Lutte pour l’amour 37.

obrázek

Užijte si dílek a děkuju těm, kdo povídku čtou a hlavně  těm, co pod ní zanechají  koment :-*

LadyKay

Kdyby mi to někdo vyprávěl, kdyby mi vše vylíčil do nejmenšího detailu a v těch nejživějších barvách, nevěřila bych. Sama jsem si myslela, že trpím halucinacemi. Že na ty dva tak usilovně myslím, že mi přeskočilo a vidím je naprosto všude. Nezdálo se mi to, byla to skutečnost. Tomův výraz, když se naše oči střetly, se mi vryl hluboko do paměti. Ten pohled si budu pamatovat do konce života. Vztek? Zoufalství? Překvapení? Nevím. Jisté je, že se mu nezamlouvalo, že jsem byla svědkem dokazování jeho „bratrské“ lásky Billovi. Když jsem se na ně dívala, nezdálo se mi na jejich chování nic zvláštního. Smáli se, povídali si, popichovali se. Jako sourozenci. Do chvíle, než se jejich rty střetly. Kdyby jej Tom políbil na čelo, na tvář nebo obráceně… Ale takhle bratr bratra nelíbá.

Kaulitz starší teď sedí naproti mně, kouří jedno cigáro za druhým a sem tam usrkne ze sklenice trochu coly. Mlčí. Buď mi nemá co říct nebo čeká, až promluvím jako první. Překvapilo mě, že ani moc neremcal a ani se nesnažil nějak vykroutit. Asi má nahnáno, abych nešla za Billem a neřekla mu, jak to je. To má o mně hezký mínění.

„Tome,“ oslovím jej tedy a podívám se na něj. Do očí mu nevidím, skrývá je za slunečními brýlemi. „Proč to…“

„Co?!“ vystartuje po mně a předkloní se. Zase ten jeho bojovný postoj! „Řekl jsem ti, ať se do toho…“

„Tobě nedochází, že mu ubližuješ?“

„Je šťastnej. Se mnou je šťastnej.“ Neujde mi, jak zdůraznil svoji osobu. Asi abych ani na chvilku nepochybovala… Jistě, on je ten nejlepší. On je něco jako spasitel vlastního bratra. Nejhorší budu já. Ta, která se marně snaží bránit jejich zkáze.

„Jak dlouho bude? A co ty? Ty jsi šťastnej? Takhle jsi to chtěl?“ 

„A co bys chtěla udělat, hm? Jít za ním a říct mu, jakej je jeho brácha hajzl, idiot? To mu rovnou můžeš začít kopat hrob!“ Štěkne na mě. Právě mám možnost na vlastní kůži okusit to, o čem mi Tom kdysi vyprávěl. Bill je pro něj střed vesmíru, něco jako jeho soukromé slunce a pokusí-li se někdo mezi ně postavit a zabránit mu, aby se hřál v jeho záři, změní se Tom v bestii, v zákeřnou bestii, která by byla schopna čehokoli, jen aby si Billa udržela pro sebe. Nepochybuji o tom, že ho Tom má rád, to vůbec ne. Dýchal by za něj, ale jeho láska je majetnická, sobecká.  

Může se mu zdát, že všechno dělá jen v zájmu svého dvojčete, ale uniká mu, že v tom roli hraje i jeho hnusné sobectví a touha Billa mít jen a jen pro sebe. Jeho malý bráška, jak jej láskyplně nazývá, musí za každou cenu patřit jemu a být na něj fixovaný. Věřím mu, že ho šokovalo, když zjistil, že je do něj Bill zabouchnutý až po uši. Každého by takové zjištění trošku vyděsilo. Nejprve se Billovi chtěl co nejvíce vyhýbat, ale když pak zjistil, že se se mnou docela dobře baví, zpanikařil. Na mě zas tak nežárlil, Fabi pro něj byl v jeho očích sokem. Kdo ví, jestli někde v Tomově podvědomí nezačal klíčit strach, že by se z přátelství mohlo vyvinout něco víc. Možná ano, možná mu doopravdy připomněl tu autonehodu a Paula. To ví jen on sám…

„Myslím, že jsi s tím začal sám…“ Asi jsem zasáhla citlivý místo. Tom se zavrtí na židli, semkne rty a zhluboka se nadechne. Kdybych aspoň věděla, že k Billovi cítí to samé, co on k němu. Jenže se mi nějak nezdá, že by se ze dne na den Tom do bratra zamiloval.

