autor: Jájinka
Chtěla bych mooooc poděkovat za komentáře, které mě ženou vpřed 🙂 Tady moje velké Děkuji. Jájinka.
Bill
V objetí na balkóně setrváme ani nevím jak dlouho. Ale cítím Tomův chlad.
„Pojď, půjdeme dovnitř,“ šeptám mu do ucha.
Zvedáme se a vcházíme do domu. Tom zůstává stát.
„Co se děje?“ ptám se.
Objímá mě a líbá do vlasů.
„Netrap se tím, tys za to nemohl. Nemysli na to už. Ano?“
Usmívám se na něj tím nejfalešnějším úsměv, který ve svém „repertoáru“ tváří mám.
„Dobře, neměj strach,“ líbnu ho na nos.
Stále jsem vyšší než on, takže nemám problém.
„Jdeš si ještě lehnout?“ ptám se ho.
„Chvilku, přijdeš za mnou?“
Kývám na souhlas. Zavírají se za ním dveře a já sjíždím podél zdi na zem. On nic nepochopil a já se ani nedivím, ale aspoň jsem o tohle trápení lehčí. Co se týče Toma, to byl jeden z mála. Z očí se mi začínají hrnout slzy, zas a znovu sedím na zemi zlomený. Minulost dohání každý můj krok. Jen jednu věc ale nechápu.
Flashback
„Bille, můžeš na moment?“ strká mi nohu do dveří Anita.
Jako každý jiný nedělní rodinný oběd. Tom si ji zase přivedl s sebou, je to ob jeden oběd. Jednou je sám, podruhé s ní.
„Co chceš?!“ vyjedu po ní.
Vchází do mého starého pokoje, ve kterém stále doma nacházím útočiště. Procházím pokojem až k oknu, aniž se na ni otočím.
„Urychli to, aby si Tom něco nemyslel!“
Slyším její povzdechnutí.
„Bille, co ti na mně vadí?“
Krčím čelo, co ji na tohle mám asi říct?
„Vadí? Nedá se tomu říct vadí, ale připravila jsi mě o dvojče. O druhou část mého těla, duše a srdce. Co po mně ještě chceš? Abych tě obsluhoval, říkal ti paní?“ docela hysterčím.
Klopím hlavu a vnímám tíhu svého těla. Zlomeného napůl.
„Bille, ty jsi byl vždycky ten, kterého jsem milovala… tys ale nikdy… to, že miluji Toma, je asi tím, jak moc jste si podobní.“
Tiše se zavírají dveře jak ten, jenž je zavírá, odchází. Otáčím se ke dveřím, popadnu první věc, co mi přijde do ruky a hážu ji proti dveřím.
„Lži! Lžeš! Nenávidím tě! Přísahám ti! Vzala jsi mi lásku… jednou tě o ni připravím! To slibuji!“ křičím, jako by tady stála naproti mně.
Konec flashbacku
Vzpomínám na tuhle chvíli. Myslím na ni pořád dokola. Nějak jsem nepochopil, proč. Lhala? Lhala, jako já teď lžu Tomovi? Zvedám své čím dál těžší tělo, vcházím do pokoje. Procházím místností až k Tomovi, lehám si podél jeho těla. Spí, nebo jen předstírá? Dívám se na jeho klidnou tvář a znovu mě přepadá ten divný pocit. Proč, když mám jeho, se trápím kvůli věcem, které můžu řešit jindy. Zavírám oči. Pokusím se ještě na chvíli usnout.
Tom
Čekal jsem na Billa, až přijde. Když otvíral dveře, zavřel jsem oči, aby si myslel, že spím. Lehl si ke mně, cítil jsem jeho pohled na své tváři a jeho starosti. Otvírám oči a dívám se na něj. Jeho tvář je ustaraná, dokonce plakal, poznám to. Otáčím se na znak a dívám se tupě do stropu. Cožpak si na nic nevzpomínám. Tak moc bych si přál pochopit, co se děje v Billově hlavě a srdci, a vůbec v celém Billově těle. Mám strach, že až se mi vrátí můj dosavadní život, budu to zase já, ten Tom, který se s Billem nemá v lásce, že je to jen sen. Jsem v pasti, tím, že si nepamatuji ani záblesk minulosti, mě tíží bratrova bolest. Jak jsem mohl být tak bezcitný? Nepomoct mu, nemluvit s ním o tom. Vím, že bych se mu měl asi pomstít za Veroniku, ale na to bude času dost. Otáčím se k němu čelem, zdá se mu zlý sen, že krčí čelo a divně sebou sem tam škubne? Pokládám ruku na jeho rozpálené tělo a usídlím ji na jeho boku. Zavírám oči… musím to zaspat… dobrou, Bille.
