autor: B-kay
Většina lidí, tráví hluboké noci spánkem, Tom však již delší dobu usnout nedokázal.
Seděl na zemi vedle Tomovy postýlky, nesměle se díval na to malé miminko a dlaní se zlehka dotýkal jeho malých prstíků. Byl to pro něj nesmírně silný pocit, a o to krásnější, že Tom nespinkal, ale zvědavě se rozhlížel kolem s velikým dudlíkem v puse. Možná byste od tak malinkého dítěte očekávali neustálý pláč, on však neplakal. Neměl přeci důvod plakat. Každou chvilku u sebe cítil blízkost nějaké osoby, a to bylo pro toho maličkého v těchhle chvílích ze všeho nejdůležitější.
„Kdybys jen věděl, jak strašně krásný jsi,“ Tom se nedokázal ubránit. Ta slova z něj prostě vylétla úplně automaticky. Byl toho pocitu tak krásně plný, že to musel říct, i když jenom šeptem.
„Jsi stejně krásný jako tvůj tatínek Bill, víš o tom?“ v očích ucítil přítomnost slz a během několika vteřin si první z nich, našla cestu po jeho bledé tváři. On se jim však odmítal bránit. Byly to přeci slzy neskutečného štěstí a takovéto slzy byly pro něj darem než prokletím.
To miminko se mu zdálo prostě neskutečné. Bylo tak maličké, že jim doktor poradil, aby jej teple oblékali, a proto měl i v tuhle chvíli na sobě teplé dupačky, které mu koupila Simone a na hlavě měl čepičku stejné barvy, tudíž tmavě fialovou. V tom silném kontrastu, měla jeho kůže barvu právě napadlého sněhu…
Maličký se nepatrně zavrtěl a při tom pohybu si vyrazil z pusy dudlík. To byla jediná chvíle, kdy si uvědomil, že něco není v pořádku. Možná by i začal plakat, ale Tom mu vrátil dudlík do pusinky dřív, než se tak stalo. Při té příležitosti jej krátce pohladil po jemných vláskách, a vzápětí se opět posadil na podlahu vedle postýlky.
Bál se jej déle dotýkat. Bál se, že by mu prudším dotekem třeba ublížil. Byl tak moc maličký a bezbranný. A právě tím mu připomínal Billa. Byl přesně takový. Moc maličký a křehký na to, aby dokázal plout tímto světem sám. Bezbranný vůči všem, kteří mu chtěli ublížit. Dokonce i vůči své sestře. A přesto byl rád, že takový byl. I když možná nebyl nejprůbojnější a nejsebevědomější, měl mnohem více jiných předností. Byl upřímný, krásně dětský, a když miloval, pak celičkým srdcem.
„Na tvém místě bych nechtěl tatínka, jako jsem já,“ na krátkou chvíli trpce stiskl víčka a snažil se zahnat všechny vzpomínky na svého otce, díky kterým si tak málo věřil. „Nechtěl bych ani to příjmení, protože ti zřejmě nepřinese štěstí,“ tváří se opřel o zábradlí postýlky.
Očka jeho malého chlapečka se usídlila na jeho tváři a on se smutně pousmál. Ještě jednou jej pohladil a poté se zhluboka nadechl.
„Já ti ale přesto slibuju, že pro tebe a pro Billa udělám všechno na světě a nikdy, nikdy ti neublížím tak, jako ublížil můj táta mně,“ i když si byl jistý, že mu neporozuměl jediné slovo, bylo mu lépe, když to ze sebe konečně dostal. Opatrně vstal, pečlivě přikryl jeho malé tělíčko a nepatrně se na něj usmál. Naposled jej pohladil a poté se raději vrátil zpátky do postele.
„Stalo se něco?“ jakmile Bill vedle sebe opět ucítil Tomovu blízkost, otevřel oči a rozespale se díval do jeho krásné tváře. Ten pohled jej pokaždé dokázal uchvátit natolik, že několik vteřin jako by ani nevnímal svět kolem sebe. Ty vteřiny prostě patřily jenom Tomovi a jeho hlubokým očím, ze kterých Bill dokázal šílet. Právě díky těm očím, se do něj naprosto pobláznil. Byly jednou z prvních věcí, jež jej na Tomovy naprosto okouzlily.
„Ššš, všechno je v pořádku. Byl jsem se jenom podívat na maličkého,“ dlaní se zlehka dotýkal Billovy tváře. Prsty mapoval každý její milimetr, a když sklouzly po čelisti až k jeho rtům, nedokázal jednat jinak. Pomalu krátil mezeru, jež dělila jejich rty, a k jeho překvapení se Bill přisál k jeho rtům mnohem dřív, než čekal. S tichým zasténáním ty své pootevřel, vpletl svou dlaň do Billových dlouhých vlasů a nechával se jeho tělem tlačit do měkké matrace.
„Jsem sobecký,“ věta, jež přerušila jejich dlouhé líbání, Toma mírně zaskočila.
„Proč si to myslíš?“ zeptal se, jak jeho rty opět dopadly na ty Billovy a jeho nesmělý vzdech zachytil svým jazykem.
„Jsem sobecký, protože o tebe nikdy nechci přijít. Chtěl bych s tebou zůstat už pořád, nedokážu si představit, že by to někdy mělo být jinak. Vím, že to nezáleží na mně. Vím, že pokud bys chtěl odejít, nebudu ti stát v cestě, přesto si nic na světě nepřeju více, než zůstat s tebou,“ Tom se vzdálil z dosahu Billových rtů, pohlédl mu hluboce do očí a zavrtěl hlavou.
