autor: Tomi & Ainikki
Tom na moji poznámku o naší osobní ochraně nikterak nereagoval, místo toho se otočil k Amaye.
„Mohl bych si s vámi dát také čaj?“ Sice použil množné číslo, ale o mě ani okem nezavadil. Copak nevidí, jak moc mi svou přezíravostí ubližuje? Zatvářil jsem se rozmrzele a znuděně. Ve skutečnosti to byla ale jen maska, jak skrýt prohlubující se zklamání a ječící touhu mého nitra po něm.
„Jistě,“ s nadšením ho přizvala. Služebná mu pohotově nalila ten aromatický horký nápoj.
„Myslím, že není čeho se obávat. Tady v paláci jste v bezpečí.“ Navázal na předchozí téma.
„Ano, také myslím. Přesto, bratr je vyděšený.“ Koukla na mě skoro až soucitně. Popudilo mě to.
„A jak jsi na tohle přišla? Ty snad sdílíš moje pocity?“ Prsknul jsem podrážděně. Měl jsem dost jich obou, toho jejich vrkání, a v neposlední řadě toho, jak ze mě Amaya dělala ustavičně malé dítě. Uráželo mě to, a navíc shazovalo před ním.
„Nemyslela jsem to zle. Vždyť jsi to sám říkal.“ Připomněla mi a já po ní šlehnul nevraživým pohledem.
„Ty nikdy nic nemyslíš zle…“ brumlal jsem si pod nos ironicky tak, že mi nemohla rozumět. „Omluvte mě, odcházím.“
„Ale ještě jsi nedopil.“
„Nemám chuť.“
Zavřel jsem se ve svých komnatách. Zády jsem se po stěně svezl na zem a zůstal sedět schoulený v rohu místnosti. Bylo mi na nic a do očí se mi tlačily slzy. Tolik jsem si přál nebýt tak sám. Kupodivu jsem netoužil, aby se vrátil Torio, o jehož náklonnost bych se snažit nemusel, chtěl jsem konečně prolomit tu zeď, kterou kolem sebe vystavěl Holanďan a nechtěl mě za ni pustit. Nikdy jsem ale v podobné situaci nebyl. Netušil jsem, co bych měl udělat. Navíc to on by se měl snažit o přízeň císaře ne naopak.
Nejspíš jsem tak vydržel sedět dlouhou dobu, protože chvíli po poledni se u mě objevila Amaya. Nejdříve chtěla vědět, zda-li si půjdu dát něco k obědu, a poté se vyptávala, kde a jak bych si představoval oslavu mých blížících se narozenin. Namítl jsem, že nechci nic slavit, když tu obchází nějaká banda vrahů, ale přesvědčila mě, že se není čeho bát a přece bych nepřešel své dvacetiny bez patřičné slávy. Nakonec i zmínila, že bych na ně mohl pozvat Toma, poněvadž by ho to zajisté moc potěšilo. Než odešla, přislíbila, že zařídí vše potřebné kolem příprav oslavy. Nezapomněla mi věnovat povzbudivý úsměv, jako kdyby tušila, že jsem si v hlavě začal přemítat, jestli za ním dokážu jít, hlavně teď, když jsem se vlastně cítil být uražený.
Snaha trucovat mi ale vydržela jen do nového rozbřesku a já se rozhodl uposlechnout radu sestry a osmělil jsem se Toma pozvat osobně. Čím více jsem se ale přibližoval k jeho domku, tím více můj krok zvolňoval. Nepoznával jsem sám sebe. Neměl jsem ve své povaze ostýchavost. Možná proto, že při jednání s lidmi mi nikdy dřív nezáleželo na tom, co si o mně pomyslí, ale u něj to bylo jiné. Chtěl jsem být v jeho očích někdo, koho by si mohl nakonec zamilovat, stejně jako Amayu. Jen jsem doufal, že po tom, kolik jsem už natropil hloupostí, to bude ještě vůbec možné.