Světlo dalšího dne se mi dere pod víčka, ani se mi nechce je otvírat. Ztěžka otáčím hlavu a zjišťuji, že Bill vedle mě neleží. Vstávám z postele, hmatám po županu a vydávám se Billa najít. Procházím místností a vcházím na chodbu. Zkusím kuchyni, když není na balkoně, je určitě tam. Vejdu do místnosti. Bill sedí u hrnku kávy a s někým horlivě telefonuje.
„Ano, Davide, přijdeme s Tomem. Zkoušet? Zbláznil ses, vždyť víš, že si Tom nic nepamatuje.“
Podle oslovení to typuji našeho manažera.
„Tome, vezmi si léky, máš je na tam na poličce… ano Davide, slyším tě,“ dál jejich rozhovor neposlouchám. Beru do ruky papír, který leží vedle léků. Přesně podle popisu si chystám léky. Tady jeden, tady dva. Rychle je házím do pusy, pěvně tisknu zavřená víčka a polykám denní dávku těchto ohavných věci. Hmátnu po hrnku s čajem. Bill je puntičkář, takže udělal kávu pro sebe a pro mě čaj. Jen na zapití, těch malých, potažených, chemických výrobků.
„Tome, lásko… dneska pojedeme za kapelou.“ Otáčím se na něj.
„Ano, už vím, chtěl jsem se zeptat, když hraju na kytaru, proč jsem tu žádnou neviděl?“ ptám se zmateně.
Po jeho tváři běhá mnoho pocitů od zděšení, přes překvapení, až ke smutku.
„Nikdy sis ke mně… žádnou nepřivezl.“
Klopím hlavu, co se to mezi námi stalo? Zvedám hlavu a zabodávám do něj své nedočkavé oči.
„Kdy že jedeme za klukama?“
„V jednu budou ve studiu. My taky tak nějak vyjdeme, máme to odsud kousek.“
Kývám na souhlas, kde je mamka?
„Bille, kde je máma?“
„Dole, spala tam a pořád přemýšlí, jak by to tam zrekonstruovala,“ klepe si při vyslovování věty na čelo.
Bere do ruky dnešní noviny. Přejíždí očima řádky, sedám si naproti němu a beru do ruky nějaké pečivo. Hm… čerstvé.
„Neuvěřitelné,“ křikne Bill, div neposkočím.
„Co se stalo?“ ptám se ho zmateně s otazníky v očích.
Zvedá ke mně hlavu a potichu jako tlukot mého srdce, který podle tohohle křičí, čte odstavec, co ho znepokojil.
Před několika málo hodinami oznámili na policii zmizení jejich dcery rodiče Isabelly K.(17). Údajně byla se svoji nejlepší přítelkyní Christinou W.(17) na jedné z místních párty. Obě se od včerejšího večera nevrátily domů. Před třemi měsíci policie uzavřela případ organizované skupiny, která pašovala dívky na „trh s bílým masem“. Jejich vůdce Mark H.(27), který sedí ve vězení na 11 let, se k tomuto případu odmítá nějak vyjádřit. S bratrem Marka, Adrianem, se nemůžeme spojit. Pokračuje snad v bratrových stopách?
Pročítá řádky případu. Myslí si snad, že by to byl někdo, s kým Bill dřív pracoval?
„Tome, dohání mě minulost,“ šeptá se slzami v očích.
Jeho volně položenou ruku na stole beru do své.
„Neměj strach, Bille, tys s tím neměl nic společného, a navíc si myslím, že právníky máme pořád ty nejlepší… nebo ne?“
Náznak úsměvu mě povzbudí. Myslím to s ním dobře a on to ví.
Bill
Tom je na mě strašně hodný. Je teď asi jediná opora, co mám, a asi taky poslední. Bojím se, že minulost už klepe na dveře a za nimi v dálce slyším Pane Kaulitzi, policie Berlín. Jste zatčen v případu zmizení několika mladých dívek jako spoluviník. Polykám velký knedlík, co mám v krku.
„Tak co? Budeme tu chytat lelky, nebo pojedeme do studia o něco dříve?“ zvedám k Tomovi zrak.
