autor: Áďa
„No tak, chyť si mě!“ zatleskal Andy rukama a Tom se po něm svižně otočil. Hrábnul volnou rukou sice jenom do vzduchu, ale minul blonďáka jenom o vlásek, to poznal. Udělal rychle svižný úskok vpřed a okamžitě pocítil, jak se konečky prstů Andrease dotknul.
„Jo, povedlo se!“
„No vidíš!“ pochválil ho radostně Andreas, ale vzápětí se Tomovi vyškubnul a poodběhnul o kousek dál. „A znova, Esmeraldo!“
„Jen se hlavně nezabijte!“ zavolal na ně Bill a pobaveně k nim zvedl oči. Byl hezký den, na to, že byl květen, tak bylo teplo skoro jako v létě. Na koupání se v jejich bazénu to sice ještě nebylo, ale pobíhání po zahradě v plavkách bylo na pohodu a díky zvýšenému zabezpečení a naprostému soukromí kluci neváhali vylézt ven. Zatímco Andreas s Tomem hráli jejich oblíbenou hru na slepou bábu, Bill si ve stínu rozkvetlé třešně piloval a lakoval nehty.
Už to byly skoro dva měsíce, co Tom ztratil zrak. Lékaři, ač sice uznali, že se to lepší, se přesto stále stavěli k jakékoliv operaci dost skepticky, údajně se musí minimálně tak do půlky srpna počkat, aby se předešlo jakýmkoliv rizikům. Ale kolem toho srpna už viděli vyhlídku operace reálně, pokud bude Tomův stav nadále takhle (v rámci možností) dobrý.
Lepšil se i Tomův psychický stav, v prvních týdnech byl na tom opravdu špatně. Pořád jenom ležel nebo seděl, nic ho nebavilo, nic se mu nechtělo dělat, pořád chtěl jenom jediné, buď okamžitě vidět, nebo okamžitě umřít. Sice neskuhral moc nahlas, ale Bill s Andym to jasně poznali. Snažili se ho rozptylovat, jak jenom to šlo, a nakonec se to především Andreasovi začalo dařit. Blonďák se snažil, aby Tom i přes svůj handicap zapadl co nejdříve do normálního života. Nedalo by se říct, že mu chyběl jakýkoliv soucit, ale jednal s Tomem jako s naprosto zdravým člověkem, až na to, že se snažil zvýšenou péči věnovat činnostem, které zlepšují postřeh.
A protože to uměl pojmout zábavnou formou, Tom si jeho hru na slepou bábu velice brzy oblíbil. Andreas ho vždycky slovy či dupáním a tleskáním naváděl a on se ho snažil chytit. Byl v tom skutečně den ze dne lepší a lepší, poslední dobou už při téhle hře ani nepotřeboval svou hůl a díky obratnosti, kterou během hry získával, začínal být šikovnější i v jiných věcech, které mu ještě před pár týdny značily nepřekonatelnou překážku.
„No tak, Esmeraldo, pohni, ne?“ popichoval ho Andy. „Sejně mě nechytíš, nechytíš, kiš kiš!“
„Ticho tam bude! Nejsem žádná Esmeralda!“
„Ale seš,“ ušklíbnul se Andy. „Až na to, že máš zelený jenom tričko a ne šaty. I když, šaty by spíš mohl nosit Bill. Kdyby byly od Diora…“
„Hele, barbíno, to, že si lakuju nehty neznamená, že musím nosit šaty!“ ohradil se Bill. „A taky je nosit nebudu, ani od Diora, ani od Gucciho, ani od – doprčic!“ vřísknul a zlostně se podíval na svůj levý prostředníček.
„Ale, modelka se nám zlobí?“ poškádlil ho rozjívený Andreas. „Andělovi z Milána upadlo z křídla peříčko?“
„Ne, mám obtisk na nehtu grátis!“ vyprskl rozhořčeně Bill a nazlobeně se na nehet zadíval.
Mírný vánek totiž způsoboval, že odrostlejší bělostné plátky květů vířily vzduchem, kdykoliv zafoukalo, a jeden takový se zatoulal i na Billův nehet, samozřejmě přímo na čerstvě nanesený lak. Na jednu stranu to nevypadalo špatně, když se na černém drápku rýsoval bílý kvítek, ale Bill byl perfektcionista a hodně ho to rozčilovalo. S uraženě nafouknutými tvářemi tedy začal nehet odlakovávat a přestože mu náprava netrvala díky jeho zručnosti vůbec dlouho, pořád se ještě zlobil.
