikdy by si neodpustil, kdyby se Hailii něco stalo.
Pevně přivřel víčka k sobě a nechal nové a nové slzy stékat po jeho tváři… nato však ucítil na své dlani něžný dotyk. Tom si k němu přiklekl a jemně vzal jeho dlaně do těch svých, hladíc je bříšky prstů. Věděl a cítil, kolik Bill zažil do této chvíle strachu, možná i víc, než on sám.
„Tak vidíš, říkal jsem, že to dobře dopadne,“ zašeptal a vtiskl malý, lehký polibek na hřbet Billovy ruky. Chtěl mu vynahradit těch několik dlouhých, nekonečných desítek minut strachu, zoufalství a bezmoci, které právě zažil. A Tom moc dobře věděl jak.
„Lásko, napadlo mě, že bychom spolu mohli zajít někam na oběd, kdybys chtěl. Nebo máme oběd doma?“ zeptal se a vzhlédnul k Billově, stále uplakané tváři. Bill pokýval hlavou.
„Vařil jsem dnes tvé oblíbené jídlo,“ zašeptal odpověď a znova sklopil svůj pohled. Tom se pousmál.
„Tak dobře, já si tu teď jen něco málo dodělám a pojedeme domů, ano?“ navrhl a když mu bylo odpovědí Billovo tiché pokývání hlavou, něžně políbil jeho ruce a nato se rychle vrátil ke svému psacímu stolu a nedodělané práci.
Bylo už pozdě odpoledne, když oba dorazili domů a společně poobědvali. Tom se uvelebil na gauči v obýváku a s notebookem na klíně pokračoval v práci, stále však nahlížel do kuchyně a do chodby, jako by na někoho čekal. A on opravdu čekal. Bylo už pět hodin odpoledne a Hailie se měla každou chvíli vrátit.
Napil se ze sklenice vychlazené limonády a oplatil úsměv Billovi, který kolem něj prošel. Sledoval, jak se Bill uvelebil v křesle, opřel se o malý polštářek a unaveně přivřel víčka, a podvědomě se pousmál. Byl moc rád, že už je Billovi lépe a čím víc se blížil Hailiin příchod, tím víc nervóznější byl. Hněv a zloba v něm rostla při každém dalším pomyšlení na to, co všechno se mohlo stát a on věděl, že tentokrát to Hailii jen tak neprojde. Tohle ne…
Hlasité prásknutí domovních dveří protrhlo ticho v celém domě a přinutilo tak oba mladíky odtrhnout se od svých myšlenek a vrátit se zpátky do reality.
Tomovy oči se odtrhly od notebooku a vzhlédl k chodbě, ze které sem doléhaly jen slabé zvuky, známka toho, že osůbka, kvůli které dnes zažil víc strachu, než za celý život, se konečně vrátila domů. Odložil notebook stranou a poposedl si na gauči, naslouchajíc zvukům z chodby. Tiše vyčkával, jak se Hailie zachová, když však místo pozdravu nebo čehokoli jiného zaslechl tiché kroky na schodech, vedoucích do horního patra, hlasitě si odkašlal.
„Hailie?! Nemyslíš, že je slušností pozdravit, když přijdeš domů?“ zavolal směrem k chodbě a v tom tichu mohl zřetelně rozpoznat, jak kroky na schodech utichly. Zastavily se… nato však zamířily úplně jiným směrem.
Tomovy oči pozvedly svůj pohled a zadíval se před sebe. Jeho pohled se okamžitě střetl s tím Hailiiným, který se na něj upřel zpoza rohu a Tom očima přejel svou malou dcerku, která teď tiše vstoupila do obýváku. Očima vyhledala Toma, sedícího na gauči, a aniž by ze sebe vydala jediného hlásku, popošla o pár krůčků blíž.
„Posaď se,“ vyzval ji vážným hlasem a dál sledoval její počínání. Jen neochotně přistoupila ke křeslu naproti gauči a mlčky se posadila na jeho okraj, s chladným výrazem ve své, jindy rozzářené dětské tváři. Billovi, sedícímu kousek od ní, nevěnovala jediný, byť sebemenší pohled.
Tomův pohled se upřel na malou v křesle a Tom si na gauči nervózně poposedl. Lokty opřel o svá kolena, dlaně spojil k sobě a v hlavě si sumíroval první větu, kterou chtěl začít. A netrvalo mu to ani moc dlouho.
„Takže… tohle bylo naposledy, naposledy, co jsi někam šla bez toho, aniž bychom o tom já nebo Bill věděli, ano?“ začal tím nejdůležitějším a očima se teď vpíjel do těch Hailiiných, přidávajíc ve svém hlase na důrazu. Hailie svraštila čelo a nechápavě se na Toma zamračila.
„To nesmím ani jít ke svému kamarádovi? To mi chceš taky zakázat?“ odfrkla si a pohledem doslova propalovala Toma, který na její slova však nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Ne, Hailie, já ti nechci nic zakazovat. Chci ti říct, že ať už budeš chtít jít kdykoli ke komukoli, musíš to říct buď mně nebo Billovi. Ať už půjdeš k Sue, k Nikymu nebo ke komukoli jinému, jeden z nás o tom musí vědět. Dnes jsi to nikomu neřekla a já i Bill jsme o tebe měli velkou starost. Kdybych nezavolal Nikově mamince, nevěděli bychom o tobě vůbec nic. Kdyby se ti, nedej Bůh, něco stalo, ani on a ani já bysme nevěděli, kde tě máme hledat. Tímto tě nechci nijak omezovat. Chci ti jen říct, že tu jsou nějaká pravidla, která budeme dodržovat, ano?“ dokončil svou řeč a tázavě vzhlédl k Hailiině tváři, odpověď, která se k němu vzápětí donesla, však očekával ze všeho nejmíň.
