autor: Cera
Bude vám vadit, když zažaluji Billa s Tomem? Jako hlavní postavy z mé povídky si dělají, co chtějí. A moje požadavky jako autorky naprosto neberou na vědomí.
Prostě jako… Jediná kapitola, kterou jsem měla naplánovanou. Téměř celou tu dobu! A oni… si to úplně pomotají, jen tak! Jako by se nic nedělo.
Co záleží na mých slohově vytříbených prvcích, co záleží na tom, že tenhle díl měl skončit úplně jinak, avšak Bill se rozhodl po třech letech vzpomínání s mou strašně pomalou maličkostí prostě zavrtat do vzpomínky a vylézt z ní až na začátku 12. stránky.
Co záleží na tom, že to budu muset kvůli blogovým 20 000 znakům dělit, ačkoli to tak strašně nesnáším…
Nezáleží. Je jim to jedno.
Hlavně, že tam Bill bude mít v další kapitole to, co chce. Znovu zažít tuhle hádku se svými postavami skutečně nechci…
Ano, opravdu vidíte správně. Cera využila své pokračující euforie z konce školního roku, vyhrabala staré poznámky, blok 104. vojenského praporu, inkoustovku a po půl roce napsala další díl =)
A pevně doufá, že jí tato euforie vydrží alespoň do konce prázdnin, protože potom, ve svém maturitním ročníku bude ještě více -vy víte kde-, než byla doposud.
Nechci slibovat. Jedu na maltu, takže pokud se neozvu do konce srpna, spadl na mě trám ze střechy nebo nějaký nevyzpytatelný kus z bourajícího se komína.
Ale… Pokusím se.
Krásné prázdniny a co možná nejpřijatelnější vysvědčení přeje
Cera
Ps. Připomínám, že to celé, co je kurzívou, je vzpomínka.
Věnování:
Sajü velice opožděně za něco tak dokonalého jako je Advent, který napsala spolu s Lorett a který mě činil neskonale šťastnou celý vánoční čas.
Janče za všechny povzbudivé komentáře, které mi zanechala u každého mého článku na twincest blogu a které si čtu pokaždé, když se cítím pod psa pro zvednutí nálady.
Mykerině, že i potom roce opětovného shledání na icq, kde jsme teď téměř nepřetržitě, je se mnou stále se ochotná o čemkoliv bavit, nemluvě o té haldě povídek, kterými mě zásobuje…
Nicy, která to pro změnu se mnou táhne přes smsky (promiň, kokosku, ale ten FB si opravdu v nejbližší době nemám v plánu založit),
Januli za to, že je stále ochotná přehazovat OFY z Muzea do rozepsaných povídek a zase zpátky…
Hleděl skrz tmu k cíli, jenž znal jen on sám v labyrintu svých zbloudilých myšlenek, a nic víc nevnímal. Nic víc než probleskující záři a onu bledou stálici na konci ulice. Schoulený v křesle čekal v té zčernalé komnatě samoty, až se vrátí ten, pro nějž se po dnech strávených v zoufalé nevědomosti a strádání probudilo jeho srdce.
A on nepřicházel. Minuty plynuly v tom nekonečném toku času, míjely jej ve svém krátkém okamžiku přítomnosti, aby se ihned nato ztratily v minulosti. Vteřinu za vteřinou. Hodinu za hodinou. Zapomenuty.
Srdce se zoufale třese. Snad ještě nepropáslo svou šanci. Nebo snad ano? Láska prostupuje celým jeho tělem, rozechvívá duši…
A oči zbarvené sladkou čokoládou se upírají ke hvězdám, aby se ujistily, že v té bezmezné, černočerné budoucnosti existuje naděje. Možná.
Bylo to už tak dávno, co viděl jeho tvář, téměř celý den. Jemu se to však zdálo jako věčnost. Hluboká propast bez dna mezi právě probdělou chvílí a minulostí, kdy se chlapcova dlaň dotkla bratrovy tváře v pouhém bolestném afektu, jenž jeho srdce již nemohlo déle držet uvnitř sebe. Kdy se v trýznivé agonii vyrvalo z hrudi. Bijící, pulzující v tom životodárném láskyplném rytmu, aby se mohlo dát. Ovšem v tomhle případě poněkud pozdě. Neb nerozpoznalo ten jedinečný okamžik.
