autor: Áďa
„Děkuji, už můžete jít, já se o něj postarám,“ zavrčel Tom odhodlaně, když ho doktor usadil vedle Billovy postele. Nechtěli ho sem pustit, ale on si to vydupal. Kdyby mohl vidět, spatřil by doktorův pohled, který ho označoval přinejmenším za blázna. Ale naštěstí neviděl… a naštěstí po chvilce zaklaply dveře a on s Billem osaměl. Tedy… aspoň si to myslel do chvíle, dokud se nezaposlouchal do ticha pokoje. Zamračil se, když mu jeho sluch, vycvičený slepotou k téměř naprosté dokonalosti, dal najevo, že doktor v místnosti zůstal, tiše stojí u dveří a upřeně ho pozoruje, což mu pro změnu dalo vědět s naprostou jistotou jemné brnění v zátylku. Dříve takovéhle věci nevnímal, protože všechno kolem sebe viděl, ale teď byl k těmhle okolnostem mnohem citlivější.
„Já se o bratra skutečně dokážu postarat, opravdu můžete odejít, nic zatím nepotřebuju ani já, ani on,“ syknul mrazivě ledovým hlasem, aniž by k doktorovi natočil hlavu. Pousmál se, když slyšel zalapání po dechu, a potom doktor konečně odešel. Chvilku se ještě zaposlouchal, aby měl jistotu, že jsou v místnosti opravdu sami, a teprve pak se maličko předklonil. Odložil svou bílou hůl a ruce natáhnul před sebe. Chvilku tápal vzduchem, dokud nenahmatal Billovo tělo. Dotekem se ujistil, že mu sáhnul přesně na hruď a levé nadloktí, teprve potom přemístil své ruce tak, aby je mohl jemně položit do bratrových vlasů. Posmutněle zlehka hladil nakrátko sestříhanou stranu, do níž občas vklouznul delší pramínek z vrcholku hlavy. Nemusel se ani ptát, aby věděl, že doktoři Billa nadopovali takovým množstvím otupovacích a zklidňujících sajrajtů, že by to, básnicky řečeno, zabilo i slona. A nemohl se jim divit, i kdyby chtěl. Zaslechl totiž, že Bill už o smrti Andrease ví.
Nešťastně si vzdychnul. Věděl, jak moc Bill na Andym lpěl, věděl, jak moc ho miloval. Nedokázal si ani představit situaci, kdy se Bill probere a i přes oblbující účinky sedativ to všechno bude muset slyšet a přijmout znovu. Bude to pro něj psycho, vůbec by se nedivil, kdyby se z toho jeho bratr nervově zhroutil.
Sám se z toho zcela ještě nevzpamatoval. Živě si vybavoval, jak se policajtům vzpouzel, jak se jich bál, protože nevěděl, co jsou zač, až kvílení sanitky ho trošku zklidnilo. Ale když slyšel Andyho poslední slova a pak doktorovu diagnózu, museli mu píchnout uklidňující injekci. Převezli ho sem, a teď sem dostali i Billa… Ono možná bude lepší, když bude zpěvák pod dozorem lékařů. Určitě by byl schopný se utopit v sebeobviňování, a nebo by dokázal spáchat sebevraždu. Tomu se Tom snažil nevěřit, ale znal Billa moc dobře a věděl, jak silný dokáže být afekt, v němž by se Bill ocitnul.
„Ach bráško,“ šeptnul tiše a pohladil Billa po tváři, načež mu vrátil dlaň do vlasů. Ty si teď zkusíš… Proč zrovna ty, dodal v duchu. Já bych si to zasloužil mnohem víc… Ale ať se stane cokoliv… já jsem s tebou. Nedám tě, pomůžu ti… v rámci možností teda…
Nevěděl, kolik času uplynulo. Nevěděl, jak dlouho už tady takhle strnule sedí. Z automatického zírání do ztracena ho probralo až Billovo probouzení se. Nepotřeboval k tomu, aby ho napřed slyšel tiše zakňourat, vycítil první známky pomíjení spánku ještě dříve. Napřed cítil, jak v kůži pod jeho dlaní párkrát prudčeji zatepalo, citlivé uši zaznamenaly zkrácenější dech, a teprve pak přišel tichý sten. Přitom ještě pár týdnů zpátky by probrání se on sám poznal až podle posledního z výše jmenovaných náznaků. Sklopil k bratrovi nevidomou tvář a instinktivně ho po líci pohladil.
