Ironie osudu 1/2

Ahoj čtenáři, chci se předem omluvit, že jste ode mě už dlouho neviděli žádné pokračování z mých vícedílných povídek, ani žádnou mou aktivitu, ale střední škola už není sranda. Teď jsou prázdniny a mám v úmyslu vše napravit. Jako omluvu jsem pro Vás napsala comebackovou povídku, na jejímž stvoření se se mnou podílela Doris. Tímto bych jí chtěla strašně moc poděkovat za pomoc.  
Doufám, že se Vám naše dílo bude líbit 🙂 Příjemné čtení… Ivetka a Doris  

„Ahoj, Tome, prosím tě, máme tu takový menší problém, nemohl bys dorazit?“ volal mi jednou odpoledne do práce můj kolega Tim. 
„Time, za ani ne dvacet minut mi končí směna, to to tam nezvládneš sám?“ vím, že Tim musel s ještě párem nováčků jet na nějakou akcičku, kam ho povolali, ale že to bude takhle komplikované, jsem opravdu nečekal. „Dobře, za chvíli tam jsem…“ odpovím sklesle po chvíli přemlouvání a hned po típnutí rozhovoru s Timem volám domů Nele. Nela je má manželka, chodili jsme spolu už dřív, ale manželé jsme ani ne 5 let. Máme spolu krásnou dcerku, která se jmenuje Sára.

„Ahoj, lásko, prosím tě, dnes se v práci trošku zdržím, jsou tu nějaké problémy. Hned, jak to půjde, se ti ozvu, ano?“ předem mi bylo jasné, že Nela bude smutná, protože na dnešek plánovala, že si vyjde s kamarádkama na čaj a že já po dlouhé době pohlídám malou, ale vždycky, když si něco plánovala, se něco pokazilo, byl jsem ale rád, že to aspoň dokázala pochopit, neboť ví, že moje profese je opravdu zátěž. 

O_o

„Tak co se to tu děje?“ zeptal jsem se hned, když jsem vystoupil ze služebního auta a čekal, že mi někdo odpoví, kdokoli, ale hned, jak jsem viděl, kdo sedí na zemi na obrubníku, mi bylo jasné, oč jde. Na okraji chodníku seděl můj bývalý kamarád ze střední školy. Dřív jsme se spolu hodně bavili, mívali jsme společnou cestu do školy, chodili jsme do stejné třídy, ale pak se z něj stal jiný člověk, začal se zahazovat s lidmi tak podřadnými jemu, že mě to přestalo lákat, a kvůli tomu se se mnou přestal i kamarádit. Jak dětinské, já vím, ale dnes je možné opravdu vše, i ta nejtitěrnější hloupost.  
Přivítal mě trošku hloupý smích.  

„Heh, no ahoj, Tome, dost dlouho jsme se neviděli… Jak koukám, je toho u tebe docela dost novýho, co? Opravdu ses stal policistou, jak tak koukám…“ zajel si rukou do vlasů. Hodil jsem po něm jen výraz, který napovídal, že jeho řeči mě nesmírně nudí. 
„Jedna stará paní, která bydlí v této ulici, nám volala, že se tu tento mladík pral s ještě nějakými třemi pány… dali mu docela nakládačku, jak vidíš. Jednoho jsme už chytili, ale dva ještě v okolí hledáme…“ informoval mě ochotně Tim. 
„Jo, jasně… pral se… frajer… no nic, naložte ho do auta a odvezte ho na stanici, uděláme výslech, sepíšeme protokol a uvidíme, co s ním, podle jeho trestního rejstříku…“ kývnul jsem hlavou na Tima a šel si sednout zpátky do auta a vydal se na stanici. Mezitím, než přijeli Tim s Billem, jsem si vše připravil ve své kanceláři.

O_o

„Nemám náladu z tebe něco páčit, takže buď mi všechno dobrovolně řekneš, nebo půjdeš do cely předběžného zadržení, a tam si počkáš, až někdo bude mít chuť s tebou výslech provést…“ chladným tónem hlasu jsem seznámil Billa se svou zkaženou náladou.  
„No páni, ty jsi ale tvrdej…“ drzost byla jeho oblíbená vlastnost. 
„Zavři hubu, idiote. Místo toho, abych byl doma s rodinou, tady sedím na prdeli a dělám výslech s největším podrazákem, kterýho jsem v životě potkal… že zrovna já tě budu někdy tahat z průseru, jsem opravdu nečekal, nejradši bych se na tebe vysral…“ prsknu po něm svoje jedy a znovu se v klidu posadím do křesla, jeho blbost mě totiž donutila se vzteky zvednout… 
„Jsi roztomilý, když se zlobíš, víš o tom?“ nejradši bych mu řekl, zda ví on o tom, že je největší kretén široko daleko, ale nechtěl jsem si tady na stanici ničit pověst dobrého a slušného policisty. 

