autor: Cinematics
Billova chodidla bolela, neotesané kameny ho řezaly do chodidel, jak šel po chodnících v zahradě. Hodněkrát málem spadl kvůli tomu, že zakopl o své vlastní šaty, nadával si pod nos, zatímco procházel pozemkem – byl si jist, že mu z chodidel teče krev, měl tam otevřené rány, pulsovalo mu v nich s každým dalším krokem.
Hned jak se dostal k velkým francouzským dveřím a do prostorného reprezentačního pokoje, někdo Billa tvrdě chytl za loket a otočil si ho k sobě. Podíval se na Claru, která se na něj koukala tím nejošklivějším možným pohledem. Bill si skousl ret, odmítal se jí podívat do očí, bál se, že by ho přečetla.
„Kde jste byla, lady Vilhelmino? A co vám stalo s obličejem?“ zeptala se hrubě, ukazovala nehtem Billovi do obličeje. Bill zbledl, když si uvědomil, že ho Tom odlíčil.
„Setřela jsem si ho, když jsme si hrála.“ Zalhal Bill, věděl, že mu Clara nebude věřit.
„Viděla jsem vám utéci s tím chlapcem.“ Zasyčela. „Víte, jak blízko jsem byla tomu, abych dostala od Lucii vynadáno? Mohla jsem přijít o místo, kdyby na to přišla.“
„Možná jsi měla dělat svou práci a nepustit mě bez dohledu.“ Odfrkl si Bill, vytrhl se rukou z Clařina sevření.
„A možná byste mohla zavřít pusu a strávit zbytek dne zamčená ve vašem pokoji.“
„Byla jsi moje oblíbená služka!“ zasténal Bill, vydupával mramorové schody. Studený kámen mu uklidňoval chodidla.
Clara mu byla v patách, málem ho srazila, jak za ním běžela. Bill chtěl zmizet, lehnout si do postele a snít krásné unavené sny a zapomenout na všechny potíže, ve kterých byl. Zašel do svého pokoje, ale byl moc pomalý na to, aby mohl třísknout dveřmi Claře před obličejem.
„Lucia se moc zlobí, víte.“ Řekla Clara. „A řekla vašemu otci, co jste dnes udělala.“
„Och? A co je tedy můj trest? Rákoskou přes ruce? Fajn, to přežiju.“
„Co to do vás dnes vjelo, lady Vilhelmino? Nedodržela jste svoje sliby a chováte se jako spratek. A to se nezmiňuji o tom, že jste přišla se špinavými šaty, rozcuchanými vlasy a umytým obličejem.“
„Neopustila jsem zahradu.“ Řekl Bill neohrabaně, věděl, že mu nebude věřeno.
„Nelžete mi!“
„Proč jsi tak otravná?“ zasténal Bill.
„Protože jste mě málem stála místo! Udělala jsem velmi milou a velmi hloupou věc, pro vás, a vy jste zradila moji důvěru. Flora tu brzy bude, aby se postarala o vaše potrestání.“
„Jsi slabý zrádce.“ Probodl ji Bill pohledem.
„A vy jste lhářka, mladá dámo. Nezůstala jste v zahradě. Viděla jsem vás, jak lezete na vozík toho chlapce, když jsem šla na trh. Myslíte si, že jsem hloupá?“
„To jsme neudělala!“ protestoval Bill, do očí se mu hrnuly slzy.
„Lži! Další lži!“
„Fajn! Myslela jsem si, že by mohl být dobrý nápadník.“ Zalhal Bill, skousl si ret, aby se mu tolik netřásl.
„Není to vaše práce, abyste si hledala muže, kterého si vezmete. To posoudí váš otec.“
Billovi se nad tou myšlenkou protočil žaludek. Už jen pár měsíců a jemu bude osmnáct a bude moci být prodán vlastním otcem muži, který má hodně majetku a peněz. Čím víc o tom Bill přemýšlel, tím víc ho bolel hrudník. Samozřejmě, zrovna přišel na to, že má bratra, a zrovna ho poprvé v životě potkal, ale už teď mezi nimi bylo tak silné pouto, které Bill nechtěl za nic na světě ztratit. Držel si Tomova slova u srdce; Tom by slabý, aby zabránil otci, když je rozdělil, ale teď už je z něj muž a může ho chránit. Jak zoufale si Bill přál, aby mohl.