Šouravě jsem přešel zápraží a přesvědčoval sám sebe, že o nic nejde. Musel jsem se párkrát zhluboka nadechnout, než jsem byl schopen zaklepat. Snad bude uvnitř. Nechtěl bych to odhodlávání podstupovat znovu. Netrpělivě jsem se při čekání kousal do rtu, ale nakonec se dveře odsunuly. Zůstal na mě překvapený zírat. Pravděpodobně jsem byl ten poslední, koho by tu čekal. I já na něj v prvních pár chvílích jen zaraženě hleděl. Vrchní část těla totiž neměl zakrytou tím jejich prazvláštním oděvem. Dokonce bych řekl, že jsem i nepatrně pootevřel ústa a do tváří se mi nahrnula červeň.
„Přejete si, výsosti?“ Vzpamatoval se z nás dvou první. Jeho hlas mě donutil odtrhnout pohled od jeho hrudníku a zadívat se mu do očí.
„Já… přišel jsem… ehm… pozítří bude oslava mých narozenin.“ Dostal jsem ze sebe pracně část toho, co jsem mu přišel říct. Chtěl jsem hned navázat, ale předběhl mě.
„Vím. Amaya se mi o tom zmínila.“
„Aha,“ trošku mě tím vpádem do mojí myšlenky rozhodil. Přešlápl jsem z nohy na nohu a sepjal ruce, abych si přestal nervozitou urovnávat svoje široké rukávy. „Chtěl bych, abys přišel. Tedy… jsem tu, abych tě pozval.“ Dopověděl jsem.
„Oh, to je pro mě pocta, veličenstvo. Určitě rád přijdu.“
Usmál jsem se, ale hned na to se zakabonil, když jsem si uvědomil to oslovení.
„Nemusíš mi říkat -výsosti-, moji sestru také oslovuješ jménem.“
„Vaše sestra není císař,“ namítl.
„Ne, ale je z císařské rodiny, takže bys měl tedy s ní jednat se stejnou úctou jako se mnou.“ Ohradil jsem se zase já. Možná stačilo říct otevřeně, že by mi bylo milejší, kdyby můj titul vypustil. Bylo by přece hezké mít s někým ryze přátelský vztah bez toho, aniž by se ten dotyčný přede mnou plazil a zbožně ke mně vzhlížel, což s žádným z Japonců nebylo možné. Pro ně byl úřad císaře snad až téměř posvátný. Já ale nebyl žádný Bůh, ale člověk s obyčejnými city a přáními. Toužil jsem po přátelství, někom blízkém a Amaya mu věřila. Nebyl tedy důvod, abych do něj i já nevložil svoji důvěru.
„Já a vaše sestra jsme ale přátelé.“
„A my dva nemůžeme?“ Vyhrknul jsem spontánně a upřel na něj prosící oči. Vždyť jsem toho snad nežádal mnoho.
„Výsosti,“ odmlčel se a promnul si kořen nosu.
„Prosím,“ nečekal jsem, než cokoli dopoví. Beztak se určitě chystal na nějaký další protiargument. Kdyby mě někdo z lidí pohybujících se u dvora viděl v téhle situaci, nevěřil by vlastním očím. Hrdý císař se tu doprošuje a škemrá. Jenže já nemohl jinak. Má touha po jeho pozornosti se neustále prohlubovala a já už nevydržel dál sedět s rukama složenýma v klíně a čekat, jestli se něco změní. Zoufalost nutí dělat lidi zoufalé věci. A přesně tak jsem se nyní cítil – k uzoufání osamocený, prahnoucí po duši, jež by byla blízko té mé.
Neodpovídal. Jeho mlčení jsem si vyložil tak, že o tom nejspíš přemýšlí. Nemohl jsem ho nechat, aby nakonec vyřkl něco zamítavého.
„Jmenuji se Benchiro Ichiro Leiko Lin,“ představil jsem se a natáhl k němu ruku. Někde jsem totiž četl, nebo o tom možná mluvil Xaniro, že oni to tak dělají. Dal jsem mu tak jasně najevo, že titul císaře už nebude nadále z jeho úst tolerován.