„Mluv!“ zvýšil jsem hlas a kouknul se do monitoru.  
„Co bych ti měl říkat? Jdu si takhle po ulici s cigaretou v ruce, když mě zastaví nějací tři blbci, jestli nemám ještě cigáro, když jsem jim řekl, že ne, tak mě začali prošahávat, a když našli krabičku s několika cigaretami, tak se do mě pustili, konec, tečka, hezká pohádka, co?“ zazubil se… Musím se přiznat, že kdybych nebyl odpovědný člověk, vrazil bych mu facku, protože už jen jeho přítomnost mě rozčilovala.  
Zasměju se. „Zajímavé, že od tý doby, co ses dal ke skupince blbých lidí, jsi jako magnet na smůlu, že?“ zakývu nevěřícně hlavou, a vše, co mi řekl, zapíšu do protokolu. 
„Teda, to jo no, máma mě před týdnem vykopla z baráku… taky pech…“ rukou si podepřel obličej. 

„No nepovídej, přestal jsi jí bavit? Nebo jí už taky štvalo to tvoje chování?“ kouknu se na něj a zaujmu zaujatou polohu. Ruce si opřu o desku stolu a nakloním se přes stůl blíž k němu na znamení, že ho pozorně poslouchám.  

„Moje máma by tohle nikdy neudělala, že by mě vykopla kvůli tomu, jak se chovám, jaký si vychováš dítě, takový ho potom máš…“ usměje se. 
„Vážně velmi zajímavé, že ty jsi byl dřív tak skvělej kamarád, a najednou ke mně začali chodit lidi, že o mě rozhlašuješ, co jsem to za kokota, a tak… vážně zajímavý… taková změna… Já bych spíš řekl, že mamka tě vychovala správně, ale že ta tvoje partička si tě tak ošklivě převychovala…“ zakývu hlavou na souhlas. 
„Ty jsi ale chytrej, tebe tu šéf musí přímo milovat… ale bohužel tě zklamu… Maminka si našla přítele, se kterým čeká miminko… chápeš, v jednom domě já, ona, její starej a ještě mimino? Prostě tam na mě nebylo místo, jednoduchá odpověď…“ pokrčil rameny. 
„No to je mi vážně líto, koukám, že maminka chystá lepší budoucnost, myslím, že teď si dá na svoje dítě pozor, aby nedopadlo tak jako ty… Upřímně, když nad tím přemejšlím, kdyby moje dcera domů jednou přitáhla někoho, jako jsi ty, dostala by takovou čočku, že by se z toho vzpamatovávala ještě hodně dlouho, a pak by si ještě rozmyslela, s kým se zahazovat a s kým ne…“  
„No podívejme se, takže ty máš už i dceru, jo? No to jsi na to vlítnul sakra rychle…“ zasmál se… 
„Tvoje demence mě přesvědčuje o tom, že závist je první věc, kterou bys měl před slušnými lidmi zastírat…“ pousměju se a s radostí ho vyvedu za dveře mojí kanceláře.  

O_o 

V kanceláři jsem si dodělal vše potřebné a okolo páté odpoledne jsem ji opouštěl a těšil se domů, snad Nela ještě nějak stihne to setkání s kamarády.  
„Koukám, že na tebe před vchodem někdo čeká…“ mávnul mi recepční, když jsem okolo něj procházel. Hned jsem se koukl, jestli tam třeba není Nela, ale když jsem uviděl Billa, znovu se mi pokazila nálada.