„Nechci být provdána, nikdy.“ Našpulil Bill rty a Clara jen pokrčila rameny.
„Zavolám pro Floru. Budete sešvihána a nechána bez večeře, jak si přál váš otec.“
„Jsi ta nejhorší.“ Zavzlykal Bill, promnul si obličej, frustrovaný a se strachem.
Bill se svalil na postel, když Clara odešla z pokoje. Pateticky vzlykal do polštáře, byl přemožen pocity, o kterých si přál, aby je neměl. I přes to, že ho sešvihají přes ruce, nelitoval toho, že se rozhodl setkat se s tím záhadným mužem, který mu poslal dopis; setkáním s ním našel Bill spoustu věcí. Věci, které ho zbavovaly stresu.
„Vstávejte,“ řekla Clara. „Svlečeme vás z těchto špinavých hadrů.“ Protočila oči a Bill vylezl z postele, mnul si svoje červené oči
Za něj se postavila Flora a bez milosti tahala za šňůrky od korzetu, Clara Billa držela za boky, aby mu dala stabilitu. Když mu sundali korzet, dopis, na který Bill zapomněl, slétl k zemi. Clara a Bill se na sebe letmo podívali a oba po něm natáhli ruce; dopis byl chycen dvěma páry rukou a roztržen na dvě poloviny.
Bill zalapal po dechu, v hrudníku se mu lámalo srdce, když první známka komunikace mezi ním a jeho bratrem byla roztržena na kousky. Clara, která měla jen vrchní polovinu, se na dopis podívala. Bill byl vděčný za to, že všechny služky, až na pár výjimek, byly negramotné, takže si Clara nemohla přečíst, co mu Tom napsal.
„Dej mi to!“ rozkřikl se Bill, chytl pevně Claru za zápěstí a probodl ji pohledem.
„To je ten důvod, proč se chováte tak špatně, lady Vilhelmino?“ odsekla Clara. „Tenhle dopis? Lucia mi ho přečte. Dejte mi ten druhý kousek.“
„Nikdy.“
„Dejte mi ho teď, nebo řeknu vašemu otci a ten vám ho sebere.“ Vydírala ho Clara a Bill si unaveně povzdychl, sklopil pohled k zemi a podal jí druhý kousek papíru. V hrudníku mu silně bušilo srdce, bál se, že si Lucia dá dohromady všechny spojitosti a přijde na to, co se Bill dnes dozvěděl. Celý se nad tou myšlenkou roztřásl.
„Vilhelmino, jste v pořádku?“ zeptala se Flora, sundala z Billa špinavé šaty a všechny vrstvy, dokud nebyl jen v jednoduché košilce a svých černých krajkových spodních kalhotách.
„Je mi velmi špatně.“ Zašeptal a modlil se, aby se nad ním Flora smilovala a vynechala jeho trestání. „Prosím, netrestejte mě. Ne dnes. Je mi tak špatně od žaludku.“ Chytl se za své korzetem nestažené břicho, měl dojem, jako by mu měl žaludek shořet a břicho explodovat.
Clara protočila oči a odešla z ložnice, pevně držela roztržený dopis a šla najít Luciu, která jí mohla přečíst, co tam bylo napsáno. Měla by být potrestána za to, že dala Billovi dopis, aniž by si ho nejdřív přečetla, bohužel, Bill byl v potížích a kvůli tomu budou ostatní muset přimhouřit oči a ignorovat pochybení služky a soustředit se pouze na vévodovu dceru. Přeci jen, potřebují ji vychovat, aby z ní byla perfektní dáma.
„Musím, lady. Vzpomínáte si, když jsem to naposledy neudělala? Váš otec viděl, že nemáte žádné šrámy na kůži a sešvihal mě; nemohla jsem se předklonit nad necky s prádlem celý týden! Nebesa. A to se nezmiňuji o tom, jak vás potom zbil. Budu jemná, ale musíte si to zapamatovat. Předpažte.“
„Ne, prosím. Udělám cokoliv. Teď bolest nezvládnu. Ponaučila jsem se, upřímně, ponaučila.“ Vykoktal ze sebe Bill, ruce schované v podpaždí.
„Předpažte.“ Řekla Flora přísně, vzala Billa za ruce a přinutila ho je ukázat. Bill pevně zavřel oči, tak pevně, že viděl bílo, když se Flora napřáhla a švihla ho věcí, z které visely kožené cáry, přes ruce.