„Tohle už není o tom, kdo z nás je, nebo není sobecký. Já tě miluju a máme spolu dítě. Vím, že po tom všem, co se stalo, můžeš mít strach, že by se něco takového mohlo stát, ale ne v tomhle životě, Bille. Ty jsi pro mě jedinou bytostí, kterou dokážu nazvat mou láskou,“ měkkým pohledem bloudil po Billově tváři, rty se mu nevědomky uvolnily ze sevření zubů, jak si je skousával.
„Ale já jsem kluk. Copak se můžeš někomu chlubit tím, že ti dítě donosil a porodil kluk?“ Bill posmutněle stiskl rty a zadíval se na Toma svýma něžnýma očima.
„To je na tom to nejkrásnější. Kdybych mohl, vykřičím do celého světa, že jsme zplodili nádherného chlapečka. Bille, slib mi, že už nad něčím takovým nebudeš přemýšlet. Nikdy, protože já pro tebe udělám všechno na světě. Jenom řekni a udělám cokoliv,“ Bill se na něj nádherně usmál.
„Nač dalších zbytečných věcí, když už všechno, po čem jsem kdy toužil, mám? Mám úžasný dítě, skvělou rodinu, ale hlavně, mám tebe a nic víc již nepotřebuji,“ Tom na malou chvilku zalapal po dechu.
Nedokázal si vysvětlit jednu jedinou věc. Většinou mu připadali lidé, kteří o sobě věděli, že jsou hezcí a moc si věřili, namyšlení. Bill se však stal výjimkou v jeho tvrzení. Byl překrásný, a přesto v něm nedřímala ani špetka namyšlenosti nebo povrchnosti. Byl tak skromný, až to Tomovi vyráželo dech.
Jak by se mohl zamilovat do někoho jiného?!
Dveře Billova pokoje se nepatrně otevřely.
Chantelle nejdříve jenom nahlédla dovnitř, když se však ujistila, že v pokoji nikdo není, rychle vstoupila. Billa se Samim zahlédla v kuchyni snídat a Tom se zřejmě vedle sprchoval, jak mohla usoudit, díky zvuku tekoucí vody.
Její kroky téměř okamžitě zamířily k dětské postýlce, která jako první upoutala její pozornost. Chladným pohledem se dívala na všechny věci, jež patřily jejímu bratrovi a klukovi, do kterého se zbláznil. Všechen ten chlad se však vytratil ve chvíli, co pod teplou dekou spatřila malinké spící miminko.
Nemohla uvěřit tomu, že se to dítě narodilo, a ještě k tomu zdravé a tak krásně nevinné. V té postýlce vypadalo jako malá panenka.
„Ahoj, drobečku,“ nevědomky zašeptala ve chvíli, co miminko ospale otevřelo oči a převalilo se. Neuvědomujíc si, co dělá, se natáhla k malému chlapečkovi a zlehka jej pohladila po líci. Srdce jí tlouklo tak silně, že měla sama problém uklidnit se.
„Mami,“ na krátké sukni ucítila nepatrné zatahání. Strhla svůj vyděšený pohled ke svému synovi, kterého očka zářila očekáváním a snad i nadějí. Přišel ji neskutečně roztomilý v kraťáskách a tričku s velikým medvídkem, přesto mu však nedokázala projevit ani trošičku porozumění nebo lásky.
„Nech mě,“ vydechla tiše a rychle vyběhla z Billova pokoje, zmatená sama sebou. To, jak moc svým chováním Samimu ublížila, si vůbec neuvědomovala. Byla až příliš sobecká na to, aby dokázala cítit tu bolest, kterou cítil on…
Bill, který stál u dveří, a všechno to viděl, zničeně sklonil hlavu. Doufal, že by se mohla Chantelle alespoň na chvilku vzpamatovat a projevit mu nějaké city, jenomže ona byla stejně nelítostná, jako když byl on ještě malý kluk a snažil se udělat cokoliv pro to, aby jej měla ráda.
Nikdy se mu to však nepovedlo a nějak tušil, že se to možná nepovede ani Samimu. Zůstával stát u dveří s dětskou lahvičkou v ruce, nedokázal se však dívat na to, jak zůstal Sami nešťastný stát u Tomovy postýlky a se skloněnou hlavou tichounce polykal své drobné slzy. A kdyby jeho miminko nezačalo plakat, zřejmě by se neodvážil vejít dovnitř…
autor: B-kay
betaread: Janule
Nechce se mi věřit, že by se v Chantelle mohly na okamžik probudit nějaké city jako láska a něha. Je mi strašně moc líto malého Samiho, i když má Billa, Toma a Simone, ta nejdůležitější osoba mu prostě chybí a možná mu ji nikdy nikdo úplně nenahradí.
Tento díl mě dojal, obzvlášť ten úryvek, kde Tom seděl u postýlky a mluvil s malým Tomim, úplně živě jsem to viděla před očima. A říkala jsem to už i u minulého dílu, že se jednou chci dožít fotky Toma s jeho miminkem v náruči:-* Nádherná to představa xD
Tomův hovor k maličkému Tomimu byl nádherný ♥ Celá povídka je prostě neskutečně nádherná, plná citu a opravdové Lásky ♥♥♥
krásný