autor: Áďa
„Billí… no tak, musíš taky něco sníst…“
„Ne.“
Tom nazlobeně odložil příbor. Podle směru hlasu mu bylo jasné, že Bill stojí u okna a protože své dvojče znal tak dobře, tušil na devadesát devět procent, že Bill nepřítomně kouká z okna. Na jednu stranu ho chápal, a to docela dost, protože věděl, jak moc byl na Andyho fixovaný. Ale na stranu druhou bral jako svoje osobní selhání, že ho nedokáže přivést na jiné myšlenky. Už druhý týden byli z nemocnice doma a Bill se pořád uzavíral do sebe. Nebyl ani na Andreasově pohřbu. S Tomem po boku zvládnul dojít jenom před obřadní síň, než se v bezvědomí zhroutil do bratrovy náruče a strávil tak celý obřad ve slastném nevědomí. Tom si ve skrytu duše říkal, že je možná dobře, že se to stalo, protože Bill by samotný pohřeb psychicky nejspíš nedal. On sám se šel dovnitř podívat, ale byl vděčný, že nemůže nic vidět, jinak by to psychicky taky asi nedal, i tak mu to stačilo bohatě k tomu, aby si poplakal jako ještě dosud nikdy v životě.
Zvednul se a přešel k Billovi.
„Bráško… já vím, že je to teď pro tebe těžký… ale Andreas by nechtěl, abys přestal kvůli němu žít.“
Bill se na něj podíval kalným pohledem.
„Nikdy se už nedozvím, co by chtěl nebo nechtěl,“ šeptnul a po tváři se mu skutálelo pár slz.
Tom si povzdychnul a konejšivě své dvojče obejmul.
„Ale já to vím… Bille, miloval tě až do poslední chvíle… do posledního dechu,“ zamumlal. „Umíral s tvým jménem na rtech… trápilo by ho, kdyby viděl, jak se kvůli němu mučíš.“
V tu chvíli ho Bill prudce objal a zabořil mu hlavu do ramene.
„Já vím, Tome! Ale tolik… tolik mi chybí! Sliboval mi… sliboval mi, že se vezmeme!“ zakvílel a zavrtal své čelo do Tomova ramene ještě víc. Chvilku jenom tiše vzlykal, načež se se slzami v očích zadíval do prázdna. „Chtěli jsme se vzít… v Drážďanech. Strašně moc se mu líbil Frauenkirche… a já mu slíbil, že se vezmeme tam!“
Párkrát zaštkal a posléze se rozechvěl.
„Sliboval mi… kyticí bílých lilií a růží… měli jsme mít bílé obleky a stříbrné doplňky… a chtěl jsem tebe za svědka,“ zašeptal Bill a polknul. „A teď z toho nebude nic… nevezme si mě… už nikdy mě neuvidí.“
Tom ho konejšivě stisknul ještě pevněji. Chvilku váhal, jestli to od něj po tom všem nebude moc troufalé, nakonec ale Billa zvednul do náručí a houpal jím jako malým miminkem.
„Mýlíš se, bráško,“ zavrtěl hlavou. „Vidí tě…“
„Nechceš mi tvrdit, že z nebíčka,“ vzlyknul ironicky Bill. Kdyby věřil tomu, čemu věřil, když byl malé dítě, tak by rozhodně řekl, že Andy je v nebíčku, ale těm časům dávno odzvonilo a jelikož byl naprostý ateista a kromě osudu nevěřil ničemu, možná tak maximálně trošku na duchy a to ještě podle situace, nemohl si drobnou jízlivost odpustit.
„Ne, to netvrdím,“ zavrtěl Tom hlavou. „Dyť víš, že ani já na nějaký nebíčko a peklíčko nevěřím. Ale tak jako ty, i já věřím v to, že Andy neodešel doopravdy.“
Bill znovu zakvílel a Tom ho k sobě přitisknul ještě pevněji.
„Ano, možná odešlo jeho tělo, ale já věřím, já vím, že jeho duch tady setrval! Bille, slíbil ti přece, že tě nikdy neopustí! A já věřím, že on tu zůstal! Vždyť copak nám tolikrát nepřišlo, jako by byl dědeček od toho dne, co umřel, tolikrát s námi? Neviděli jsme ho, ale byla znát jeho přítomnost, i když neviditelná! A když tohle dokázal dědeček, proč by to nezvládnul Andy?“
Bill popotáhnul nosem a z jeho očí se vyronily nové slzy.
„Když já nevím… slíbil, že mě nikdy neopustí a najednou je pryč… pryč,“ zašeptal a bezděčně natáhnul ruku do prostoru před sebou. Jako by se snad mohl Andyho ještě jednou, naposledy v životě dotknout, ale přitom věděl, že to je marné. Navíc se mu začaly dost silně klížit oči. Únava z pláče, který přicházel každou chvíli během posledních dnů s téměř železnou pravidelností, sílila čím dál víc.
