Láska 60.

autor: B-kay

„Sami, ještě baťůžek,“ Tom se na posmutnělého chlapce pokusil usmát, Samyho očka však pořád zůstávala smutná a podivně prázdná. Vzal si od Toma nabízený batoh, do náruče si vzal svého velikého plyšáka a zamával na Billa, který stál opodál.

„Měj se hezky, Sami,“ něžně se na něj usmál, a přitom houpal miminkem ve svém náručí ze strany na stranu. Malý Tom se zvědavě díval na plyšovou hračku, kterou jej Bill zlehka šimral po tváři a pokaždé, když na tváři ucítil její plyšový povrch, si vesele zadupal nožičkama.

Jakmile Sami vyběhl ze dveří a rozběhl se k Tomovu autu, Tom se přestal smutně usmívat a sklonil tvář. Bylo mu z toho všeho na nic. Trvalo téměř hodinu, než se mu podařilo Samyho uklidnit. Jeho pláč jej přímo ničil. Tak malé dítě by nemělo plakat. A už vůbec ne z důvodů, pro které plakal Sam.

„Možná bych si s ní mohl zkusit promluvit,“ Billův tichý hlas donutil Toma zvednout tvář a zadívat se tomu něžnému stvoření hluboce do očí.

„Bojím se o tebe. Nemyslím, že jsi připravený poslouchat další urážky a lži. Nechci, aby tě trápila nebo ti nějak ublížila,“ v jeho utrápených očích se náhle objevila měkkost a radost. Dokonce se i jeho rty pomalounku zvlnily do nepatrného úsměvu. Miminko v Billově náručí mělo podivně uklidňující schopnosti a společně s Billem vytvářelo obraz, který se navždy vrýval do Tomovy paměti. On sám by na něj nikdy nechtěl zapomenout. 

„Za chvilku jsem zpátky. Co kdybychom pak vzali maličkého do parku, hmm?“ Tom udělal několik krátkých kroků a láskyplně přejel dlaní po Billově líci. Vnímal, jak se Billova tvář vzápětí rozzářila a jeho tváře se zbarvily do roztomile růžové. Krátce si skousl rty a poté vesele přikývl. Na tváři cítil Tomův hluboký dech, vnímal doteky jeho horkých prstů vzadu na krku a sám pomalu krátil mezeru, jež dělila jejich toužící rty. Polibek, jenž věnovali jeden druhému, byl vlhký a vášnivý. Jejich jazyky se na krátkou chvilku zlehka dotkly, vzápětí se však opět vzdálily a toto tempo několikrát zopakovaly. Byla to krásně smyslná hra, ve které by jistě pokračovali, kdyby na Toma venku nečekaly povinnosti v podobě Samyho, kterého musel jít zavést do školky. Naposled se otřel o Billovy rty a překvapeně zasténal, jakmile ucítil pěstičky miminka, natahující se po šňůrkách jeho trička.

„Tobě se líbí moje tričko?“ krásně se usmál a alespoň na malou chvilku si od Billa maličkého vzal. Miminko téměř okamžitě upustilo dudlík, který Bill pohotově zachytil, a hlavičkou se opřelo o hrudník svého táty. Tom jej pozorně držel, a přitom se na něj láskyplně usmíval.

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, jak nádherný je,“ zašeptal, sklonil tvář a svými rty se otřel o látkovou čepičku.

„Tak křehký a maličký,“ dodal tiše. „To má po tobě,“ doplnil se s lehkým úsměvem, a když spatřil Billovo sladké červenání, jeho úsměv se ještě více rozšířil.

„Oči má tvé,“ podotkl Bill měkkým hlasem, vzal si od Toma maličkého a vesele se zadíval do Tomovy přitažlivé tváře. Sledoval její nádhernou linii, sladkou vrásku na Tomově čele, která se zjevila pokaždé, když nad něčím zapřemýšlel. Pohledem klouzal podél jeho nosu, až ke rtům, na které se nedokázal vynadívat. Už jenom na pohled byly nádherné, plné a krásně růžové. Kdyby měl popsat jedním slovem jejich chuť, nedokázal by to. Už tolikrát se do nich vpíjel, tolikrát je hladil těmi svými, a přesto by nemohl jediným slovním spojením vysvětlit to, jak nadpozemsky chutnaly.  

Tom dělal totéž. Sledoval Billovu jemnou tvář a bojoval s touhou unést jej pryč a milovat se s ním. Kdyby mohl, vzal by jej, Samyho i maličkého ke svému dědečkovi na chalupu a už nikdy by se nevracel zpátky do města. Dokázal by přežít kdekoliv. Dokonce i v té největší chudobě, jenom kdyby byl s ním a s jejich dítětem. Nic víc totiž k životu nepotřeboval. Jenom Billa.

Dlaní se zlehka dotkl Billových dlouhých vlasů, proplétal je mezi prsty, a přitom opětovával jeho zamilovaný pohled.

„Miluji tě,“ řekli téměř ve stejné chvíli. Bill se opět nedokázal ubránit lehké červeni, jež zbarvila jeho tváře. Hřejivou dlaní pohladil Toma po tváři, ten ji však vzal mezi své, pohledem prolétl snubní prstýnek, který mu věnoval a pousmál se. Věděl, že od toho dne s Billem o svatbě a podobných věcech vůbec nemluvili, ale nevadilo mu to. Nechtěl na něj tlačit, a teď, když se teprve vrátil z nemocnice, by to určitě nedělalo dobrotu. Byl vděčný za každou chvilku, kterou mohli prožít společně i s maličkým a byl odhodlán čekat tak dlouho, jak jenom bude chtít.  

