autor: B-kay
„Billí,“ předsíní se náhle rozlehl nadšený hlásek pětiletého chlapce. Cestou z obýváku přímo běžel, aby se co nejrychleji dostal ke vchodovým dveřím, a ve chvíli, kdy spatřil svého strýčka, se k němu rozběhl přímo raketovou rychlostí. Bill se na něj usmíval jedním ze svých krásných úsměvů, které na něm Tom tolik miloval, a ve chvíli, co mu tělíčko synovce přistálo kolem boků, překvapeně vydechl.
„Ty jsi zase vyrostl. Za chvilku z tebe bude veliký kluk,“ láskyplně pohladil blonďaté vlásky a hravě si skousl rty, jakmile si všiml Samyho nesmělého pohledu, jenž byl věnován jejich miminku. Tom stál hned vedle Billa s dětskou sedačkou v dlaních, v níž se ukrýval malinký poklad, od kterého Sami nedokázal odpoutat svá očka. Nikdy něco podobného neviděl.
To stvoření, jež se ospale dívalo všude kolem, bylo dokonce menší, než většina jeho plyšových medvídků. Byl dokonce tak maličký, že Samimu připomínal jednu panenku, se kterou si hrávaly holčičky ze školky.
„To je tvůj bratránek, Sami,“ Simone už nedokázala déle postávat opodál. Její tvář zahořela nehynoucí láskou, jakmile mohla svého syna konečně sevřít v náručí. Dlouhé objetí si samozřejmě vysloužil i Tom a jejich maličkému se zase dostalo několik drobných polibků na tvář.
„Je nádherný. Ani nevím, komu z vás dvou je více podobný,“ Simone se s dojatým výrazem ve tváři skláněla nad dětskou sedačkou, držela malého Toma za křehounké prstíky a pozorovala, jak se spokojeně převaloval v teplé dece a byl okolím zaujatý dokonce natolik, že si vůbec nevšiml, kdy mu z pusinky sklouzl dudlík…
„Proč je tak maličký?“ Sami se stavěl na špičky, aby mohl lépe nahlédnout do dětské sedačky, Tom mu to však usnadnil. Sám si opatrně klekl a sedačku položil vedle sebe.
„Narodil se teprve před několika dny. Uvidíš, všechno to uteče hodně rychle a ty se ani neotočíš a už si budete moct spolu hrát,“ Tom jej s hravým úsměvem pohladil po tváři.
„Můžu ho pohladit?“ Sami se zadíval na Billa zářícíma očima. Po několika dnech byl konečně opět šťastný. Náhle nemyslel na Chantelle, ani na to, jak moc si přál být na místě toho maličkého a mít rodiče, kteří by jej milovali. V tu chvíli se radoval z blízkosti lidí, které měl moc rád, a už teď se moc těšil na chvilku, kdy si bude moct s malým Tomem hrát.
„Ovšemže ano. Na něco takového se nemusíš ptát,“ Bill se měkce usmál. Když se díval na Toma a vnímal to, jak krásně se k Samimu choval, bylo mu téměř do pláče. Byl pro něj přeci cizím člověkem, tedy po biologické stránce, a přesto mu dokázal dát mnohem víc lásky než jeho vlastní rodiče. A nejenom Samimu.
I Bill díky Tomovi poznal, co to znamená láska a jak krásná může být. Poznal ty nepopsatelné pocity zamilované osoby, on sám v tom dokonce byl až po uši. Miloval Toma celým svým srdcem a právě v takovýchhle chvílích si to uvědomoval víc než kdy jindy.
„Ták, pomalounku,“ v očích jej štípaly slzy. Pohled na Toma, který vzal Samyho ručičku do své a společně pohladili miminko, byl více než dojemný. Vyvolávalo to v něm opravdu hezké pocity a on se snad úplně poprvé ve svém životě cítil silný. Silnější, než si kdy dokázal představit. Nikdy v sebe a ve své schopnosti nevěřil, ale od chvíle, co porodil dítě, se mu zdálo všechno úplně jiné. To maličké stvoření mu každým dnem více a více připomínalo to, jak silné a hluboké pouto jej s Tomem spojovalo.
„Já jsem mu něco přinesl,“ Sami na chvilku odběhl do obývacího pokoje, vzápětí se však vrátil s velikým plyšákem v náručí.
„Ale nechci, aby se jej bál, když je tak maličký. Raději mu ve školce něco hezkého nakreslím,“ přemýšlel nahlas, a přitom zamyšleně špulil rty. Billovi v tu chvíli přišel nesmírně roztomilý.
