autor: Estricnina
„Pane Kaulitzi, věřím, že si nerozumíme; paní Jelana Revestin-Kaulitzová se rozhodla tu poslední vůli napadnout. To znamená, zjednodušeně řečeno, že chce nechat anulovat přání vašeho otce a nárokovat si jeho pozůstalost.“ Anthony Bergmann si dvěma prsty sundal své malé brýle a lehce se naklonil kupředu mezi stůl a Toma. Muž zopakoval všechno, co řekl, pomalu a opatrně pokaždé, kdy mu Tom odpověděl prázdným výrazem.
Tom zvědavě nakrčil nos a žvýkal si spodní ret, jako by mu to mohlo pomoct pochopit tu situaci snadněji.
Dokonce ani nevěděl, že se Jörg znovu oženil.
Tom zaslechl přes vzdáleného bratrance necelý rok poté, co opustil Německo, že se jeho otec usadil s novou ženou, poprvé za šest let od smrti jeho matky. Opravdu se o to nestaral, alespoň ne tenkrát, ani se nad tou představou náhradní matky nepozastavil. Okamžitě věděl, že Jörg šel po mladé a krásné ženě s vysokým společenským postavením – to byl typ žen, se kterými se Jörg tahal za zády své manželky, když byl mladší. Bývalo mnoho nocí, kdy Jörg prosil svého malého syna, aby před matkou zachoval tajemství, tajemství, jež malého chlapce velice mátla; proč by jeho matka nemohla vědět o té hezké obchodní kolegyni, kterou viděl, jak jí táta pomáhal do auta pozdě večer po hodině kytary?
Tom však Jörga respektoval, možná až příliš; jeho nejlepší rysy, nebojácnost a vynalézavost, se všechny přenesly na Toma tím nejlepším způsobem, ačkoliv, bohužel také i jeho zhýralá povaha.
Až po smrti jeho matky ty krásné, mladé ´obchodní kolegyně´ a ´sekretářky´ přestaly být viděny. Jörg se náhle stáhl a následující léta po manželčině smrti byl rozmrzelý, a Tom, jako jeho velký následovník, se stal stejně zdevastovaným. Tom v hloubi duše věděl, že otec jeho matku vroucně miloval a teď, když měl možnost nad tím uvažovat jako dospělý, ten muž trpěl dvakrát tolik za své chování, jakmile zemřela.
Musela to být až matčina smrt, která v Jörgovi probudila vinu a lítost, a musela to být až otcova smrt, která z Toma vytáhla výčitky svědomí a beznaděj.
„Pane Kaulitzi? Vnímáte mě, pane?“
Tom na muže pohlédl a bezmyšlenkovitě přikývl. Advokát si na něj opatrně podíval a zopakoval, co řekl před malou chvílí.
„Sedmnáctého tohoto měsíce proběhne soudní řízení a soudce znovu posoudí poslední vůli; vy byste nebyl vůbec uznán, pokud by první posudek nebyl proveden tak pečlivě. V dokumentu došlo k podezřelým změnám, které nebyly nikdy podepsány rukou vašeho otce, a to téměř způsobilo úplné zrušení vůle. Já sám jsem byl svědkem finální autorizované změny pouhých pár měsíců před smrtí pana Jörga Kaulitze a vím, že všechno bylo jasně a čistě podepsáno a jeho majetek byl přenechán vám. Druhá manželka vašeho otce tvrdí, že to změnil, aby do toho zahrnul i ji a její malou dceru, ačkoliv o tom neexistuje žádný důkaz, s výjimkou neoprávněného zásahu.
Malou dceru? Já mám nevlastní sestru?
Tom pomalu přikývl a snažil se vstřebat každé slovo, které mu advokát řekl. „Takže se tam musím ukázat a podat nějaké to odvolání?“„Já se o všechno postarám,“ ujistil Anthony svého mladého klienta, položil si ruce na stůl a držel s ním pevný oční kontakt. „Prozatím, ano, pouze potřebuji, abyste se tam ukázal. Já se postarám o všechny eventuality.“
Tom se na židli neklidně zavrtěl a sledoval, jak se Anthony předklonil, aby otevřel to, o čem předpokládal, že je šuplík s archivem. Advokát středního věku si znovu nasadil brýle a hlasitě se prohraboval papíry, než na stůl konečně položil malý stoh papírů scvaknutých k sobě.