„No tak, netrucuj,“ zvolal na něj Andreas a jen o chlup se vyhnul Tomovu doteku. „Dyť to vypadalo hezky, a navíc takhle vypadáš jako sysel!“
„Tak to ti děkuju,“ zavrčel Bill a bezděčně nafouknul tváře ještě víc.
„Ty seš tak roztomilej,“ zakroutil blonďák hlavou. „A já už vím, jak ti budu říkat! Syslí, syslí!“
„Sklapni, Paris!“ obořil se na něj Bill, ačkoliv i jemu zacukalo v koutcích úst. „Chtěl bych vidět tebe, jak by se ti líbilo, kdyby se ti stalo to samý, co teď mně!“
„Syslí, syslí,“ poškleboval se nadále Andy, utekl před Tomem do bezpečné vzdálenosti a zadíval se na prázdné hnědé oči. „Škoda, že ho teď nemůžeš vidět, vážně to stojí za to.“
„Ale já ho vidět nemusím,“ uculil se Tom směrem, kterým bratra tušil. „Já tyhle jeho výrazy znám, dycky se tvářil jako sysel, kdykoliv nám David řekl něco, co se mu nelíbilo.“
Andreas propuknul v smích a Bill zkřížil ruce na prsou.
„Zrádče!“
Kluci se ještě víc rozesmáli a Bill trucovitě našpulil rty.
„A to jsem vám chtěl po obědě udělat šlehačkový dort! Kulový bude, nakakat a rozmazat!“
„Tak si ho objednáme v rozvážkový službě,“ pokrčil rameny netečně Tom a radši odvrátil hlavu s úšklebkem. Všichni tři věděli, že to popichování se je legrace a že Bill dort stejně udělá.
„Tssss,“ odfrknul si Bill a s přimhouřenýma očima nastavil svůj obličej sluníčku. „Však vy mě ještě budete prosit, abych se s váma podělil!“
Schoval oči pod veliké černé brýle a spokojeně se oddal hřejivým paprskům. Byl moc rád, že se Andy s Tomem dovedou takhle užitečně zabavit. Nepopíral, že ten den, kdy mu Tom tak ošklivě lhal, bratra nesnášel, ale vyřešilo se to, nikomu se ve finále nic nestalo a on byl teď osudu neskonale vděčný, že jejich kamarádství, co s Andreasem měli od dětských let, neztroskotalo. Když teď ty dva pozoroval, byli jako dvě malá roztomilá štěňátka. Každou chvíli vymysleli nějakou blbinu a on měl kolikrát pocit, že musí být tou přísnou matkou, co je srovná do latě, protože i když tyhle hry pomáhaly Tomovi vyrovnávat se s jeho slepotou, tak by to taky i přes jejich roky mohlo dopadnout zpopelněným domem, kdyby včas nezasáhnul. Pousmál se, když uslyšel, jak se ti dva smějí, pak najednou ztichli, něco si šuškali a následoval bouřlivý tlemenec.
Bill si se soucitným úsměvem naoko dramaticky povzdychnul a opět se zasoustředil na hřejivé teplo paprsků, laskajících jeho bledou kůži. Holt asi bude skutečně něco málo pravdy na tom, že chlapi nikdy v životě nedospějou, ti dva roztomilí blázínci toho byli zářným příkladem. On sám byl samozřejmě výjimka. Vždycky, všude a za každých okolností musí být někde výjimka potvrzující pravidlo, která –
„AAAAAAAAA!“
Zařval šokem, když dostal zásah proudem vody přímo do obličeje. Jak se soustředil na své vlastní filozofické smýšlení, úplně si neuvědomil, že slyší, jak se tiše rozeběhlo čerpadlo, a když otevřel oči a zaostřil skrz brýle, po jejichž sklech tekla voda, tak spatřil Toma, jak drží v ruce hadici, Andyho, který ho s potměšilým úšklebkem navigoval a pomáhal mu… a stříbřitý, značně silný proud, který mu stále tryskal na tělo, tentokrát na hruď. Sice mu před chvílí bylo teplo, skoro až do vedra, ale na to, aby zvládnul takovouhle sprchu bez úhony, tak na to ještě zas tak hezky nebylo.