„Copak? Líbí se ti tu?“ prohodím, když vejdu ven.  
„Nechtěl bys už přestat s tím tvým machrováním? Tak jsem dopadl hůř než ty, no… byl jsem tenkrát hloupej… to, co bylo, bylo… to, co je teď, je úplně jiná dimenze…“

„No… to je docela dobrý, no… A proč tu čekáš?“ otočím se na něj, když dojdu ke svému autu… 
„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bych nemohl bydlet třeba u tebe… Aspoň nějakou dobu…“ zaculí se. 
„No ty jsi se naprosto pomátl, jak tě tohle vůbec mohlo napadnout? Věř mi, že i kdybych tě měl v oblibě, tak ti tohle zamítnu… Nepřipadá v úvahu, najdi si někoho jiného, kdo ti bude utírat zadek…“ mávnu mu na rozloučenou, nasednu do auta a raději rychle odjedu domů.

— o tři dny později — 

„Nechceš to už vzdát?“ projdu okolo Billa, když už třetí den v kuse čeká před stanicí, kde pracuji. 
„Ne, nechci, takhle ti aspoň dokážu, že to myslím vážně.“ 
„No, já ti takhle aspoň ukážu, že si nedělám srandu, když říkám, že nepřipadá v úvahu…“ zasměju se. 
„No Tome, moc bych ti nevěřil, vždycky jsi vypadal tak vážně, když jsi s něčím nesouhlasil, ale když jsem začal přemlouvat, tak jsi vždycky kývnul…“ pousmál se. 
„Hele, Bille, mám doma rodinu, mám doma manželku s dcerou, nehodlám si kvůli tobě rozhádat rodinu, to fakt ne…“ ještě s klidem mu odpovím.  
„A kdo říkal, že bych vám narušoval rodinnou pohodu? Přes den bych chodil ven, a byl bych tam jen minimálně, chci se mít jen kde vyspat, vykoupat a najíst… Našel bych si nějakou práci a třeba ti i něco platil. Nechci mít celej dům pro sebe. Stačí mi nějakej malej pokoj…“  
Otočil jsem se na něj.

„Hele, Bille… i kdybych s tím souhlasil, Nela by mě s tím hnala. Ona na tohle prostě není. To nemůžeš jít bydlet třeba k babičce a k dědovi? Nebo k jinejm známejm?“ 
„Děláš, jako kdybys zapomněl na rozvrácené vztahy mezi mou rodinou…“ pozvednul obočí. 
„Promiň, snažil jsem se zapomenout na všechno, co mělo nějakou spojitost s tebou. Tři roky jsi ze mě dělal naprostýho hlupáka, řekni mi jedinej důvod, proč bych ti teď měl pomáhat…?“ 
„Asi proto, že teď jsem zas ten starej Bill, kterýho jsi měl rád. Otevřel jsem oči a znova se odrazil ode dna a začal nový život, dokonce jsem tu školu dodělal a mám i maturitu. Jen se prostě bojím začátku, když nemám kde bydlet…“ trošku se pousmál. 

„Mně moc nepřišlo, že by ses nějak extra změnil od poslední chvíle, co jsem tě viděl. To tvoje drzý chování mě v tom opravdu moc neusvědčilo, promiň, ale za svou dlouholetou praxi mám s lidmi docela zkušenost, a ty mi nepřijdeš jako jeden z těch dobrých…“ omluvně se na něj usměju a nasednu do auta. 
„Čekal jsem teda všechno, ale že ses změnil tak moc, že přestáváš pomáhat lidem… to jsem si fakt nemyslel… pozdravuj doma…“ frknul, otočil se a odešel. 
Chvíli jsem se za ním ještě koukal, pak jsem ale jen rozrušeně zatřepal hlavou a jel domů. 

O_o

„Nelo… už dva dny se přemlouvám k tomu si s tebou o něčem promluvit…“ řekl jsem při večeři. 
„No tak do toho…“ usmála se a dál se věnovala svému jídlu a po očku sledovala Sáru, jak je na tom s večeří ona.  
„Víš… před třemi dny jsem měl na odchytce jednoho mého bývalého kamaráda ze střední školy. Nějací tři muži ho na ulici zmlátili, a když jsem se s ním bavil, zjistil jsem, že teď nemá kde bydlet… Napadlo mě, jestli by nemohl být nějakou dobu tady. Měl by jen ten pokoj pro hosty, co je nahoře… přes den by tu vůbec nebyl, našel by si nějakou práci, slíbil mi to…“ kouknu se na ní. 
„No proč ne, aspoň tu budeme mít nějakou společnost…“ usmála se Nela, víte, ona vždycky byla tak ochotná pomoci i někomu, o kom nic neví. Asi kvůli tomu, jak byla hodná a něžná ke svému okolí, jsem si jí všimnul mezi tím obrovským davem jiných dívek.  
Jen se na ni děkovně pousměju a pohladím ji po ruce… „Nebude to na dlouho… doufám…“ zasměju se. 
„Neboj, nevadí mi to, aspoň se tu nebudeš po večerech nudit…“ zasměje se a políbí mě na čelo.

