Smutně popotáhl a upřel svůj pohled někam před sebe. Jeho zrak padl na hromádku módních časopisů vedle jeho postele. Na každé titulce byl. Usmíval se, pózoval, byl navenek šťastný. Na každé obálce zářivě červeně svítil nápis typu:
Uvnitř exkluzivní rozhovor s Billem Kaulitzem, jen pro náš časopis!
Teď nemohl ´nic´ dělat. Nemohl si do krámu jít v obyčejných teplácích, nemohl si jen tak vyrazit do klubu, nemohl se cpát pizzou, jak chtěl.
Kdyby to tak šlo vrátit…
„Hele, hele, slečinka si vyšla na procházku.“ Bill se ohlédl za sebe a uviděl partičku kluků, které přímo nenáviděl. Sklopil hlavu a snažil se udělat neviditelným. Přidal do kroku, aby od těch týpků byl, co možná nejdál.
„Mluvím na tebe!“ Bill poplašeně zvedl svůj pohled ze země na jednoho z chlapců. Nepatrně se otřásl, když zjistil, že ho partička kluků nebezpečně obklíčila v kruhu. Pohledem těkal kolem sebe a přemýšlel, jak se z téhle pasti dostat.
Než stačil cokoliv říct, skončil na zemi s plnou pusou bláta.
„Hej! Nechte ho!“ Bill děkoval bohu, že se hlouček kolem něj rozprchl.
„Jsi v pohodě?“ Bill se bál pohnout. Nezmohl se na jediné slovo a neodvážil se podívat do tváře tomu klukovi, který ho zachránil.
„Už jsou pryč. Notak, vstávej nebo nachladneš…“ Bill pomalu zvedl hlavu a vděčně přijal ruku svého zachránce.
„Díky ehm…“
„Tom, jmenuju se Tom.“
„Díky, Tome.“
Billova tvář chytla mírný nádech růžové, když si ho Tom začal prohlížet. Hned sklopil svůj pohled a začal si oprašovat svoje úzké kalhoty.
„Dělají ti tohle často?“ zeptal se Tom a došel k lavičce, na kterou si Bill sedl.
„Jen občas…“ zahuhlal Bill a znovu sklopil hlavu ke svým nohavicím, na kterých oprašoval, teď už neexistující, prach.
Po očku se podíval na Toma, kterému zrovna začal zvonit mobil.
„No?… Jsem v parku… Okej, počkejte tam na mě…“
Bill poplašeně sklopil hlavu, když se na něj Tom opět podíval.
„No… Už musím jít. Třeba se ještě někdy uvidíme…“ Tom si nervózně strčil ruce do kapes. Upřímně, nechtělo se mu od toho nebohého tvorečka odcházet.
„Jo, jasně. Ještě jednou děkuju…“
„Není zač…“ Tom se pomalu rozešel po úzké cestičce a vzdaloval se od Billa. Bill se za ním ještě chvíli díval a po chvíli se také zvedl a chystal se k odchodu.
„Počkej!“ Bill se rychle otočil, jako by snad na tuhle chvíli čekal celý svůj život.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zakřičel Tom, když už byl téměř u brány parku.
„Bill.“
„Dávej na sebe pozor, Bille!“
Takhle poznal Toma.
Jedinou osobu, se kterou se cítil v bezpečí. Jediná osoba, která ho dokázala rozesmát tak, že ho bolelo břicho, jediná osoba, která neznala slovo přetvářka, jediná osoba, která mu řekla, že mu to dneska obzvlášť sluší, jediná osoba, která ho pochválila, a nebo mu řekla, že zítra bude líp… Jediná osoba, kterou opravdu…
_-_-_-_-_flashback_-_-_-_-_
„Ahoj, Bille. Co se stalo?“
„Tome, vzali mě! Chápeš to? Oni mě vzali! Za týden mám první opravdové focení!“
Bill radostně pištěl a Tom si na chvíli musel dát mobil dál od ucha, aby mu snad nepraskly bubínky.
„Vážně? No to je skvělý! Říkal jsem ti, že tentokrát to vyjde. Musíme to oslavit. Večer se pro tebe stavím a nějak to oslavíme, co ty na to?“
„Dobře, dobře. Nemůžu tomu uvěřit…“ Bill zklidnil svůj hlas a udýchaně funěl do mobilu.
„Tak tomu věř, zlato. Byla jen otázka času, kdy se tohle stane…“
Bill se lehce začervenal. Miloval, když mu Tom říkal ´zlato´, ´poklade´ nebo ´méďo´.
Zamiloval se do Toma snad v první chvíli, kdy ho uviděl. Neodvážil se to Tomovi říct. Moc dobře věděl, že Tom není gay a má rád holky. Jeho srdíčko zaplesalo, když mu Tom jednoho dne řekl, že ho žádná holka nedonutí, aby se ho vzdal.