„Prosím, přestaňte!“ naříkal Bill hlasitě, usykával po každém polibku od řemínku na své kůži.
Flora ho šlehla ještě párkrát, Billovi po obličeji tekly slzy. Z nosu mu teklo a ruce ho bolely a připadal si zahanbeně a bezmocně. Pořád a pořád si v hlavě opakoval Tomova slova, jeho slib, že bude dost silný, aby Billa chránil, a Bill byl rád, že mu to pomáhalo blokovat tu bolest, co cítil. Koncentroval se na Tomův chraplavý hlas a vydával ze sebe jen kvičení bolesti, jako by snad chtěl volat o pomoc.
„Snad už nikdy neutečete od vašich ochranářů.“ Řekla Flora zahořkle. „Zůstanete ve svém pokoji po zbytek dne. Nebude vám dopřána večeře. Přeji vám hezký den.“ A s těmito slovy odešla z pokoje.
Bill přitiskl ruce na dveře, slyšel, jak se klíč v zámku otočil na svoje místo. Nesnášel ten zvuk na světě ze všeho nejvíc, ale nejspíš ne víc než zvuk biče z kravské kůže na svých kloubech. Silně uhodil hlavou do dřevěných dveří a zavzlykal, věděl, že je sám po zbytek večera.
Dvě křehké ruce pulzovaly zlomeným srdcem, jasně červené a zhmožděné, jak mu mezi prsty protékala krev. Kůže na jeho kloubcích byla roztržená a poškozená, krev se zalívala do koutků ran, jak se řinula nahoru a pryč z jeho rukou. Ještě v ráži Bill rozetřel krev ze svých rukou na perfektně bílé saténové peřiny. Věděl, že když něco zašpinil, všechny služky, které měly na práci praní nebo oblečení, ho na pár hodin nechají být, a to přesně on chtěl. Chtěl vidět, jak budou rudí, a věděl, že krev nelze vyprat.
Když mu kloubky přestaly krvácet, a konečně se trošku zacelily, Bill si zalezl do svých špinavých peřin a zachumlal se do nich, přál si, aby mohl usnout, i když bylo pořád jen odpoledne. Semknul ruce k sobě a vzlykal si do zápěstí, snažil se utlumit vzlyky bolesti, aby za ním nikdo nechodil a neříkal mu, ať je zticha. Nechtěl nikoho vidět, nikoho, kdo by viděl, co udělal se svými peřinami.
Namísto toho, aby byl raněný a naštvaný, Bill nechal své myšlenky putovat. Snil o tom, jaký by jeho život asi byl, kdyby vyrostl s Tomem a jejich matkou, namísto se služkami a přísnými pravidly. Snil o tom, jaký by asi byl, kdyby byl vychován jako muž a ne jako žena, zajímalo ho, jestli by měl krátké vlasy nebo dlouhé vlasy jako Tom, a jestli by mluvit tak, jak mluví slečny.
Bill byl tak zmatený o svém těle, od okamžiku, kdy se dozvěděl, že není žena. Přívěšek, se kterým sedmnáct let vyrůstal, mu najednou připadal neprozkoumaný a tak cizí, mimozemský s jeho opravdovými funkcemi. Sjel svou méně zuboženou rukou opatrně pod své kalhoty a poklepal nehty na svůj penis. Přemýšlel, jak jen by mohl učinit ženu těhotnou, a jak to, co Tom říkal, by mělo dávat smysl. Jestli jeho varlata neobsahovala vajíčka, tak v nich muselo být sperma, o kterém mu Tom řekl, že je má.
Jediná otázka, kterou Bill měl, bylo, jak by proboha mohl to sperma dostat ven a být schopný produkovat dítě. Lucia Billovi řekla, že když se někdy bude tam dole třít, když ta potřeba přijde, jako se stávalo velmi často, když u něj začala puberta, že se stane neplodným, protože tak ze sebe dostane ven vajíčka, když dosáhne vrcholu; teď byl Bill ještě víc zmatený než kdy předtím. Muži jsou schopni udělat více než jedno dítě, takže to byla zřejmě také lež. Bill bude muset překonat svou zahanbenost a zeptat se na to Toma později, rozhodl se. Jestli ještě nějaké později bude.