„Vy hovada, jste někde upadli nebo co?!“ vyjekl a začal přitom drkotat zuby.
Teprve když si toho Andy všimnul, tak nasměroval Toma s hadicí směrem ke květinovým záhonům, aby stříkal relativně neškodně, a okamžitě k Billovi přiskočil.
„Promiň, lásko… to bylo jen z legrace…“
„No to je teda fakt legrace,“ prskal Bill jako křeček a rozklepal se ještě víc. Byl na něj vskutku tragikomický pohled. Sice nebyl namalovaný, ale i tak díky zplihlým vlasům, z nichž mu crčela voda, a chvějícímu se tělíčku, vypadal jako zmoklé oškubané kuře.
„Neboj, lásko, zahřeju tě,“ šeptnul Andreas.
Otočil se na Toma, který stál odevzdaně na místě, na které ho Andy odvedl, apaticky zalévajíc růže, a okamžitě se k Billovi natisknul. Jeho sluncem rozehřátá kůže Billa příjemně hřála a i když měl stále ještě husí kůži, Andyho jemné polibky, které mu byly sázeny na krk, ramena a obličej, spolu s jeho horkým dechem, mu pomalu vracely tep do normálu. Spokojeně se k němu tulil a ani si nevšimnul, že ho blonďák směruje k suchému lehátku, postřehnul to až ve chvíli, kdy na něj byl položen a Andreas ho přitom zachumlal do své vlastní mikiny, která se až do toho okamžiku válela pod stromem. Spokojeně si vzdychnul. Teď mu bylo vskutku blaze. Kůže sice ještě trošku studila po tom neočekávaném osvěžení, ale mikina a Andyho objetí ho zahřívaly a ukolébávaly k bezstarostnému spánku…
„Tome, seš si jistý, že to zvládneš?“ namítnul Bill pochybovačně navečer.
„Si piš, že jo,“ prohlásilo jeho dvojče tónem, jako by ho Billovy starosti skoro až urážely. „Vždyť jsme to plánovali už delší dobu!“
„No ale stejně,“ rozhodil rukama Bill a bezradně se zadíval na Andrease. „Tak Andy, řekni taky něco!“
„Něco,“ prohodil klidně blonďák a zatímco Tom se rozesmál, Bill dotčeně nafouknul tváře.
„Dobře, jděte si, ale až se vám něco stane nebo až Tom v půlce bude kňourat, že už nemůže, pak za mnou nechoďte!“
„Ježiš neboj, vždyť jsme jednak nebyli někde za hranicemi zdi kolem domu snad sto let a nic se přece nestane, stejně Toma ani nepoznají, když už nemá ty mafiánský copy!“
„Jen aby,“ zapochyboval Bill a kriticky si své dvojče prohlížel. Teď, když měli volno, vyměnil Tom přísně utažené copánky za vesele rozpuštěné vlasy. Docela se mu to takhle líbilo, ale stejně měl obavy, i když jemné dlouhé vlny kolem kytaristova obličeje dodávaly úplně jinou image, že se najde někdo, kdo Toma pozná. Ale ne, on si umínil, že dneska s Andreasem do hospody na pivo prostě půjde. Věděl, že Andy je pro Toma dobrý doprovod, ale i tak měl kdesi uvnitř ve své hrudi nepříjemný svíravý pocit.
„Kluci, nechoďte tam dnes,“ zaprosil a upřel na Andyho psí kukuč. „Budu dělat ten dort, buďte tu se mnou… nechte to na jindy…“
„No tak, snad by ses tu sám nebál?“ pousmál se Andy a pevně si Billa za pas přitáhnul. „Vždyť my tam nebudem kdovíjak dlouho, jedno dvě si dáme, a hned se zas vrátíme… Tomovi delší procházka jen prospěje.“
„No já vím, ale… tak si vemte aspoň ochranku!“
Te nápad se však setkal s rázným zamítnutím z Tomovy strany.
„Brácho, nešil… vždyť jsem prej stejně k nepoznání… jednou snad mám taky právo vyjít si někam, aniž bych byl pod dozorem, ne? Navíc, je to jenom kousek za parkem.“
„No právě! Tome, dyť seš hvězda světový velikosti, musí s tebou někdo jít!“
„Jdu s ním já a přivedu ti ho domů celýho, neboj,“ vložil se do toho Andreas.