Jeho obočí vystřelilo vzhůru. Stále tam ale jen stál naprosto přimražený.
„Já vím, je to složité,“ usmál jsem se, „můžeš mi říkat Bille.“ Okatě jsem se mu vnucoval. Možná jsem se i malinko zalekl toho, že by ho mohlo tohle neodbytné jednání spíše popudit, než přiklonit na mou stranu, ale to bylo jen na zlomek sekundy. On si jistě uvědomoval, kolik mě muselo stát vnitřní síly a odhodlání udělat tohle gesto vstřícnosti. Nemohl přeci jinak, než ho přijmout. V opačném případě by to byla urážka.
Váhavě se pohnul směrem ke mně, a pak mou nabízenou ruku stisknul.
„Jsem Tom. Ale to vy… ty už víš, Bille.“ Mile se na mě usmál a měkce vyslovil moje přízvisko. Má dušička zaplesala blahem a nepředstavitelnou radostí, srdce se rozbušilo rychleji.
„Vím,“ kývl jsem a sklopil oči v uzardění. Stále svíral moji dlaň. Jeho byla příjemně měkká a teplá a ta moje drobná se v ní téměř celá ztrácela. Tolik se mi líbilo držet se ho.
Koutky úst mi neuvědoměle poklesly, když se mě pomalu pouštěl.
„Jsem rád, že jsi mě přišel pozvat na svou oslavu, ale teď, pokud mě omluvíš, mám ještě nějakou práci.“
„Musíš do přístavu?“
„Ano,“ odpověděl stručně. Netušil jsem, zda-li je to výmluva, aby ukončil náš rozhovor, ale rozhodl jsem se to respektovat.
„Dobře, uvidíme se tedy později.“
„Jistě, Bille. Zatím přeji hezký den.“ Popřál mi. Ještě jednou jsem se na něj usmál, úsměv mi oplatil, drobně jsem se poklonil na rozloučenou a zvolna odcházel vyprovázen jeho pohledem, který jsem cítil v zádech.
Díval jsem se za ním tak dlouho, dokud mi jeho barevné kimono nezmizelo z očí. Byl jsem zmatený z toho všeho. Nastal čas, abych si přiznal pravdu, i když byla podivně bolestná. Měnil jsem se tu, poznával nové, a věci, které jsem dřív miloval, mi najednou nic neříkaly. Ale nejen se mnou se děly změny, i Bill se choval podivně. Skoro bych si troufl říct, že jednal jako dívka, která někomu nadbíhá. V tomto případě mně. Snad se jenom nudil sám bez Toria a hledal rozptýlení. Vždyť mě na začátku nenáviděl, a nebo to bylo něco jiného? Možná snaha utéct před svými city tak, jako jsem se teď o to snažil já, i když jsem si vkrádavě začínal připouštět, že je to nemožné, a to i přesto, že jsem si nikdy nějaké sblížení s chlapcem nepředstavoval. Vždy mi to přišlo zvrácené. Copak bych mohl být jedním z nich? Šílené! Byla tu přeci Amaya, tak krásná a zábavná. Tak jakýpak Bill?
Uklidnil jsem se a šel se na chvíli projít. Dlouho jsem se díval na flekaté ryby v jezírku. Opravdu se se mnou něco dělo. Nikdy by mě neupoutala tak romantická podívaná. Zvláštní.
Při mém toulání se zahradami jsem v dálce uviděl novou stavbu. Vypadala jako podivný pavilon. Vydal jsem se k ní. Potichu jsem nakoukl a uviděl Xanira, jak se modlí před improvizovaným oltářem. Co jiného mohl dělat, když ve vzduchu máchal silnou vonnou tyčinkou sytě růžové barvy. Z toho odpudivého smradu se mi udělalo zle. Všiml jsem si ještě nakresleného svitku. Celý Minoru. Krásnější než za živa. Malíř musel mít opravdu talent. Xanira zřejmě postihly výčitky svědomí a nebo možná jen opravdově litoval, že chlapce připravil o život, a nyní mu scházel. Ať tak či tak, tímhle to, dle mého, neodčiní, a tíha jeho hříchu se nezmenší.
