Ironie osudu 2/2

autor: Ivetka & Doris

— druhý den — 

To, co se stalo mezi mnou a Billem, je prostě nepopsatelné. Prostě to nedokážu popsat, ale bylo to snad to nejlepší, co se mi poštěstilo. Když jsem nad tím ale hlouběji přemýšlel, přišel jsem na to, že to bylo to nejhorší, co jsem mohl dopustit. Podvedl jsem tak celou mou rodinu. Styděl jsem se za to, vůči Nele a Sáře, jenže… nemohl jsem si prostě pomoci. Nela dnes brzy ráno jela navštívit svou matku a Sáru vzala s sebou, malá se babičky nemohla dočkat. Takže když jsem se ráno probudil, Nela nikde… Vstal jsem tedy a zašel do koupelny, abych se trošku opláchl a udělal si ranní hygienu, pak jsem se šel dolů nasnídat. Sedl jsem si ke sladkému pečivu a ke kávě a četl si dnešní noviny.  
„Tome?“ přerušil mě od článku o jedné autonehodě Billův hlásek. Zvedl jsem s úsměvem hlavu, ale když jsem ho uviděl, hned jsem zkameněl. „Já… přemýšlel jsem nad tím celou noc a přišel jsem na to, že tu nemůžu zůstat…“ položil si sportovní tašku, kterou držel v ruce na zem vedle sebe. 

„Co blázníš, Bille?“ odložím hrnek s kávou. 
„Tome, nech toho, kazím ti tvou rodinu, a to nesmím dělat. Jsi šťastný muž, Nela je opravdu skvělá žena, a Sára je ta nejnádhernější dcera, jakou sis mohl přát. Nemůžu tu být s vámi a vědět, že kvůli mně se to tu všechno boří. Promiň mi to, neměl jsem tě přemlouvat k tomu, abych tu mohl bydlet,“ sklopil provinile hlavu a opřel se o futra dveří od kuchyně. Já na něj jen překvapeně koukal, nebyl jsem schopný jediného slova. „Nebudu tě zdržovat… pozdravuj Nelu a Sáru, až si najdu nějakou práci, donesu sem peníze za jídlo a za pobyt a tak… Děkuju, že jsi mi pomohl, Tome…“ sehnul se pro tašku a šel do předsíně. Rychlostí blesku jsem vystřelil za ním a chytl ho za zápěstí volné ruky. 

„Ty ses asi vážně zbláznil…“ zamračím se a otočím ho k sobě…

Bill se jen usměje. „Já tě musel přemlouvat, abych tu vůbec mohl být ,a ty mě teď přemlouváš, abych neodcházel…“ 
„Nepřemlouvám, já tě nenechám odejít…“ řeknu s chladným klidem.  
„Chceš mi to zakazovat, Tome? Je to moje vůle, odejdu… nezůstanu tu, nejde to. Půjdu za mámou a na nějakou dobu tam možná zůstanu, než si najdu svoje bydlení… Nezkoušej mě přemlouvat, Tome… nepovede se ti to…“ 
„Já ale nechci, abys odešel…“ sklopím smutně oči. 
„Já vím, že ne… ale nejde to jinak… trochu zdravýho rozumu mi ještě zbylo… Pozdravuj holky…“ oblékne si bundu a nazuje boty. 
„Bille…?“ chytnu ho znovu za tu ruku. 
„Máš pravdu, málem bych zapomněl… Bude se mi stýskat… Ale zapomenu na to…“ usmál se, nahnul se ke mně a naposledy mě políbil na rozloučenou, pak popadl svoje věci a odešel.  

Zůstal jsem v předsíni domu stát jako tělo bez duše, díval jsem se pořád na stejné místo, na domovní dveře a v duchu se přemlouval, abych za ním šel a ještě ho zastavil, druhá část mého já mi ale napovídala, ať jen stojím a přečkám tuhle vlnu, která všechno spláchne, omyje břehy mého moře a zase se stáhne do ústraní… Po chvíli civění jsem si hluboce oddechl a vrátil se zpátky do kuchyně. Celý den jsem nedělal nic jiného, než že jsem chodil z místa na místo, byl ticho a přemýšlel nad vším, nade mnou, nad Nelou, nad Sárou, nad Billem, nad mou a jeho rodinou, nad rodinou Nely… nad vším… 

