autor: Tomi & Ainikki
Byl jsem tak nadšený celým tímhle večerem, Tomem, jeho pozorností. Vysvětloval mi, jak se jmenuje ta věc, kterou mi daroval, a jak se to vlastně stane, že když se zadívám dovnitř, všechno je náhle blíž, ale já jsem jeho slova příliš nevnímal. Jen jsem zíral na jeho obličej a jako v němém představení sledoval jeho pohybující se rty. Musel jsem se snad i hloupě usmívat, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Nechali jsme za sebou hluk celé bujaré oslavy, jen k nám občas dolehl nějaký hlasitější výkřik nebo zpěv. Ani světlo ze spousty rozsvícených lampiónů k nám už nedosáhlo a samo slunce se ukládalo ke spánku.
Natáhl jsem se po jeho ruce, abych v ní mohl schovat tu svou a znovu tak mohl pocítit to příjemné teplo jako před nedávnem, než jsem se ho ale stačil byť jen dotknout, udělal něco neočekávaného. Nahnul se ke mně a spojil naše rty v jedny. Ucítil jsem jeho horký dech a měkkost toho zvláštního doteku. V prvním okamžiku jsem ustrnul úlekem. Nevím přesně, co mě v tu chvíli napadlo, že chce udělat, možná mě kousnout, a v obranném reflexu jsem se pokusil couvnout, ale on si mě sevřel do své náruče. Byl jsem překvapený a zaskočený, a pak jsem se v nepochopení z neznámého a něčeho naprosto nového, snažil vymanit z jeho sevření a ukončit tu podivnost, která v plné síle útočila na moje srdce a donutila ho začít prudce bít, až jsem měl strach, že mi snad prorazí hrudník.
Zmátlo mě to a vyděsilo tak moc, že se mi po tvářích samovolně spustily slzy. Nakonec se mi povedlo utéct. Ani jsem přesně nevnímal, kam běžím. Jednoduše dál od něj, pryč od těch pocitů. U jezírka jsem vyplašil pár kachen a o kousek dál jsem klesnul do trávy. Popadal jsem dech a čekal, až se můj tep vrátí do normálu. Mokré tváře mi mezitím oschly. Vždyť vlastně nebylo proč plakat.
Bezděčně jsem se dotkl rtů bříšky prstů, jen zlehka jsem je k nim přiložil. Ten dotek mě automaticky donutil přivřít víčka a znovu si to celé vybavit. Uniknul mi tichý vzdech a hned na to jsem vykulil oči do houstnoucí tmy. Neuvěřitelné. Cítil jsem vzrušení a chtěl jsem, aby se to stalo znovu. Rozechvělost mi ale nedovolila zvednout se na nohy a jít za ním. Mohl jsem si jen představovat, jaké to bude, až se to stane opět. A že se to stane, o tom jsem nepochyboval, protože teď už jsem věděl, že příště neuteču jako vyplašené dítě, příště sám položím své rty na ty jeho.
Oblohu prozářilo červené světlo a pak modré, žluté, doprovázené hlasitými ranami. Ohňostroj k závěru mé oslavy. Chvíli jsem pozoroval tu vybuchující pestrobarevnou podívanou, a pak se zvolna vydal do svých komnat. Znaven spoustou nových emocí, které mnou ve velké intenzitě problikávaly jako ta světla tam venku, jsem padl do své postele a usnul snad dříve, než se má hlava dotkla polštáře.
Ráno jsem se probudil nezvykle časně, ovšem cítil jsem se být plný energie a chuti do nového dne. Šaty, které jsem ze sebe včera již ani nezvládl svléknout, byly dnes pomuchlané, ovšem ani to mi dobrou náladu nijak nezčeřilo. Nechal jsem si připravit koupel, stáhl je ze sebe a pár dlouhých minut jsem si dopřál relaxaci v příjemně teplé a provoněné vodě. Služebný mi pomohl obléci se do nového kimona, a potom on i zbylí sloužící odešli.