„A… Andre… asi…“ zachroptěl Bill, aniž by ještě otevřel oči. Opřel se podvědomě tváří do dlaně, aby vnímal její teplo a znovu zanaříkal. „Andy…“
„Šššššššššt, Billí,“ šeptnul Tom. „Jsi slabý… odpočívej.“
Snažil se Billa uklidnit, dokud to ještě šlo, z intonace jeho hlasu poznal, že Bill, otupělý vlivem sedativ a dalších chemických sajrajtů, si Andreasovu smrt plně neuvědomuje, a že jeho jméno vyslovuje automaticky, protože byl zvyklý na to, že tu pro něj blonďák byl dnem i nocí. Chtěl, aby jeho dvojče nabralo co nejvíce sil dřív, než mu bude muset tu smutnou zprávu připomenout, protože mu bylo jasné, že to Billa psychicky zraní. Sice se pak co do slabosti vrátí z jakés takés úrovně opět na tuhle slabost a téměř absolutní bezmoc, ale na stranu druhou, kdyby se mu tohle řeklo už teď, mohl by ho zchvátit nervový nebo srdeční kolaps a to Tom nehodlal za žádnou cenu dopustit.
„Odpočívej, bráško,“ zašeptal, popaměti Billa objal a konejšivě ho začal hladit ve vlasech tak dlouho, dokud neuslyšel tiché pravidelné oddechování, občas přerušené tichoučkým nářkem. To pak vždycky zamlaskal nebo uklidňujícím hlasem zašeptal slůvka útěchy, která zabrala, a opět Billa ukolébala do naprostého útlumu.
Kdykoliv přišel doktor, Tom ho sice nechal dělat svou práci, ale ač ho neviděl, hlavu měl neomylně vytrvale natočenou jeho směrem a ve tváři se mu usídlil přísný výraz. Sužovalo ho, že nemůže vidět, co ten maník v bílém provádí. Bylo mu jasné, že to bude jen nějaká banalita, něco jako výměna kapačky nebo tak nějak, přesto ale napínal uši a všechny zbývající smysly, aby mohl zaznamenat jakýkoliv podezřelý zvuk, po kterém by okamžitě uchopil svou dlouhou bílou hůl a začal by bezbranného bratra bránit.
Podvědomě cítil, že je teď jeho povinností nahradit Andreasovo místo Billova ochránce. Trpce se poušklíbnul nad tím, když si živě představil, jak by asi na tohle reagoval před půl rokem, kdy by býval vyskákal díru do země, jak by z toho byl nadšený, a hned by mu určitě mozek zaplňovaly myšlenky na samé hříšnosti. Tehdy by na tuhle možnost přistoupil hned a okamžitě, ale copak teď mohl? V duchu se z Andyho smrti částečně obviňoval. Kdyby viděl, mohl mu pomoct, mohl by někoho zavolat, mohl by ty vetřelce vidět včas, mohl… v podstatě cokoliv. Ale takhle se akorát bázlivě krčil u kmene stromu, k němuž ho Andreas nekompromisně dotlačil a neudělal vůbec nic. Ať nad tím přemýšlel jakkoliv, tak minimálně zčásti za Andyho smrt mohl, ať se to snažil brát z jakéhokoliv hlediska.