Jak Bill ležel pod peřinami, hladil si ruce a pozoroval otevřené rány, vymyslel si způsoby, jak by mohl utéci od svého života jako lady Vilhelminy a stát se součástí Tomovy rodiny. Myslel, že by si možná mohl přestat barvit vlasy a ostříhat si je, oblékat se jako se Tom obléká, a žít s nimi dvěma jako část jejich rodiny; Část, o které by mohli předstírat, že jim nikdy nebyla odebrána, ale pak si uvědomil, že by to nefungovalo. Nejspíš všichni kolem něj věděli, že není tím, co mu vévoda řekl, že je, a nejspíš i všichni věděli o jeho dvojčeti. Kdyby se oblékal jako chlapec a žil s Tomem a Simone jako Tomův bratr, tak by si zajisté někdo všiml, že jsou vévodova dvojčata a nebáli by se vzít si jednoho z nich zpátky. Také věděl, že pokud bude i nadále nosit oblečení, ve kterém byl vychovaný, a pokusí se utéct za Tomem jako jeho milenka nebo sestra, lidé ho také lehce poznají. Zdálo se, jako by nebyl žádný lehký způsob, jak dostat to, co chtěl, a to mu zkazilo náladu.
Co bylo nejspíš ještě horší, než přemýšlení, jak se převléct, bylo, že věděl, že ho teď budou ještě víc hlídat, a že bude opravdu hodně potrestaný, pokud se pokusí nějak utéci. Zdálo se to naprosto nemožné, čím víc o tom Bill přemýšlel, a najednou si přál ze všeho nejvíc, aby se domů nevracel; přál si, aby býval zůstal s Tomem a jejich matkou. Přál si, aby si s ní býval promluvil potom, co jí tak ošklivě ranil.
Bill se schoulil do klubíčka a koukal ven z jednoho z velkých oken, tělo měl zpocené a ulepené, a ponížení se v jeho pokoji usadilo jako mor, začalo se věšet na všechno. Bill cítil oceán, dokázal chutnat zimolez na jazyku skrz okno, a slyšet otcovu společnost, jak šťastně žije své každodenní životy, a žaludek se mu rozpálil. Poslouchal, jak se vlny rozbíjely o útesy, poslouchal koně a jejich podkovy na kočičích hlavách, poslouchal prodejce a obchodníky, jak volali na tržišti, co všechno nabízejí, a čím dál tím víc si přál, aby tam venku mohl být také.
Jak Bill vyrůstal, nevěděl nic o životě za zdmi domu, ale věděl, že chce být jeho částí. Zatímco, ano, Bill byl velkou částí komunity, jen proto, že byl vévodovou dcerou, ale nikdy nebyl tou částí, kterou by chtěl být. Vyměnil by všechno, co má, za prostotu a nesnáze prostého života, namísto téhle společensky založené slávy, která přišla s tím být lady Vilehlminou Kaulitzovou.
Bill ležel v posteli, dokud se nesetmělo a nebe nedostalo tmavě zlatavě hnědou barvu, slunce líbalo horizont a paprsky se jen míhaly a naposledy olizovaly zemi. Zvuky z města se ztišily a vlny, které se hnaly do noci, zesílily, rozvášněně narážely do kamenitého pobřeží. Žaludek se mu sevřel hladem, kosti měl slabé a bolavé. Bill si zoufale přál, aby odsud mohl vidět kostel, protože kdyby viděl kostel, mohl by vidět Schmidtovu farmu, a nejspíš by viděl i Toma, jak sbírá svoje věci a jde domů. Slabě vydechl a zavřel oči, spánek ho konečně přemohl a smyl pryč fyzickou i psychickou bolest celého dne.
Na temné obloze se třpytily hvězdy, svítily svými něžnými paprsky přes černou obálku, která zahltila svět. Bill ležel v klubíčku pod peřinami, vlasy přilepené potem ke kůži, převaloval se a vrtěl, měl špatné sny, které zamořily jeho snivé myšlenky.
„Ráno.“ Řekla Lucia tiše, zatřásla s Billovým ramenem. „Přinesla jsem vám nějaké – lady Vilhelmino! Co pro Boha Svatého je na všem povlečení?!“ vykřikla, a vzala špinavé peřiny do rukou.
