Homeless 2.

autor: S & Doris

Málem dostali infarkt oba dva. Bill z toho, jak byl zděšený svou znechuceností. Už na parkovišti v něm vzrůstala averze vůči tomuto stvoření nečistoty a pachu, navíc se bál, že by mu takový špinavec a podivín mohl ublížit a okrást ho. Opovrhoval takovými lidmi. A Tom? Měl strach z nových a neznámých lidí, nikdy nebyl příliš otevřený a rozhodně ne sangvinik. Navíc měl špatné zkušenosti obzvlášť v noci. Kolikrát mu bylo ublíženo…

„J-já… ne-nechtěl jsem,“ koktal Tom. Byl nervózní a natahoval před sebe ruku. „Jen mě zajímalo, zda se vám něco nestalo,“ pravil zasmušile. Moc dobře poznal onoho havraního chlapce.

Bill si pohrdavě odfrkl. Na co si to ten pobuda hraje? Na pana starostlivého? Byl z toho ještě víc nervní, když jeho cigareta, kterou si hodlal vychutnat, zůstala nedokouřená. Naštvaně ji zašlápl a zalovil v kabelce po nové.

„Ježiši nestarej se. A dej tu tlapu někam pryč!“ Ošil se a zhnuseně zkroutil obličej, stejně jako prsty na rukou, a několikrát o sebe poklepal prsty. Jako když je máte od něčeho ulepené. Rozhodně nechtěl riskovat, že by se ho někdo takový, jako byl Tom, dotknul. Už jen to, že na něj mluvil, pro něj bylo dostatečně odpudivé. Kotník ho pobolíval, a tak se dobelhal opět k lavičce, usadil se na ni, a zatímco kouřil z nové tyčinky, mnul si bolavé místo. Tom nejistě postával a sledoval ho. Možná kdyby se prostě vypařil, udělal by nejlíp, ale neměl tohle v povaze. I když nevěděl, co by dělal, kdyby tomu chlapci opravdu něco bylo. Cítil se teď nanejvýš poníženě ze slov, která mu černovlásek věnoval. Snažil se je hluboko v mysli potlačit.

„Já nechtěl. Omlouvám se. Nechtěl jsem vás polekat,“ snažil se obhájit Tom, i když sám nechápal, proč vlastně. Lidi jako tenhle kluk už znal. Nic jim není dobré a pokaždé si najdou něco, za co můžou Toma zprznit.

„Hele, dej mi pokoj a nemluv ani na mě,“ zaprskal Bill a protočil oči. Tenhle týpek ho začínal silně srát. „Nezajímají mě tvoje omluvy, nech si je pro někoho jinýho, jasný?“ povytáhl jedno obočí a povýšenecky s kroucením hlavy odklepl z cigarety na zem. Tom sledoval žhavý popel snášející se dolů.

„Tak pardon, nebudu vás dál zdržovat,“ omluvil se znova. Měl ve zvyku se za všechno omlouvat, i kdyby nic neprovedl. Tom se choval ke všem slušně a s úctou, proto nedokázal pochopit takovéto chování, co mu předváděl ten neznámý kluk. Sám Tom, kdyby se octl na druhé straně, tudíž by žil jako normálně spořádaný člověk, neurážel by nikoho za jeho vzhled. Naopak by pomohl. Ne, že by dřív litoval každého bezdomovce na ulici, někdo si za svou blbost může sám, ale Tom nebyl až tak jedním z nich.