Ani si neuvědomil, že se mu z prázdných očí začaly koulet slzy. Bill si tohle nezasloužil, ne tohle utrpení. A on sám si nezasloužil být tím, kdo brášku provede dny plnými zoufalství. Byl přece takový kazisvět, nebyl si jistý, zda je vůbec připravený nést tohle břímě na vlastních bedrech. Rád bratrovi uleví a samozřejmě, tak jako na základce, se pokusí vychytat ty nejošklivější útoky osudu, které budou na střapatou humanoidní hlavinku směřovat. Ale nebyl si jistý, zda to dokáže natolik dobře, aby Bill tímto zoufalým a těžkým obdobím prošel pokud možno bez úhony…
„Nebojte, pane Kaulitzi,“ popleskal ho doktor konejšivě na nadloktí. „Vypadá to, že je z nejhoršího venku… sice bude muset být ještě chvíli pod sedativy, aby nabral sílu a energii, ale jeho stav je lepší, než před pár hodinami, kdy ho přivezli.“
„Já vím,“ hlesnul podvědomě Tom a dlaní si setřel slzy.
Doktor se soucitně pousmál.
„Rozumím vám,“ povzdychnul si. „Taky mi jednou museli odvézt sourozence na jipku… nebylo to pro mě příjemné. Ale to už je dávno,“ zakončil radši tok svých myšlenek a hmátnul do kapsy pláště. Vytáhnul stříbřité platíčko a vyloupnul z něj prášeček. „Nate, vezměte si tohle…uleví vám to.“
Natáhnul k Tomovi dlaň a vtisknul mu do ruky prášek i skleničku s vodou.
„Děkuju,“ hlesnul Tom.
Poslušně prášek spolknul a skutečně několik chvil poté, co doktor odešel, se mu krapet ulevilo, ne však natolik, aby zmizely jeho chmury.
„Musíme to zvládnout,“ šeptnul odhodlaně a povzbudivě stisknul spícímu Billovi dlaň. „A zvládneme to… musíme si věřit…“
Netrvalo dlouho a sám hlavou klesnul na Billův polštář a po boku bratra se také odebral do tajuplné říše mimo vnímání a čas…
Dva malí kluci ve věku přibližně šesti sedmi let vyhopsali z auta a se zájmem se rozhlíželi po veliké zahradě. Zahradě, která náležela jejich novému domu, kam se teď, s maminkou a novým tatínkem stěhovali. Věci už měli dávno převezené, dům už byl zařízený, ale kluci tady byli zcela poprvé. Zkoumavě si prohlíželi neznámý prostor, poté si vyměnili pohled, zakřenili se, a už z nich byly vidět jenom ze strany na stranu poskakující hnědovlasé kebulky. Začali dovádět, skotačit a zlobit se navzájem, což byla jejich oblíbená zábava. Ani jeden z nich si nevšimnul blonďatého chlapečka, který je skrz plot vedlejšího domu posmutněle pozoroval. On sám si neměl s kým hrát a byl příliš plachý na to, aby se jich zeptal, jestli se k nim může přidat…
Roky plynuly a dvojčata rostla a lepšila se ve svém hudebním talentu. Oba chlapci rostli do krásy, ale do síly rostl už jenom jeden. Ten, který už delší dobu přemýšlel o tom, že si nechá vlasy zamotat do těch směšných provázků, které jednou viděl na fotce v časopisu, kde byl vyfocený Bob Marley. Ten druhý už se naopak dávno barvil na černo, make – up byl neodmyslitelnou součástí jeho vizáže a černě nalíčené oči jakbysmet. Podle Toma to jeho bratrovi velice slušelo, ale ne všichni byli toho názoru…
„Nazdar, hvězdo,“ syknul vysoký blonďák a jeho zelené oči se škodolibě zúžily, zatímco Toma držela za ruce jeho parta tak, aby nemohl Billa bránit. Sednul si suverénně vedle černovláska.
„A heleme se, maminka ti pekla koláčky… koukej se podělit!“ zařval a než se Bill nadál, vyškubnul mu Andreas svačinu od maminky z rukou. Trošku se mu zaleskly oči. To byl jeho oblíbený koláč s čokoládovou polevou sypanou kokosem! Avšak obával se, že tohle nebylo zdaleka to poslední, co ho teď čekalo. Bezmocně zašilhal k zavřeným dveřím učebny, ale to už mu přistála facka.
„Čum na mě, když s tebou mluvim!“
Billovi steklo pár slz. Proč jsou ti kluci na něj tak zlí? Vždycky si na něj a Toma počíhali, když už kolem nikdo nebyl a vždycky Toma chytli a jemu ubližovali. Proč? Co jim udělal, že jsou na něj tak zlí?