O_o

„Ahoj, miláčku,“ šeptla Nela pozdě večer, když se vrátila z návštěvy tchýně… Pozdravil jsem ji letmým polibkem na tvář a odnesl automaticky malou do pokoje. Spala… byla tak roztomilá a celá po mně. Neznáte ten dokonalý pocit, když vám někdo tak drobný jako ona řekne „Tati…“ V těchto chvílích jsem si uvědomoval snad všechny moje chyby a měl větší a větší potřebu nad nimi přemýšlet. Pokazil jsem si tím snad celý život? Nebo tohle můj vztah s Nelou jen posilní? Jak by to mohlo ten vztah posilnit, když jsem ji takhle hanebně podvedl? Byla takový kousek od nás… a já to přesto udělal… Na chvíli jsem se posadil na okraj postele mojí dcery a dal si hlavu do dlaní… Zase jsem potřeboval přemýšlet… Měl jsem pocit, že mám v hlavě nějakého červa, který mě po kousíčcích užírá… a já nedokážu myslet na nic jiného, jen na tu bolest. Když to Nele řeknu, bude na mě naštvaná, rozvede se se mnou a já je pak budu vídat jednou za půl roku? A co moje dcera? Bude mě v dospělosti nenávidět, protože jsem se na ni a na její matku v dětství vykašlal a šel po svém… po svých touhách… to ale mladí lidé dělají. Užívají si života, dokud to jde… Neměl jsem to dělat, měl jsem si hrát dřív, než jsem si Nelu vzal, ne teď, ne tady…

————————————– 

Několik dní jsem vydržel „sedět na zadku a nic neříkat“, jenže takhle jsem se cítil ještě víc provinile. V práci jsem se nedokázal soustředit, doma jsem byl nepříjemný, rodině jsem se kvůli tomu neozval… Nedokázal jsem se soustředit, nedokázal jsem dělat nic, co bych nepokazil. Chtěl jsem Billa aspoň vidět, ale neměl jsem žádnou odvahu… Co bych také dělal? Přijel k němu domů a zeptal se jeho mámy, jestli je vůbec doma? Co když tam ani nepřišel? Co když je zase někde na ulici? A kdyby tam byl, o čem bych s ním mluvil? Nechtěl jsem to nikomu dělat komplikované, proto jsem se jednoduše snažil zapomenout… 

A dobrý měsíc mi to vydrželo, jenže pak mě to sežralo úplně. Nemohl jsem… prostě jsem začal jednat. Protože kdyby to byl nějaký přechodný stav, choval bych se jinak, zapomněl bych na to. Nemyslel bych na to, nezdálo by se mi o tom v noci. V práci bych nepolevil.  

„Nelo… musíme si promluvit… spíš ti musím něco říct…“ řekl jsem jednou u večeře, když s námi malá nebyla.  
„Poslouchám…“ pousmála se, ale pohled od jídla nezvedla.  
Najednou se ve mně všechno sevřelo a já si v duchu vyčítal, že jsem něco takového načal, že jsem si to raději nenechal pro sebe. Jenže teď vymýšlet něco jiného… na to jsem opravdu neměl ani pomyšlení. „Podvedl jsem tě…“ řekl jsem trošku rychle. Ale ona mi přesto rozuměla… 
„Co prosím?“ zvedla pohled a koukla se mi zpříma do očí. 
„Já… jsem tě podvedl… prostě… podvedl…“ řekl jsem trošku koktavě a zhluboka se nadechl nosem, ruce se mi potily, i přes to, že jsem je měl studené. Nela dlouhou dobu nic neříkala, proto jsem pokračoval. „S Billem. Teda… nejdřív to přišlo úplně nečekaně, prostě mě jednou večer políbil… a já se nejdřív bránil, ale pak jsem mu to i oplácel… jenomže, nešlo jenom o líbání. On od nás odešel vlastně proto, aby nám nerozbil rodinu… noc předtím, než odešel, se stalo snad všechno, co se stát mohlo, abych to nazval podvodem…“ nasucho jsem polkl a zahanbeně jsem uhnul pohledem jinam. Nemohl jsem se jí koukat do očí. „Mrzí mě to, Nel… i kvůli Sáře… já prostě… nevím, co se to se mnou najednou děje, nevím, proč jsem takhle hloupě selhal. Jenže já na to prostě nedokážu přestat myslet…“ 