„Tak slyšíš?!“ křikl na něj havran. „Nečum tu, sakra, na mně a vypadni!“

Měl na jazyku ještě spoustu urážek a poznámek ohledně toho, jak se mu dělá zle z dredáčkovy přítomnosti, ale pro tentokrát si je nechal pro sebe.
„Bože, příště raději pojedu taxíkem,“ žbrblal si pro sebe. Tomovi se chtělo začít křičet. Nenáviděl arogantní chování. Má vypadnout… ale kam asi? Na tomhle místě trávil veškerý svůj čas a tenhle kluk neměl právo ho odsud vyhánět. Jen ustoupil pár kroků a otočil se k němu zády.
„Lepší? Žádnej svrab na vás neskočí, nemusíte mít obavy,“ ohradil se podrážděně. Ani nevěděl, kde se to v něm bere. Nikdy se raději s nikým nedohadoval. Nechtěl si dělat zbytečné problémy, ale tohle chování se ho silně dotklo. Nebyl přeci žádná vysoce nakažlivá choroba.
„Nemluv na mě,“ odsekl Bill a přitáhl si svoji kabelku pevněji k sobě. Co kdyby toho pobudu napadlo, mu ji prostě ukrást. Měl v ní dost věcí, které se daly draze prodat. Rozhodně by z toho měl dost peněz na zásoby alkoholu. Tak jako všichni ostatní. Proč by zrovna tenhle měl být jiný? Bill se předklonil a zkontroloval stabilitu podpatku. Svých bot si cenil snad víc než vlastního zdraví. Dělalo se mu nějak zle a nebyl si tak úplně jistý, zda to je alkoholem v jeho krvi, a nebo přítomností toho kluka.
„Nic jsem vám neudělal, tak to berte na vědomí,“ založil si Tom naštvaně ruce křížem a přenesl váhu na druhou nohu.

Celá scéna venku vypadala poměrně tragikomicky. Jako dvě šelmy v kleci zády k sobě. Nikdo je nepozoroval, jen temnota noci byla jejich společníkem.
Bill raději zatnul zuby, otočil se na vratkém podpatku a beze slova se vypařil z Tomovy přítomnosti. Dotyčný zůstal stát popuzeně se založenými pažemi na prsou a mračil se před sebe. Vůbec se nechápal. Netušil, proč se nenechal ponižovat jako vždy. Jindy by svěsil ramena a odešel pryč. A nyní? Zaujal bojovný postoj a argumentoval za svou čest.
„Blbeček,“ ulevil si a odflusl do trávy. „Fakt, takovéhle chování miluju,“ remcal a neměl náladu někam jít. Pořád stál na místě jako solný sloup. Teď neusne. Nebude moct spát z nervů.

Naštvaně odkopával kamínky před sebou. I kdyby se teď sebevíc snažil, tak tuhle událost by nedokázal hodit jen tak za hlavu. Cítil se ublíženě a naštvaně zároveň. Měl chuť něco rozbít, ale nic po ruce neměl.

Ostatně ani nálada černovláska nebyla zrovna jiná. Celou cestu lamentoval a zasypával Toma nadávkami.
„Idiot… au,“ prskal jak starý kocour. Jedině kvůli Tomovi ho teď bolel kotník a ošoupal si lak na nových botách. Možná, že v jiný den, by ani Bill nebyl až tolik naivní, i když, kdo ví s jeho povahou, ale byl naštvaný celý den a jeho skvěle plánovaný večer to dorazil. Na diskotéce se neskutečně nudil a kluk, kterého měl v plánu na dnešní noc ulovit, se tam klidně promenádoval s někým jiným. Nezapomněl cestou vyfuckovat ještě jednu partu, která měla nemístné chlípné připomínky, než došel k sobě domů. Zamilovaně si prohlédl svůj luxus a jen se zašklebil při představě, že by tohle neměl.

Tom si vylezl na jednu z ramp a nohy spustil dolů. Houpal s nima a sledoval obrysy stromů ve tmě.
„Víš co, Tome… měl by ses trochu sebrat. Takový idioti si na tebe nemaj co otvírat pusu,“ mluvil opět sám k sobě. „Však kolik tomu spratkovi mohlo bejt? Tak jako mně? A mám ze sebe nechat dělat nějakýho prašivýho psa?“ dál žbrblal a promlouval sám sobě do duše. No co… někdo to udělat musí.