———– 

„Já tě upozorňuju, dozvím se, že jsi šáhnul na Nelu a zastřelím tě… to samý platí i pro Sáru… Strašně se divím, že já idiot jsem ti na to přistoupil, ale couvat už nebudu…“ upozorňuju ho na pár věcí ještě před domem.  
„Neboooj…“ zasměje se. Pro jeho věci jsme zajeli ještě k jeho mámě domů. Myslím, že byla ráda, že mě vidí. Vždycky mě měla v oblibě… Pustím ho tedy dovnitř, chci ho hned představit Nele, aby se pak nelekla.  
„Takže Nelo, tohle je Bill a Bille, tohle je Nela… pak ti ještě představíme naší dceru…“ usměju se, i když bych si nejradši fackoval.  
„Těší mě, Bille, Tom mi o vás vyprávěl. Tak… vám s Tomem pomůžeme se zavazadly a ukážeme vám váš pokoj, abyste se tu mohl co nejdříve zabydlet…“ usměje se Nela a už táhne jeho kufry do patra. „Tak… tady teď bude vaše království. Koupelna je hned naproti pokoji. A neostýchejte se si o cokoliv říct, je možné, že jsme s Tomem na něco zapomněli, s tímhle totiž ještě zkušenost nemáme. Večeře bude tak okolo šesté večer… kdybyste měl hlad nebo žízeň, nebojte se přijít a cokoliv si vzít, ano? Doufám, že se vám tu bude líbit. Kdybyste chtěl, můžete si jít odpočinout na zahradu, je tam pes, ale ona vám neublíží, je hodná…“ mávne Nela a jde pokračovat v připravování večeře…  
„Bože, já se z toho zblázním, jak jsem mohl?“ 
„Děkuju, Tome…“ provokativně se Bill usměje a začne si vybalovat. Radši odejdu, jinak bych musel spáchat sebevraždu pádem z prvního patra rodinného domu. 

O_o 

„Mm… slyšela jsem, že jste s Tomem docházeli na stejnou školu…“ naváže u večeře Nela nějaké téma. 
„Mm… má pravdu… dokonce do stejné třídy. Ráno jsme spolu jezdili stejným autobusem, měli jsme společnou cestu, tak jsme se seznámili,“ přikývne Bill, rozebírat to, že jsme si nepřišli po nějaké době na chuť, asi nechce… a já taky ne… 
„No a proč teda už nepracujete? Slyšela jsem, že tahle škola má velmi dobré uplatnění…“ 
„No, víte… měl jsem doma nějaké rodinné problémy, takže práce byla to poslední, na co jsem v té době myslel. Teď jsem dokonce rodinu musel opustit, protože máma si založila úplně novou rodinu, nechtěl jsem jim to tam narušovat. Cítil jsem se tam… nezvaně…“ usmál se… Jen jsem je oba sledoval a radši nic neříkal. 
„No… slyšela jsem o tom, že nemáte kde bydlet, to je mi líto, snad se vaše rodinné vztahy vylepší… Nemusíte spěchat… Budete tu vždycky vítán…“  
„Nelo… nechtěla byste si tykat?“ usmál se Bill a v tu chvíli jsem se na něj tázavě povídal. 
„A víš, že to není špatnej nápad?“ zajásala a hned mu podala ruku „Tak, Nela…“ 
„Bill…“ zasmál se a pokračoval ve večeři.  
„Půjdu si už lehnout…“ pomalu se zvednu od stolu, odnesu talíř do kuchyně a jdu rovnou nahoru do ložnice.  