„Tyhle budete potřebovat,“ řekl a podal je Tomovi. „Pečlivě si to přečtěte. Tady je moje telefonní číslo a pracovní doba: kontaktujte mě, pokud budete mít nějaké otázky. Uvidíme se v pátek v pět hodin, adresa je na zadní straně.“
„Ehm, skvělé… myslím. Děkuju.“
„Ano, to je všechno. Jsem rád, že jste dnes mohl přijít.“ Anthony vstal a znovu si sundal brýle. Tom odstrčil svou židli, taky se postavil a natáhl ruku, aby si potřásl s tou, kterou mu podával právník. „Ještě jednou, upřímnou soustrast, pane. Smrt vašeho otce byla předčasná, skutečno to byl člověk, který bude postrádán.“
Tom se cítil jako kývací panák, protože během rozhovoru toho řekl tak málo, a přesto jeho hlava vypadala, jako by se po celou dobu jen nepřetržitě kývala. „Tak dobře, děkuju, cením si toho.“
„Mějte hezký večer, pane,“ zaslechl Tom Anthonyho, když se natáhl pro kliku. Hodil přes rameno zamávání a vyběhl z kanceláře na čerstvý vzduch.
Ach, takový chaos
, truchlil a snažil se udržet svůj obličej bez jakéhokoliv viditelného znepokojení, když se vydal do ulic a vpadl do centra města zahlceného popracovním šílenstvím.Pokusil se ignorovat ten ohromující nával negativity zaplavující jeho systém soustředěním na své kroky a jejich počítáním, aby rozptýlil svou mysl.
Co to ksakru. Tom se hluboce zabral do své mysli a prohledával své vzpomínky, aby našel odpovědi. Znovu si v hlavě přehrával ten pohřeb a snažil se nalézt nějaké detaily, které si mohl vybavit, tváře, které viděl, nebo ruce, se kterými si potřásal. Zoufale se snažil vyvolat obraz ženy, která tvrdila, že je otcovou ovdovělou manželkou, ale vše, na co si dokázal vzpomenout, bylo to, jak v rohu trucoval a sám sebe litoval.
S tak silným zaměřením na své nohy a snahou vyhýbat se každé prasklině na chodníku téměř narazil do někoho, kdo věnoval stejnou, ne-li menší pozornost tomu, co se děje před ním.
„Jej, omlouvám se!“ vykřikl známý hlas, který zaútočil na Tomovy uši svou melodičností. Postava před ním trochu poodstoupila a kytarista překvapeně zvedl pohled.
Málem vyštěkl ´dávej pozor, kam jdeš!´, než zpracoval zdroj toho hlasu – daleko od toho, aby zvažoval, že ta kolize byla jeho vina. „Tome,“ vydechl Bill a přitiskl si ruku k hrudi. Mladý učitel klopýtl kupředu a vzad, jak kolem procházeli chodci, než našel zpátky svou rovnováhu.
Tom se neobtěžoval odpovědět a namísto toho věnoval Billovi záludný pohled, jak byl vyveden z míry jeho zvláštním chováním. Očekával, že bude obviněn z toho, že je neohrabaný, že mu zlomil nehet nebo narušil jeho auru – nebo cokoliv jiného, na co si houževnatí metrosexuálové pravidelně stěžovali.
„Nedívej se na mě tak,“ varoval ho Bill a poupravil si na zádech svůj batoh. „Už jsem řekl, že se omlouvám. I když by ses měl omluvit ty. Jsem si jistý, že už jsem přišel o nějaký drahocenný čas.“
„Mm-hmm,“ zvedl Tom pochybovačně obočí. Uhnul z cesty procházejícímu postaršímu páru a jejich kňučícímu malému psovi, sevřel prsty kolem papírů, které držel, a díval se, jak Bill protočil oči. Mladší muž se opatrně rozhlédl a pomalu vykročil směrem ke konci ulice, kde natáhl krk, jak si Tom pomyslel, že to Bill považoval za rafinovaný styl, aby se podíval na něco, co muselo být schované u zaparkovaných aut a rohových obchůdků. Tom si pomyslel, že musí vypadat docela nápadně, jak tam stál na chodníku a sledoval Billa, který se proplétal davem lidí a hledal kdovíco. Potlačil krátký smích, když spatřil, jak se mladík natáhl do svého batohu a vyndal sluneční brýle, které si nasadil s komickou elegancí v imitaci špeha – bylo už po šesté hodině večer a slunce téměř úplně zmizelo za obzorem.
Alespoň mohli vypadat nápadně spolu, pokud nic jiného.
Tom pokrčil rameny a vydal se po zbývajícím chodníku směrem k bludnému vyslanci, zamrkal a čekal, až Bill vytáhne vysílačku a začne šeptat nekonečné množství slov v nesrozumitelném žargonu člověku na druhém konci, vystupujícímu pod jménem ´jestřáb´.