„Huh?“ promnul si Bill ospalé oči hřbetem ruky a usyknul, když trochu moc přitlačil na ránu. „Uh, oh, to musí být z mých rukou. Usnula jsem hned po mém potrestání a… Ehm, myslím, že jsem musela ještě krvácet.“
„Krev nelze vyprat, Vilhelmino! Budete mít dnes ruce plné práce společně s pradlenou, to vám zaručuji.“
„Jak chceš.“ Zamumlal Bill, protáhl v posteli své bolavé tělo. „Děkuji.“ Řekl s nezájmem, vzal si od Lucii tác se snídaní a začal se jídlem cpát, jako by bylo jeho první v celém týdnu.
Žaludek se mu nevolností kroutil, musel se nutit polykat jídlo, které mu bylo po celý předchozí den odepřeno. Oddechl si, když se mu žaludek konečně uklidnil z bolesti a on si tak mohl užívat jídlo v klidu a míru.
„Ohřála jsem vám vodu, abyste se mohla ráno vykoupat.“ Řekla Lucia, aniž by se Billovi podívala do očí. Byla naprosto naštvaná kvůli jeho včerejšímu chování a smutná, že musel dostat trest, který dostal.
„Opravdu bych se ráda vykoupala.“ Zamumlal Bill, odložil tác se snídaní na druhou stranu postele a postavil se na svá bolavá chodidla. Byl naprosto překvapený, jak ho celé tělo bolelo, a přemýšlel, jak mohli lidé fungovat, jestli se takhle cítili každý den, připadalo mu to tak neuvěřitelně těžké.
„No dobře. Jsem si jistá, že vana je už plná, prosila jsem Claru, aby vám nalila vodu do vany v dolním patře. Můžete jít, kdykoliv budete chtít.“
„Děkuji ti,“ řekl Bill nevrle, vyšel z ložnice a pokračoval v cestě do hlavní koupelny v dolním patře.
Okna koupelny byla dokořán, byla od okraje vany až nahoru do stropu. Z téhle koupelny měl Bill ten nejnádhernější výhled na moře, nikdy to nezklamalo v uklidňování jeho nervů, jen sedět v teplé koupelně a koukat se na slunko, jak se leskne na moři. Zastrčil na dveřích zástrčku, svlékl se ze své košilky a kalhot, ponořil svá zraněná chodidla do teplé vody v mramorové vaně.
Řezné rány na jeho chodidlech okamžitě v horké vodě zareagovaly, voda mu je zklidňovala. Položil se na mramor, protáhl své končetiny, jak jen mohl a vydechl, jak se mu nad hrudníkem třepotal letní teplý vzduch. Přemýšlel nad svými šancemi na tichý útěk oknem z koupelny, zmizet ze svého života v panském sídle, ale uvědomil si, že by na tom nezáleželo, kdo by zastavil ženu, která by běžela městskými ulicemi jen ve svém spodním prádle.
Ale možná, že kostel nebyl tak daleko. Možná, že kdyby utekl dřív, než se svět úplně probudí, mohl by proběhnout ulicemi a čekat na Toma na Schmidtově rodinné farmě. Ale co by se stalo, kdyby ho někdo při útěku chytil? Na jak dlouho by ho asi zamkli do jeho pokoje? Nebylo by to poprvé, co by Bill byl zamčený jako nějaké divoké zvíře v kleci. Unaveně vydechl a ponořil se hlavou pod vodu, barva z jeho vlasů vymizela a začala plavat po hladině jako zředěné bláto.
Namotával si své dlouhé, blonďaté vlasy afektovaně na prsty, líbilo se mu, jak mu je voda spojila k sobě a ony tak vypadaly podobně jako vlasy Toma. Kroutil si vlasy dál a dál a chtěl s nimi dělat to, co mohl jeho bratr, povzdychl si, že pokaždé, když své vlasy pustil, se rozmotaly a byly z nich zase jen hladké vlasy, se kterými se narodil. Ale když Tomovy vlasy mohly být spečené k sobě, proč by nemohly být ty jeho? Začalo ho frustrovat, že nejspíš nejsou zas tak identičtí.