Hailiina tvář se během okamžiku změnila v ještě lhostejnější a Hailie cítila, jak se v ní začínal probouzet vztek. Stačila jen jediná zmínka o něm… a její zloba rostla stále víc a víc. Moc dobře věděla, kdo jejího tatínka přivedl k takovému názoru, k takové myšlence. V jejích modrých očích se hněvivě blýsklo a ona se na Toma zadívala pohledem plným opovržení.
„K tomu tě navedl on, co?“ odvětila přesvědčeně a aniž by se namáhala Tomovi upřesnit, koho tím myslí, stále upírala svůj rozzlobený pohled do jeho tváře. Už nikdy to ošklivé jméno nechtěla vyslovit. Tom však moc dobře věděl, koho tím myslí a na co svou jedovatou poznámkou naráží.
„Ten on má nějaké jméno, Hailie. A mýlíš se, Bill mě k ničemu nenavedl. K tomuto rozhodnutí jsem dospěl já sám,“ odpověděl popravdě a viděl, jak se výraz v Hailiině tváři na okamžik pozměnil. Tohle neočekávala ani v nejmenším… ani to ji však nedonutilo odtrhnout se od myšlenky a rozhodnutí, které učinila dnes ráno.
„Nechci, aby mě vodil do školy on! Proč mě nemůžeš vodit ty?“ zeptala se otázku, která jí v hlavě vrtala už dlouho a aniž by si uvědomila, co svými slovy způsobila, zadívala se na Toma pevným, rozhodným pohledem. Tom však nešel pro odpověď daleko.
„Protože mám moc práce. Nemůžu pracovat a najednou odejít pro tebe do školy, jak a kdy se mi zlíbí, pochop to!“ odpověděl a naléhavě se zadíval na Hailii, která si teď protestně založila ruce na prsou.
„V tom případě budu chodit do školy sama!“ rozhodla pevně, Tomova následující slova však její iluze vyvrátila jako mávnutím kouzelného proutku. Nikdy by ani ve snu nevěřil, že si jeho malá princezna dovede takhle vymýšlet.
„Tak na to hezky rychle zapomeň, Hailie. Samotnou tě nepustím ani na krok, a už vůbec ne tady v Berlíně. Za tři nebo čtyři roky se o tom můžeme bavit,“ rázně zatrhl Hailiin nápad a vysíleně se napil ze své sklenice. Tenhle rozhovor jej začínal zmáhat a jeho slova jen nevědomky vydráždila toho malého červíka zloby a vzteku, který v Hailii dřímal a čekal na svou příležitost. A té se mu právě dostalo.
„Maminka by mi to dovolila! Vůbec by nebyla taková jako ty!“ Hailiin křik se roznesl celým domem a Hailie rychle vyskočila z křesla jako čertík z krabičky. Její zloba neznala mezí a takovou nenávist, jako teď vůči Tomovi, snad ještě nikdy necítila.
Tomův pohled se střetl s tím Hailiiným a Tom se zhluboka nadechl.
„Tvá matka by si přála, abys byla v bezpečí a nic se ti nestalo – stejně, jako si to přeju i já. A o téhle věci se s tebou vůbec nehodlám bavit! Bill tě bude dál vodit do školy a bude tě z ní i vyzvedávat, konec diskuze!“ rozhodl pevným hlasem a prsty si otřel krůpěje potu, které mu vyvstaly na čele. Každá zmínka o Ann jej dráždila víc a víc… to nejhorší však mělo teprve přijít.
„Nechci, aby mě vodil do školy někdo, kdo mi sebral mého tatínka! Nechci, aby tu s námi bydlel! Měla tady bydlet maminka… a ne on!“ vykřikla a odhodlaně hleděla do Tomovy tváře, aniž by věnovala černovlasému chlapci jen špetku pozornosti. Chtěla, aby to slyšel, přála si, aby věděl, co si o něm myslí. A nejvíc ze všeho si přála, aby byl z jejich domu co nejdřív pryč.
Tomova tvář se rozohnila a cítil, jak se celé jeho tělo rozpálilo. Prudce chytil Hailii za loket a silně si ji přitáhl k sobě.
„Hailie, ovládej se! Já a ani Bill jsme ti nic neudělali, nemáš nejmenší důvod se takhle chovat! Tvá matka tu není, vím, že se ti to nelíbí, ale budeš se s tím muset smířit! Pochop to prosím,“ odvětil, než však stačil cokoli jiného říct, Hailiina paže se mu silně vyškubla. Vytrhla se z jeho sevření a naštvaně utíkala po schodech nahoru, uraženě dupajíc…
autor: Rachel
betaread: Clarrkys
twle si děá srandu .. achjooo … tohle už mě přestává bavit .. :(((( každým dílem čekám kdy se to otočí k lepšímu .. ale prostě ono neee .. prostě ne a ne a ne — už mě nebaví číst jak se ten malej spratek chová achjoo
Pěkná raubířka, ta malá Hailie… Tvrdohlavá a umanutá jak něco…
To jsem teda zvědavá, co se stane, aby se Haillie umoudřila, zatím mám pocit, že bude Billa nenávidět až do smrti…chudák Bill, na jeho místě nevím, jestli bych tam ještě zůstala, možná by měl jít za Hailií a promluvit si s ní, snad by ho nezabila xD