„A víš, co si můžeš, Tome, říkat?“ odmlčel se a masíroval se za krkem. „Takovýhle ubožáci, co se zmůžou jen na ponižování, by nedokázali sami přežít na ulici ani týden. Co týden, den… Jednu noc! Pamatuješ, když jsi se bez střechy nad hlavou octnul první noc? Zvládnul jsi ji bravurně, i když byla strašlivá. Můžeš být na sebe hrdý,“ dodával si své sebevědomí, které bylo nízko pod bodem mrazu.

*flashback*

Tom si přitáhl mikinu těsněji k tělu. Foukalo. Dnešní večer až nějak moc. Vítr ho mrazil o to víc, že narážel do jeho zvlhlých tváří. Už nebrečel, ale zaschlé slané potoky stejně pořád pálily. Šoupal podrážky po asfaltu, přestože jindy tuhle chůzi nesnášel. Přemýšlel, kam půjde. Byl unavený a bolel ho snad každý sval v těle. Ještě nikdy toho nenachodil tolik jako teď za jediný den. Byl vystresovaný a snad poprvé za život se cítil velice nesvůj ve tmě. Měl paranoidní představy.

Zmítal se mezi pofidérně svítícími lampami a stále se za sebe otáčel. Slyšel tiché kroky, klapání koňských podkov… šílel z toho. Vystupňovalo se to až do stádia, že jej hororově vřískající skřeky hnaly dál a dál. Běžel jako smyslů zbavený, dlaně na uších, jen aby ho ona noční můra, již prožil, nepronásledovala. Srdce mu bušilo až v krku a hruď se svírala. Bál se, tak strašně se bál, že mu bylo jedno, kam šlape. Stále viděl ten obraz před svýma očima a temné zvuky nemizely. Mléčná záře Měsíce mu snášela jemný paprsek pod nohy.

Zajíkl se, když uslyšel jiné hlasy. Ty reálné. V první moment se jich vážně lekl, ale v ten druhý ho vlastně uklidnily. S příchodem reálných hlasů odešly ty fiktivní. Rozhlédl se, aby viděl, kam doběhl. Byl u skate parku. Poznal to podle neonově červeného nápisu Kaufland jen kus od něj, a ony hlasy vycházely z šera před ním. Pomalu a co možná nejpřirozeněji vešel mezi rampy. Ty hlasy patřily několika klukům a dvěma dívkám. Zřejmě poslední dnešní pokusy o ulovení roštěnek na skate dovednost. Jedna z nich se po Tomovi ohlídla a mile se usmála. Bylo to možná naposledy, co se na něj někdo usmál.
Tom jí úsměv smutně opětoval. Tohle gesto pro něj bylo jako balzám na duši. Zahřálo jej to. Tak dlouho se na něj nikdo neusmál tímto způsobem. Milým a něžným. Naposled ona.
Dýchl si do dlaní a protřel je mezi sebou. Jeho prsty byly téměř ledové. Třásly se stejně jako on. Necítil nohy. Kolena se podlamovala.

„Hey ty, pojď sem,“ ozval se jeden z kluků a opřel se o své kolo. Druhý cápek založil skate pod rameno a přitáhl si majetnicky dívku, jež se smála na Toma, k sobě. Tom sebou cukl. To mluví na něj? Pootevřel rty. Slova na jeho jazyku splynula se studeným vzduchem. Nepromluvil.
„Neumíš mluvit nebo co?“ přiostřil chlapec.
„Co chceš?“ optal se vystrašeně Tom.
„Grupáč. Tenhle kretén,“ poukázal na skejťáka. „…odmítá jít do čtyřky, tak aspoň trojku.“