Z myšlenek ho probralo až nadšené povzbuzování, a když viděl, jak se k němu blíží Andreasova pěst, vyjekl a bojácně se schoulil pod lavici. Jenomže očekávaný úder nepřišel. Kluci ztichli a Bill se odvážil pootevřít oči. Zmateně je vykulil, když viděl, jak se výraz v zelených duhovkách, jež byly jen kousek od něj, mění. Jako by snad začaly zrcadlit… soucit? Strachy se ani nehnul, když se ho Andreas dotknul na tváři v místech, kde stékaly pláčem rozmazané linky a řasenka. Bill bojácně držel a ke svému překvapení zjistil, že blonďák mu stírá slzy formou jemného hlazení!
Zaskočeně vykulil oči, když Andreas, který jim do dneška tak ošklivě ubližoval, zařval na svou partu, ať vypadne a už se nepokouší na ně dva sáhnout…
Od té doby se z Billa, Toma a Andrease stali nejlepší kamarádi. Nikdo se nikdy nedozvěděl, proč zrovna tehdy přemohl Andyho místo vzteku soucit. Jisté však bylo to, že od té doby byli chlapci nerozluční přátelé a že postupem času Andyho city k Billovi začaly sílit, až to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo…
Tom se s prudkým cuknutím vzbudil. Zmateně zamrkal, ale po chvíli si s povzdychem uvědomil, že ty krásné pestré obrazy, které se mu ještě před chvílí míhaly před očima, byly pouhé sny. Nešťastně zachrčel a smutně si povzdychnul. Nebýval tím typem člověka, kterému by se často zdály sny, respektive většinou po ránech ani nevěděl, že se mu vůbec něco zdálo. Od doby, kdy oslepl, se mu však každičký sen vybavil tak jasně, tak zářivě, viděl všechny obrysy, barvy, tak, jak si je pamatoval z dnů, kdy ještě viděl. Tráva byla zářivě zelená, ptáčci šveholili, po blankytné obloze se honily mráčky. Vždycky, když se mu něco zdálo, míval po probuzení depresi a trpěl lítostí nad tím, že to, co během spánku viděl, jsou jenom mozkem vyvolané a upravené vzpomínky. Vzpomínky na věci, které už nikdy, nikdy neuvidí.
Ale tenhle sen, který měl před chviličkou, ho uvedl do ještě většího smutku. Zdálo se mu o dobách, kdy byli s Billem a Andym ještě školou povinné děti. O dobách, kdy všechno začalo. Zpočátku je blonďák tak moc nenáviděl, snad kvůli tomu, jak moc se Bill od ostatních lišil a jak moc ho Tom vždycky chránil. A o dobách, kdy z nich byli nejlepší kamarádi v dobrém i zlém…
Ucítil, jak mu zpod víčka bezděčně skanula zbloudilá slza, než ji však stačil setřít, udělal to někdo jiný.
„Copak Tomi?“ šeptnul jemně Bill, když bratrovu tvář zbavil svou dlaní slané tekutiny. „Něco se ti zdálo, viď?“
Ani nečekal na odpověď, a ačkoliv byl pořád ještě po sedativech značně malátný, stáhnul si bratra na hruď a konejšivě jím párkrát zahoupal.
„Neboj… zase budeš vidět, slibuju…“
Tom mu něco chtěl namítnout, ale radši se vzdal slov. Věděl, že by to bylo zbytečné. Oba si v tomhle tématu vedli svou. Bill si umíněně stál za nadějí a dobrým výsledkem budoucí operace, Tom tomu naopak nevěřil. Probrala ho až pro něj děsivě znějící slova.
„Kde je Andy? Přijde za námi dneska?“
Tom si skousnul rty a zachmuřil se. Billův hlas zněl tak nadějně, tak pozitivně, tak klidně! Ale to se dalo čekat, že po té koňské dávce tlumících sajrajtů si skoro nic nebude pamatovat.
„Víš… Andy už nepřijde,“ šeptnul tiše.