„No ale… ale…“
Bill se všemožně snažil najít argumenty, kterými by ty dva udržel doma. Příčila se mu představa, že půjdou dneska.
„Prosím, nechte to na jindy… zítra bych šel i s váma…“
„Tak půjdem i zítra,“ navrhl mile Andreas. „No tak, Billí… to zvládneš, těch pár hodin tu vydržet…“
„Tak mi ale dejte vědět, že jste tam dorazili v pořádku!“ vymohl si zpěvák. Vůbec nevěděl, jak má těm dvěma dát najevo, že má neblahé tušení. Že by bylo lepší, kdyby zůstali doma. Ale oni na jeho přemlouvání nedali, a tak mu nezbylo nic jiného, než smutně přihlížet, jak se strojí k odchodu. Když se ale obrátili ke dveřím, prudce se přitisknul k Andreasovi, jako by to mělo být snad naposledy, kdy ho vidí.
„Andy… tak moc tě miluju,“ šeptnul, položil blonďákovi na tvář svou dlaň a rty přitiskl k těm jeho.
„Já tebe taky, broučku,“ oplatil mu Andy vřelé objetí. „Ale neboj, nejdýl za dvě hoďky jsme zpátky doma… ok?“
„Dobře,“ vydechl těžce Bill. Poznal, že jim v odchodu nezabrání, i kdyby chtěl sebevíc, proto odevzdaně ustoupil a sledoval, jak se postupně vzdalují od domu. Zůstal stát u okna ještě dlouho poté, co zmizeli za bezpečnou brankou, zatímco pocit nejistoty a podivného strachu v něm čím dál víc narůstal…
„Co to s Billem dneska bylo, nevíš?“ zeptal se Tom, pečlivě zkoumajíc cestu před sebou holí. „Nějak mi teď ke konci přišel docela zoufalej.“
„Hele… tak to jsme dva, co si tohle myslíme,“ pokrčil rameny Andreas. „Vůbec se mi to teda nelíbilo… nějak z toho byl špatnej, tak ale přece o týhle akci věděl a sám se jí dobrovolně zřekl, protože hospody moc nemusí… nevím, co s ním bylo, já bych jen uvítal, kdyby šel s námi.“
Přemýšlejíc nad tím, co se s jejich oblíbencem dělo, než odešli, se dostali postupně až do parku. Oba se zhluboka nadechli a na okamžik se jim po tvářích rozlil slastný výraz. Ačkoliv už bylo šero, vzduch byl pořád plný vůně květů z keřů, stromů a okrasných záhonů, mísila se do toho i vůně orosené trávy.
„To je nádhera… poslední dobou jsem na jaro koukal akorát tak přes sklo Tourbusu,“ šeptnul Tom. Pro něj jakožto pro celebritu byl tenhle prachobyčejný okamžik něčím naprosto dokonalým a celé to ještě umocňovala jeho slepota, takže se mohl ostatními smysly o to víc soustředit. Čichem na vůně, sluchem na utichající cvrlikot ptáčků…
Bok po boku kráčeli směrem k cíli své cesty, aniž by postřehli, že se vzduchem line i typická vůně marihuany… a že jim cestu zastoupilo několik lidí. Všechno to byli mladí kluci… a bylo jich víc.
Tom je neviděl, přesto však intuitivně vytušil problém, zatímco blonďákovi se nejistě zúžily oči, když zaslechl slova těch nezvaných společníků. Slova o touze po boji a krvi, což by bylo ideálním zpestřením večera…
Než kdokoliv stačil cokoliv udělat, vzduchem zasvištěl zvuk letících pěstí. Většinu útoků Andreas vykryl, ale našlo se i pár takových, co se přiblížili k Tomovi nebezpečně blízko. Andreas ho intuitivně odvlekl ke stromu, aby měl krytá záda, a sám se bojovně postavil před něj. Nechtěl se rvát, ale pokud nebude mít na vybranou, bude muset. Za sebe i za Toma.