„Proč jsi se mnou chtěla mluvit? Abys do mě hustila, že jsem kretén, to sis mohla šetřit svůj drahocenný čas pro někoho jiného.“

„Chtěla jsem se dozvědět, proč tohle všechno, ale jak tě tak sleduju…“ Pokrčím rameny. Proč bych se namáhala, když on nemá sebemenší zájem mi něco objasňovat. On je mi volnej. Dnes už ano. Nikdy by mě nenapadlo, že se ke mně začne chovat takhle. Vždycky jsme si skvěle rozuměli, smáli se spolu, řešili vážné věci i malichernosti. Věřila jsem mu jako nikomu a nazývala ho nejlepším přítelem. Jenže můj nejlepší přítel má slušně nakročeno k tomu stát se mým nepřítelem. Neublížila jsem mu, aspoň si toho nejsem vědoma. Chtěla jsem mu jen pomoci, snažila jsem se. Každý dobrý skutek je však po zásluze spravedlivě potrestán. Teď mi jde jen o Billa, který mi nikdy neublížil. Na to je jeho duše příliš čistá. Nezaslouží si to. Tom ho hnusně obelhává a ubližuje mu více, než by si pomyslel. Předstíraná láska… Tohle je to nejhorší, co mohl udělat! Na mě je teď protivný a působí jak naprostý cvok! Co působí, on se zbláznil doopravdy.

„Tak proč mě sem taháš?!“ 

„Tomane, dělej si, co chceš. Jdu od toho, a pokud to poděláš a raníš ho, tak pak nechoď fňukat za mnou, že tě Bill nesnáší.“ Popadnu tašku a vstanu. „Měj se.“ Je mi jedno, co si o mně myslí. Názor takového člověka, který se z něj stal, mě nezajímá…  

..::Tom::..

Ta teda dovedete člověku zkazit náladu a hnout žlučí. Vytáhla mě sem naprosto zbytečně. Že na nás kašle, mi klidně mohla napsat v SMSce. Minuty, co jsem s ní strávil sledováním jejího vyčítavého výrazu tváře a posloucháním rad, jsem klidně mohl trávit s Billem. Prý jestli jsem šťastnej?! Jasně že jo. Bill je šťastnej, takže jsem i já. Nevím, co pořád řeší? Však na vlastní oči viděla, jak je rád, že mě má u sebe. A že jsem mu dal pusu, no a?

„Billy!“ Kleknu si k němu, když ho najdu sedět na zahradě ve stínu stromu. Hrozně moc se změnil. Předtím nikdy nechtěl vyjít z domu a dnes se sám dožaduje, abych ho vzal alespoň sem, když se šklebím nad vidinou špacírování. Sedáváme tu spolu, Bill tiskne mou dlaň a mluvíme o všem možném. Jednou vzpomínáme na dětství, pak zase bráška plánuje budoucnost. Nic a nikoho nepotřebujeme! A lidi, co nám chtějí radit, už vůbec ne!

„Tome?“ Přivítá mě s pusou od ucha k uchu a obejme mě. Páni, to je stisk! Mačká mě k sobě, jako bychom se neviděli několik let a ne jen den. Mám to na něm ale rád, Bill je člověkem, který umí dávat najevo svoje emoce tím nejkrásnějším způsobem. Jediný jeho dotyk nebo i pohled stačí k tomu, abych věděl, co pro něj znamenám. Opatrně se rozhlídne kolem, jestli nás někdo nesleduje, skloní se k mým rtům a ukradne mi polibek.

„Tak to teda ne.“ Zazubím se, přitáhnu si jej za šíji k sobě a vpiji se do jeho rtů.

„Nech toho…“ Jemně mě od sebe odstrčí. „Mamka by nás mohla vidět.“ Upozorní mě na přítomnost naší rodičky v domě a na možnost, že by se tu kdykoli mohla nečekaně objevit.

„Nemohla, protože tu není.“ Zazubím se na něj. Mamina před chvilkou odešla se slovy, že jde za kamarádkou a neví, kdy se vrátí. Přičemž mě nezapomněla poučit, co mám dělat. Jako bych byl s Billem sám poprvé.

„Ne?“ Záludně se na mě usměje. To by mě zajímalo, co se v té jeho černovlasé hlavě zrodilo. Nedozvím se to. Bill mě obdaří ještě jedním úsměvem a začne vyzvídat, jak je ostatně jeho dobrým zvykem, kde jsem byl.  

„Psal jsem jí… Třikrát a neodepsala.“ Změní zničehonic téma, když uzná, že náplň mého dne není nikterak zajímavá.

„Komu?“ Zeptám se, přestože je mi jasné, o kom je řeč.

„Wee.“ Billův obličej posmutní. „Pořád jí píšu a ona nenapíše ani jedinou větu…“ Do prdele! Tohle je taky moje vina. To dík mně ji Bill poznal a asi si ji až moc oblíbil. Teď, když se jeho kamarádka neozývá, nechápe, co se děje a trápí ho to.

„Třeba nemá čas…“

„Blbost!“ Vykřikne. „I před tím neměla pořád čas, ale na mě si ho vždycky udělala. Zprávu by měla napsanou během pár minut. Možná se na mě zlobí…“

..::Bill::..

