autor: Rachel
Tomovy oči několikrát zamrkaly a Tom upřel pohled svých očí do prázdného místa před sebou. Znova, už poněkolikáté se opřel o opěradlo židle a prsty jen nervózně zabubnoval do desky kuchyňského stolu, který byl už dlouhou chvíli prostřený k večeři. Zamyšleně si skousl ret, vtom však ucítil na své paži lehký dotyk.
„Přijde, uvidíš, že ano,“ Billova tichá slova protrhla dlouhé, snad několikahodinové ticho mezi nimi a Bill konejšivě pohladil Tomovu paži. Položil před něj talíř s večeří, kterou až doteď připravoval a ohříval, a jeho rty rozjasnil malý, sotva znatelný úsměv, když na své dlani ucítil několik malých, vděčných polibků měkkých rtů, které se o jeho kůži otíraly.
Tomova víčka se přivřela a Tom se tváří otřel o Billovu ruku, která se mu nabízela. Věděl, že chce Bill navázat kontakt a snaží se jej alespoň trochu utěšit… pohled na prázdné místo před ním jej však ničil a zraňoval stále víc a víc.
Od chvíle, kdy Hailie utekla do svého pokoje, nepromluvil ani jeden z nich ani slůvko. Mlčky kolem sebe chodili, aniž by se odvažovali na toho druhého jen promluvit a kdykoli se jejich pohledy střetly, oba rychle uhnuli očima. Ticho, které v domě od jejich rozhovoru panovalo, snad nikdy nebylo větší.
A právě to Toma zabíjelo nejvíc. Několikrát se pokoušel s Hailií navázat rozhovor, stál před jejím pokojem snad každých deset minut a přemlouval ji, aby si to celé ještě jednou nechala vysvětlit. Když mu však bylo odpovědí jen prázdné ticho a zamčené dveře, za kterými se nenacházela žádná odezva, po necelých dvou hodinách své pokusy vzdal.
Zamrkal, aby zahnal všechny své myšlenky a opět se zadíval na prázdnou židli před sebou. Nevěděl, co by měl dělat. Hailii od jejich rozhovoru neviděl celé odpoledne a mohl se jen domýšlet, jestli vůbec přijde na večeři, nebo bude dál trucovat za dveřmi svého pokoje. Věděla moc dobře, že večeře je přichystána vždy v sedm hodin večer. Jenže teď zbývalo jen několik málo minut do půl osmé, a čím více jich ubývalo, tím více byl Tom nervóznější a netrpělivější. Ani v nejmenším si netroufal domýšlet, jak tohle celé dopadne. A i přesto, že jej Billova slova dovedla zčásti utěšit, stále v něm hlodal červíček pochybností a velké nejistoty.
Tiché, avšak dosti slyšitelné kroky se ozvaly na schodech a vytrhly tak oba mladíky z jejich myšlenek. Billův překvapený pohled se setkal s tím Tomovým a Bill se neubránil malému úsměvu. Cítil pocit malé radosti, která jej naplnila v okamžiku, kdy si uvědomil, že se nemýlil. Ty kroky, ta známá chůze přece nemohla patřit nikomu jinému.
Znova se pousmál a s nesmělým úsměvem se posadil na svou židli, trpělivě čekajíc na nejmladšího člena u stolu.
Hailiiny kroky zamířily ke dveřím do kuchyně a Hailie se do nich dlaní opřela. Rychle vklouzla dovnitř a zamířila k připravenému stolu… a ke dvěma mladíkům, sedícím k ní zády.
Billovy oči se zadívaly do místa před sebou a Bill cítil, jak se mu prudce rozbušilo srdce neklidem a narůstající nervozitou. Slyšel za sebou její kroky, cítil za sebou její blízkost a očekával, kdy se posadí ke stolu a bude společně s nimi jíst.