„Co, vy srabi? Bez tý debilní trávy by vás tyhle bejkárny ani nenapadly! Okamžitě toho nechte, nebo – „
Nedomluvil. Místo toho se mu zatmělo před očima, když schytal tvrdou ránu pěstí do čela. Zaslechl ještě kvílení brzdících pneumatik, podle rychle se vzdalujícího dusotu mnoha nohou to vypadalo, že zfetovaní mladíci utekli. Jenže vzápětí ucítil ostře bodavou bolest za krkem, doprovázenou křupnutím, když dopadl krční páteří na obrubník. Ještě vnímal, jak mu klinkla hlava při dopadu zbytku těla na zem, než kolem něj všechno utichlo.
Tom se se strachem krčil u kmene mohutného dubu, dokud ho jeden z posádky kolem projíždějícího policejního auta neuchopil za ruku a neujistil o tom, že už je všechno v pořádku. Ale jemu se to nezdálo. K tomu, aby se uklidnil, potřeboval tohle ujištění slyšet ještě od jedné osoby. Jenže ta konkrétní osoba bezvládně ležela na chladném betonu, s hlavou zvrácenou do nepřirozeného úhlu, zatímco ostatní policisté, klečící u něj, volali sanitku…
autor: Áďa
betaread: Janule
To nééé!!!! Andy nemůže být mrtvý, to si nezaslouží…a umřel kvůli Tomovi…chudák Bill.
No, vlastně, co jsem taky mohla čekat, že Ádi??xD
yeaaaaaaaaah Andy…bye bye zlato..
oau sawskra, to bylo kruté…pardon….ehm..mno…ted to bude pro Billa kurevsky těžké
Ježiš, ještě tohle…je mi celkem jasné, že jestli Andreas neumře (vsadím se, že jeho osud už je zpečetěn :D) tak bude mít vážný následky…chudák Bill. Nejdřív bráška, teď láska…to je smutný. I když předpokládaný, vzhledem k tomu, kdo je autor. 😀 😀 Ne, kdyby mi to vadilo, tak to nečtu. 😀 😀
Mam takovej pocit, že Bill má sakra smůlu na takovýhle úrazy se strašnýma následkama všude okolo 😀 😀
jooooo .. konečně XDDDD Andi bude pryč a bude tam jenom Tom suppperr
Andy nemůže bejt mrtvej… Y_Y
no konecne! xD ano tak dlouho jsem cekala na tento okamzik, kdy Andreas bude pryc xD jenze beztak z toho ted Bill bude na prasky a dlouho nic nebude.. ach jo.. xD
Andyho som konečne začala mať rada. V tejto poviedke mi tam proste sedel. Bol úžasný a škoda, že sa mu to stalo. Tuším, že to dobre zasa nedopadne.
Vidíš, Ádinko, to je ta má kletba! Já peroxida varovala, ale on si nedal říct… myslím, že je jasné, že tohle nepřežije… Je sice hezké, že Toma bránil, ale… navíc jsi napsala jednu větu "…jakoby to mělo být snad naposled, kdy ho vidí…", navíc Bill peroxida ujistil, že ho miluje a měl zvláštní, zlý pocit. Myslím, že tohle je jasné, Andy zemřel…
Ale pozooooor! Je tu zmínka o operaci, jupí, musí se zdařit, MUSÍ!
"Andělovi z Milána upadlo z křídla peříčko!" To je super, tedy, plátek křehkého květu by si za tento zločin zasloužil ten nejkrutější trest! Si dovolil moc, upadnout na čerstvě nalakovaný nehet samotného Boha!
Prý ve finále se nic nestalo? Ne, vůbec, JEN je z Tommyho Esmeralda!
Prskající Bill, jooooo – 2:0! Ale to peroxidovo zahřívání, tak no jo, dobře, bod pro Billa. Ty jo, to je jak nějaká košíková… 🙂
A pozor, Ádinko, teď ti musím říct něco, co nečekáš! Já tě právě teď tolik lovujuuuuuuuuuuu! Bože! ANOOOOOOOO! Konečně někdo, kdo mi udělal nevyslovitelně velikánskou radost!
TOMMY MÁ ROZPUŠTĚNÉ VLASY!!! No tohle nepřežiju, no já umřu! To je DOKONALOST!♥♥♥ Děkuji, Ádi, tohle je highlight! Wow! Tady šílím úplně, skáču radostí. Ach, nebeská krása…