„Dávejte na sebe pozor,“ naposled se vpil mezi jeho poddajné rty.

„Vy taky,“ zašeptal ještě dřív, než stačil Tom vyjít ze dveří a usmál se. Tom jeho úsměv oplatil, hravě zamával na maličkého, který si opět vesele dupkal nožičkama a vyšel ze dveří.

Bill je ještě chvilku sledoval z okna, naposled jim zamával, a poté už jenom sledoval, jak se Tomovo auto pomalu ztrácelo za velikými stromy. Odvrátil pohled od okna a zadíval se kolem sebe. Bylo zvláštní, že pokaždé, když nebyl s Tomem, se mu všechno kolem, zdálo mnohem smutnější a opuštěnější. Dokonce i on sám si tak připadal.  

Zhluboka se nadechl a posadil se na Samyho malou židli. Miminko si k sobě přivinul ještě blíž a pohledem klouzal po ztichlé předsíni. Už tomu mělo být téměř deset měsíců, co na tom místě poprvé spatřil Tomovu tvář. Moc dobře si na ten okamžik pamatoval. Byl špinavý, s vlhkými a střapatými vlasy musel jistě působit jako nějaké strašidlo. Pamatoval si úplně přesně, jak moc se styděl ve chvíli, kdy pohlédl do jeho dokonalé tváře. Jak maličký se cítil, když se nořil do jeho očí. Kdyby mu někdo tenkrát řekl, co všechno je čekalo, nevěřil by jediné slovo. On přeci nikdy nebyl výjimečným. Nikdy se na sebe nedíval jako na kluka, do kterého by se mohl zamilovat někdo tak úžasný. Tom hrál v jeho snech a představách postavu většinou nedosažitelnou. Postavu, které se nikdy nemohl rovnat…  

A teď, když se zadíval na drobečka, který se mu převaloval v náručí, nemohl tomu všemu věřit. Když se na něj lépe zadíval, byl Tomovi podobný mnohem víc, než si kdy všiml. Měl jeho očka, tak krásně dětská, a přitom hluboká. Věřil, že z něj vyroste stejně krásný člověk, jakým byl Tom. Nejenom vzhledem, ale krásný díky velikému srdci a schopnosti milovat.

„Půjdeme se vykoupat, ano, drobečku?“ sklonil tvář a věnoval malému Tomovi několik láskyplných polibků na tvář. Vstal a houpavým krokem, pomalu kráčel ke schodům. Z tváře se mu neztrácel úsměv, jeho pohled patřil jenom tomu malému andílkovi, kterého držel v náručí. Už teď se moc těšil na procházku parkem, kterou si s Tomem naplánovali.  

„Bille, můžeme si promluvit?“ jeho oči nesměle vzhlédly nahoru, a jakmile spatřily Chantelyinu tvář, poníženě klesly dolů. Čekal, že se mu bude zase jenom vysmívat. Vlastně od ní nečekal nikdy nic lepšího než nadávky a hloupé urážky. Už jako malý kluk se naučil žít s pocitem, že jej sestra prostě neměla ráda.

„Ano,“ odpověděl tiše a nejistě přešlápl na místě. Bál se zvednout hlavu a podívat se na ni. Bál se, že v jejích očích opět uvidí jenom chlad a pohrdání.

„Máte krásné dítě. Holčička?“ Chantelle se na Billa sice hraně usmála, její slova však byla pravdivá. To miminko jí opravdu připadalo rozkošné a dokázala na něm hned na první pohled poznat znaky obou. Oči mělo Tomovy, zatímco rty a tvář se nápadně podobala jejímu bratrovi.

„Chlapec,“ vydechl a pošimral maličkého plyšákem po líci. Chtěl to mít všechno co nejdříve za sebou.

„Takže chlapeček. To je roztomilé. Podle mě jste to však přehnali,“ Bill k ní zvedl smutný pohled a trpce stiskl rty. Nečekal od ní nic hezkého.

„Přehnali s čím?“ zeptal se unaveným hlasem, myslí mu však proběhla jediná myšlenka. Myšlenka na Toma. Nic si v tu chvíli nepřál víc, jako to, aby se už vrátil.

„Nepřišlo to dítě moc rychle? Já nevím, sváděla jsem ho téměř každou noc a on se nezmohl na víc než na pár polibků. Myslela jsem si, že je s ním něco v nepořádku, ale jak tak koukám, je to zdravý a vášnivý kluk,“ škodolibě se usmála, zatímco ukazovala prstem na miminko, které Bill pomalu houpal na rukou.

„Tohle není tvoje věc, Chantelle. Tobě se nemusím zpovídat,“ smutně sklonil tvář. Směr, kterým se jejich konverzaci vyvíjela, se mu vůbec nelíbil. Cítil se hloupě a díky výrazu ve tváři Chantelle, si tak skutečně připadal.  

„Já jenom nerozumím tomu, jak si to dokázal? Co na tobě kluk jako Tom vlastně vidí?“ udělala několik kroků směrem k Billovi, který se proti ní krčil jako malé raněné ptáčátko. Jediným vykoupením bylo tiché bouchnutí dveří. Bez jediného ohlédnutí na Chantelle se otočil a s maličkým v náručí rychle utíkal za svou láskou…