„Nezlobí.“ Tom zavrtí hlavou a zadívá se k nebesům. Očima chvíli bloudí po blankytné modři, než se jeho pohled znovu stočí ke mně. Rád bych jeho slovům věřil, ale pořád mám tendenci pochybovat. Dneska nad ní celý den přemýšlím. Od chvíle, co poznala Toma, se se mnou moc nebavila, ale odepisovala mi. Sice byla odtažitější než dříve, ale napsala. Teď už jí nestojím ani za pár pitomých písmenek. Nevím, čím jsem jí mohl ublížit? Možná se jí prostě Tom nelíbil, a nebo jsem jí unavoval tím, jak jsem jí o něm potom pořád psal. Na tohle by mi mohla odpovědět jedině ona. Chybí mi. Zvykl jsem si na její blízkost, na čas, co jsme společně trávili. Po dlouhé době jsem měl přítele… tedy přítelkyni. Teď cítím, že ji pomalu ztrácím. Ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem mít Toma i ji. Proč člověk, aby získal, musí nejprve něco nebo někoho ztratit?

 „Billy,“ Tom vezme moje ruce do svých dlaní. „Usměj se. Tohle ti nesluší.“

***

Něco s ním není v pořádku. Dneska ho určitě někdo naštval. Předstírá sice, že je všechno v naprostém pořádku, ale není to tak. Možná je jeho nálada ovlivněná i mým rozpoložením. Ať tak či tak, dnes to prostě není moje sluníčko Tom. Dokonce ani nechtěl sedět na zahradě jako obvykle a čekat, až slunce zmizí za obzorem. Neustále do mě hučel, že bychom mohli jít dovnitř, až jsem nakonec svolil. Teď se rozvaluje vedle mě na posteli, chroupe jednu tyčinku za druhou a civí do blba.

„Vykašli se na to.“ Pronese po nekonečně dlouhých minutách ticha a konečně se ke mně otočí. Lehne si na bok a podepře si hlavu rukou.

„Na co?“ O čem to mluví? Celou dobu mlčí jako ryba a najednou mi zničehonic doporučí, že se mám na něco vybodnout.

„To s tou tvou kámoškou… Když se neozývá, tak na ni kašli. Přece se jí nebudeš doprošovat, aby s tebou mluvila. Máš svou hrdost, Billy.“ To sice mám, jenže jsme asi každý z jiného těsta. Tom by jistě na mém místě nechal Wee už dávno plavat. Je příliš hrdý na to, aby za někým neustále lezl nebo se jej snažil kontaktovat. Teda až na mě. U mě měl sakramentskou výdrž.

„Když já…“

„Nestačím ti já?“  Šibalsky se na mě usměje a dlaní mě pohladí po boku. Ten tón, ten dotyk. Že by chtěl jít domů i z jiného důvodu?

„Nooo…“ Pečlivě si jej prohlédnu od hlavy až k patě a zatvářím se tak, jako by odpovědět na tuto otázku bylo nad moje síly. Tom na mně visí očima, chce odpověď, ale tu jen tak nedostane…

„Já vím, že jo.“ Sebevědomí můj bratr ani trochu nepostrádá. Má ho na rozdávání! Když si vzpomenu, jak mi ustrašeně vyznával lásku… A teď? Už se otrkal a nabyl zpět svou sebedůvěru. Nečeká, až mu jeho domněnku vyvrátím nebo potvrdím. Přisune se ke mně a prohlíží si můj obličej, od nějž je ten jeho vzdálen jen několik milimetrů, jeho ruka stále spočívá na mém boku, po němž mě, možná nevědomky, hladí.  

„Billy,“ zašeptá, „řekni, kdybych udělal něco moc špatnýho, něco, co se nedá jen tak odpustit…“

„Nic by to nezměnilo. Nepřestal bych tě…“ Tomovy rty mě umlčí, což mi ani v nejmenším nevadí. Rázem mizí všechny pochmurné myšlenky ohledně Wee i toho, co mohlo zkazit Tomovu náladu. Zatlačím na něj, aby se položil, a pomalu se k němu přesunu. Podpíraje se jednou rukou znovu zaútočím na jeho rty. Tom se nikterak nebrání, ani když se moje druhá ruka přesune k lemu jeho trička, nic neudělá. Na okamžik ztuhne, když mu jej o trošku povyhrnu, ale pak pokračuje v líbání, jako by se předtím nic nestalo. Trošku mě mrzí ta jeho pasivita. Zatímco já jej hladím, jeho ruce spočívají pouze na mých bocích. Nevím, zda má obavu, aby mě nijak nevylekal nebo co. Holt to zůstane na mně. První krok budu muset udělat já a ukázat mu tak, že se nemusí nikterak ostýchat a neustále na mě brát ohledy. Po jeho horké kůži kloužu dlaněmi níž a níž až k okraji kraťasů, které má na sobě. Okamžik zaváhám, nikdy jsem to nedělal, tedy sobě ano, ale někomu jinému… Stejně tak Tom jako by na chvilku přestal dýchat. Asi vyčkává, zda se osmělím nebo ne. No co, všechno je jednou poprvé…