Pomalu vzal do prstů přichystaný příbor a sehnul se ke své porci… jaké však bylo jeho překvapení, když ucítil na svých zádech prudké šťouchnutí loktem. Pootevřel rty počátečním úlekem, když se však jeho očím naskytla malá postava, procházející kolem něj, tiše sklopil svou tvář a snažil se na sobě nedat nic znát. Nemohl uvěřit tomu, že by tohle mohla Hailie udělat… a možná právě proto se teď bál jen pozvednout pohled k té pohrdavé dětské tváři, ve které se nedalo vyčíst nic, dokonce ani jediná, byť sebemenší stopa po usedavém pláči, který malou Hailii trápil celé hodiny.
Už dávno však po něm nebylo ani památky… přesně tak, jak si to Hailie přála. Bez jediného slova, pohledu či jen povšimnutí obešla celý stůl a v duchu se pousmála nad svým malým, zlým gestem vůči Billovi, který se teď neodvažoval vůči ní promluvit ani slůvko. Bez známky něčeho se posadila na židli, a aniž by jen na okamžik oplatila Tomův pohled, který na ni upíral od chvíle, kdy do kuchyně vstoupila, vzala do prstů příbor a sehnula se nad svým talířem – stejně jako oba dospělí.
Večeřeli mlčky a v naprostém tichu, které narušovalo jen cinkání jejich vidliček a nožů. Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet a vzduch v domě snad nikdy nebyl tak těžký, jako právě teď. Jako by se ani nedal dýchat.
Tomovy prsty nabraly vidličkou další sousto a Tom s ním zamířil rovnou do úst. Pousmál se a spokojeně si vychutnával výbornou, nezaměnitelnou chuť, kterou u jeho oblíbeného jídla dokázal vykouzlit vždy jenom Bill. Na jeho rtech se rozlil úsměv při pohledu na černovláska a Tom prsty něžně pohladil Billovu nataženou dlaň.
„Máš to výborné. Moc se ti to povedlo,“ zašeptal a věnoval Billovi jemný úsměv a malé, lehké pohlazení. Viděl, jak mu Bill úsměv oplatil a znova se sehnul k večeři, jejich prsty však nechal propletené.
Hailiiny oči upíraly pohled do prázdna před sebou a bez jediného zamrkání hypnotizovaly desku stolu. Levá dlaň spočívala na její tváři a Hailie si rukou pevně podepírala hlavu, jako by jí měla každým okamžikem spadnout do talíře s jídlem. Zarytě se vidličkou šťourala ve své porci a ani na okamžik nepozvedla pohled svých očí k oběma mladíkům, kteří se teď na sebe zamilovaně culili. Měla pocit, že se každou chvíli pozvrací.
S nezájmem nuceně nabrala sousto na vidličku, zamířila s ním do úst a nato zhnuseně zkřivila obličej.
„Je to odporné,“ poznamenala a plně si v tom okamžiku uvědomila, že právě vyvrátila Tomova slova chvály, tohle bylo však to poslední, co ji v tuto chvíli zajímalo. A nezáleželo na tom, že jídlo ještě ani neochutnala a že obvykle patřilo mezi její nejoblíbenější. Stačilo, že jej vařil a připravoval on… a tím se Hailii zhnusilo na tu nejvyšší možnou míru.
Zhnuseně se nad jídlem ušklíbla a s odporem talíř prudce odstrčila od sebe… dokud se k jejím uším nedonesl zvuk tříštícího se porcelánu.
„Chci zmrzlinu,“ odvětila panovačně a protestně si založila ruce na hrudi, nevšímajíc si spoušti, kterou před chvílí způsobila.
Billův příbor hlasitě zacinkal o talíř a Bill se poslušně zvedl ze židle… jeho činnost však přerušila Tomova ruka, která rychle chytla tu jeho. Tom moc dobře věděl, co má Bill v úmyslu… a právě proto teď nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Ne. Když může házet s jídlem po zemi, potom si žádnou zmrzlinu nezaslouží,“ odvětil klidně a vůbec jej nepřekvapilo, že se setkal s Billovým udiveným, až nevěřícným pohledem. Byl to totiž vždycky právě Bill, kdo držel nad Hailií ochrannou ruku a všechno jí dovoloval.