Tom nevěřícně zamrkal.
„Děláš si srandu?“ Buď se zbláznil Tom a nebo ten kluk. Tom sjel pohledem skejťáka, objímajícího svoji přítelkyni. Tom se mu moc nedivil, že tenhle sexuální návrh odmítl. Taky si neuměl představit, že by na svoji holku nechal sahat někoho jiného.
„Vypadám na to?“ zakroutil dotyčný kluk hlavou a se svým kolem se trochu přiblížil. „Není to moje holka, takže ti hubu nerozbiju. Tak co?“ netrpělivě čekal na odpověď. Tom byl zmatený. Ta holka sice byla pěkná a očividně bez zábran, ale Tom si nebyl tak úplně jistý, že tenhle druh sexu chce. Navíc, nedalo se říct, že by v téhle situaci měl nějakou chuť na sex. Kdyby kývnul, tak snad jen kvůli zimě, která ho užírala. Ale ne kvůli chtíči.
„Hele vole, ale nemáme na tebe celou noc. Tak se vymáčkni,“ složil lokty na řídítka a štíhlá brunetka, o kterou se jednalo, se mu plazivě opřela o rameno. Svůdným pohledem Toma vybízela k odpovědi.

*konec flashbacku*

Hodiny na zdi ukazovaly půl třetí ráno, když Bill dorazil do svého bytu. Cestou několikrát zakopl a spadl díky rozbité botě. Klel nadávky, tyto boty miloval a snad až proklínal toho bezdomovce od skate parku. Ten kluk mu nezmizel z hlavy, měl na něj takovou zlost. Kvůli němu si zničil prvotřídní boty od Diora. Dobelhal se po tmě do své luxusně zařízené ložnice a zpaměti našel cestu k posteli, kam padnul a zasténal nad bolestí celého těla.
„Moje hlava…“ zanaříkal a fňuknul. Tak moc jej užírala bolest. Ale byla větší než ta duševní ze ´ztráty´svých lásek na nohou? To věděl jen on sám. Bill.
„Zkurvený bezdík, nesnáším bezdomovce, nenávidím negramoty…“ nadával sám pro sebe. Možná ani nepřemýšlel nad svými zlými slovy, co unikaly mezi jeho rty.

Rozezleně se převalil na bok a poslepu zalovil v kabelce, kterou hodil na druhý konec postele. Zkontroloval stav svého mobilního telefonu a stejně tak rozčileně s ním praštil do polštáře. Promnul si bolavé spánky.
„Neměl bych se rozčilovat. Mám z toho migrény. Ale copak to jde, když potkám takovýho… takovýho…“ dlouze přemýšlel nad nějakou vážně vulgární nadávkou, ale žádná mu nepřipadala dostačující. Byl líný se i převlíkat nebo jakkoliv hýbat. Drtil v pěstech rohy peřiny při představě, že tak drtí hrdlo toho zoufalce.
„Chytnu osypky jen z tý zkušenosti, že jsem ho vůbec potkal.“ Zamručel a snažil se zaspat. Šlo mu to ale velice těžko, když se mu neustále zjevoval obraz ublíženého Toma.

