Going Under 6.

autor: Sch-Rei & Antichrist Superstar

Tom

„B-Billie,“ zašeptal jsem. Každá slabika mi drala dech z plic takovou silou, že mi to drtilo všechny kosti v těle. Oční víčka byla tak těžká, připadalo mi, jako by mi na nich sedělo sto slonů a ještě pořád by to bylo málo. Nemohl jsem se ani pohnout, aby mě nerozbolelo celé tělo, které bylo jako z oceli. Cítil jsem pouze bolest. Nic jiného. Bolest, od které jsem chtěl utéct.  
„T-to-tome,“ vzlykal Bill. Nechápal jsem proč. Zatím mi nic nedošlo. Nic jsem si nepamatoval. Všechny mé vzpomínky zahalila bolest a nic víc. Jen bolest…

„B-bille, bolí to,“ zašeptal jsem. Nemohl jsem mluvit nahlas. Už tak jsem to těch pár slov dával tolik energie.  
„Já-já vím, Tome, ale m-musíš to vydržet, ano?“ Bill mi chytil ruku a rozvzlykal se ještě víc. Chtěl jsem ho utěšit a říct, že budu v pořádku, ale červená tekutina na Billově tváři a rukou mě vyvedla z míry natolik, že jsem už nebyl schopen říct cokoliv jiného. Jen jsem tupě zíral na krev a doufal, že je moje. Musí být moje. Už jen kvůli té bolesti je moje. Ano, jinak by Bill nebrečel.  
„Miluju tě, Bille,“ nabral jsem v sobě ještě sílu, abych mu to řekl. Musí to vědět, alespoň teď, předtím, něž umřu. Vím to jistě. Není, kdo by mi pomohl, mříže jsou zavřené a pomoc tu jen tak nepřijde.  
„N-ne, Tome, to nesmíš říkat. Teď ne! Prosím, řekneš mi to pak. Ty budeš žít!!“ křičel Bill. Stihl jsem se na něj naposledy usmát, než se má víčka zavřela pod náporem tíhy a já jsem konečně odešel na jiný okraj propasti…

Bill

„T-Tomi… Tome!“ křiknu, a po tváři mi sjíždí desítky slz. Vstanu, a jdu k mřížím. Začnu do nich mlátit.

„Pomoc! Kurva, pomozte mi někdo!“ začnu hlasitě vzlykat. „Tak Pomoc!“ svezu se se vzlykama podél mříží. Po kolenou dojdu zpátky k Tomovi, a schoulím si ho k sobě do náruče. Začnu ho hladit po tváři, a moje slzy dopadají na jeho bledou, ale dokonalou pleť.

„Tome, Tome, prosím… Tohle mi nedělej, Tome ne…“ vzlykám, a kolíbám s tebou. Pořád tě hladím po tváři. Položím ti na čelo jednu letmou pusinku.

„Tome, tohle mi nesmíš udělat, prosím, tohle ne…“ stále vzlykám. Pevně stisknu víčka, ale i přes ně mi vyjíždí stále slzy. Pevně si tě k sobě začnu tisknout, a zavřu oči. Stále něco nesrozumitelně vzlykám. Do očí mi padají vlasy. Chytím tě zase za ruku, a pevně ti ji stisknu.

„Tomi, prosím, ne…“ zašeptám. Nahnu se ti ke rtům, a políbím tě. Co čekám, sakra? Že se probudíš jako šípková Růženka? Ještě se hlasitěji rozvzlykám.

„Prosím, Tomi…“ zašeptám. 

Tom.  

Tma. Nic víc už není. Už necítím ani bolest, vidím jen tu černo černou tmu. Připomíná  mi Billovy vlasy. Ach Bill, co asi teď dělá. Umím si to představit. Leží nad mojí mrtvolou a brečí. Je mi ho líto. Asi mě opravdu miloval, tak jako já jeho. Usmál jsem se, ano miloval mě. Pořád cítím vůni jeho krásných hedvábných vlasů. Cítím, jak mě jeho hebké ruce hladí. Cítím jeho jemné plné rty, jak mě líbají. Omlouvám se, Bille. Omlouvám se, že jsem tě tu nechal…

Bill

Pevně jsem tě objímal. Za žádnou cenu bych tě nedokázal pustit. Mám na rukách i na triku krev. Pevně ti držím ruku. Pootevřel jsem oči, a podíval jsem se na tvoji tvář. Byla bledá, příliš bledá. Zavzlykal jsem, a pomalu jsem vstal, a šel jsem k mříži. Začal jsem řvát o pomoc. Kopal jsem do mříží, a křičel jak blázen. Ozval se jen naštvaný křik, kroky směrem k cele. Došel sem nějaký strážník.

„Pros-pro… Prosím, pomozte mi,“ zavzlykal jsem, a ukázal jsem na Toma. Strážník zvedl obočí, a podíval se tím směrem. Vyvalil oči.

„Co se tady, kurva, stalo?“ křikl, a začal otevírat celu. Okamžitě jsem přiskočil k Tomovi, a klekl jsem si k němu. Schoulil jsem si ho k tobě, a stále jsem vzlykal. Ten chlap se na mě nechápavě díval. Ignoroval jsem to, a dál jsem si Toma tiskl v náručí k sobě.