Také jsem si všiml, že v rohu místnosti jsem měl naskládané dárky ze včera. Všechny jsem je již vlastně viděl, až na jeden. Velký balík s květinovým potiskem na vrcholu celé té hromady, se na mě pitvořil a do mé rozradostněné duše přivolával stín. Odjakživa jsem byl zvědavý, takže i teď bych nejraději nakouknul, abych věděl, co mi můj šogún posílá, ale jakýsi vnitřní hlas v mé hlavě mě od toho úmyslu zrazoval. Rozhodl jsem se ho poslechnout. Tedy alespoň pro teď. K otevření toho dárku bude i spousta času později. Jen jsem z něj odloupl malý vzkaz, který byl přilepený na jeho víku. Nakonec nebyl ani tak malý. Byl jen dobře poskládaný a ukrýval poměrně obsáhlý dopis. Nic zajímavého. Přál mi jen k narozeninám, o tom, kolik má práce, jak mu scházím, a znovu mě žádal o trpělivé čekání na jeho návrat. Četl jsem to naprosto bez emocí. Ta radostná euforie, kterou jsem měl z jeho prvního dopisu, se vůbec nedostavila. Kupodivu mě to ale nikterak netrápilo. Ledabyle jsem papír přehnul a odložil jej na krabici, jejíž obsah mě zajímal ještě méně než informace, které mi sdělil dopis. Už i dokonce zvědavost opadávala, a když můj zrak padl na dalekohled, jenž ležel vedle mého lůžka, na nějaký dárek od Toria jsem si ani nevzpomněl.
Vsunul jsem si tu mosaznou trubku za pás svého kimona a vyklouzl do zahrad. Ještě než jsem se stačil dostat dost daleko, slyšel jsem Amayu, jež vešla do mého pokoje druhou stranou z palácové chodby a volala mě. Ať už mi ale chtěla cokoli, počká to. Já neměl v úmyslu se vrátit, protože jsem momentálně pospíchal za někým úplně jiným.
Neuvěřitelně jsem se těšil, až ho dnes znovu uvidím a dostanu další přitisknutí na rty. Mé nedočkavé rychlé kroky se ozvaly, když jsem přebíhal dřevěnou verandu Tomova domku. Jak jiné bylo zaklepání na rám dveří oproti tomu, když jsem tu byl ještě před svou oslavou. Tentokrát ve mně nebyla žádná nejistota a ostýchavost. Energicky jsem zabušil a s úsměvem od ucha k uchu čekal, až mi přijde otevřít. Nic. Zkusil jsem to tedy ještě jednou a razantněji. Možná ještě spí. Jenže ani potřetí se obyvatel zevnitř nevynořil, odsunul jsem tedy dveře sám a vešel dovnitř. Věděl jsem, že je to ode mě drzé, ale nebylo to rozhodně horší, než když jsem mu sem chodil a nechával mu tady ty své upomínky. Jak mi najednou ta doba připadala směšná a snad sto let vzdálená od současnosti. To jsem ani nemohl být já, protože nyní to, aby Tom zmizel, bylo to poslední, po čem bych toužil. Dnes jsem tu ale nemínil nijak škodit, chtěl jsem se jen ujistit, zda tu skutečně není, a nebo mě jen neslyší, a to snad nebyl nikterak velký prohřešek.
Prošel jsem všechny místnosti, ale skutečně nikde nebyl. A co mě zarazilo nejvíce, byl fakt, že tu nejspíš dnes vůbec nespal, protože lůžko bylo sbalené a uklizené. Nechtěl jsem se ale nijak znepokojovat. Mohlo to být přeci úplně jinak. Vždyť já vlastně neznal jeho přesný denní program, takže možná už byl dávno vzhůru a odjel se třeba podívat do přístavu. Naposledy jsem pohledem přejel místnost a s rozněžnělým úsměvem jsem se na vteřinku očima zastavil na každé věci, která tu patřila jemu. Psací náčiní a rozpracované plány dalších lodí ledabyle rozházené po stole, truhla, nejspíš s jeho oblečením, a další maličkosti. Pak už ale bylo doopravdy na čase odejít. Se smutným povzdechem, že jsem se s ním nesetkal, jsem vyšel zpět na verandu, a mé srdce radostí poskočilo, když jsem se zadíval na pěšinu vedoucí sem. Mávnul jsem na něj a svou tvář ozdobil širokým úsměvem.
