Sch-Rei & Kattulkaa
Tom: „P-Promiň…“ Vzlyknu.
Máma: „Mně se omlouváš? Tome… jak ti teď asi můžu věřit? Něco jsi mi slíbil…“
Tom: „J-já vím, ale když… No to je jedno…“ Zakroutím hlavou, a zabořím zase hlavu do polštáře…
Máma: „Jedno? Není to jedno!“
Tom: „Prostě, ty nevíš, jaký to je, chápeš to? NE!“
Máma: „Ne, nechápu, jaké to je… Ale ty jsi něco slíbil, Tome… Myslela jsem si, že jsi dost rozumný…“
Tom: „Prostě… Chápej, že Billa miluji a on mě… Nedokázalo se tomu prostě po tak dlouhé době, co jsme se mohli obejmout, a tak… Nešlo se tomu vyhnout…“
Máma: „Tome, já se tě snažím pochopit, ale nemohli jste počkat alespoň domů?“
Tom: Vzlyknu, a zakroutím hlavou
Máma: „Tome,“ pohladím tě po hlavě… „A… Bill se nebránil? Víš… Nesedí mi to k němu… Hodně se změnil…“
Tom: Podívám se na tebe. „B-Bill? Bránil?“ ušklíbnu se, a zakroutím hlavou. „Co myslíš? Že bych to udělal jako proti jeho vůli?“ zvednu obočí…
Máma: „Nevím. Mně to k němu prostě nesedí… Hodně jsi ho změnil, Tome…“ zakroutím hlavou.
Tom: Zase zabořím hlavu do polštáře. „No tak promiň…“ vzlyknu tlumeně.
Máma: „No mně se neomlouvej… Já to bez Billa nějak vydržím… A nemyslím to tak, že jsi ho zkazil…“
Tom: „Mně se líbí Bill takový, jaký je…“ řeknu potichu…
Máma: „Dobře,“ přikývnu.
Tom: Vydechnu do polštáře, a zase si k sobě přitisknu Billovu peřinu…
Máma: „Budeš chtít něco k jídlu?“
Tom: Zakroutím hlavou.
Máma: „Ale kdyby sis to rozmyslel, přijď dolů,“ vycházím pomalu z Billova pokoje…
Tom: Nic neřeknu… Posadím se, a rozhlídnu se okolo sebe.
Máma: Snažím se Toma pochopit, ale prostě… Nejde to…
Tom: Jdu k Billově skříni… Otevřu ji… Začnu si prohlížet tvé věci…
Bill: Sedím na své posteli, a jen k sobě tisknu tvého méďu… Po tvářích se mi kutálejí slzy.
Tom: Vytáhnu odtamtud nějaké tvoje tričko… Začnou mi zase téct po tváři slzy… Bože, já jsem takovej debil! Hm, ale… Mohl bych ti… Zavolat, ne?!
Bill: Když budu jen brečet, nepomůžu si… Radši si vezmu ze stolečku mobil. Napíšu ti SMSku.
Tom: Vezmu mobil, a vytočím tvoje číslo…
Bill: Leknu se. Telefon mi začne zvonit. Tom? Rozhodnu se, že o přijmu… „Tome?“
Tom: „B-Billí?“ Vzlyknu…
Bill: „Tome? Proč… proč brečíš?“
Tom: Zakroutím hlavou… Pousměju se. „Protože tě asi dlouho neuvidím…“ svezu se po zdi na zem…
Bill: „Až přijdu domů, tak si to vynahradíme…“ začnu Toma uklidňovat. Nesnesu, když někdo, koho mám rád, se trápí.
Tom: Pousměju se, a podívám se do země… „D-dobře…“ vzlyknu…
Bill: „Hlavně ale neplakej, ano?“
Tom: „A-ale… To nejde, když tady nejseš se mnou…“ zavzlykám…
Bill: „Prosím…“
Tom: „Bille… Chápeš, že tě potřebuji? U sebe…“
Bill: „Ty si myslíš, že já tě nepotřebuji?“
Tom: Vzlyknu. „T-to jsem neřekl… Bille, já chci za tebou…“ vzlyknu.
Bill: „Tome? Něco mě napadlo.“
Tom: „C-co?“
Bill: „No… oddělení, kde ležím, je v prvním patře… Na oknech nejsou mříže…“
Tom: „A-ale… B-Bille… C-co když… A M-máma… A-a…“ zakoktám se…
Bill: „Odejdi potichu v noci…“
Tom: „A-ale… Co chceš říct mámě?“
Bill: „Ona tě snad chodí v noci kontrolovat?“
Tom: „T-to… Ne…“ vydechnu.
Bill: „Tak vidíš. Mám tě v noci čekat? Budu mít otevřené okno, a budu svítit lampičkou… Poznáš můj pokoj…“
Tom: Vzlyknu. „D-dobře… Tak…“ vydechnu. „Dobře…“ přikývnu si pro sebe…
Bill: Usměju se. „Budu se těšit.“
Tom: „J-já taky…“ usměju se, a přikývnu…
Bill: „Dobře, tak zatím ahoj… Miluji tě…“
Tom: „Ahoj… A.-a… já tebe taky…“ Usměju se, a položím to…
Bill: Spokojeně se natáhnu na posteli. Musím si alespoň trochu odpočinout…
Tom: Položím mobil na zem, a obejmu si kolena… Položím na ně hlavu, a zavřu spokojeně oči… pousmívám se.
Bill: Otevřu domluvené okno, a rozsvítím lampičku. Zpátky si lehnu na postel a zavřu oči.
Tom: Po chvilce usnu…
Bill: Pořád se na posteli převaluji…
Tom: Probudí mě Georg, jak něco mele… Rychle vstanu… Musí být už pozdě… Vyjdu z pokoje, a potichu jdu na chodbu… Nazuji si boty, a jdu pryč.
Bill: Vzbudím se. Divím se, že tady ještě Tom není, ale jsem natolik ospalý, že po chvíli spím nerušeně dál.
Tom: Jdu k nemocnici… K tomu domluvenému oknu… Bože, a co teď? Vytáhnu mobil, a prozvoním tě…
Bill: Začne mi vyzvánět mobil. Leknu se a trhnu sebou.
Tom: „Bille!“ křiknu k oknu.
Bill: Jdu blíže k oknu.
Tom: „Bille!“ křiknu znovu
Bill: Podívám se z okna. „Proč řveš jak na lesy?“
Tom: Uculím se nevinně… „Promiň…“
Bill: Usměju se na tebe, ale v té tmě to nemůžeš vidět. „Pojď,“ uvolním ti místo u okna.
Tom: Zvláštním a neohrabaným způsobem se tam za tebou došplhám…
Bill: „Je ti zima?“ zeptám se, protože se celý klepeš…
Tom: Zakroutím hlavou „Ani ne…“ skousnu si ret.
Bill: „Opravdu?“
Tom: Uculím se a přikývnu.
Bill: „Co chceš dělat?“
Tom: „Já nevím… Spíš co chceš dělat ty, ne?“ Pousměju se a zvednu obočí…
Bill: „No já doteď spal,“ zasměju se. „Odpoledne jsi mě vyčerpal…“
Tom: Usměju se, a políbím tě na čelo…
Bill: Propletu s tebou prsty, a vedu tě k posteli.
Tom: Pousměju se… „Copak máš v plánu?“ zašeptám…
Bill: „Eh… Jen tak ležet, a užívat si, že tady můžeš být,“ usměju se.
Tom: „Ach tak…“ Usměju se, a posadím se na postel…
Bill: Opřu se o tebe a vychutnávám si ten okamžik.
Tom: Pousměju se, a posadím si tě pěkně na klín…
Bill: Opřu se svým čelem o tvé.
Tom: Usměju se, a dám ti pusu na rtíky…
Bill: Odtáhnu se a hlavu ti položím na rameno.
Tom: Spokojeně přivřu oči, a začnu tě hladit po zádech…
Bill: Po chvíli spokojeně oddychuji ze spánku.
Tom: Usměju se… Hladím tě po vláskách… Spokojeně vydechnu.
Máma: Nemůžu usnout. Na Toma jsem křičet nemusela… Jdu se mu omluvit…
Tom: Spokojeně si tě k sobě tisknu…
Máma: Vím, že nemá smysl jít k Tomovi do pokoje. Otvírám dveře rovnou u Billa.
Tom: Pohupuji s tebou… Prohrabuji ti vlásky a spokojeně se usmívám…
Máma: Když vidím Billovu postel prázdnou, nevěřím svým očím. Jdu se radši podívat ještě k Tomovi do pokoje… Není však ani tam… Zhostí se mi zvláštní pocit…
Sch-Rei & Kattulkaa
betaread: Janule
Oni si prostě nedají pokoj!!!! xD