Bill se na něj nechápavě zadíval.
„Jak to myslíš? Nikdy mě nenechal v nemocnicích delší dobu samotného…“
„Ale on nepřijde už nikdy,“ přerušil ho tiše Tom. „Víš… když jsme byli v tom parku… tak nás napadla nějaká partička. A…“
Zapřemýšlel, jestli má pokračovat nebo ne. Na jednu stranu se mu moc nechtělo Billovi připomenout krutou pravdu, nevěděl, jak moc dobře na tom je či ne co do zdravotního stavu. Jenomže na stranu druhou jednak cítil, že Billovi je o dost líp, než před pár hodinami, a kdyby mu to neřekl on, museli by mu to říct doktoři nebo policie. Ne, bude lepší, když to udělá on sám. Zhluboka se tedy nadechl a natočil hlavu směrem, kterým tušil bratrův obličej.
„A někdo z tý party Andyho uhodil a on spadnul. Ale tak, že se krkem praštil o obrubník. A… zlomilo mu to vaz,“ dokončil smutně a podvědomě omotal ruce kolem Billova krku.
Možná při něm v tu chvíli stáli všichni svatí. Kdyby totiž viděl, asi by se o něj pokusil nervový záchvat, kdyby viděl, jak se jeho dvojče zatvářilo…
Bill vytřeštil oči rozšířené hrůzou. V jeho doposud klidné hlavě to divoce zavířilo… a on si začal vybavovat vzpomínky. Konverzaci s Georgem na icq… policii… to, že mu Andreas nebral mobil… to, že je v nemocnici… a Tomova slova, která vzduchem zazněla před chvílí… všechno to naznačovalo jediné. A to, že o svou životní lásku doopravdy přišel. Proč jinak by tu Andy dávno neseděl a neuklidňoval ho svými něžnými povzbuzujícími úsměvy?
Pokojem se rozlehl napřed jeho výkřik, který po chvilce umlknul. Bylo slyšet tlumené žuchnutí, jak v šoku dopadl do peřin, a vzápětí prořízlo vzduch kvílení kardiografu, jehož křivky okamžitě naskočily na hodnoty ohrožující život…
autor: Áďa
betaread: Janule
Tak konečně se mi povedlo dohnat všechno, co jsem tady u tebe, Áďo, zameškala.
Teda a musím říct, že to byl jeden šok za druhým, číst všechny ty katastrofy takhle pohromadě. Nejdřív jsem se tu culila, jak si chlapci pěkně hrajou a užívají domácí pohody a pak je Andreas najednou fuč a do toho ještě kolabuje Bill. Já k tomu kolapsu teda taky nemám daleko. Doufám, že bude OK, a že se ho doktorům povede nejenom oživit, ale že se nakonec i přes tu ztrátu přenese. Přeci jen tam má ještě Toma, jako velkou oporu. 🙂
[1]: no já doufám, že to nějak zvládnou, ale co moji hlavu ještě napadne za případné komplikace, to nezaručuju 🙂 počkej, jak že ke kolapsu nemáš daleko? koukej se držet!!! 🙂
[1]: Ať tě ani nenapadne kolabovat, kdo by potom dopsal "Znovu jsem našel východ slunce"..? To by na tuhle úžasnou povídku zůstal Tomi sám…=)
Chudák Bill…a něco mi říká, že tohle ještě zdaleka není konec katastrof…líbí se mi, jak se Tom změnil, myslím, že teď bude pro Billa velkou oporou …=)
Tohle je krásná kapitola. Ačkoliv Tommy nevidí, stará se o bratra. Už jen, jak tišil Billyho tichoučký nářek…
Ale opět ty Tommyho výčitky, jaký je zlý… to opravdu ne! Myšlenky typu: kdyby viděl, mohl Andreasovi pomoci! No dobře, Tommy, ale "díky" komu nevidíš?? Co?
Už to vypadalo tak nadějně, když Billy setřel Tommymu slzu… zdálo se mi to divné, že je tak jakoby v klidu, když mu láska zemřela. A už je to jasné… je mi Billa vlastně líto. Ale Tommyho také!