—- o několik dní později —- 

Po pravdě mi trvalo docela dost dlouho, než jsem si na Billovu přítomnost u mě doma zvykl, ale jak řekl, snažil se najít si nějakou práci a choval se docela normálně. Navíc, díky němu se Sára nenudila a Nela měla víc času na sebe. Po několika dnech moje averze k němu začala pomalu opadat, nebo to spíš bylo tím, že jsem si na něj zvykl… 
„Pojď si zahrát tu hru… musíme si koukat do očí a nesmíme se zasmát… a kdo se zasměje první, prohrává…“ navrhnul Bill jednou večer, když už ostatní spali. 
„Tohle hrají děti ve školce…“ protočím oči a nalokám se piva. 
„No a co? O to větší to bude zábava…“ pousmál se a přisedl si blíž ke mně. Oba jsme si koukli do očí a tím ta hra asi začala. Jen jsem se na něj díval, docela mi to šlo, ale po chvíli, když na mě udělal nějaký obličej jsem se potichu zasmál. 
„Hele, tohle se jako nesmí… to podvádíš…“ ukážu na něj. 
„No já bych to totiž jinak nevydržel…“ podrbal se Bill ve vlasech „Tak znovu… 3, 2, 1… teď…“ odstartoval druhé kolo a já se mu koukl znovu do očí. Tentokrát jsme ani jeden nedělali nějaké šaškárny, pouze si koukali do očí… Nic víc, nic míň… Podle mého očekávání jsem toto kolo vyhrál. „To není možný, nikdy jsem neprohrával…“ zatřepal hlavou Bill a jemně si profackoval tváře „Znovu, 3, 2, 1… teď…“ řekl rychle a podíval se na mě, nevydrželo mu to ani ne 5 sekund a znovu se smál. 

„S tebou není žádná sranda…“ pousměju se. 
„To není žádná pravda…“ zašklebil se a odstartoval další kolo, zhluboka se nadechnul a kouknul se mi do očí. Tohle kolo vypadalo už docela dost nadějně, kamenné výrazy nám vydržely v celku dlouho, ale tipuju, že tak po dvou minutách se Bill začal dost hlasitě smát… 
„Ticho…“ tiše ho okřiknu, ale jeho řehtání to nezastavilo. „Mlč, ty trubko…“ dám mu ruku na pusu a ucpu mu nos, aby se přestal smát, ale ono ho to donutí smát se ještě víc… Ucpu mu ten nos úplně. Chvíli tedy ještě chrochtá, ale pak se uklidní a zase se na mě koukne. Pustím mu teda aspoň ten nos, aby mohl dýchat. „Co je? Další kolo jsi neodstartoval, tohle nemůžeš brát jako platný kolo, nebyl jsem na to připravený, takže jestli se začnu smát, nebude se to počítat,“ začnu se po chvíli ticha bránit, ale Billova reakce by mě opravdu ani ve snu nenapadla. Ruku, kterou jsem měl ještě pořád položenou na jeho rtech, mi odhodil někam pryč, chytil mě za krkem a docela odvážně mě políbil. Poznám rozdíl mezi obyčejnou pusou, polibkem a líbáním… a tohle polibek rozhodně byl. Hned jsem ho od sebe odstrčil „Co blbneš?“ šeptnu trošku hlasitěji…

Nemůžu křičet, když Nela se Sárou už spí… Bill mi na to ale nic neodpoví a jen se na mě vyděšeně kouká… V tuhle chvíli jsem byl asi v moci nějakého ďábla, protože tohle bych normálně neudělal, ale prostě jsem se neudržel, nebo spíš moje tělo se neudrželo. Přitáhl jsem si ho zpátky a polibek mu i přes to, že jsem s tím ještě před chvílí nesouhlasil, oplatil.  

Billovo „mmh…“ mi ještě víc rozproudilo adrenalin v krvi. Odsunul jsem barovou židličku a jeho jsem taky donutil vstát, dotlačil jsem ho za roh do obývacího pokoje, kde se nesvítilo, opřel ho o stěnu a začal ho vášnivě líbat. Tělem jsem se na něj tiskl, jak jen to šlo, vášnivé hrátky jsou totiž moje oblíbená stránka, která mi opravdu jde, to musím uznat. Bill mě objímal okolo krku, tahal mě za tílko, nohou mě objímal a já ho pro změnu pevně držel za tváře a spokojeně chvilkama funěl.  
„Billy, dost…“ pošeptám po chvíli. 
„Mmm…“ nesouhlasně zabručí a ještě mě zasypává drobnými pusinkami… Ještě ho drze políbím, jemu se nedá odolávat, nevím proč… 