Amaya se vrátila. Byla tak krásná ve svém skoro průsvitném koupacím plášti, který se jí lepil na vlhké tělo. V jejích vlasech se třpytily drobné kapičky, které by si člověk snadno mohl splést s rosou.
„Byla jsem se vykoupat.“ Řekla mi na vysvětlenou. „Stýskalo se mi.“ Usmála se, přesto atmosféra v místnosti byla rozpačitá. Nechápal jsem takový obrat. Udělal jsem snad něco špatně? Rozhodl jsem se jí raději zeptat, namísto svých vnitřních spekulací.
„Amayo, stalo se něco? Byl jsem v noci hrubý?“ Lehla si vedle mě.
„Ne. Líbilo se mi to.“ Její oči se zaleskly a já se bál slz. Nikdy jsem se necítil dobře, když v mé přítomnosti ženy plakaly. Nutí mě to pomoci jim, ale nikdy nevím přesně jak.
Pohladil jsem ji po vlasech. Cítil jsem, že je něco špatně, ale nechtěl jsem na ni naléhat. Její tělo se otřáslo.
„Je mi to tak líto.“ Neovládl jsem se a přitiskl ji k sobě. Tolik jsem toužil, aby se cítila v bezpečí. Po chvíli se uklidnila, odtáhla se ode mě a rukama si upravovala oblečení u krku. „Musím ti něco říct. Nejednala jsem správně.“
„Jak správně?“
„Jsem zasnoubená. Už jako dítě.“
„To nevadí. Já tě mám pořád rád.“ Přisunul jsem se k ní blíž, ale uhnula pohledem. Pramen vlasů jí schoval půlku obličeje.
„Měla jsem ti to říct dřív, ale bála jsem se. Tolik jsem toužila po lásce. Takové, která je v divadelních hrách.“ Nějak jsem vycítil, že se nedokážeme vyhnout tradicím. Amaya bude muset splnit nepříjemnou povinnost pro klid říše. Copak nemohu nikdy nalézt své štěstí? Musím o ně pořád tolik bojovat? „A navíc… Můj bratr tě miluje…“ Znovu se dala do pláče, ovšem já už ji nechlácholil. Ta věta z jejích úst mě totiž šokovala. „Prosím… prosím odpusť mi.“ Nebylo, co odpouštět, ale já už to dál neměl sílu řešit. Vyhrabal jsem se z postele, potřeboval jsem si ujasnit pár věcí, a navíc, ona určitě také potřebovala být sama. V rychlosti jsem se oblékl a zmizel za posuvnými dveřmi. Přesto mi to nedalo a otočil jsem se. Spatřil jsem stín zhroucené postavy. Bylo mi těžko u srdce. Tahle situace začínala být zoufalá. Nemohu mít Amayu a ani Billa. On je přece císař, navíc ještě chlapec. Kam by mohl vést takový vztah? Pro mě tak maximálně na popraviště.
Vydal jsem se ke svému domku. I když jsem Amayu nemiloval tak jako Benjira, přesto mi všechno bylo líto. Tolik mi rozuměla a chápala mě. S ní by bylo všechno o tolik snazší, už jen proto, že byla žena. Bezděčně mi na mysli vytanul její smutek, který byl tolik patrný v momentě, kdy jsem od ní odcházel. Nechtěl jsem, aby si něco udělala, protože skutečně vypadala zlomeně. Doufal jsem, že je natolik rozumná, že by si na život nesáhla.