„Jak chceš… klidně můžeme. Je sice něco po dvanácté, ale není problém.“
Po chvíli, co se Tom oblékal a já si nanášel make-up na obličej, můžeme vyrazit, už jen to nám zabralo asi čtvrt hodiny. Cesta ke studiu je v pohodě. Tom poslouchá můj iPod, ani nevím, kde ho našel, a já si nerušeně prozpěvuji píseň linoucí se z rádia. Zastavuji u větší budovy, studio, zkušebnu a další nezbytné věci, co tahle budova pojme. Tom se nechápavě rozhlíží kolem.
„Mám tu divný pocit. Ne divný, spíš zvláštní.“
Otáčím se na něj.
„Neboj, pojď, mrkneme dovnitř.“
Stoupáme po schodech. Taky už jsem tu dlouho nebyl, byli jsme tu jen občas, když se Tom uráčil dopravit z Hamburku. Vcházíme dovnitř. Je tu docela čisto, myslím, že David se stará o to aby tu to bylo pořád v perfektním stavu.
„Bille, tady nic není.“
„Taky jsi v předsíni, musíme do zkušebny,“ usmívám se nad jeho nevinností.
Procházím místnost s Tomem v závěsu, otvírám dveře.
„To jdeme do sklepa?“ ptá se zase Tom.
„Něco na ten způsob.“
Scházíme schody, odemykám bílé dveře, rukou zajíždím do místnosti a hledám vypínač. Rozsvítím a místností projde světlo.
„Wow, paráda,“ uznává Tom s otevřenou pusou.
Jde pomalu k jedné ze svých oblíbených kytar. Jediná akustická kytara tady, a on ji bere do rukou. Je to ona, kytara, která provázela moje vyznání lásky. A on to nikdy nepochopil.
„Co jsem na to hrál?“
Jeho hlas mě vrací zpět do reality.
„Jednu písničku… je o nás dvou,“ šeptám do ticha.
„Zazpívej ji, prosím.“
Polykám a klopím zrak. Nádech, výdech.
„Dobře… ale jen kousek,“
Začínám zpívat začátek naši písně. Zavírám oči a vidím chvíli, kdy ta píseň vznikala.
Flashback
„Bille, chce to něco nového. Něco, co holky zatáhá za srdce, a taky aby v tom hned nenašli význam,“ chodí po místnosti David.
„Psal jsem snad někdy něco, co by tu věc odhalilo hned?“ ptám se ironicky.
David rozhazuje rukama.
„Bille, ale ty víš, jak to myslím!“
Kývám na souhlas. Nemá cenu se s ním hádat. On si stejně bude trvat na svém, i kdyby tvrdil, že Země je placatá.
„Dobře, Davide. Hned se na to vrhnu.“
Zvedám se z křesla a odcházím do svého pokoje. Procházím chodbou k výtahu. Stlačím tlačítko a čekám, až se výtah uráčí dojet dolů. Přemýšlím nad tím, co do písně dát, aby to „dívky“ zaujalo. Cinknutí oznamuje, že je výtah zde. Vcházím dovnitř a zvolím páté patro. Co takhle napsat něco o mně a bratrovi. Dlouho už po něm toužím, stačí jen zvolit správná slova a píseň je na světě. Dívám se na svůj ustaraný odraz v zrcadle, nad mým pravým ramenem vidím obrys Tomova obličeje. Usmívá se a kýve hlavou. Je to svolení k napsání takového textu?
Konec flashbacku
Přemýšlením jsem zapomněl zpívat.
„Bille, co se děje?“ ptá se Tom.
Než stačím něco říct, otevírají se dveře dokořán.
„Bille, Tome. Vy už jste tady? Co se stalo?“ směje se Gustav.
Těkám očima z Toma na Gustava. Čekám, co se bude dít.
„Gustave, rád tě vidím,“ usmívá se Tom a vítá svého kamaráda.
„Tome, ty si mě pamatuješ?“
Tom na něj nechápavě kouká. Plácá ho po rameni a s ironickým výrazem odpovídá.
„Ne, byl jsi součást mé terapie.“
autor: Jájinka
betaread: Janule
Já pořád doufám, že to o Billovi není pravda, jinak to nevydýchám…A docela nechápu Toma, nechápu, že se s Billem ještě vůbec baví, já bych ho asi zabila…
krásný