„Billy… já tohle nemůžu…“ přitisknu ho znovu na tu zeď. On mě jen rukama chytne za zápěstí a zůstane se na mě jen dívat. „Měl bych si jít lehnout…“ pošeptám po chvíli. Bill jen přikývne a trošku se pousměje. „Promiň…“ pošeptám, a ještě naposledy ho dlouze políbím. Pohladím ho palcem po hřbetu ruky a pomalu se vydám nahoru do ložnice. Zastavím se ale v patře na chodbě a trošku se profackuju. Nevím, co to do mě vjelo, bože můj! Mám tu manželku a dceru… a ve vlastním domě dělám tohle… nezachoval jsem se správně a byl jsem přesvědčen, že se to už opravdu nestane.  

Víte… když takhle podrazíte někoho, koho opravdu milujete, máte vzadu v hlavě takový zvláštní pocit strachu, nevíte, co se to děje, ale i když myslíte na něco jiného, pořád tam ten pocit je a nechce vás opustit. Nechcete podrážet nohy člověku, co pro vás opravdu moc znamená, ale touha těla je opravdu těžko udržitelná… říkáte si třeba milionkrát, že toho necháte, ale když s tím člověkem ještě bydlíte pod jednou střechou, myslíte si, že vsugerované myšlenky vámi samotnými jsou ve finále tak silné? … Také jsem si to myslel, ale dnes už to tak říci nemůžu… Pár dní mi to sice vydrželo, chodit okolo Billa a sotva ho pozdravit, nebylo to proto, že bych ho nenáviděl, bylo to kvůli tomu, že jsem se bál, že jediný jeho pohled by mohl zbořit ten domeček z karet, co jsem si uvnitř sebe budoval.  

„Co se děje, miláčku? S Billem jste se pohádali?“ zeptala se mě jednoho víkendového odpoledne, když šel Bill se Sárou k bazénu na zahradu, Nela. 
„Co? Ne, proč? Proč bychom se měli hádat?“ zakroutím hlavou. 
„Nevím, nekomunikujete spolu. Vypadalo to, že si rozumíte, a teď se za posledních pár dní sotva pozdravíte…“ 
„No… to není tím, že bychom se pohádali, já mám teď nějaký problémy v práci a jeho rodinný vztah se taky vůbec nehýbe…“ vymyslím si to první, co mě napadne.  
„Aha, to je mi líto, tak ať se to brzy vyřeší… vám oběma…“ pousměje se a pošle mě za Billem a Sárou na zahradu, že už douklidí sama. 

I když se mi nechce, tak se seberu a jdu.

„Tati, už umím skoro plavat… Bill mě to naučil, koukej…“ usměje se na mě Sára a předvede mi pár temp.  
„No vidíš, sluníčko, jak jsi šikovná…“ radostně se na ni usměju, a pak se kouknu na Billa. Pořád se směju, i přes to, že jsme udělali velkou chybu, nám tu strašně moc pomáhá.  
„To strejda Bill je šikovný…“ ohradí se a hned vyleze z bazénu a jde mě obejmout.  
„Brrr… ty jsi ale studená…“ zasměju se a rychle ji zabalím do velké osušky. „Koukej se chvíli na sluníčku ohřát…“ pokárám ji.  
„Ty nepůjdeš do vody?“ koukne se na mě Bill. 
„Asi ne…“ odmítnu. 
„Tome… co se stalo, to se stalo… nemusíš na to pořád myslet… Prostě se seber a pojď do vody…“ plácne do vody vedle něj  

„Jo, táto, běž, taky tě chci vidět plavat…“ pousměje se Sára, která už se dávno vyhřívá na sluníčku. Po chvíli přemlouvání si teda sundám tričko a jen v kraťasech skočím za Billem do vody. Začneme blbnout, jak malá děcka, Sára jde na chvíli do vody za námi, tak na mělčině blbneme i s ní. 