„Tome, ale…,“ namítl tiše, aniž by však dál pokračoval, přerušila jej Tomova slova.
„Řekl jsem to snad jasně, ne?“ odvětil a zvýšil tón hlasu, čímž ukončil všechny Billovy námitky. Bill se strnule posadil a ani se neodvažoval se znova vrátit k večeři. Chuť na jídlo jej docela přešla.
Hailiiny oči nevěřícně hleděly na Tomovu klidnou tvář a Hailie cítila, jak jí jeho slova na okamžik vyrazila dech. Tohle neočekávala ani v nejmenším, nebyla zvyklá na takovéto tvrdé odezvy, netrvalo však dlouho a její hněv a drzost se jí opět vrátily a plně ji ovládly.
„Nechci tu být. Chci se jít koupat,“ odsekla vztekle a pohled stále upírala na Toma, jehož oči k ní teď od talíře vzhlédly. Moc dobře věděl, že se jej snaží vyprovokovat, v hlavě se mu však rýsoval jiný, lepší plán. Odmítal si nechat poroučet od své, skoro sedmileté dcery… možná právě proto, že byl stále ještě jejím otcem.
Odložil nůž a vidličku a promnul si dlaně, stále se dívajíc do Hailiiných očí.
„To klidně můžeš hned teď, stejně už je pozdě. A konečně můžeš zkusit, jaké to je se postarat sama o sebe, když tě nikdo neobskakuje. Vykoupeš se, rozčešeš si vlasy, vyčistíš zuby a pečlivě si nachystáš všechny věci na zítra do školy. Za hodinu tě přijdu zkontrolovat a běda, jestli jen zjistím, že ses kartáčku ani nedotkla, nebo ho jenom strčila pod kohoutek s vodou. A jestli se nenaučíš, jak se slušně chovat, budeš chodit spávat bez večeře klidně i celý týden!“ rázně zakončil svou řeč a znova se chopil příboru. Jeho pohled sklouzl na rozbitý talíř s jídlem na podlaze a Tom kývnul hlavou.
„Ukliď si po sobě tady ten nepořádek a můžeš jít,“ dodal nekompromisně, a konečně se znova sehnul ke své, už studené večeři.
Hailiina ústa se mírně pootevřela dokořán, nato se však rychle zavřela dřív, než si toho stačil někdo všimnout. Nechtěla na sobě dát něco znát, proto jen s nafouklými tvářemi seskočila ze židle a beze slova vytrhla Billovi z rukou smetáček s lopatkou, uklízejíc po sobě tu spoušť. Po chvíli se zvedla z podlahy a zamířila do kuchyně k odpadkovému koši… a k Billovi, který právě odložil svůj špinavý talíř na kuchyňskou linku. Nedokázala potlačit hněv, který se v ní vzbouřil v okamžiku, kdy se jejich oči střetly.
„Nenávidím tě,“ zasyčela jedovatě a věnovala strnulému Billovi pohled plný nenávisti a zloby. Vysypala střepy s jídlem do koše a odhazujíc smetáček s lopatkou k Billovým nohám, rychle vyběhla z kuchyně ke schodům.
Tomovy ruce odložily příbor na prázdný talíř a Tom na okamžik vysíleně ukryl svou tvář v dlaních. Cítil u sebe Billovu blízkost, když však viděl, jak Bill bere do dlaně jeho talíř a chce odejít, konečně se odhodlal k prvnímu kroku. Opatrně, jemně vzal jeho dlaň do těch svých a vzhlédl k tomu nádhernému moři čokolády, které se na něj upřelo.
„Počkej… Pojď ke mně,“ zašeptal prosebně a stále vzhlížel k Billovým očím a jejich pohledu, který pod jeho slovy změkl.
Billova dlaň se uvolnila pod dotykem těch Tomových a Bill přistoupil o krůček blíž ke své lásce. Cítil, jak si jej Tom něžně stáhnul na svůj klín a pozvedl k němu pohled. Cítil, jak jej na okamžik zabolelo u srdce, když v jeho očích nalezl místo obvyklé radosti a záře jen zoufalství. Pousmál se a dlaní jemně pohladil Tomovu tvář. Cítil, že jej teď bude potřebovat.
„Všechno bude zase v pořádku, lásko. Chce to jen čas a trpělivost,“ zašeptal a oddaně se zadíval do Tomových očí, které k němu vzhlédly. Pohladil Tomovu smutnou tvář a stulil se na jeho hruď, vdechujíc jeho sladkou vůni a cítíc lehké, malé polibky na svých vlasech.
Oba tiše oddechovali a tulíc se k tomu druhému, ani na okamžik nezaznamenali pohled dvou očí, který se na ně upíral. Hailiiny tiché krůčky nebyly skoro vůbec slyšet a Hailie znova, už poněkolikáté, nahlédla skrze zábradlí do kuchyně.
Její oči odtrhly pohled od obou mladíků a spočinuly na tom nejvzácnějším, co měla a co právě svírala ve svých malých ručkách. Byla to fotografie z doby, kdy se ještě hodně maličká zářivě culila do fotoaparátu s oběma rodiči, s Tomem i Ann. Bylo to to jediné, co jí po mamince zůstalo a ona se té fotografie odmítala vzdát. Pevně doufala a věřila, že se jednou stane skutečností…
Pevně sevřela rámeček s fotografií v ruce a věnovala dvojici poslední pohrdavý pohled. Rozhodla se o svého tatínka bojovat… za každou cenu.
autor: Rachel
betaread: Janule
začínám tu malou nemít ráda:D je vidět, že je vcelku rozmazlená a ať už se jí nelíbí co chce, takový chování sedmileté holky by netoleroval nikdo…malej padouch:D
Hééj, no co to je!!! Bráním Hailii vlastním tělem, tak si něco zkuste xD xD xD
Huh, já ti psala, co si myslím… jsem smutná z toho, jak se chová, protože jsem čekala něco úplně jinýho, o to víc mě to těší, že jsem se pletla, protože je to napínavý ^^ Každopádně se bojím toho, co se bude dít v dalších dílech… 🙁 Tuším tuším, že Haili mě ještě víc zvedne adrenalin než v tomto díle, že?;) ♥ Těším se, až přijedu a budu tu mít pokračování. Musela jsem ti napsat komentář, poněvadž jsem si to přečetla znovu už po 3 a jsem z toho v rozpoložení 🙁
Hailie je malá mrška 😀 Ale chápu jí. Měla představu o rodině s maminkou a Tom jí to takhle zkazí…:D (Je jí sedm? To je holka celkem vyspělá a má manýry tak na puberťáka 😀 :D) Vsadím se, že dokáže vymyslet, jak se Billa zbavit…
Vím, že bych takový výraz používat neměla, vím to, ale napsat to přesto musím. Hailie se teď chová trochu jako rozmazlený parchant. Ale myslím, že ji chápu. Něco podobného jsem v dětství zažila také (nová partnerka táty)…
To je ale malá potvůrka !!!! Tom je teda kliďas, vyřešil to bravurně, kdybych byly na jeho místě já, už by ji měla xD A to se mi po ní, prosím, stýskalo..No, je to hrozně těžké, Haillie má prostě pocit, že jí Bill tatínka krade, a kamarád se rázem změnil ve nevítaného vetřelce, docela se bojím, co za plán se jí rodí v té malé makovičce, ale tuším, že to asi nebude nic pěkného…Rachel, pěkně jsi to zamotala, hrozně se těším na pokráčko =)
jzs si děláte prdel neee ??? twle tak malá holka a tohle dělá já být její táta tak já tak seřežu prdel že by se pototo … snad bude autorka milá a udělá to jinak než si myslím že to bude :((((( protože tohle co sem ted přečetla tak mě upa naštvala ta její máma … :((((( achjoooo snad bude příští pokráčo lepší
Budou to mít kluci hodně kruté.