Bill ponořil ruce pod vodu, plakal, jak ho voda pálila do roztržené kůže. Přemýšlel, jestli byl Tom taky někdy sešvihaný, a jestli ano, brečel také? Bill věděl, že muži by měli být silní a neukazovat tolik svoje emoce, a když se naučil, že je vlastně muž, měl Bill pocit, že plakat je patetické. Nevěděl naprosto nic o tom být mužem, a když byl v domě, nemohl jím být. Bill věděl, že se bude muset naučit chovat se jako muž dřív, než mu bude osmnáct, aby mohl s Tomem a Simone utéci, a taky aby mohl normálně ve společnosti fungovat. Ale to byl jen sen, nevěřil, že by se to mohlo kdy stát.
Bill poslouchal, jak venku prozpěvovali ptáci, sledoval motýly, jak si hráli na nebi. Život motýlů pro něj byl naprostou záhadou, ale fascinující. Narodí se jako jedna věc, věří, že jsou něco specifického a jeden den zjistí, že celý jejich život byla jenom lež, a že se vlastně jen schovávají, až do své metamorfózy. A přesně takhle si teď Bill připadal, byl vychován jako jedna věc, jen aby vyrostl do něčeho naprosto jiného.
Jak motýli byli naprosto volní a hráli si společně ve vzduchu, to Billovi svíralo srdce. Chtěl jen jít ven a hrát si s nimi a být tím, čím doopravdy je. V určitém způsobu se Bill stále identifikoval jako žena, ale jen proto, že nebyl vychován tak, aby věděl, jak se jako muž má chovat. Co bylo nejspíš ještě víc znepokojující, bylo, že byl vychován k tomu, aby muže miloval, a jeho muži opravdu uchvacovali. Nikdy necítil zájem o žádnou ženu, kterou znal, a to ho tolik mátlo. Muži nemůžou milovat jiné muže, takže Tom by ho nejspíš měl naučit, jak milovat ženy, když ho jeho rodina vychovala, aby miloval muže? Měl těžkou hlavu a zmatenou tolika a tolika otázkami, které mu létaly v buňkách jeho mozku, začínal z toho mít migrénu.
„Lady Vilhelmino?“ zavolal někdo zpoza dveří a Bill si povzdychnul, nechtěl vylézat z vany a komukoliv otvírat.
„Ano?“
„Nathalie si s vámi přeje mluvit.“
Bill probodl dveře pohledem. Nechtěl mít co do činění s manželkou svého otce, obzvláště ne v den, kdy ho tak šíleně bolelo tělo a hlava mu třeštila zmatením a pochybami o sobě samém. Bill si povzdychl, opatrně vylezl z mastné vany, zabalil se do od sluníčka ohřátého ručníku. Odemknul dveře od koupelny a kouknul se na paní, která ho vyrušila.
„Vilhelmino, vaše vlasy…“
„Už bylo moc dlouho, co jsme si je naposledy myla. Připadalo mi to nevyhnutelné.“ Protočil oči a založil ruce na hrudníku.
„Ano, ale… Váš otec a Nathalie od vás chtějí, abyste je nosila černé. Musíte si nejdřív pokaždé promluvit s Luciou, než si je umyjete.“
„No, není snad zřejmé, že nechci nejdřív mluvit s Luciou, než si je umyji? Co se stalo, stalo se. Kde je Nathalie?“
„V kuřáckém pokoji, vašeho otce.“
„Zvláštní místo pro ženu.“ Okomentoval Bill suše.
„Ano, ale je to pokoj s největším soukromím v celém domě. Bude na vás čekat. Pospěšte si, prosím.“ S tímto ta buclatá, šedovlasá žena odešla chodbou pryč z dohledu. Bill si na sebe natáhl své kalhoty a košilku, neobtěžoval se s tím, aby se nějak nastrojoval pro konverzaci, kterou bude mít s vévodkyní. Ona pro něj stejně nikdo nebyla.
Bill hlasitě zaťukal na dveře kuřáckého pokoje, trhl sebou, když je Nathalie otevřela a vtáhla ho dovnitř. Z jejích rtů vyčuhoval doutník a mračila se v obličeji. Bill si skousnul ret a trošku se začal chvět, nesnášel, jak pokaždé, když s ním Nathalie chtěla mluvit, skončilo to tím, že mu bylo ublíženo. Objal se kolem pasu a stál, přečuhoval přes manželku svého otce, vypadal slabě a křehce.
„Takže ty sis myslela, že to bude zábava utéct, že ano?“ sykla Nathalie, z jejích rtů vyklouzl kouř.