„Zlato, pojď si na chvíli odpočinout, ať nenastydneš, zatím si uděláme úkoly na zítra do školy…“ houkne po chvíli Nela. A Sára jako ještě malá, poslušná holka mámu poslechne a bez námitek jde za ní. 
„No… tak jsme tu zbyli zase jen my dva…“ opatrně na mě Bill cákne. Otočím se na něj a jen se trošku pousměju a kouknu se do vody. „Tome, přestaň…“ 
„Já nemůžu přestat Bille… Prostě… nemůžu…“ pokrčím rameny a dojdu k okraji bazénu.  
„To spolu teď nebudeme mluvit nebo co?“ rozejde se Bill pomalu za mnou… 
„Budeme, jen… prostě… potřebuju trošku čas… já… udělal jsem něco, co jsem dělat neměl, ale za boha na to nedokážu přestat myslet, tak mi poraď, co mám dělat…“ u okraje se zastavím a ještě se za ním otočím. 
„No já nevím, když budeš sedět na zadku a pořád na to myslet, myslíš, že se ti podaří na to přestat myslet? Prostě to hoď za hlavu… a užívej si života… nic se přece nestalo, víme to jen my dva… já to nikomu vyprávět nebudu… neboj…“ chytí mě za zápěstí na znamení, ať mě ani nenapadne opouštět bazén.  
„Jenomže právě že ty mi to neděláš ani trošku lehčí… já na to prostě nedokážu přestat myslet. Ne z toho důvodu, že bych se neustále dokola užíral, že jsem podrazil nohy Nele, ale úplně kvůli něčemu jinýmu…“ Bill na mě zůstane jen chvíli zaraženě koukat a pak sklopí hlavu… 

„Tome, promiň… vůbec jsem to neměl dělat… vážně ti nechci kazit rodinu…“ odvrátil ode mě úplně zrak. 
„Ne, Bille, ty se kvůli tomu trápit nemusíš, protože já kdybych nechtěl, tak ti to neoplácím…

Jenomže já jsem udělal pravej opak, víš? Já zašel ještě mnohem dál…“ Trošku trhnu rukou za sebe a tím si ho přitáhnu blíž k sobě „Neděláš mi to ani o kapičku lehčí, Bille… Měl bys mi pořád dokola opakovat, jak mě nesnášíš, abych na to zapomněl, nebo abych tomu, že mě opravdu nedokážeš vystát, začal věřit, ale ty místo toho mlčíš… jedinej tvůj pohled mi všechno moje staveníčko zkazí… Nedokážu to… ne, když mi v tom nebudeš pomáhat…“  
„Tome… promiň, jenže… já… já ti prostě nedokážu lhát…“ koukne se mi zpátky do očí. „Nedokážu ti říkat, že tě nesnáším, když je to úplně naopak…“ smutně zavrtí hlavou. 
Na chvíli se otočím a kouknu se, jestli někde ve dveřích není Nela, nebo jestli nás nesleduje oknem. Pak pod vodou Billa chytnu za zápěstí já a stáhnu ho s sebou pod vodu, kde si ho přitáhnu, a tam ho taky na malou chvíli políbím… Až když mi začne docházet dech, pustím i jeho a společně s ním se vynořím. Bill trochu zalapá po dechu, protože se na rozdíl ode mě nestihnul nadechnout.  
„V tom případě tě nenávidím já, Bille…“ brouknu tiše po chvíli… chci už odejít.  
„Co to kecáš za voloviny, Tome? Do prdele prober se už prosím tě, chováš se jak malý přecitlivělý dítko.“ 
„Já že se tak chovám? Bille, mám tu manželku a dceru, jak si myslíš, že se mám chovat? Prostě to už nemůžu udělat znova… Když to budu chtít udělat, tak mi klidně jednu vraž, ale nedovol mi to udělat…“ pousměju se na něj … „Je mi zima…“ vymluvím se a pomalu jdu ven z bazénu.

Billova pomoc byla ale taky naivní… Pár dní mu to šlo… no šlo, pár dní se taky nic nedělo, já jsem měl v práci na spěch a vracel jsem se domů až pozdě večer a Billa jsem večer už nevídal, protože už spal jako všichni ostatní. Teprve asi až po pěti dnech, co jsem se domů vracel tak pozdě večer, jsem se s Billem setkal v kuchyni. 
„Ahoj…“ šeptnu, „jak to, že ještě nechrníš?“ pousměju se 
„Ahoj… no… právě se chytám, jen si dělám pití… chceš taky?“ koukne se na mě.  
„Ne, děkuju…“ pousměju se. „Něco novýho?“ 
„Novýho? No… ani ne, jen, že Sára dneska upadla na kole a odřela si koleno…“ zasměje se a otočí se na mě. 
Usměju se „No jo, první pády vždycky bolí…“ usměju se a sundám si mikinu. Sednu si do kuchyně a kouknu na něj. 
„No a u tebe co je novýho?“ usměje se  
„U mě? No… nic…“ pokrčím rameny a zasměju se, „pořád ten samej stereotyp…“ podrbu se na čele a omluvně se na něj usměju, asi od mé odpovědi čekal něco víc. Bill se jen potutelně pousměje, dá si vlasy za ucho  
„Tak… já si půjdu lehnout, jsem unavený…“ projde okolo mě. 
„Bille, počkej…“ chytnu ho za dva prsty. Bill se na mě jen otočí a s úsměvem kývne hlavou na znamení, co potřebuju. Přitáhnu si ho k sobě a obejmu ho okolo pasu, hlavu mám položenou na jeho hrudníku, zavřu oči…  