Tom po chvíli poznal, jak stisk Billových rukou kolem jeho krku jemně polevil a podle nastávajícího pravidelnějšího oddychování usoudil, že Bill zřejmě usnul. Dotápal až do ložnice, dávajíc si dvojnásobný pozor na to, kudy jde. Díky Billově a Andyho výchově se po domě pohyboval již s naprostou jistotou a důvěrou, dokonce už mu nedělaly problém ani schody, už věděl, kudy jít a kam správně našlápnout, aby překonal bariéru bez újmy na zdraví.
Teď, cestou do ložnice, sice schody zdolávat nemusel, ale přesto kráčel až neskutečně opatrně, aby Billa nevzbudil. Věděl, že jeho dvojče teď potřebuje spánek jako sůl. I když se snažil s ním co nejvíce komunikovat a co nejvíce mu bránit v upadání do depresí a bolestných vzpomínek, přesto Billa trápily noční můry, nedostatek spánku a přemíra zoufalství.
Opatrně ho uložil na postel, chvilinku zatápal, než nahmatal peřinu a přikryl jeho droboučké tělo. Na chvíli zaváhal a pak si vlezl pod peřinu k němu. Pohrdavě se ušklíbnul, když ho vzápětí napadlo, s jakými myšlenkami by se takhle k bratrovi vtěsnal ještě před půl rokem, a musel v duchu zase a znovu uznat sám sebe za toho největšího debila na světě.
Teď naopak místo toho vsunul svou ruku pod Billa a pevně ho k sobě přitulil. Bill ze spaní něco zakňoural, ale neprobudil se, spinkal dál a podvědomě se sám k Tomovi tisknul, hledajíc u něj intuitivně ochranu a bezpečí.
Tom se zaseknul. Měl takové nutkání Billa stisknout, jak nejpevněji to bylo možné, aby ho ochránil před celým světem, před veškerými nočními můrami, zkrátka přede všema a přede vším! Zavřel oči a skousnul si spodní ret. Ne, nemůžu to udělat. Bylo by to ode mě nefér. Vůči vám oběma. Vůči mýmu malýmu bráškovi… i vůči tobě, Andy. Neudělám to! Budu ho chránit, ale s mírou! Tak, aby se z toho vzpamatoval, ale zároveň tak, abych mu ani omylem nepřipomenul to, co jsem mu tehdy na pokoji udělal! A že k připomenutí stačí málo, třeba jen pevnější objetí! Ne. Budu střežit jeho spánek, ale nic víc!
Takové byly Tomovy myšlenky. Ovšem jen do doby, než k jeho uším pronikly až děsivě známé zvuky. Bill začal ze spaní plakat. Netrvalo dlouho a začal sebou i cukat. Křečovitě zarýval do peřiny nehty, jejichž lak už dávno oprýskal, aniž by měl zpěvák jakýkoliv zájem poslední zbytečky barvy buď odlakovat, nebo nanovo přelakovat. Jeho tělo se napínalo a po chvíli se tiché vzlyky, které Tomovo mlaskání neumlčelo, začaly měnit v panické křičení.
To už ale Tom nemohl. Nedokázal jen tak nečinně přihlížet, jak jeho milovaný malý bráška trpí ještě víc, než musel, a zejména při činnosti, která mu naopak měla dodat sílu a energii!
„Odpusť, Andy,“ šeptnul a stulil si Billa pod sebe. Opatrně ho zakryl a hřál svým vlastním tělem. Dlaně přemístil na bledé tváře. Palci začal jemně třít sinalou kůži a bříšky ostatních prstů konejšivě kroužil ve vlasech. Přitom neopomněl tichým hlasem mumlat uklidňující slůvka. Netrvalo dlouho a Bill skutečně zkrotnul jako beránek. Párkrát ještě sotva slyšitelně zanaříkal, ale po zbytek svého odpočinku již pokojně spočíval v blažené náruči spánku, který hojil rány v jeho srdci, aby při probuzení pálily alespoň o maličko míň…
O měsíc později
„Nikdy ho nepřestanu milovat,“ šeptnul Bill, hladíc přitom náhrobek z leštěného bílého mramoru tak něžně a citlivě, jako by to byla Andyho tvář a ne jenom pouhý kámen. Oproti minulým návštěvám však bylo dnes něco jiné. Nezasvěcený člověk by to nepoznal. U nového hrobu byla stejná dvojice, která k němu chodila každý den, u brány postávala skupina bodyguardů, kteří je střežili, aby nedopadli stejně jako blonďák. Byť jim nechávali taktně soukromí, jejich ruce byly obemknuty kolem rukojetí pistolí, které byly skryty v hluboké kapse. Kytice sněhobílých růží byla taky stejná, tak jako svíčky, které hubenější z bratrů zapaloval.
Možná byl rozdíl v počasí, které místo toho, aby odpovídalo slunečnému začátku července, spíše připomínalo mlhavý chmurný listopad. Nikdo nemohl říct, kdy se z kalných těžkých mraků spustí kapky deště, a celkový ráz počasí přispíval značnou mírou k Billově smutné náladě.