„Tome…“ skočila mi do řeči Nela. „Já ti chci taky něco říct, než skončíš, prosím…“ odsunula od sebe talíř s večeří a posadila se blíž ke mně. „Jednou, jak jsem jela spolu se Sárou za mámou… Vlastně jsem za ní jela, ale jen z toho důvodu, abych u ní Sáru do večera nechala. Pravda je taková, že jsem jela za někým jiným. Ty ho neznáš, Tome… ale… chtěla jsem ti to říct, jenže jsem se strašně bála tvojí reakce a nechtěla jsem tě zklamat. Ty ho neznáš… bydlí odtud docela daleko… Tome, prosím…“ provinile si skousla spodní ret a koukla se mi do očí. Asi si o mně budete myslet, že jsem naprostý blázen, ale tohle byla ta nejkrásnější věc na světě… nic lepšího mi ani říct nemohla… 
„Páni, vážně?“ zasměju se, ale pak hned zvážním, „teda… promiň…“ odkašlu si. 
„Neskrývej emoce, Tome…“ pousměje se. 
„Já teda… děkuju, nevím, co na to mám říct. Promiň mi to, ale…“ pomalu se zvednu.

„Můžu?“ podrbu se na hlavě. 
„Běž…“ usměje se. 
„Děkuju…“ vesele si poskočím a rychle se běžím převléknout a upravit. „Tak já jdu… ahooj…“ houknu na ni z předsíně, když si nazouvám boty… Pak se ale zaseknu a ještě za ní vběhnu do kuchyně a políbím ji na rozloučenou… Mávnu jí a už běžím k autu – času jsem ztratil opravdu dost.

O_o 

„Dobrý den, Pauline… Omlouvám se, že ruším takhle večer, ale prosím vás, je doma Bill?“ 
„Tome…“ překvapeně vykoukla ze dveří Billova matka… „Ne není. Přijel sem asi před 14ti dny naposledy. On… bydlel u vás, a pak se tu stavoval a říkal, že si našel nějaký nový byt na konci města… Nechal mi tu adresu, kdybych něco potřebovala…“ 
„A myslíte, že byste mi ji mohla půjčit? Je to opravdu důležité…“ 
„Proč? On zase něco provedl?“ zděsila se. 
„Ne! Proboha, to ne…“ zasměju se, „nemusíte mít vůbec strach… jen… pro mě je to důležité…“ usměju se. 
„No dobře, tak počkej tady, hned ti ji přinesu…“ mrkne na mě a zase zmizí za dveřmi.  

O_o 

„Oukej… jen klídek, Tome… hlavně… ho nenech, aby ti zabouchnul dveře před obličejem… jo… to zvládneš…“ stál jsem před dveřmi bytu, kde Bill údajně bydlel. Snad jsem se nespletl… Zhluboka jsem se nadechl a asi po čtvrt hodině rozmýšlení jsem konečně krátce zazvonil. „Co když už spí, sakra?“ plácnul jsem se do čela, vůbec nepřemýšlím. Měl jsem to nechat na ráno… Pak se ale dveře pomalu otevřely a já ho uviděl… Stál tam rozcuchaný v tričku a teplákách… byl tak rozkošný… 
„Tome…“ řekl udiveně… asi mě tu opravdu nečekal. 
„Eem… Ahoj, Bille.“ nervózně se usměju. „Já… můžu?“ ukážu prstem do jeho bytu. 
„Co tu děláš, Tome?“ zamračil se. Asi mě tu nechtěl vidět. 
„To… to je na dlouho, prostě…“ vezmu ho za ramena a zatlačím ho do bytu a nohou za námi zavřu dveře. Přitáhnu si ho k sobě a něžně ho políbím. 
„Tome, přestaň…“ zaškemrá Bill tiše chvilku po polibku.

„Ne, Bille, já už nepřestanu…“ čelo si opřu o to jeho… „Dnes jsem se bavil s Nelou, vlastně až dneska jsem sebral odvahu jí o nás dvou říct… myslel jsem si, že mě zabije, ale víš, co mi řekla?“ 
„Ne…“ kouknul se trošku zmateně. 
„No, že ona taky nějakýho chlapa má… prostě… to vzala úplně v pohodě… a já vlastně taky… dokonce… chtěla, abych za tebou jel…“ usměju se.  
Billova očekávaná reakce se ale jaksi nedostavila. Pouze sklopil hlavu. „Říkal jsem mámě, ať tu adresu nikomu nedává… měl jsi na mě zapomenout, Tome…“ odstrčil mě od sebe a pomalu šel do obývacího pokoje, kde si sednul na sedačku. 