„Nechtěla jsem. Stalo se to.“
„Stalo se to? Och, stejně, jako se samo stalo to, že se smyla barva z tvých vlasů, předpokládám? Nebo jako se sama stala krev na tvých peřinách? Víš, že by ses neměla takhle chovat, a důkaz svého chování pořád ještě máš na rukách.“
„Moc se omlouvám, opravdu. Vím, jak se chovat.“ Podíval se Bill na svá holá chodidla a snažil se představit si, že je kdekoliv jinde.
„Za pár měsíců budeš dospělá, Vilhelmino. Budeš provdána a bude z tebe paní domu. Rozumíš tomu, že žádný muž nebude chtít usadit se s někým tak rozmazleným a dětinským jako jsi ty, když se nedokážeš naučit, jak se máš sama chovat? Přeješ si být sama a nemilována po zbytek svého života?“
Bill v této větě našel spoustu ironie. Už teď čelil samotě a chyběla mu láska a věděl, že bude prodán muži se spoustou peněz, a že to jeho samotu nevyřeší. Léčba pro jeho sliby byla ulicí dál, vstávala pro tvrdé dny těžké práce.
„Ne, to nechci.“ Řekl Bill smutně. „Slibuji, budu hodná. Ponaučila jsem se, opravdu. Nechci zůstat neprovdaná.“ Zalhal, věděl, co má říct, aby uspokojil ženu svého otce.
„Radši se o tohle už nikdy nepokoušej, nebo budeš až do konce života sama. A teď zmiz. Je nejlepší držet děti za zamčenými dveřmi. Proč si nejdeš hrát do svého pokoje.“ Řekla Nathalie chladně a Bill přikývl, otočil se na patě a na boso utekl k sobě do pokoje. Na schodech Bill vrazil do Lucii, žaludek mu klesl, v rukou měla dvě poloviny dopisu od Toma.
„Včera večer mi Clara dala tenhle dopis, ale dostala jsem se k němu až dnes. S kým jste se šla včera setkat, Vilhelmino?“ zeptala se Lucia, její hlas byl přísný, ale ne zlý, a trošku to uvolnilo Billovy myšlenky, když věděl, že na něj nebude křičet. Ještě ne. „A kde je poslední kus dopisu? A co se vám to stalo s vlasy?“
„Já… To je celý dopis, Lucio. Už nejsou žádné další kousky. A… zapomněla jsem si svázat vlasy nahoru, když jsem se šla koupat…“ zamračil se Bill a skousl si ret, když mu Lucia dala dolní polovinu dopisu před obličej a ukázal na malý utržený kousek.
„Nedbáte o svůj zevnějšek… a opravdu? Na tom papíře bylo jméno. Co to bylo za jméno, Vilhelmino, a proč jsi ho odtrhla?“
„Neutrhla! Neutrhla jsem jméno, přísahám!“
„A chápete, proč tomu nemůžu věřit?“ probodla ho Lucia pohledem a Bill přikývnul, věděl, že zklamal její důvěru.
„Já vím, ale musíš mi věřit. To jméno jsem neodtrhla.“
„Tak co to bylo za jméno, které vám řekl, když jste se s ním setkala?“
„Arthur.“ Zalhal Bill rychle. „Neříkal mi své příjmení.“
„A co vám říkal? Co to bylo za tajemství, které vám řekl?“
„On, řekl mi, že je jeden z tajných nápadníků, které pro mne otec vybral.“ Zalhal znovu Bill a Lucia se na něj chvíli nevěřícně koukala.
„A vy jste uvěřila, že ten sedlák je váš nápadník?“ zeptala se Lucia a Bill malinko přihlouple přikývl.
„Ano. Dokud mne neodvezl k sobě domů, až tam jsem si uvědomila, že by pro mne otec nikdy nevybral někoho tak chudého, tak jsem ho donutila mne odvést zpátky domů. Myslím, že chtěl pouze mé peníze, ale nejsem si jistá. Vím, že to bylo hloupé, Lucio, opravdu. Zrovna jsem mluvila s Nathalií a uvědomila si, jak nevyspěle jsem se chovala, když jsem takovou věc udělala. Už se to nikdy nestane a já slibuji, že se odteď budu chovat nejlíp, jak umím. Opravdu, čestné slovo.“
„No dobře. Tady,“ dala Lucia Billovi roztržený dopis a prošla okolo něj pryč.