„Pomozte mu, kurva,“ rozkřikl jsem se na něj. Strážník přikývl a zavolal vysílačkou pomoc. Okamžitě přiběhli dva další. Když všechno uviděli, pochopili.. Jeden z nich mě chytil a snažil se mě od Toma odtrhnout, zatímco si spolu ty dva povídali.  

„Měli bychom ho odvést na ošetřovnu.“

„Jo, to bychom měli, ale stejně mu to už moc nepomůže.“

„Stejně musíme, předpisy jsou předpisy,“ jeden z nich opět vzal vysílačku a zavolal doktora, který za okamžik přišel. Mezitím se jim podařilo mě od Toma odtrhnout, ale i přesto jsem se k němu dostal. Myslím, že jsem tomu strážníkovi asi něco udělal, protože chuť krve v puse z Toma být nemohla.

„Ještě má puls,“ konstatoval doktor, „ale hodně slabý,“ dodal… Moje srdce se roztrhlo na všechny malé kousíčky, tak přece jen žije. Radoval jsem se. Strážníci přivezli nosítka. „Chlapče, pokud ho chceš zachránit, musíš nám ho teď nechat,“ kývl, jsem. Samozřejmě, že jsem chtěl, aby Tom žil. Po ničem jiném jsem ani netoužil.  

Někam mi Toma odvezli, a mě  tady zase zamkli. Sedl jsem si do rohu postele, a přitáhl jsem si nohy k tělu, a objal jsem si je. Položil jsem si bradu na kolena, a koukal jsem nepřítomně do zdi přede mnou, a z očí mi tekly slzy, a sem tam se prázdnou a tichou celou rozlehl tichý vzlyk. Nespokojeně jsem se zavrtěl, a zavřel jsem oči, a kterých mi stále tekly slzy.  

Tom  

Opět se v těle ozvala bolest. Lepila mě ke dnu. Pod vodu. Už jsem ani nevěděl, kde jsem. Tma zmizela a kolem mě se ozývalo pípání. Tak hrozný zvuk. Tak moc mi dral uši. Bylo to děsné. Chtěl jsem být u Billa! Být u něho a nikde jinde. Už jsem ani nebral na vědomí, že jsem mrtvý, nebo vlastně nejsem. Vždyť cítím, mrtví lidé nic necítí. Takže nejsem mrtvý. Jak to sakra je! Bílo se rozplynulo a já jsem koukal na šedivý strop a zasmrádlé místnosti. Moje oči byla opět tak těžké a hruď se mi pod každým nádechem lámala. Opravdu hodně to bolelo. Někdo ke mně přišel. Neviděl jsem kdo. Jen jsem cítil světlo ve svých očích. „Pane Trümpere, slyšíte mě?“ ozval se hlas někde u mojí hlavy. Neodpověděl jsem. Pouze jsem koukal do světla. „K-kde je Bill?“ vyšla ze mě první věc.

Bill

Jsem jak v transu. Nebo spíše v šoku. S prázdným výraz jsem se zase zadíval do zdi přede mnou. Slabě jsem oddechoval. Začal jsem šeptat Tomovo jméno. Stále dokola jsem šeptal skoro neslyšně: „Tomi, Tomi, Tomi,“ a z očí mi stále stékaly proudy slz. Stále mé vzlyky rušily to hrobové ticho okolo mě. Přišlo mi, jako by to byla celá věčnost, co mi Toma odvezli, ale stále jsem si to, co se stalo, dokázal vybavit živě v hlavě. Stále jsem si to dokola přehrával. A dokola, dokola, dokola. Nahlas jsem zavzlykal, a vstal jsem z postele. Šel jsem k mřížím, a koukal jsem přes ně.

Tom

„Neboj, on je v pořádku,“ odpověděl mi. Ulevilo se mi. Bill je v pořádku. Ano, teprve teď jsem si mohl oddychnout. Kdybych se mohl alespoň trochu hýbat, usmál bych se a odešel za ním utěšit ho.

„Musím za ním,“ šeptl jsem znovu.

„Pudeš, ale nejdřív ti musim dát morfin,“ odpověděl asi nejspíš doktor. Ucítil jsem vpich do mé pravé ruky. Chtělo se mi spát, tak hrozně moc spát. Zavřel jsem oči a nic dalšího už necítil.

Bill

Přejel jsem jedním prstem po mříži. Koutek mi trošku cukl do úsměvu. Zakroutil jsem hlavou, a sklopil jsem pohled k zemi. Nechci tady být bez Toma. Nevydržím to tady. Nechci tady být. Chci ho mít zpátky. Chci být u něj. Jediný, v co teď doufám, je, že bude v pořádku. Že mu nic není. Začal jsem si utírat slzy. Zavzlykal jsem, a svezl jsem se na zem, kam jsem se posadil před mříže. Přitáhl jsem si nohy k tělu, a objal je. Pevně jsem si je k sobě tiskl, a vzlykal jsem…

Tom 

Motala se mi hlava. Na něčem jsem ležel. Hýbalo se to. Světla na stropě se míhala jedno za druhým.

Dělalo se mi z toho zle. Nebo to možná bylo z toho smradu. To opravdu nevím. Vím jen jedno. Ten doktor mě někam veze. Slyšel jsem, jak se otevírají dveře a uviděl toho chlapa, jak se bavil s tím vězněm. Hnusně se na mě usmál a já se jen modlil, abych neskončil někde, kde bude on.