Místo toho se Bill prudce otočil, popadl Toma za rukáv a táhl jej do sousední ulice k další křižovatce. Proběhli celý zbytek ulice a Tom měl pocit, že by měl vznést nějakou otázku, ale něco jej nutilo nechat ústa zavřená, zatímco Billa pouze následoval (proti své vůli).
Náhle se Bill úplně zastavil po cestě téměř kolem celého bloku, a Tom do něj málem znovu vrazil. Bill se otočil a Tom otevřel pusu, ale druhý z nich už mu dokázal číst myšlenky.
„Rande Gustava a Felicie; já jsem jen dobrý přítel.“
Jistě, když obešli další roh a dostali se na mnohem méně rušnou ulici, před očima se jim objevila restaurace Nuit Etoilée Parisienne, ve které Tom rozpoznal tu nejlepší francouzskou restauraci v celém městě.
„Čtyřhvězdičková kategorie, tři podlaží a tři úseky na otevřených balkónech, dva otevřené bary – z nichž jeden je vinárna, o které se říká, že má na skladě smetanu z plodin z celé Evropy, a jedna velká městská botanická zahrada v zadní části.“ Bill si šťastně povzdechl a Tom mohl pod jeho brýlemi prakticky vidět ten toužebný pohled a byl si jistý, že mu po bradě brzy začne téct slina.
Pohled na restauraci byl opravdu k nezaplacení a Tom Billa mlčky ocenil za jeho vkus. Budova byla vysoká a elegantní, desítky velkých oken lemovaných zlatými rámy, byly uloženy mezi masivními béžovými stěnami, které se tyčily nad bezchybnými křovinami a květinovými záhonky. Znovu a znovu vycházely páry a malé skupinky, oblečené spíše formálně, z neskutečně zdobeného vchodu, kde jim podržel dveře vrátný ve smokingu, zatímco si zdvořile povídali a chichotali se pravděpodobně nudným vtípkům.
„Mm-hmm,“ Tom si nebyl zcela jistý, co to má za smysl stát několik metrů od restaurace, ačkoliv prakticky viditelné vlny lahodných vůní linoucí se z restaurace posílaly jeho žaludek do stavu plného naléhavých proseb. „Tak proč ty, a teď díky nějaké podivné náhodě i já, stojíme tady v zimě a díváme se, jak ostatní lidé vcházejí dovnitř, aby si užili nějaké nóbl jídlo, zatímco my tady máme hlad? Protože, musím říct, že stalkování něčího rande není jedním z mých oblíbených koníčků.
Bill otočil hlavu a věnoval Tomovi pohled, který viděl jen napůl, jelikož jeho sluneční brýle mu pokrývaly skoro půlku obličeje, a v rostoucí temnotě, která byla předzvěstí blížící se chladné noci, toho mohl vidět ještě méně. „Protože, Tome.“
Tom zvedl obočí. Jistě, to vše vysvětlovalo.
Povzdechl si, upravil si čepici, a pak zastrčil svou volnou a mrznoucí ruku do velké kapsy na své bundě, aby ji ochránil před upadnutím.
„Jejich rezervace byla na sedmou hodinu, tak přemýšlím…“ Jako na zavolanou Billovi začal v kapse vibrovat telefon, a Tom nevěřícně nakrčil obočí nad zuřivým vyhráváním hardcore melodie z devadesátých let ve své rychlé a chmurné slávě. Bill povystrčil jazyk a zastrčil si ruce v rukavicích do kapes, aby vylovil to probuzené zařízení, a přijal hovor, aniž by se obtěžoval zkontrolovat jméno volajícího.
„Žlutá,“ řekl, a Tom se proti své vůli usmál.
Bill měl na tváři široký úsměv a spokojeně přikyvoval, zatímco mluvil hlas na druhém konci. Netrvalo dlouho a úsměv mu z tváře zmizel a obočí mu sklouzlo až pod sluneční brýle.
„Cože? Proč?“
Tom se trpělivě poškrábal na zadní straně krku a rozpačitě se zajímal o to, co Billa tak náhle zdeptalo.
„Ale – on – ne! Lisho, to není fér. No tak, proč? Řekni mi proč!“ Bill se kousl do spodního rtu. „Proč nemůžeš? Řekni mi, prosím, tohle je… proč ne?!“
Neuplynulo ani půl minuty a telefon s prásknutím zavřel a strčil si ho do kapsy.