„O čem to mluvíš, Bille?“

„Nechtěl jsem, aby se ti kvůli mně rozbila rodina… a to se právě stalo… Co bude se Sárou, hm?“ pomalu jsem došel k němu a sedl si vedle něj. 

„Bille, pochop, že to není tvoje vina. Nela taky někoho má… a co bude se Sárou ještě nevím, na tom se s Nelou nějak domluvíme…“ 
„Tommy… jenomže tohle se stát nemělo, chápeš? Jsem idiot, neměl jsem za tebou chodit a prosit tě, ať u tebe smím bydlet. Neměl jsem tě vůbec políbit. Nic takovýho se stát nemělo…“ obličej si přede mnou skryl do dlaní. 
„Tak tohle je tvoje odpověď…?“ zklamaně jsem se ho zeptal, ale on nic neodpověděl a mlčení znamená souhlas. „Upřímně… čekal jsem něco jiného…“ sklopil jsem hlavu a zvednul ze stolu své klíče od auta. „Dobrou noc, Bille…“ zvednul jsem se a šel ke dveřím. Tiše jsem zavřel a šel po schodech dolů na malé parkoviště. Domů jsem se vracet nechtěl… Potřeboval jsem asi být sám.  
„Tome, počkej…“ zvednul jsem hlavu od dveří auta a kouknul se na Billa, který ke mně jen v tričku běžel.  
„Bille… asi máš pravdu… zapomeň na to… tohle prostě nemá smysl…“ zakývu hlavou. 
Bill mi ale zabouchne dveře, abych nemohl nastoupit. „Nemělo to smysl, když jsi měl rodinu pohromadě… teď už to smysl má…“  
„Bille… u tebe je to chvíli tak a chvíli tak… já prostě nevím, jsem zmatený…“ 
„Miluju tě, Tome…“ myslím, že tohle byla věta, kterou nasadil třešničku na dort. Vlastně už ani nevím, co jsem mu na to odpověděl, ale nikam jsem neodjel… vrátili jsme se do jeho bytu skoro polonazí, pořád jsme se tomu našemu roztomilému šílenství smáli… Došli jsme až do postele, kam jsme se oba dva mile rádi svalili…  

„Tobě stojí, Tome…“ pousmál se Bill, když o mě zavadil kolenem.  
„Tobě určitě taky…“ usměju se a strhnu z něj i to malé tričko. 
„Hej… tohle jsou moje oblíbený věci…“ 
„Koupím ti nový…“ 
„Ale já nový nechci…“

„Bille, mlč…“ zasmál jsem se a přitáhnul si ho víc k sobě. 
„Ne-e… dneska jsem tu šéf já…“ pomalu si sednul a celého mě svléknul, pak svléknul i sebe. Pod postelí našel nějakou stuhu, kterou mi přivázal ruce k posteli, a pak mi nějakou páskou z látky zakryl oči…  

„Bille…“ pousměju se, ale nechávám se, líbí se mi jeho fantazie… Nechal jsem se od něj laskat, bylo to tak i lepší, když jsem nevěděl, co se se mnou děje, co právě udělá… vzrušovalo mě to tak mnohem víc. Postupoval opravdu hodně pomalu, každou část mého těla si vychutnával a svými polibky osladil snad každý milimetr mé pokožky, která jeho vlhké rty už tak moc postrádala. Pozastavil se na bradavkách, o kterých se už stačil dozvědět, že je to část těla, na kterou jsem obzvlášť citlivý. Zhluboka jsem při jeho laskání na nich dýchal, chvilkama, když je třeba skousnul mezi zuby, jsem i ucuknul, nedalo se to vydržet.

„Klídek…“ tiše se pousmál a pokračoval dál. Dělal si cestičku po mém břiše, což mu taky zabralo nějaký ten čas, a já už odpočítával minuty, kdy opravdu bouchnu.  
„Nemůžu bejt v klidu, když mi tohle děláš…“ 
„Klid…“ odvětil jen a z podbřišku se posunul níž. Jazykem sjel celou délku mého penisu, od kořene až po špičku. 