Zanechal jsem ho svému osudu a vrátil se zpět. U sebe doma jsem si dal šálek čaje a podíval se rychle do plánů, ovšem pracovat se mi moc nechtělo. Mé myšlenky byly roztěkané. Létaly od jednoho bodu ke druhému. Na oslavu jsem se těšil, a zároveň měl obavy, že po ní už nic nebude jako dřív. Protivné předtuchy.
Dva dny utekly jako voda a císařovi narozeniny byly tu. Vykoupal jsem se a oblékl si své nejlepší oblečení. Měl jsem hroznou trému. Já jako jediný Evropan mezi těmi všemi dvořany. Radši na to nemyslet. Ani jsem nevěděl, jaký dárek mu dát. Nakonec jsem se sehnul do truhly a vyhrabal malý mosazný dalekohled. To by se mu mohlo líbit. Bylo to neobvyklé, i když se mi zdálo, že císař, tedy Bill, nemá rád novoty. Ještě jsem si plně nezvykl na zdrobnělinu jeho jména.
Byl jsem vděčný, když pro mě přišla Amaya osobně. Jít tam sám by pro mě bylo jako mučení. Všechny zraky by se upíraly ke mně a hodnotily by mě ještě víc než kdy jindy. Amaya měla dobrou náladu a smála se. I já se začal cítit lépe a povzneseně. Byl jsem rád, když jsme dorazili na místo v zahradách, že je to velmi neformální. Děsil jsem se škrobených oficialit, při kterých člověk udělá snadno chybu. A tady se chyby neodpouštějí.
Bill si hrál s Yukiko. Společně se dívali na hromadící se dárky. Nikdo mu ho nedával přímo, ale před něj. A on si ho vzal, rozbalil, pak poděkoval a odložil stranou na vyhrazené místo. Vypadal tak zmateně z mého dárku, přesto se usmál. Zdálo se mi, že ho nenápadně schoval do rukávu. Nějaký služebník mu přinesl velkou papírovou krabici s potiskem modrých a žlutých chryzantém. Bill zbledl a odložil ji stranou, ani se do ní nepodíval. Pochopil jsem, že je od Toria. Každopádně ať je šogún Japonska jakýkoliv, bylo to od něj přeci milé a pozorné, tak proč tedy Bill do všeho nehlédl a tohle snad až štítivě odložil? Neměl jsem možnost se tím nijak dlouze zaobírat, protože na improvizovaném podiu se začali připravovat hudebníci. Bill elegantně vstal a odešel k nim. Amaya se ke mně naklonila a zašeptala.
„Benjiro nám zahraje. Má hudbu rád.“ Vzala Yukiko do náruče. Ta se jí schoulila do klína. Ostatní se také usazovali. Už mě opustila sklíčená nálada, kterou jsem měl z tolika dvořanů. Nikdy jsem neslyšel zvuk šamisenu. Jejich muzika mi připadala jako kvílení koček, které jsem jako malý tahal za ocas. Naštěstí to netrvalo dlouho. Všichni byli tak nadšení. I já jsem se tupě usmíval, i když jsem byl rád, že je již konec.
Rozdávaly se nejrůznější lahůdky, ale já moc nejedl. Zatím jsem tomu jejich jídlu nepřišel na chuť. Služebníci nestíhali doplňovat misky. Člověku by se zamotala hlava z toho všeho šumu a lesklých látek. Obličeje mi nějak splývaly. A mezí tím se proplétali sloužící. Mumraj k neuvěření. Ani nevím, kolik jsem vypil té jejích kořalky. Zdálo se mi, že okolní svět se houpe. Začínal jsem být uvolněný. Najednou se před námi objevil Bill a posadil se k nám. Usmíval se. Chtěl po mně vysvětlit ten podivný dárek. Oba jsme vstali a odešli o kus dál. Radoval se jako dítě.