„Tak co, jaké je to být tatínkem?“ Bill s Tomem se na sebe smutně zadívali. Nebylo důležité, kterému z nich byla otázka Simone věnována, přesto svůj účel nevědomky splnila. Samyho pohled najednou posmutněl, a i když na sobě nechtěl nechat znát žádné známky bolesti, přesto uvnitř trpěl. On by dal cokoliv za to, aby byli jeho rodiče tak hodní jako Bill s Tomem…
„Chyběl jsi mi,“ Tom se hluboce zahleděl do Billových očí, a i když byl nesmírně šťastný ze všeho, co se kolem nich dělo, byly tady i věci, které jej moc trápily. Tou největší byl Billův malý synovec. Od chvíle, co jej nazval tátou, mu jej bylo líto snad ještě víc než kdy předtím. Pro tuto chvíli se tím však nechtěl trápit.
Byl opět s Billem. Držel jej v náručí, líbal jeho měkké, poddajné rty a co bylo nejkrásnější, cítil proti své holé kůži, klidný tlukot jeho srdce. Nic víc si přeci nepřál. Po ničem jiném netoužil tolik jako po chvíli, kdy si své dva nejvzácnější poklady doveze domů a bude je chránit.
Dlaní pohladil Billovy mokré vlasy, konečky prstů nevědomky klouzal po jeho vlhké tváři a své rty milimetr po milimetru přibližoval k těm jeho. Ve chvíli, kdy se do nich naléhavě vpil, si uvědomil, jak moc mu jejich chuť chyběla. Užíval si každého polibku. Pomalounku a beze slova se nořil do jejich hloubky, splétal svůj jazyk s tím Billovým v něžné hře a vnímal, jak se v jeho náručí chvěl. Přišel mu nádherný.
Ostatně se mu zdál celý den moc krásný. Byl to totiž jejich první den strávený s drobečkem.
Přesto v sobě nedokázal potlačit vzpomínky na Billův deník. V mysli měl pořád slova, která Bill kdysi napsal. Jako by přesně viděl tu pomyslnou hranici mezi zoufalstvím a láskou.
„Strašně dlouho jsem doufal, dokonce jsem s pláčem prosil, aby se stalo něco, aby se náhle zjevil někdo, kdo by mě zachránil od té neskutečné nicoty, jež se pomalu rozlévala celým mým nitrem. Proč mohou být lidi šťastní po boku někoho jiného a já musím být pořád sám? Co je na mně tak ošklivého? Čím všechny ty lidi, kteří se mi odvracejí, odpuzuji?“
Našel jsem svého anděla strážného. Našel jsem osobu, ke které zahořelo mé unavené srdce láskou. Pokud mi někdo může pomoct změnit můj život, bude to on. Tom“
„Miluju tě,“ zasténal tiše.
„Miluju tě, Bille, miluju,“ šeptal mezi hlubokými polibky. Pokud byl on pro Billa anděl strážný, pak nedokázal najít vhodná slova, kterými by popsal to, co pro něj znamenal. A možná by jich několik i našel.
Byla by to slova, která by přesně odrážela jeho pocity. Bill byl světlem v období jeho temna, oceánem, ve kterém se chtěl dobrovolně utopit, zázrakem, jenž pobláznil celé jeho srdce…
„Miluju tě, Bille, miluju,“ šeptal mezi hlubokými polibky. Pokud byl on pro Billa anděl strážný, pak nedokázal najít vhodná slova, kterými by popsal to, co pro něj znamenal. A možná by jich několik i našel.
Byla by to slova, která by přesně odrážela jeho pocity. Bill byl světlem v období jeho temna, oceánem, ve kterém se chtěl dobrovolně utopit, zázrakem, jenž pobláznil celé jeho srdce…
autor: B-kay
betaread: Janule
Od doby, co se v téhle povídce Billovi narodilo miminko, jsem z každého dílu dojatá víc a víc. Vůbec už nevím, co na tu dokonalost psát, protože taková slova asi ještě nikdo ani nevymyslel. Je to strašně strašně moc krásné, až na to, že je mi moc líto Samiho. Ale zase je dobré, že je s Billem a Tomem, kteří ho mají rádi. Malý Tomi je rozkošné miminko, teď když jsem to četla, úplně jsem viděla, jak ho Tom drží v sedačce. Achjo… doufám, že se jednou dočkám opravdových dětí opravdového Toma Kaulitze xD Tahle povídka mi dává iluze a jisté představy…:-)
[1]: Myslím, že ohledně Toma se určitě dočkáš, ale u Billa to asi nehrozí..=)
Jinak tenhle díl mi vzal schopnost vyjadřovat se xD Je to naprosto úžasné!! Celou scénu, jak stojí všichni v předsíni a obdivují malikého Tomíška, jsem viděla, jako bych tam s nima stála! Celé to jejich štěstí tak trošičku kalí chudáček Sami, který by určitě dal všechno na světě, kdyby mohl být malým Tomim, myslím, že teď má strach, že když mají kluci vlastní dítě, už ho nebudou mít rádi…i když se bojí zbytečně =) Je to překrásná povídka, miluju ji ♥♥♥