To neviditelné pouto, které je k sobě svázalo, se jednoduše nedalo roztrhnout. Nikým a ničím…
***********
Rychle nacvakal do mobilu SMSku, že už jde, a rychle se běžel převléct.
„Omlouvám se. Dneska se to trochu natáhlo.“ Bill nastoupil k Tomovi do auta a usmál se na něj.
„Bille, takhle se to natahuje už několik dní. Měl by sis dát pauzu, nebo se za chvíli zhroutíš…“
Tom Billovi věnoval jeden ze svých starostlivých pohledů.
„Byl to přece můj sen. Navíc focení není práce v dolech – zas až tak moc se nenadřu…“
„Dobře, ale-“ Tom chtěl ještě něco dodat, ale hned zavřel pusu, když viděl Billův pohled, který jasně říkal, že dneska vážně nemá náladu něco takového řešit.
Povzdechl si a nastartoval. Bill zavřel oči, pohodlně se opřel o sedadlo a těšil se, až si doma napustí vanu a pak spokojeně zalehne do peřin…
_-_-_-_-_konec flashbacku_-_-_-_-_
Bill si schoval tvář do dlaní a naplno se rozplakal. Nevěřil, že tahle chvíle přijde. Nevěřil, že jednou padne na samé dno, nevěřil, že ho sláva dostane až na samé dno, a už vůbec netušil, že se to stane tak strašně rychle.
Na co mu je sláva a spousty peněz, když už nemá čas zajít do obchodu a dlouhé hodiny vybírat oblečení nebo CDčka s jeho oblíbenou muzikou?
Měl pocit, že ztratil hrdost, že ztratil sám sebe, že ta zničená troska, která tu sedí, už snad ani není on.
Zvedl hlavu a pohledem zkontroloval čas na digitálním budíku, který měl vedle postele. Bylo něco málo po druhé hodině v noci. Přes počáteční přemáhání vzal mobil, který měl vedle lampičky a s roztřesenou rukou našel v seznamu kontaktů Toma…
„Co se děje, poklade?“ Tomův rozespalý hlas ho donutil smutně vzlyknout.
„Bille? Notak, Bille! Jsi v pořádku?“ Bill uslyšel zašustění peřin, jak se nejspíš Tom rychle posadil na posteli.
„Tome, já… můžeš, můžeš přijet?“
„Vydrž, jen na sebe něco hodím a hned jsem u sebe…“
Bill na další reakci nečekal a zavěsil. Znovu se schoulil do klubíčka a rozvzlykal se.
Po chvíli ho z tranzu probral drnčivý tón zvonku. Přes slzy málem neviděl, držel se zábradlí a pomalu scházel schody, které vedly do chodby. Hned, jak otevřel dveře, se pověsil Tomovi kolem krku a znovu se rozplakal.
„Bille, notak, ššš…“ Tom se, s Billem kolem krku, nepatrně posunul dovnitř, aby mohl zavřít dveře. Posadil se na schody a přivinul k sobě Billa.
„Zlato, co se stalo?“ ptal se netrpělivě Tom a s umučeným výrazem pozoroval Billovu uplakanou tvář.
„Už nemůžu, Tome, nejde to, nezvládám to…“ Bill zabořil nos do Tomova huňatého svetru a pevně svíral ruce v pěst.
„Broučku, podívej se na mě…“ Tom svými prsty zvedl Billovu tvář a donutil Billa, aby se mu podíval do očí. Palcem setřel černé šmouhy na Billově tváři a políbil jej na čelo.
„Jsi silný. Zvládneš všechno, zvládneme to spolu. Tohle špatné období zmizí dřív, než stačíš mrknout. Sbalíme se a na chvíli spolu vypadneme někam daleko. Přijdeš na jiné myšlenky a uvidíš, že zítra zase bude líp..“
Bill se nezmohl na jediné slovo, a proto jen pokýval hlavou a lehce se usmál.
„Jsem rád, že tě mám, Tomi…“
„Jsem tu vždycky jen pro tebe, můj poklade…“
ach tak krásné a něžné….
sweet
vážně nádherné… nemám slov…něžný, úchvatný…♥
Nedá se to vyjádřit slovy..nádhera 🙂
Úžasné^^
Krásné a moc něžné, procítěné… nemám slov. Originální nápad, který se ti moc povedl…;-)
Krásný. Vážně dokonalá povídka, jde vidět, že někdo se svými nápady umí naložit a dobře je použít v povídce. Moc se mi to líbí ^^
krátký, ale výstižný
Nádherné, moc se mi to líbilo ♥♥♥
jůůůů…krásné