„Uh, nevím, jestli bych se měl ptát, ale…“
„Felicia nepřijde.“ Bill křečovitě natáhl ruku, sundal si brýle a ztěžka vydechl. „Nemůžu tomu uvěřit – ani mi neřekla proč. Gustav tady bude každou minutu! Co mu řeknu? Dostal jsi kopačky, no, promiň, troubo!“
Sklopil pohled a mnul si spánky ve snaze se uklidnit – už teď cítil velký nápor viny.
Tom si nebyl jistý, co říct, ačkoliv to netrvalo tak dlouho, než mu bylo cosi poskytnuto. „Gustav je tady, myslím.“ Bill vzhlédl a následoval Tomův pohled, oči mu dopadly na známého blonďáka, celého vyšňořeného a s kyticí v ruce, který přicházel po druhé straně ulice. Žalostně sledoval, jak se jeho milovaný kamarád neohrabaně sune kupředu a nervózně sleduje hodinky, a jen stěží potlačil úsměv. Věděl, jak moc Gustav nesnáší nóbl oblečení, ale i přesto se tolik snažil, aby se na dnešní večer připravil, dokonce i když nebyl ve svém nejlepším stavu, až Billa bolestivě píchlo u srdce.
„Měl bys mu to alespoň říct, kdy už jsi tady. Ocení to, víš. Nemyslím si, že by preferoval tady čekat bůhvíjak dlouho.“
„Já vím,“ zašeptal Bill a ušklíbnul se na chodník.
Nemysli si o mně, že jsem zbabělec, ale… Bill znovu vytáhl svůj mobil a otevřel ho. Rychle napsal Gustavovi textovou zprávu, třásl se mu přitom spodní ret a oči měl plné výčitek.
´Gusti… Felicia měla něco naléhavého, o co se musela postarat, a řekla mi, abych ti vyřídil, že to nezvládne včas. Je mi moc líto, že nepřijde, ale popřemýšlíme nad tím, jak to brzy napravit. Popovídáme si zítra.´
Stiskl odeslat a pak se jen díval a čekal, až Gustavovi jeho zpráva přijde.
Bill s Tomem tam v tichosti stáli asi deset minut, a když se Gustav otočil k odchodu s hlavou sklopenou, Tom Billovi konejšivě stiskl rameno.
„Je mi líto, že tvůj plán nevyšel,“ řekl Billovi upřímně. „Myslel jsi to dobře. Vždycky to můžeš zkusit znovu.“
Bill znovu hlasitě vydechl, otočil se a poslal kytaristovi malý úsměv. „Hej…díky. Hádám, že jo.“
„Já vím určitě, že jo.“ Tom mu opětoval úsměv, a dokonce i ve tmě zářil tak, že to Billovi připadalo až nemožné. Žaludek mu poskočil velkou chutí, která vůbec nepřipomínala hlad.
V tom se mu zablesklo v očích a zatahal za Tomův rukáv, aby jej přetáhl na druhou stranu ulice, jakmile nejelo žádné auto.
„Co to děláš?“
„Někdo musí tu rezervaci využít – mohl jsem si upracovat svůj malý, hezký zadek, aby se mi ji podařilo sehnat, víš!“
Tom vytřeštil oči a uprostřed svého táhnutí sklopil pohled směrem ke svému oblečení a poté k honosné budově, ke které se blížili.
„Budou si myslet, že jsem to tam přišel přepadnout – jsi blázen?“
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Chudák Bill tak to naplánoval a ono to nevyšlo jsem zvědavá jestli půjdou to ty restauraci.
Závěr téhle kapitoly byl opravdu legrační. Ne že bych Gustimu přála to nevyvedené rande, ale Bill byl prostě roztomilý až k sežrání. Myslím, že přesně takhle si ho dovedu představit. 😀
Díky za překlad a těším se na pokračování.
ale notak, chudak takhle jim to prekazit… no ale… na druhou stranu, vse zle k necemu dobre?
Jaaj chudak Gustik, on je mi takovej sympatickej, vubec mu to nezavidim! Doufam, ze nezustane na ocet!
Ta Billova spontannost a jak to vsechno mysli vazne, zalezi mu na kamaradove rande snad vic nez na svym, ktery si vlastneeee ted nevedomky zahajil, to se mi moc libi!;D Jezis to bude sladky!^^
Diky Zuzu!
Jejda, tak teď je mi Gustava fakt strašně líto. 🙁 na stranu druhou mám ale zase radost, že tam půjdou Tom s Billem. Moc se mi líbí, jak se začínají postupně sbližovat. 🙂