A co osud přinese mně? Jak se teď ke mně bude chovat? Mrzelo by mě, kdybych ji už nikdy neviděl, kdyby se mi vyhýbala. Tahle noc skončila tak zvláštně. A pak mi ještě hlavou prolítla ta vzpomínka na polibek s Billem, kdy se mi s úlekem vykroutil. Bál jsem se jeho reakcí, které se nedaly předvídat. Byl tak nevyzpytatelný. Jediný, u koho jsem to prozatím nepokazil, byla malá Yukiko. Musel jsem se usmát, i přes svíravou bolest, kterou jsem v sobě cítil a marně se ji snažil potlačit. Třeba není vše ztraceno tak, jak to nyní vypadá.
Sevřelo se mi srdce a vyschlo v krku, když jsem ho uviděl stát před svým domem. Vypadal tak překrásně v tom ranním slunci, a mnou projela myšlenka, že není v lidských silách se citu k němu dlouho bránit.
„Dobré ráno, Tome.“ Pozdravil jsem a cítil se nesmírně potěšený, když mi úsměv opětoval.
„I tobě přeji krásné ráno.“ Řekl nazpět. „Kde se tu bereš takhle časně? Tedy chci říct, potřebuješ něco?“
„Ne. Já jen… přišel jsem si pro tohle.“ Nevěděl jsem, jak to přesně pojmenovat, tak jsem jednoduše došel až do jeho bezprostřední blízkosti, nahnul se k němu a celý toužící jsem se přitisknul na jeho rty. Skoro jsem je až drtil, jak jsem se toho už nemohl dočkat. Než to ale stačilo být tak dobré jako včera, odtáhl mě od sebe. Šokovaný se na mě zahleděl.
„Co… co to děláš?“ Byl jsem zmatený. Jak se mě na něco takového mohl zeptat? Vždyť on to udělal včera, měl by tedy vědět mnohem lépe než já. Já to přeci jenom napodobil.
Svíral moje ramena a čekal na odpověď.
„Já… chtěl jsem,“ koktal jsem neurčitě. „To, co večer na oslavě.“ Tom povytáhl obočí v překvapení.
„Ale to jsi utekl a… a plakal jsi. Myslel jsem, že jsem to pokazil a… nějak ti ublížil.“
„Ne, to rozhodně ne!“ Vyhrknul jsem o překot, abych mu to vyvrátil. „Jen to bylo tak nové. Lekl jsem se.“ Snažil jsem se mu objasnit svoje včerejší pocity.
„Cože? Líbání bylo nové? Nikdy jsi nikoho nepolíbil?“
„Líbání?“ Zamračil jsem se. „Tak tomu říkáte? Jak je to japonsky?“
„Neumím to slovo říct japonsky. Ty musíš přeci vědět, jak to nazvat ve vašem jazyce.“
„Eh,“ vydechnul jsem v zamyšlení. „Nejsem si jistý… my… my tohle neděláme.“
„Co?“ Tomův úžas se ještě prohloubil. „Vy se nelíbáte?“ Jen jsem v odpověď zamítavě zavrtěl hlavou. „Tak to by mnohé vysvětlovalo…“ Zadrmolil.
„Co by to vysvětlovalo?“ Domáhal jsem se vědět. Tom se poťouchle uculil.
„No, například to, proč jsi to teď udělal tak neohrabaně a špatně.“
„Bylo to špatné?“ Nemohl jsem uvěřit, že mě tu kritizuje, a navíc se ještě naprosto neomaleně směje. Kabonil jsem se v uraženosti, pak mě ale místo nafukování tváří napadlo jiné řešení.
„Nauč mě to.“ Rázem se přestal smát a zadíval se na mě zvláštním pohledem. Nedokázal jsem odhadnout, co se za ním skrývalo.