„Sss…“ prohnul jsem se v zádech a pevně stisknul ruce. Bill se pak provokativně posunul na stehna… „Bille!“ naštvaně jsem se znovu uvolnil a oddechl si. 
Bill mi nic neodpověděl, jen se tiše hihňal a malý moment se ještě věnoval mým spodním končetinám. Pak se ale vrátil zpátky nahoru. Asi už mu došlo, že se to nedá vydržet… Což mohl poznat, i když jsem si ho minule vychutnával já.

Opatrně se věnoval špičce mého penisu, což trvalo naštěstí jen malou chvilku, pak došlo na to, na co jsem celou tu dobu čekal. Se skousnutím spodního rtu jsem začal tlumeně sténat jeho jméno… On to uměl tak dokonale.  

Svíjel jsem se pod ním v naprosté blaženosti a pánví cukal proti jeho horkým ústům. Pohlcoval mě tak hluboko, že jsem myslel, že se zblázním. A nepolevil až do okamžiku, kdy jsem mu pod náporem orgasmu naplnil ústa. Splašeně jsem dýchal a olizoval si vyprahlé rty. Sklonil se nade mě a stáhnul mi šátek s očí. Tvářil se tak nevinně, že kdybych právě nezažil tak dokonalou slast, nevěřil bych, že tohohle je schopný. Domů už jsem se pochopitelně nevracel. Vlastně… byl to ještě můj domov?

„Tome, já tam nemůžu. Počkám tady venku.“ Koukal na mě Bill svým štěněčím pohledem, když jsem druhý den zaparkoval před svým domem. Musel jsem s Nelou vyřešit ty poslední otázky. Rozvod tu byl očividně jasná situace, ale byl jsem rád, že to proběhne v klidu a bez hádek.

„Dobře, Bille, ale může to trvat.“ Vzdal jsem nakonec veškeré svoje snažení, aby šel dovnitř se mnou. Pohladil jsem jeho bledou tvář a krátce ho políbil na rty. Byl nejistý. Na jednu stranu jsem ho chápal. Pořád si to svým způsobem vyčítal. Ale já ho miloval a věřil jsem, že i on mě. Začal jsem být vděčný, že tenkrát skončil u mě na stanici. Nechal jsem Billa opřeného o kapotu svého auta a vešel do domu. Cítil jsem se trochu nesvůj. Nele muselo být jasné, kam jsem včera jel, a ještě jasnější, proč jsem tam zůstal přes noc. Přeci jen to ještě pořád byla moje žena.

„Tome… jdeš akorát na čas. Za chvíli bude oběd.“ Usmála se na mě Nela od sporáku a olízla si prsty od zeleninové šťávy. Jen jsem se na ni pousmál a nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Nezůstanu. Jen… jen jsem se přišel s tebou domluvit co dál.“ Zasedl jsem na židli ke stolu a díval se na ni. Nela si otřela ruce do utěrky a posadila se naproti mně.

„Myslím, Tome, že tady není co řešit. Každý už milujeme jiného, tak proč spolu zůstávat? Jen bychom se začali nenávidět.“ Naklonila lehce hlavu na stranu, jako to dělávala, když se mi snažila něco vysvětlit, a lehce mě chytla za ruku. Palcem jsem ji pohladil. Tohle mi bylo také jasné. Spíše mi šlo o Sáru. Miloval jsem svojí dceru a nedokázal jsem si představit, že bych ji nevídal. Bylo mi jasné, že rozvod proběhne hladce a Sára zůstane u Nely, ale vidět ji jen jednou za půl roku? To by mě zničilo.

„A co Sára?“ podíval jsem se na ni tázavě. Potřeboval jsem to vědět, a navíc jsem nechtěl Billa nechat moc dlouho čekat. Nela se zvedla od stolu a promíchala obsah v hrnci.

„Je to tvoje dcera, Tome. Rozhodně ti nebudu bránit ji vidět, kdykoliv jen budeš chtít.“ Usmála se a zavolala na naši dceru. Bylo mi jasné, že s ní už musela na toto téma jistým způsobem mluvit. Znal jsem Nelu. Věděla, že až se Tom vrátí, bude to jen, aby se rozloučil. Vlastně za něj byla ráda. Ona se cítila spokojenější, když neopouštěla Toma jen tak, ale věděla, že i Tom má za kým jít. Jejich dcera přiběhla do kuchyně a vyšplhala se Tomovi na klín. Ruce mu omotala kolem krku a vtiskla mu hravou pusu. Tom se zasmál a pohladil ji po vlasech.  