„Všechno je tak blízko. Ještě si chci prohlídnout ten keř a támhle ten kus zdi.“ Vzdálili jsme se od společnosti. Kolem nás byl jenom klid zahrad. Nevím, jestli to byla náhoda nebo úmysl. Složil dalekohled a podíval se na mě. Okolo nás se pomalu stmívalo. Hleděl jsem na něj, do těch jeho podmanivých očí barvy skořice a nechával se spoutávat jeho krásou. A pak jsem se zničehonic neovládl. Bylo to impulzivní a prostě se stalo to, co už jsem měl nějakou dobu uložené ve svém podvědomí. Asi za to mohl alkohol a přítmí, že jsem hodil za hlavu veškeré zábrany. Nahnul jsem se k němu a políbil ho na rty. Tak jemně, přesto s naléhavostí a vášní, kterou jsem k němu v tu chvíli pocítil. Ustrnul a zachvěl se. Zlehka jsem pokračoval, možná ve snaze ho uklidnit, přimět ho poddat se. Nevěděl jsem přesně, co vězelo za mým opatrným jednáním. Alkohol dávno smáznul moji schopnost uvažovat nad mými činy, nejspíš to tedy bylo jen instinktivní. Ovšem i přes mou něžnost se mi snažil vykroutit. Odstrkoval mě, ale já ho držel pevně. Nakonec se mu to ale podařilo, a s brekem utekl. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jestli ho začít hledat, a nebo se vrátit k Amaye.
Rozhodl jsem se pro druhou variantu. Bill vedle ní neseděl. Usmála se na mě a udělala mi místo vedle sebe. Na pár vteřin jsem zavřel oči. Polibek mě neskutečně vzrušil. Znovu jsem cítil na svém to hubené tělo bránícího se chlapce.
„Není ti dobře?“
„Ne, nic mi není. Snad únava.“ Opět jsem se napil saké a doufal, že bude v pořádku, protože já už neměl sílu se zajímat, nakolik je otřesený a kam mohl utéci.
„Vzdálíme se tedy.“ Navrhla a já se jí nechal vést. Ocitl jsem se v neznámém pokoji. Dopadl jsem na matraci, a hned na to jsem cítil její ruce, jak ze mě strhávají oblečení. Nebránil jsem se. Hrozně mi třeštila hlava. Hladila mě a při tom se i ona zbavovala svého barevného šatu. Cítil jsem, jak tvrdnu, když se mě cíleně dotýkala. Pak na mě nasedla. Kolem mého penisu se rozhostilo teplé vlhko jejího nenasytného klína. Chvíli setrvala v klidu a pak se začala pohybovat. Líbilo se mi to. Přesto jsem kupodivu nemyslel na ni, ale před očima se mi míhaly zvláštní scény. Obličej Tatsuyi – chlapce, jenž si Xaniro bral proti jeho vůli, který byl nahrazen povýšenou krásou Minoru. Tolik mi připomínal Billa, když jsme se poprvé setkali. Tak nedosažitelný a krásný, a nakonec se z něj vyklubal ustrašený chlapec, když nebyl v Toriově vlivu. Jaké by bylo milování s ním? Bránil by se tak jako v zahradách? Možná ho baví jenom flirt. Ani nevím, jestli jsem se udělal. Vše bylo jako v mlhách.
Ráno jsem se probudil v cizím loži. Červená hedvábná pokrývka dráždila mé smysly. Bolela mě hlava a chtělo se mi zvracet. Ani nevím, kolik bylo hodin. Opatrně jsem se dotkl místa vedle sebe. Hledal jsem žádoucí Amayino tělo, ale byla pryč. Zmučeně jsem zakňoural.
autor: Tomi & Ainikki
betaread: Janule
Ach, do kelu. Toto sa mi nepáči. Prečo je Tom taký debil nadržaný. Nemal to urobiť 🙁