„Ehm, dobře,“ odkašlal si a snad až zachraptěl souhlas. „Posadíme se.“ Ukázal na malou lavičku na verandě, stojící opodál. Nic jsem nenamítal a ochotně se usadil. Přisedl si těsně ke mně tak, že mezi námi nebyla nejmenší mezírka a naše boky a nohy se dotýkaly.
„Takže,“ znovu si odkašlal. „Je spousta možností, jak to může vypadat. Nikdy ale ne, že budeš tolik tlačit, jak jsi to předvedl ty,“ začal na úvod s krátkým vysvětlováním. Přikyvoval jsem a pozorně poslouchal každičké jeho slovo. „Polibek je zároveň i taková malá zpráva, protože způsob, jakým toho druhého líbáš, může mnohé napovědět, proto tam u nás je velmi důležitý.“ To se mi líbilo. Chtěl jsem se zeptat, co všechno z něj lze vyčíst, ale on se nenechal přerušit a pokračoval dál. Navíc já byl natolik fascinován jeho vyprávěním, že snad ani nebylo možné mu do toho vpadnout. „Ti, jež se mají rádi, většinou začínají zvolna. Nikam nespěchají a pečlivě ochutnávají rty toho druhého, rozmazlují je a vnímají všechny drobné odezvy svého protějšku,“ vykládal, a při tom se pro názornost prsty lehce a něžně dotknul mého spodního rtu a pohladil ho. Vyvolalo to ve mně zachvění a tichý povzdech. Nedal je ale pryč, a zatímco mluvil, obkroužil i ten vrchní, a pak se přesunul na tvář. „Důležité je také, co při tom dělají s rukama,“ ta jeho mi zajela do vlasů, a čechrajíc je, mi způsobovala ještě intenzivnější rozechvělost. „Postupně se polibek prohlubuje, ústa se pootevírají a nakonec se můžou zapojit i jazyky.“
„Oh,“ uniklo mi toužebně. „Udělej to.“ Vydechl jsem. Každá moje buňka prosila o to, aby se to stalo. Přestal tedy se zbytečným mluvením a já měl konečně možnost zažít to, co tu tak nádherně popisoval, naplno. A bylo to tisíckrát lepší než slova. Propadl jsem se někam do jiného světa, kde neexistovalo nic jiného než Tom, jeho rty, jednoduše my. A i když mi všechno náležitě popsal, v tu chvíli jsem zapomněl, co říkal a celé se to stalo naprosto instinktivním a přirozeným. Nevydržel jsem dlouho se jen zlehka tisknout na tu jeho horkou a měkkou žádostivost, kterou se pro mě staly jeho rty. Naplno jsem se do nich nořil a vychutnával si sladkost jeho úst. Bylo to tolik opojné a já téměř až umdléval. Pevně si mě k sobě tisknul a hladil mě po zádech, já jeho naopak v zátylku a zamotával jsem své prsty do jeho vlasů. Slyšel jsem sám sebe vzdychat, to jak se ve mně neuvěřitelně intenzivně probouzelo vzrušení. Nevěřil bych, že je to možné, když se mě ještě vůbec nedotkl tam dole. Ani sám Torio ve mně nedokázal rozdmýchat tak vysokou touhu.
„Tome,“ vzdychnul jsem, když náš polibek ukončil, ovšem neodtáhl se. Zůstal opřený o moje čelo a dál mě pevně svíral v náručí. Měl zavřené oči a zrychleně dýchal stejně jako já. Všiml jsem si, že mu zpod víčka utekla jedna jediná opuštěná slza. Setřel jsem ji.
„Ty pláčeš?“ Políbil jsem ho na tvář, kde po ní zbylo ještě trochu slané vlhkosti.
autor: Tomi & Ainikki
betaread: Janule
Tak toto bola nádherná kapitola. Amaya ma milo prekvapila.Ona teda vidí, čo jej brat cíti a je ochotná ustúpiť a splniť si povinnosť. Je mi jej ľúto, ale Bill patrí k Tomovi. A ten bozk mi vzal dych. Doslova.