„Ani spát nemůžu!“ zaúpěl asi po půl hodině přetáčení se ze strany na stranu. Na břiše se mu leželo špatně, tlačilo jej prostěradlo do kostí na hrudi, na boku ho oslepovala záře projíždějících aut, jelikož nezatáhl závěsy, na druhé by zíral na zrcadlo vestavěné ve skříni, a na zádech měl potřebu se drbat všude možně. Snad chytil nějaký svrab či co. Když si představil, že by trávil den co den jak ten… kdosi… ne, neuměl si to představit. Uškrábal by se k smrti. Navíc kručení žaludku na klidu nepřidalo, ale v jeho podnapilém stavu by nebyl schopný snad ani noc strávit a všechen obsah by skončil v odpadovém potrubí.
„Já se na to taky můžu vysrat,“ zanadával a vyhoupl se do sedu takovou rychlostí, až se mu zamotala hlava. Okamžitě raději padnul hlavou zpátky do polštáře a snažil se ustálit svoje zorné pole. Skopal peřinu až na konec postele a zaujal konečnou, ne zrovna pohodlně vypadající polohu na spaní. Ani se neobtěžoval s odlíčením. Kupodivu se mu i podařilo usnout, přesto že ho sužovaly noční můry na téma, že by on byl taky takový negramot.
Probudilo ho až ostré ranní světlo, které mu svítilo do očí. Zakňoural a promnul rozespalé oči.
„Aaa, do háje,“ zhrozil se. Za prvé mu třeštila hlava, a za druhé si svůj už tak rozmazaný make-up rozmazal ještě víc. Polštář černý od očních linek a řasenky. Promnul si opuchlý obličej a černota mu potřísnila dlaně. „Shit,“ prsknul, mrštně se vyhrabal na nohy a odkráčel naštvaně do koupelny, hned přistoupil k umyvadlu a zíral na sebe do zrcadla. Přesně jako Tom.
„Pulec. Vypadám jak pulec,“ přiblížil obličej k oné věci visící na zdi a zkoumal své oči. Tahal dolu svá spodní víčka a bědoval nad sebou.
„Seš chudáček, Billi.“
Jeho dokonalý vzhled byl momentálně naprosto katastrofální.
„Bude mi trvat hodiny, než se dám do kupy,“ zabědoval a do dlaní nandal dostatek studené vody. Zabořil do ní obličej. Studenou vodu sice neměl rád, ale na ranní oteklost byla nejlepším lékem. Celý krok provedl několikrát. Vyčistil svůj bělostný chrup a nechutně drahým mlékem odlíčil zbytky černoty kolem očí. Pochopitelně nezapomněl použít i čistící pleťovou vodu.
Relativně osvěžený se vypotácel z koupelny, aby si v kuchyni udělal hrnek ranní kávy. Než konvice cvakla na znamení ukončení varné činnosti, díval se z okna. Už zase mu mysl nahlodával ten kluk. Ten bezdomovec. Dobrá, možná ho tak trochu zajímal, ale i tak mu z něj bylo zle. Spíš mu přišlo divné, že je tak mladý. Býval zvyklý spíše na staré smradlavé dědky. Dost často vídal takovéto páprdy s krabicí nejlevnějšího vína posedávat kolem Kauflandu, kde byl právě již zmiňovaný park pro mladistvé na prknech, hned vedle krytého bazénu. Ono hodně bezdomovců se potulovalo a posedávalo na tomto místě, nedivil se, že tenhle chlapec nebyl výjimka. Bylo to tak… automatické. Nemohl přijít na důvod proč.

Konvice oznámila vařící vodu, Bill odlepil svůj zrak od ulice a šel si zalít kávu. Okamžitě přivřel spokojeně oči nad jejím aroma. Povzdychnul si. Možná… možná byl moc hrubý a nechtěl se chovat tak zle. Vrtalo mu to v hlavě a začínal snad i litovat, co udělal. Ne že by si něco vyčítal, ale přece jen byl dost mimo střízlivou dimenzi a přehnal to. Protočil oči, popíjejíc opatrně tmavý napoj a vnuknutí toho, že by se mu omluvil, mu přišlo dost absurdní.

Neměl v povaze se omlouvat. Dokonce ani v situacích, kdy byla omluva na místě. Prostě to nedělal. Snad nikdy opravdu nelitoval ničeho, co řekl. Ani teď toho nelitoval, ale možná… možná něco v hloubi ho tížilo, že přepískl.
Třeba by se tam mohl vrátit. Ne za ním. Spíše ze zvědavosti. Podívat se. Když uvidí, že je ten kluk zcela v pohodě, co se psychiky týče… otočí se na podpatku a půjde pryč. Nebo by mu mohl jen vysvětlit, že byl přiopilý, a tak volil slova moc ostře, nicméně to stejně jeho postoj nemění. Bill se musel zakřenit sám nad sebou, když takhle uvažoval a jeho káva v něm postupně mizela, zatímco zkoumal svoje dlouhé nehty. Dobře… vrátí se tam. Jen tak, aby se neřeklo. Nic víc. Stejně by jinak tvrdnul doma a procházka na vzduchu ho třeba trochu probere z kocoviny.