„Mamka mi říkala, že už tu možná nebudeš teď bydlet.“ Cvrnkla mě do nosu, tak jak jsem to dělával já jí. Překvapila mě. Usmívala se, když o tomhle mluvila. Mohl jsem být šťastný, že moje žena byla zrovna Nela. Určitě jí to dobře vysvětlila.

„A řekla ti i proč?“ odhrnul jsem jí vlásky za ucho a ona jen horlivě přikývla.

„Strejda Bill prý potřebuje teď hodně pomoct, když se od nás odstěhoval, tak mu budeš pomáhat.“ Mámila mě neustále svými perličkami, jak se usmívala.

„Správně.“ Přikývl jsem a políbil ji na čelo. Šetrně jsem ji ze sebe sundal a chytil ji na drobné ručky. „A ty mi budeš pomáhat taky, ano. Budeš za mnou chodit a já za tebou.“ Musel jsem to říct. Musel jsem tím ujistit sám sebe, že o nic nepřicházím. Nela se jen usmívala od kuchyňské linky, a když se se mnou Sára náležitě rozloučila, poslala ji pokračovat v dětských hrách. Zvedl jsem se od stolu a objal Nelu. Myslím, že celou situaci vyřešila líp, než bych to já dokázal.  

„Kde je Bill?“ zeptala se, když se ode mě odtáhla a naposledy mě pohladila po zádech.

„Čeká venku. On… cítí vinu.“ Dodám trochu sklesle.

„Já si s ním promluvím. Dojdi si pro věci.“ Políbila mě na tvář a za stálého otírání si rukou do utěrky vyšla před dům. Zašel jsem do ložnice a zůstal stát u otevřeného okna. Nela už mi nějaké věci pobalila. Díval jsem se, jak si povídá s Billem. Chvíli se tvářil stále provinile, ale postupně výčitky z jeho tváře mizely. Nevím, co mu Nela říkala, ale děkoval jsem Bohu za tak úžasnou ženu. Jiná by neměla takové pochopení a snahu. Dobalil jsem poslední zbytky věcí a s taškou došel k autu. Hodil jsem ji do kufru a chystal se nasednout.

„Tome, ještě jste nejedli.“ Povytáhla Nela obočí a s lehkým úsměvem si založila ruce v bok. Nejistě jsem koukl po Billovi. Tváře měl zrůžovělé a já tak přemýšlel, co mu asi tak Nela říkala.

„Bille… najíme se?“ došel jsem k němu a objal ho kolem pasu. Nebál jsem se reakce svojí ženy. Už ne. Bill se na mě sladce uculil a pokrčil rameny.

„No… já vařit neumím a myslím, že u mě ani nic není.“ Pípnul a roztomile si skousl nehet. Bylo jasno. Nela se usmála, zamířila zpátky do domu.

„Máte deset minut.“ Zavolala na nás a zmizela v domě. Otočil jsem se na ten černovlasý poklad a pohladil jsem ho po bocích. Bill lehce nakláněl hlavu do strany a jeho tvář zdobil lehký úsměv.

„Nad čím přemýšlíš?“ pohladil jsem jeho lesklé vlasy a on pod mým dotykem zapředl jako kocour.

„Jen se snažím najít nějakou vhodnou věc, ke které bych přirovnal, jak moc tě miluju.“ Vydechl a ruce mi omotal kolem krku. Srdce mi poskočilo v hrudi a myslím, že udělalo několik úderů navíc. Neslyšel jsem snad hezčí vyznání. O to víc, když to vyšlo právě z jeho úst. Z úst někoho, koho jsem ještě před nějakou dobou nechtěl znát. Život dokáže být ironický, ale za tuhle ironii mu budu jenom děkovat.

„To se dá srovnat jen s tím, jak tě miluju já.“ Usmál jsem se na něho a něžně se vpil do jeho rtů. U něj mi nemůže stačit krátký polibek, ale z těch deseti minut, nám jich ještě 8 zbývá.

KONEC