*
Se sklopenou hlavou od něj poodstoupil, a teprve potom se mu zahleděl do očí. Ovšem to, co si v nich tolik přál nalézt, nenašel. Žádný záblesk pochopení, či dokonce lásku… Ani jedno z toho, v co tolik doufal… Vlastně v nich nenašel vůbec nic.
V uzamčené knize se dá jen těžko něco číst…
Smutně se na své dvojče pousmál a pomalu vyšel ze dveří, nechávaje za sebou všechno, za co doposud bojoval, kráčejíc vstříc nejisté budoucnosti, zahazujíce klíč k svému srdci. Po tvářích stékaly perly bolesti…
Už nikdy víc…
*
Příjemce jej již dávno opustil a nechal stát samotného uprostřed neznámého města, které bylo se svými tichými zákoutími tak strašně cizí a nepřátelské. I za bílého dne.
Společnost mladšího brášky vyměnil za masáž s příchutí hříšných jahod z rukou Krásy, jejíž skutečné jméno však zastírá onu pomyslnou dokonalost a mění ji ve falešný, nasládlý odér nočních klubů. Hotelových pokojů. Známost na jednu noc, co zmizí stejně rychle, jako se objevila, aby o několik let později vyvolala všetečnou myšlenku na dávné kdysi; dokázala tak pomíjivost lidských pocitů, v nichž kromě krátkého vzplanutí ve víru vášně nebylo přítomno ničeho.
A přesto všechno, co by za to dal. Vyměnil by celý svět, vše, co jej tu drží, za jedinou mileneckou chvíli v Tomově náručí. Za přesýpací hodiny, podivné perpetum mobile, které by mu dovolily obrátit tok času a změnit celou číši svých rozhodnutí. Za několik posledních dní svého života se dopustil tolika chyb jako snad nikdy dřív. To si nepamatoval.
Už neměl sílu, nechtěl dál čekat na další z vrtochů kronikáře, píšícího jeho osud. Již nechtěl jen dál slepě přihlížet, nýbrž stát se osudem sám…
Přece to nemůže skončit. Teď, když jim společná budoucnost leží téměř nadosah. Stačí se jí pouze vydat naproti.
To by však nemohla existovat Lola. Krutá nástraha, stojící jim v jejich štěstí.
Copak toho nemá sama z minulosti dost?!
~*~
Zabouchl dvířka. Šedá skříňka se zdála bolestnou, omšelou starožitností, osamělou vzpomínkou na minulost, v jinak jednoduché módě v podobě plastu, skla a mramoru. Hliníkový nadčasový kýč uprostřed chladné elegance.
Rty zvlněné v jemném úsměvu. Čokoládové oči, jindy zastřené potlačovaným smutkem a bolestí, jiskří očekáváním. Neskonalou radostí. Dnešek má v sobě ukryt příslib zítřka. Hluboký význam pro nastávající dny ve smyslu opětovného budování vztahu, jenž se po několika opakováních stále stejných chyb ocitl v troskách.
Alespoň tak to nyní cítil.
A doufal.
Konečně zase budou spolu. Žádná Lola, Mark a ostatní věrní následovníci téhle sourozenecké dvojice.
Jen oni dva.
V jejich úkrytu.
*
Vzduchem se nese vůně rozkvetlých stromů z nedalekého sadu s ještě povědomým aroma jarního deště, který svlažoval rty poupat, sklopených pod náporem slz padajících z nebe ještě před několika málo okamžiky. Ticho. Pravé taková dokonalá forma klidu, s nímž jako jediným jde vytušit tu krásnou spojitost s přírodou, a přitom se nevracet o stovky let zpět.
Opuštěný strom na pokraji lesa. Jako by snad raději stál opodál, v mlčenlivém strachu, že mu ti ostatní svou rozpínavostí ublíží. A on zahyne, nikým nepovšimnut. Široký kmen a někde tam, vysoko v koruně, skryt pod prameny ze zeleného listí, seděl on. Bill. V jejich skrýši, království z dětských let.
Oči mu samovolně putovaly po skromných zdech; stopy historie vyryté do dřeva na věčnost, pokud je dřív nepohltí plameny. Čekal. Dobře znal bratrovu nedochvilnost, byla skoro stejně tak pověstná jako on sám. Takže nedokázal pochopit, proč je mu tak strašně zle. Proč ho zevnitř sžírá nepříjemný pocit, bolestné tušení, že čeká zbytečně a ony tak marnivé minuty, které mohly strávit spolu, nejsou jen pouhou neschopností uvědomělosti času jeho dvojčete.
Zoufale s ním potřeboval mluvit. Říct mu, jak moc to bolí, když ho vidí s ní, či s jakoukoliv jinou, co o jeho Toma jeví byť sebemenší jiný zájem, nežli kamarádský. Jak moc potřebuje jeho pomoc, aby si dokázal udělat alespoň trochu jasno v tom rozporuplném spektru pocitů, svírající Billovo nitro. Pocitů, které si ještě nikdy předtím neuvědomoval s takovou intenzitou jako právě teď.
Ale on tu nebyl.
Zrak mu spočinul na malém, útlém deníčku na poličce. Vzpomněl si, jak ho dostal od Toma k minulým narozeninám, s milou poznámkou, že od tohoto okamžiku odmítá narážet na útržky jeho básnických pokusů jinde než v pokoji. Žádná kuchyň, žádná koupelna ani záchod tzn. žádný ubrousek, zrcadlo, či snad toaletní papír. Květiny má člověk hýčkat hned od začátku, ne je nechat zarůstat plevelem.
Opatrně se pro něj natáhl. Překvapeně zamrkal. Na stěně před ním se rýsovala písmena. Někdo je tam opakovaně vrýval, dokud kontury nezůstaly jasné a čitelné. Bill & Tom. Navždy spolu. Ano, bylo to ohrané. Avšak pro něj to stejně jako tehdy znamenalo naprosto vše.
Znovu se podíval na hodinky. Jeho dvojče se již zpožďovalo o více než hodinu. Povzdechl si, zašátral rukou v batohu s myšlenkou domácího úkolu do němčiny, když se mu pohled znovu zastavil na deníku. Prolistoval těch pár popsaných stran, až došel k prvnímu bílému listu. Nikdy dřív tu nic nenapsal, Tom vždy našel dostatečně dobrý způsob zábavy, aby jeho malému bráškovi nezbylo nic jiného, nežli žít v realitě a nepodléhat snům. Alespoň s ním. Ovšem nyní se zde nacházel sám, tak nač by se měl bránit slovům, jež mu vyvstávají na mysl?
Poprvé sám v naší skrýši.
Ještě vidím naše jména na stěně
A už je zase mažu.
Chtěl jsem se ti se vším svěřit.
Proč jsi utekl?
Vrať se, vezmi mě s sebou.
Ruka se mu samovolně zastavila. Překvapeně shlížel na myšlenky, jež za sebou zanechaly černou stopu po inkoustu. Rozuzlení, co nechtělo zůstat neobjeveno. Utekl. Starý Tom zmizel někde v minulosti, kam čas odmítá jít. Vždy stál na Billově straně, těsně v jeho blízkosti, chytajíc jej pevně do svého objetí, když začal podléhat nástrahám života a padat do neznáma. Chránil jej jako ten nejcennější poklad; křehkost, která se jedinou osudovou chybou mohla poničit – roztříštit se a zmizet nenávratně pryč.
Snažil se rozpomenout si, kdy nastala ta velká změna, ale vše bylo zahaleno bezvýchodnou clonou.
Pojď
a zachraň mě
Uvnitř mě to spaluje.
Pojď
a zachraň mě
Bez tebe to nezvládnu.
Pojď
a zachraň mě,
zachraň mě
zachraň mě.
To je vše, o co v tuhle chvíli stál – být zachráněn svým o deset minut starším dvojčetem. O to tak jisté ujištění pro něj nejkrásnějšího hlasu, že to, co právě teď prožívá, není příznakem šílenství, nýbrž dospívající zmatenosti či snad ještě lépe – vcelku normální jev. O tu jednoduchou pomoc skrytou v pouhopouhé přítomnosti Toma, která mu však byla z nějakého neznámého důvodu opět krutě odepřena.
Přál si křičet na celý svět, z plných plic. Zbavit se té strašlivé vnitřní bolesti, ale na co? Jeho volání by tu stejně nikdo neslyšel.
*
Svět, rozprostírající se za neprostupnou hrází z průzračného skla, už před téměř více než dvěma hodinami pohltila nicota. Zůstaly jen ostrovy plné světla, v nichž se jednou za čas mihly přízraky noci, než opět zmizely do neznáma.
V zámku zarachotily klíče. Hubená postava se prosmýkla mezi dveřmi, doufajíc, že při troše štěstí, zůstane nezpozorována.
Nadarmo.
„Bille!“ vykřikla Simone a vroucně svého mladšího syna objala.
„Mami, přestaň, vždyť mě udusíš!“ Světlovlasá žena tedy trochu povolila stisk, avšak nadále jej držela těsně v bezpečí svých paží, jako by jí snad měl každým okamžikem zmizet. Očima a jemnými prsty starostlivě zkoumala Billovu tvář, hledajíc byť sebemenší vadu, která by dala za pravdu jejím nejtemnějším obavám, že malého chlapce před ní někdo zranil.
„Kde jsi byl? Neublížil ti někdo? Nestalo se ti nic? Tom říkal, že tě naposledy viděl ve škole, jak jdeš směrem ke skříňkám. Už jsme s Gordonem chtěli volat policii…“
Sípavé nadechnutí, krátká arytmie srdce z jediného slova zaniklého v monologu.
Tom.
Stačí mu pouhý zlomek sekundy, možná ani to ne, než se jeho zrak střetne s vlastním dokonalým odrazem. Čte v něm strach, oddanou bratrskou lásku. Ale nic víc.
Copak na něj doopravdy zapomněl?
Snažil se nalézt odpověď v jeho výrazu, ovšem ta pro něj byla v několika posledních dnech čím dál hůře pochopitelná. Tak zoufale si toužil vyvrátit onu jasnou pravdu, že mu nějakou dobu trvalo si povšimnout ticha, co se rozprostřelo.
Očekávali vysvětlení. Jakýkoliv opodstatněný důvod jeho tak pozdního příchodu. Ale mohl jim říct, jak se prostě odmítal vzdát a čekal? Bezvýsledně na člověka, jenž se nedostavil, neb o tom nejspíš neměl nejmenší tušení?
„Já… šel jsem se projít a usnul na lavičce. Omlouvám se. Měl jsem alespoň zavolat.“ Zašeptal a sklonil hlavu, nenápadně tak skrývajíc obličej, který prostě nikdy nedokázal dost dobře lhát.
„Máš hlad?“ Stačí jemné zavrtění hlavou v záporném gestu.
„Chtěl bych si jít lehnout.“ Nečekal na svolení a vyrazil do schodů, na jejichž konci čeká útočiště.
Cítil jeho omamnou vůni, slyšel kroky v dokonalé synchronii s těmi jeho. Skoro vnímal ten nezřetelný dotek dechu na jeho krku. Následuje ho jako stín. Nejraději by za sebou zabouchl dveře a povolil hráz slzám, které jej pálily v očích.
Úzká mezera mezi futry, nenápadný, přesto povolený vstup.
Zamířil k posteli. Malá lampička hází drobné kužely světla na možná až příliš uspořádaný stůl. Oranžové stěny hoří v plamenech.
V mlčení, neohlížejíc se, začal si pomalu vybalovat věci. Znovu nalezený deník skví se na vrcholku pyramidy. Vábí ke čtení.
Naše snění
bylo varovné a nepravdivé.
Řekni, že to není pravda.
Řekni mi to teď.
Snad někde posloucháš
Mé SOS v rádiu.
Slyšíš mě?
Neslyšíš mě.
Slaná rosa rozmazala čerň, avšak ona slova žijí dál.
„Bál jsem se o tebe. Kde jsi ve skutečnosti byl?“
Hluboká ignorace. Mlčenlivé ticho zdá se tím nejschůdnějším řešením. Alespoň teď, když je ona bolest ještě do nějaké míry únosná. Natolik, aby nevyplula na povrch.
„Bille…“
„V parku. Byl jsem v parku, už jsem to říkal…“
Jediné předsevzetí, a přesto nemělo dlouhého trvání. Stejně jako všechny předchozí, týkající se jeho staršího brášky. Zbyl pouze jeho herecký um.
„Lžeš.“
„A záleží na tom?“
„Samozřejmě, že záleží.“
Zmatenost. Snad i kamenná zeď by se dnes k němu chovala vstřícněji než jeho malý Bill. Nechápal to. Prostě ne.
„Když to chcete tak strašně vědět, Sherlocku, potřeboval jsem si pročistit hlavu, ujasnit si pár věcí…“
„Jakých věcí?“ Dialog s bratrovou siluetou, otočenou zády, Tomovi připadá nedůstojný. Odraz prázdna. A přesto… Ono typické svěšení paží, tiché povzdechnutí – pouhé zrazené dítě, co se snaží vehementně schovat jednu ze svých největších slabostí.
„Bille…“ Letmo se jej dotkne na rameni. Jeho tělo se na kratičký okamžik napne pod tíhou křeči.
„Na tom už nesejde…“
Otočil se směrem k němu, konečně.
„Co ty? Jaký jsi měl den?“ Náznak úsměvu na bratrových bledých rtech. Kdyby se však podíval pozorněji, všiml by si ledového chladu v hnědých očích. Dredatý mladík se ovšem ztratil ve vzpomínkách dnešního dokonalého odpoledne. Nepostřehl onen první varovný signál, a tak Billovi zasněně odpověděl.
„Měl jsem rande.“
Pokud před pár minutami srdce černovlasého chlapce vynechalo pouze jediný úder, nyní si byl zcela jist, že těch vynechaných bylo rovnou několik. Snažil se působit klidně, vyrovnaně, nikdy nechtíc ukázat svou naivní hloupost, ačkoli jeho nitro sžírala zrada. Někde tam, hluboko uvnitř, se začalo cosi tříštit na statisíce drobných kousků.
„R-rande?“ Nezmohl se na nic víc, než slabé zopakováni již vyřčeného slova. Bolelo jej pouze se nadechnout, žít. S děsem hleděl do té šťastné tváře a doufal. Doufal, že se zmýlil. Ovšem toto toužebné přání zůstalo pouhým přáním napořád.
„Jo. Byli jsme spolu na těch kolotočích, co přijely před pár dny. Pak jsme si dali zmrzlinu, cukrovou vatu a šli se projít. Bože, Bille, kdybys věděl, jak je úžasná.“ Vydechl Tom, zastřeným pohledem směřujícím k nebesům.
„A kdo?“ zeptal se sklíčeně, třebaže odpověď vlastně ani nechtěl slyšet. Silná nenávist k bezejmennému nepříteli, nejevila by se tak děsivá a zlá jako cílená nenávist směřující k přesné osobě.
„Lola.„
Lola?
Lola?!
Ta Lola?!!
V očích jej pálily slzy. Znovu. Rozdílem ale bylo, že nyní netušil, zda se jedná o slzy smutku, bolesti, zoufalství, žárlivosti, vzteku, nenávisti či čirého šílenství. Uvnitř něj se vytvořila trhlina. Vtahovala ho pomalu dovnitř a nechala hořet v těch pekelných mukách, která pozvolna zabíjela svými věčnými plameny a všechny útroby měnila v šedý prach.
Pojď
a zachraň mě
Uvnitř mě to spaluje.
Pojď
a zachraň mě
Bez tebe to nezvládnu.
Pojď
a zachraň mě,
zachraň mě
zachraň mě.
pokračování
Musím říct, že jsem byla hrozně překvapená a dojatá, když jsem sem klikla, a zjistila jsem, že je tady pro mě věnování =) Moc děkuju, strašně mě to potěšilo =) Jinak tuhle překrásnou povídku nemám přečtenou, jenom tak prosondovanou, takže se do ní brzy s radostí pustím, protože takový skvost si prostě nemůžu nechat ujít ♥