„No, a mám důvod jít ven,“ tlesknul si Bill a zapadnul bleskurychle do koupelny. Pročísl si vlasy, beztak si na ně nasadí čepici, nemá chuť se zabývat účesem. Potřel si rty jako vždy leskem, schoval ho… neschoval. Bill nebyl ještě oblečený. Úplně by zapomněl. V ložnici shodil špinavé prádlo a navléknul se do voňavé košile a úzkých džínsů. Čapku narazil na hlavu, brýle na nos, popadl klíče a kabelku, a v mžiku stál před svým panelovým domem uprostřed klidného sídliště.

Začínalo být parno a on dostal žízeň. Super, pravidelně na něco zapomíná. Teď na svůj pitný režim a to ho dodržoval poctivě. Zpátky už se mu nechtělo, a tak se cestou stavil v menším krámu a koupil si velkou lahev vody. Ihned se z ní notně nalokal a svojí typickou chůzí se vydal směr skate park. Zarazil si sluchátka do uší, aby nemusel přemýšlet moc nad tím, že tam vůbec jde, a co asi řekne. Raději vnímal jen hudbu a nadřazeně špulil ústa na každého, kdo se po něm podíval. Zastavil se na kraji parku a jen lítal pohledem po prostoru, zda ho někde zahlédne.
„Doufám, že ho budu nahánět po celým městě,“ zabrblal pro sebe a líným krokem vešel mezi betonové nebo plechové rampy. Neuvědomoval si, že řekl takovou věc, že by jej vlastně vědomě vyhledával. Bill by si to ani nepřipustil. A když už, tak na povrch by to nedal znát. Na to byl příliš hrdý.

Vyndal si z ucha jedno sluchátko, kdyby kolem něj náhodou prosvištěl někdo na kole a nesmetl jej z cesty. Mžoural do žhnoucího sluníčka, pobrukoval si jakousi melodii, která mu zněla dokolečka v hlavě, a rozhlížel se po okolí, dokud jej nezaujala rampa na konci parku. Měla obloukovitý tvar a vypadalo to, že by tam mohl najít alespoň nějaké místo ve stínu. Potřeboval si v klidu zakouřit, a proto se rozhodl jít se usadit právě tam. Jak se pomalu přibližoval, jeho kroky zpomalovaly a čelist klesala. Byl tam on. Ten mladý bezdomovec. A ležel schouleně v klubíčku. Bill mrkal a mračil se, jak nejvíc dovedl a nohy ho samy nesly blíž, dokud nedřepěl před rampou, s rukou u ucha, sundávajíc sluchátko, a nedíval se dovnitř úkrytu. Tom spal. Černovlásek tvrdě polkl sucho v ústech. Poklepal kloubky prstů o beton a bezbarvým hlasem s ledovým výrazem ve tváří řekl: ,,Neruším?“

autor: S & Doris
betaread: Janule

12 thoughts on “Homeless 2.

  1. parchant jeden 😀 rozmazlenej 😀 ale tak alespoň že se chce omluvit .. teda jestli to udělá xD .. ale chudák Tomi by mě zajímalo proč je na ulici .. 🙁

  2. Teda, ten Bill tady, to je normálně noční můra!!! Doufám, že se trochu polepší, spratek nafoukaný =) A taky se chci dozvědět něco víc o Tomově osudu.

  3. Som veľmi rada, že sa v Billovi prebudilo svedomie 🙂 že ho vôbec má. Keď klopal na betónovú rampu tak som sa musela smiať aký je zlatý. Je to krásne 🙂 som zvedavá ako sa zatvári Tom 🙂

  4. To Billovo chování bylo vážně otřesné! Ale těší mě, že se v něm začalo ozývat svědomí a že se za Tomem vydal 🙂
    Je to strašné, protože já si z téhle povídky vážně téměř nic nepamatuju a tak ani nevím, proč je Tom tam, kde je. Už vůbec nevím, co se stalo a ani jsem nevěděla, že jejich další setkání proběhne teď, takže jsem byla mile překvapena 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics