autor: BlackAngel
Tom
„A co takhle DRSNÍ NINJOVÉ?“ vzpomenu si na moje oblíbený želvy Ninja. Abyste chápali, vymýšlíme s kluky název naší nové kapely, protože naše ředitelka nás přihlásila na jeden festival, který se o prázdninách koná. Bude to velká akce a dozvěděli jsme se, že tam bude i pár dost slavných lidí, producentů a manažerů, kteří by z nás mohli udělat hvězdy. „Tome, debilnější název už jsi nenašel?“ zamračí se Georg a protočí oči v sloup.
Bill
„Ne, to opravdu není dobrý název, to chce něco originálního,“ mračím se a okusuji moji už tak dost okousanou tužku. „A co takhle hotel pro nezasvěcené?“ zkusí druhý pokus Tom. Gustav jen poraženě zasténá a praští hlavou o desku stolu. Georg, právě pojídající brambůrky, se zakucká a obsah své pusy vykašle na mě. „Ty jsi neskutečný prase, Georgu!“ odsednu si s odporem od něj. „Ne, to pořád není ono!“ mumlám si spíš pro sebe.
Silvie (Tomova máma)
Telefonovala jsem s Markem. On mě zase tlačil k tomu, abych se konečně přiznala Tomovi, že nejsem jeho matka. Zase bylo to jeho, jestli mu to neřekneš, tak mu to řeknu sám. „Marku, miláčku, netlač na mě tak, já mu to už řeknu, ale dej mi ještě čas,“ unaveně prosím. Odpovědí mi bylo jen hluché sluchátko telefonu. Zavěsila jsem tedy a šla k vchodovým dveřím, protože jsem uslyšela zvonek. Čekal mě nesmírný šok. Za dveřmi stála moje sestra, Billova matka. „Ahoj, sestřičko, můžu dál!“ zahlaholila a z jejich očí se chrlil led a obrovská nenávist. Pozorovala jsem ji, neschopná jakéhokoliv pohybu a řeči. Ustoupím od dveří, nechám ji vejít. To bude snad nejdelší rozhovor v mém životě.
Bill
„No, tak to je taky blbost, ale zalíbilo se mi to slůvko HOTEL!“ rozplývám se. „Co takhle Tokio Hotel?“ otočím se na kluky, kteří už vypadají, jako by umírali na vyčerpání.
„No, a proč zrovna tohle?“ poposedne Gustav, kterému to evidentně nedochází, tak jak těm dvou za ním.
„No, to je takový nápad.“ Napiju se džusu a pokračuju ve vysvětlování. „Tokio, to je úžasný město, kde to žije, je plný lidí a je to město neomezených možností, tam hrát, tak nás znají snad všude.“ Rozplývám se. Kluci se tvářej zatím tak, jako by mi snad spadla celá zkušebna i s bicími na hlavu. Ale já vysvětluji dál: „No a hotel, to bude, pokud se nám povede prorazit, náš druhý domov.“ Vydechnu a koukám, co na to řeknou ostatní. V hlavách jim to musí ale šrotovat. Jako první se ozve Georg:
„Bille, to je ale naprosto parádní název!“ Toma to asi taky nadchlo, protože kolem poletuje s red bullama a chce připíjet.
„Tak na Tokio Hotel!“ zahuláká, a přitom mě dojatě pozoruje.
Simone
„Jak jsi mi to mohla jen udělat?“ vzlykám a křičím zlostí zároveň. Ze sestry jsem málem vymlátila přiznání a celou pravdu. „To jsi mě tak nenáviděla a nenávidíš, že jsi mi ukradla syna?“ ječím po Silvii.
„Simone, já… já nevěděla, jak dál. Byla jsem jak šílená, záviděla jsem ti manžela, jeho lásku a pak i ty děti, které já nebudu moct nikdy mít.“ Sedí tu schoulená a vzlykající Silvie. „Když jsem ti ukradla Toma, pozdě mi došlo, co jsem vlastně udělala. Pak to šlo vše rychle. Tím myslím změna jména, plastiky, pořád stěhování a lži. Netušila jsem, že bychom mohli jednou bydlet ve stejné ulici!“ vypravuje.
Poslouchám ji a třepu se, jak moje nervy skáčou z vysoké frekvence na nízkou. Pak už jsem to nevydržela. Ta bolest ze ztráty, šok, a nakonec úleva, že mám konečně zase dva syny, mě úplně ochromila. Vyrazila jsem z křesla a pořádně jsem sestru uhodila.
„Ty hnusná, podlá mrcho, je ti jasný, že tě budu nenávidět do konce svého života a nikdy, opakuju nikdy, ti to neodpustím? Jsi moje sestra, nebudu tě žalovat a soudit se, i když bych mohla,“ odstoupím od ní. Ukážu na ni prstem a uhodím na ni. „Máš týden na to, abys to Tomovi řekla!“ vraždím sestru pohledem. „Řekneš mu celou pravdu, tak jako tady mně, pak se sbalíš a vypadneš někam hodně daleko, kde o tobě nikdy neuslyším.“ Poodstoupím od ní a skloním se pro svou tašku, chystám se k odchodu.
U dveří od pokoje se naposled na Sylvii otočím. „Pokud mu do týdne neřekneš pravdu, teprve pak jdu na policii a začnu to řešit, když vím už, jaká je pravda!“ otočím pohled od ní. Odejdu domů a vztekle prásknu jejich dveřmi. Nasednu do auta a ještě dlouhou chvíli v něm sedím a vzpamatovávám se.
Tom
Ten Billův nápad na název skupiny je přímo božský. TOKIO HOTEL! Tak krásně to zní. „Tome, můžeš se soustředit!“ vytrhne mě z přemýšlení Billův trochu naštvaný hlas. Pořád jsme v Billově zkušebně a zkoušíme zahrát nový písničky, co Bill napsal.
„Promiň, nějak jsem byl mimo,“ culím se jako neviňátko na Billa. Ten okamžitě roztaje. Jo, holt to s ním už umím. Pak na mě, když se kluci nedívají, nenápadně mrkne. Gustav ale zvedne hlavu a kouká na nás, Bill to sehraje, jakože nic, nasadí kamenný výraz a promluví. „No tak jedem znovu!“
Simone
Sedím ve svém pokoji, po tvářích mi stékají slzy, v ruce držím fotku dvojčat. Oni se už brzo dovědí, jaká je pravda, ale až teď mi došlo, co to pro ně bude znamenat. Vzpomínkami jsem zpátky na jejich školním představení. Jak jsem je přistihla v tom kabinetu. „Bože!“ svalím se na postel. Vždyť oni se navzájem do sebe zamilovali. To nedopadne vůbec dobře. Ať to skončí jakkoli, všichni budou nešťastní.
autor: BlackAngel
betaread: Clarrkys
neeeeee omg sice prvne to biude shocking ae pak stejnak to nezvladnou a twincest bude pokracovat 😀 jinak very very very goood ff 😀
To bude drasťák, až to kluci zjistí, nejlepší by bylo jim ani nic neříkat…
Děkuju za komentíky, jsem ráda, že se vám povídka tak líbí..
[3]: To si piš, že líbí 🙂 Je to parádní 🙂
Ještě že to matce došlo co se stane až se to kluci dozví.