„Tommy… já… tohle nemůžeme…“ pohladí mě Bill po hlavě a odstrčí mě od sebe. Jen se na něj smutně kouknu… 
„Tak mi aspoň dej pusinku na dobrou noc…“ 
„Říkal jsi mi, ať ti tohle zakazuju…“  
„Bille… jen malou pusinku…“ fňuknu. Jen se ke mně beze slov skloní a dá mi krátkou pusu na rty. Já si ho ale k sobě přesně podle mého očekávání přitáhnu a dlouze ho políbím  
„Dost, Tommy…“ odstrčí mě a raději rychle odejde… 

Chvíli zůstanu ještě  sedět dole v kuchyni, než se zvednu a dojdu se vysprchovat. Pak když vyjdu z koupelny jen s ručníkem omotaným okolo pasu, zastavím se pohledem na dveřích naproti mně. Pohledem sice sjedu ještě na dveře od ložnice, kde na mě čeká Nela, ale neodpustím si to. Potichu vejdu do pokoje Billa a raději tiše zamknu. Dojdu k jeho posteli a sednu si na její okraj. Odhrnu Billovi pár pramenů vlasů z obličeje a pohladím ho po nich. Pak se k němu skloním a políbím ho na spánek… 

„Mmm… Tommy…“ otočí se Bill pomalu na záda „Ty si prostě nedáš pokoj, co?“ trošku rozespale si promne oči. 
„Promiň…“ pousměju se a rukou se opřu vedle jeho hlavy. „Nedokážu to v sobě držet…“ pošeptám. 
„Já vím… ale… já tohle nemůžu podporovat…“ Bill si pomalu sedne. 
„Bille, kdybych… nechtěl, tak se bráním, ale já s tebou spolupracuju, chápeš to?“ pohladím ho po krku. 
„Tommy… nedělej mi to…“ sklopí Bill hlavu a opře si jí o pokrčená kolena. Sehnu se k němu a políbím ho do vlasů… Rukou ho pohladím po té jeho… „Nechci, abys mě pak znovu nenáviděl…“ broukne skoro neslyšně.  
„To se nestane…“ snažím se ho uklidnit. 
„A slíbíš mi to?“ zvedne hlavu a koukne se mi do očí. Přikývnu na souhlas.  
„Slibuju…“ přisunu se k němu blíž. Nahnu se k němu a políbím ho. Jen krátce… nechci na něj naléhat, jestli nechce se mnou mít nic společného, dá mi to najevo teď… jestli se bude bránit… 
On ale neudělal nic… Jen zavřel oči… „Bože, Bille…“ pošeptám tiše a začnu ho líbat. Bill se ke mně taky hned posune a začne mi to oplácet. Obejme mě okolo krku… Po chvíli líbání ho zatlačím do postele a kleknu si nad něj… Bill mě začne hned hladit po zádech a po bocích… Když mu začne překážet ručník, co mám omotaný okolo pasu, jednoduše ho strhne a odhodí ho pryč. „Ohh…“ tiše zavrním a strhnu z něj peřinu.  
„Tome…“ zakloní po chvíli hlavu a pod mými dotyky se úplně celý prohne… Strhnu z něj jeho obří tričko na spaní, po chvíli vlastně zjistím, že to bylo to jediné, co měl na sobě… Bill mě po chvíli donutí lehnout si a sám si na mě obkročmo sedne. Trošku se na mě ještě zhoupne… Tohle jeho chování mě dovádí k naprostému šílenství. Ruce si položím na jeho boky a chtivě se na něj usměju…