Bill koukal na dopis, do rohu, kde kdysi bylo ‚T‘. Nevěděl, jestli když se o něj pral s Clarou, tak se dolní roh odtrhl anebo jestli to utrhla Clara, nechtěl se jí na to ptát. Nezáleželo na tom, co se stalo, Bill byl v bezpečí a Tom byl bezpečně ukryt, to bylo jediné, na čem záleželo.
Kromě toho, že přemýšlel, kam jméno zmizelo, čelil teď Bill ještě většímu chtíči utéci pryč. Posadil se před své zrcadlo v pokoji a vymyslel si plán. Nathaliina slova ho tolik ovlivnila, že prostě nemohl vzdát útěk. Ne, teď o tom byl přesvědčený víc než kdy předtím.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Mě je tak líto jak Tom s Billem skončili 🙁 upřímně doufám, že to Bill nějak vyřeší .. nebo Tom 🙂
daj se dohromady, snad to dopadne dobře 🙂
Chudák slečna princezna!:( Těším se na středu a další, snad stejně dobrý díl, jako byl tenhle a předešlý ♥
Tak se mi konečně povedlo dostat se také k téhle povídce potom, co jsem prošvihla zveřejnění prvního dílku, protože to úplně uniklo mé pozornosti. A musím říct, že jsem spokojená a skvěle se u toho bavím. U předchozímu dílu jsem se musela smát Billovi, jeho špatným informacím o tom, jak funguje jeho penis, jeho červenání se a neochotě o tom hovořit, a Tom bude, zdá se, ten správný starší bráška, který ho nejen zachrání, ale i pomůže s těmihle mystifikacemi, které Billovi celý život cpali do hlavy. A v téhle kapitole mi ho bylo líto. To trestání a všechna ta nařízení… asi opravdu se neměl vracet zpátky a rovnou zůstat s Tomem. Měli spolu utýct někam dál a nemuseli by řešit, že Bill bude někým poznán. Takhle si vůbec nedovedu představit, jak se Billovi povede znovu vyklouznout ven, protože ho budou nepochybně hlídat mnohem víc, než doposud. 🙁
Ale je to skvělá povídka a těším se na dělí díl. 🙂
Je mi ho fakt líto, jak vlastně ani neví, co je. Jak je ztracený v sám sobě. 🙁 Doufám, že se to nějak vylepší a on zjistí, jak být mužem. Těším se na další díl. 🙂
Nádhera, moc jsem se těšila, až tady bude další díl, tahle povídka je prostě díl od dílu lepší a lepší.
Billa je mi líto, moc líto. Zjistit, že mu celý život všichni kolem lhali a ještě mít kolem sebe pořád někoho, kdo mu stojí za zadkem, asi bych se zbláznila. Nejvíc mě naštvalo, když mu Clara sebrala jeho dopis od Toma.
Jsem zvědavá na jeho tajný plán a moc se těším na další díl. Myslím, že teď, když už Bill zná pravdu a ví, kde je jeho Tom a Simone, už mu v útěku nezabrání nikdo, i kdyby měl dostat tisíc výprasků. A to se mi na něm moc líbí. Budu mu držet palce, aby mu jeho plán vyšel a aby byli už brzo s Tomem spolu:-)
Nádherná povídka, která mě uchvacuje čím dál víc. Chválím autorku i překladatelku a už se moc těším na další díl, který bude určitě zajímavý…:-D
Tak jsem se konečně dostala k týdle powídce a musím říct, že je perfektní. Těším se na pokračowání.
It´s horrible! Corporal punishment is the worst way how to punish people.. And not to give him dinner- grrr.. It wasn´t Flora´s fault, I know it, but I don´t like her..
But I love lil.katie=)
paráda…se těšim až Bill zdrhne.Teda doufám že se mu to povede :)Moc pěkná povídka 🙂
toto je opravdu zvláštní povídka, pomalu se dostávám do toho zamotaného světa a doufám, že Tom Billovi pomůže najít cestu zpět ke svému pravému já…
oh my god…Poor Bill. I would can´t live like that…really:( But great story..interesting from the other:) Good cinematics 🙂 and good translate Lil K. 🙂
Chudák Bill 🙁 ako ho mohli celý život klamať a vymýšlať si také nezmysly len kvôli peniazom? Dúfam, že sa mu podarí utiecť rovno do Tomovej náruče