Avšak změna skutečně tkvěla jinde. Dnešní den byl prvním dnem vůbec, kdy byl Bill navštívit Andreasův hrob a nerozplakal se přitom. Ano, měl sice na krajíčku a jeho zarudlé oči věstily, že pláč jej doma pár hodin zpátky neminul a zřejmě ani nemine, až se vrátí, ale poprvé dokázal hledět na usmívající se podobiznu, která byla do mramoru vykreslena, aniž by se ho zmocnilo čiré zoufalství.
Chyběl mu, Andreas mu pořád velice chyběl. Už však alespoň v posledních dnech dokázal aspoň trošku jíst, dokázal i usnout, aniž by jej pronásledovaly noční můry, nebo naopak kouzelně nádherné sny, které bohužel už navždy zůstanou jenom sny, aniž by byla do budoucnosti jakákoliv vidina, že by se kdy mohly naplnit.
A to bylo dobře, všichni už si o Billa dělali starosti. David, když přijel dvojčata navštívit, málem hned na prahu omdlel šokem, když jej místo Billa pozvala dovnitř chodící mrtvola. Bill byl díky svému smutku mnohem vyzáblejší než doposud předtím, krom žeber by mu teď každý dokázal spočítat a detailně prozkoumat již jakoukoliv kost v těle, jak moc se kostra rýsovala pod bledou kůží, a kruhy pod očima dodávaly zpěvákovi věrný vzhled zombie.
Možná bylo štěstí, že Tom neviděl, protože kdyby tohle všechno viděl, nejen, že by Davidův šok plně pochopil, ale sám už by byl na psychiatrickém léčení z toho, co ze sebe truchlící Bill nevědomky udělal. A to mu Georg s Gustavem taktně zamlčeli, jaké kecy se šíří bulvárem a na fanouškovských blogách. Zezačátku měli všichni pro zpěváka pochopení, ale teď už to bylo samá anorexie, samý pokus o sebevraždu, nový look, kterým zkazí stravovací systémy tisíců pubertálních dívek, čímž si údajně hodlá vykompenzovat úmrtí blízké osoby a kdovíco ještě…
Bill si přisedl na rov vedle Toma. Zamyšleně se zahleděl do nepřítomna zrovna ve chvíli, kdy zafoukal poryv svěžího vánku. Bill podvědomě přivřel oči. Byl to tak příjemný pocit! Dalo by se říct skoro stejný, jako když jej hladily Andyho ruce… Zavřel oči, nastavil svou tvář větru ještě víc a po chvíli se dokonce na pár okamžiků pousmál.
Nechal se od Toma konejšivě obejmout a položil si hlavu na jeho rameno, avšak tak, aby ani přes příjemnou oporu nepřišel o vítr ve tváři. K zavřeným očím přidal své volně plovoucí myšlenky a vzpomínky. Najednou už nebyl na hřbitově. Byl s Andym na procházce v parku. Byl už skoro večer, slunce zrovna zapadalo a jemu se povedlo na okamžik utéct ze studia, aby prožil alespoň pár desítek minut se svým miláčkem. Živě si vybavoval, jak šli tehdy k jezírku, a pofukoval jim tenkrát skoro stejný vánek, jako jemu teď tady. Kdoví, jestli teď je to vlastně vítr? Co když ho jen konejšivě hladí Andreas, který tu s nimi zůstal alespoň duší, jak říkal Tom?
Ani si neuvědomil, že s Tomem propletl své ruce a podvědomě se na něj se stále zavřenýma očima tiskne víc a víc a víc, zatímco Andyho podobizna se na ně z náhrobku mile usmívala…
autor: Áďa
betaread: Janule
:.. to nemá smajlíka..
to je tak skvostný že se to ani nedá popsat…úplně sem si vybavila ten pocit když někdo v rodině nebo známej umře…fakt dost dobře napsaný!
No vida, tohle je ten bráška, jak se patří, hezky podpořivý a pečující, takže snad se Bill z nejhoršího brzo dostane, protože mě teda jedna návštěva hřbitova bez pláče nepřesvědčila o tom, že by ten smutek bral nějak výraznějšího konce. Je mi ho líto, bobka. A Toma vlastně taky, když ještě stále nevidí. Chtělo by to nějakou vzpruhu… 😉
Jujky…já tuhle povídku miluju :*
oh.. to je tak dokonala ffka ^^
Tak to je opravdu nádherný díl, moc se ti povedl, krásně jsi se položila do Billova zoufalství, a moc se mi teď líbí Tomova role v povídce, role ochránce a utěšitele, fakt nádherné ♥♥♥
Jedna kapitola krásnější jak druhá…
Nejprve jsem měla radost už z pouhé věty: "Zvednul se a přešel k Billovi." Poté mě o Tommyho rostoucí jistotě přesvědčila i chvíle, kdy ukládal Billa. Bylo to velmi krásně popsané i to, jak Bill natáhl ruku do prostoru, když mu Tommy vše vysvětloval, to o Andreasovi. Opět dojemné, jak si Tommy vlezl pod peřinu k Billovi a hlídal jeho spánek.
Ach bože, ten vánek… Ano, to sám Andreas za Billem přišel a hladil ho, snad objímal, aby mu dal zřejmě novou sílu, snad, aby se rozloučil. To bylo nejkrásnější z této kapitoly, "setkání" Billa s Andreasem!♥