autor: Tomi & Ainikki
V noci jsem toho moc nenaspal. Pronásledovaly mě zmatené sny. Můj mozek si neustále přehrával scénu, kterou jsem viděl v pavilónu, v nejrůznějších proměnách. Kolikrát se mi místo obličeje toho chlapce zjevila tvář císaře a na místě jeho věznitele jsem byl já sám. Musel jsem se úplně zbláznit. Neklidně jsem sebou házel, probouzel se, zíral do tmy a znovu usínal.
Uslyšel jsem zvuk, jako když čepel prolétne vzduchem. K mé posteli se dokutálela Xanirova hlava. Vykřikl jsem a otevřel oči. Naštěstí jen jedna z dalších nočních múr, kterých byla tato noc plná. Kolem mě byl klid a ticho. Pomalu svítalo. Rozhodl jsem se vymotat z brokátových přikrývek. Otřel jsem si mokrým hadrem tvář a oblékl se. Vyšel jsem ven vstříc novému dni.
Čím více jsme byli dál od paláce a blížili se k cíli naší cesty, přepadala mě únava. Nejspíš se nasčítaly všechny ty noci, ve kterých jsem bez Toria tak neklidně a špatně spal, a potom ty zdlouhavé dny, kdy jsem se snažil zůstat bdělý, vybavoval si ho ve vzpomínkách a připomínal si ho onou opojnou vůní, která dnes od rána zůstávala nepovšimnuta v mých šatech, aniž bych ji snad zatoužil vytáhnout a přivonět si.
Musela to být jen chvíle, co jsem upadl do těžké dřímoty, kdy jsem nevnímal nic kolem sebe, dokonce ani štěbetavou Yukiko, která nepřetržitě něco povídala. Cesta do kláštera nebyla dlouhá, takže odpočinek mi byl dopřán jen na krátkou dobu, a dříve, než na mě mohl jakkoli blahodárně zapůsobit, probralo mě, jak mi kdosi mírně třásl ramenem.
„Benjiro,“ přidal se k doteku ještě hlas mé starší sestry, když si všimla, že se postupně a s námahou probírám. Neochotně jsem se snažil od sebe odlepit víčka. Zamžoural jsem přes úzkou štěrbinu a zase je zavřel. Tolik světla se mi nezamlouvalo.
„Bille, jsme v klášteře. Je tu maminka.“ Výskala radostně Yukiko, vydrápala se mi na klín a štípala mě svými drobnými prstíky do tváří.
„Au, to bolí!“ Ohnal jsem se po ní a otevřel oči naplno. Nechala toho a zubila se na mě od ucha k uchu. Nejspíš se škodolibě radovala, že to jí se povedlo probrat mě k životu. Aby taky ne, když to činila tak nepříjemným způsobem.
Přemohl jsem malátnost a vystoupil ven. Vítalo nás tu a klanělo se pár mnichů, mezi nimi i naše matka. V očích jí hrála radost z toho, že nás vidí, a pokud jsem ještě do nedávné doby nechtěl nikam jet, nyní jsem nelitoval. Bylo totiž moc hezké sledovat, jak taková drobnost, jakou byla návštěva jejích dětí, ji může učinit šťastnou. Automaticky to zahřálo i mě. Krátce jsme se objali a ona nás pozvala dovnitř.
Bylo připraveno malé občerstvení. Odpoledne jsme potom trávili v její přítomnosti procházkou ve zdaleka ne tak okázalých, přesto vkusných a upravených zahradách kláštera. Vyptávala se, co je u nás nového. Zajímala ji každá maličkost, až upovídaná Yukiko nakonec i zmínila, že v našem přístavu postupně roste spousta velkých lodí, které staví Amayin nový kamarád z daleké země, který legračně mluví a vypadá. To bylo snad poprvé, kdy mi nevadilo, že se Thomas stal tématem hovoru. Bylo to zvláštní, ale nedráždilo mě to. Tahle posvátná půda mnichů musela nejspíš působit uklidňujícím dojmem, který vás nutil rozjímat a odpoutávat se od běžných starostí a malicherností, kterými jsem se zaobíral všude jinde.
Večer jsem potom seděl na zápraží u svého pokoje, který mi byl přidělen pro dnešní přenocování, sledoval západ slunce a přemítal o změti svých pocitů, které mě v poslední době pronásledovaly. Skoro mi to připadalo, jako kdyby se tady projasňovaly. Nevzpomínal jsem na Toria, a necítil již více nenávist k cizinci. Spíše naopak. Tesknil jsem po něm. Toužil jsem alespoň jednou na pár chvil být na místě své sestry a projít se s ním v zahradách, popovídat si, slyšet jeho hlas, který se učil vyslovovat naše slova. Rozuměl bych mu? Amaya tvrdila, že mu to jde velice dobře, ale její pohled na věc mohl být poněkud zaujatý. Přál jsem si, aby si mě konečně všiml, aby jeden z úsměvů věnoval jen mně, dotknul se, pohladil mě. Bylo nepřípustné nad něčím takovým uvažovat, ale tady ty myšlenky nevadily. Bylo to v pořádku. Byl jsem pod ochrannou rukou božstev a má hlava byla chrámem, ve kterém se mohlo odehrávat cokoli, co jsem jenom chtěl, aniž bych se snad musel obávat, že někdo mě prokoukne a odsoudí. Necítil jsem ani provinilost z toho, že zde na chvíli nebylo místo pro muže s platinovými vlasy, a neobával jsem se ani jeho trestu, kdyby věděl, kam se má mysl ubírá.
„Tome…“ Uniklo mi tiše mezi rty a po tváři se mi skutálela jedna opuštěná slza, protože mé tužby byly bláhové a já věděl, že se nikdy nevyplní byť zlomek z nich. Ani kdybych v sobě našel odvahu přiblížit se mu a přestal s těmi šílenými pokusy vyhnat ho odsud, Torio by to nikdy nedovolil. Ublížil by mu a možná by tentokrát jeho hněv dopadl i na mou hlavu, a to bych si troufl tvrdit, že jsem byl jinak jeho miláčkem, nad kterým držel rozprostřenou ochrannou síť. Byl jako mocné kami neúnavně bdící nad mou osobou.
Možná, že mě částečně okrádal o moji svobodu, ale já to tak nikdy dřív nevnímal. Podvoloval jsem se mu rád. To až s příchodem Toma přišly tyhle úvahy, které jsem v sobě za každou cenu potlačoval, ale tady dostaly volnost a proklouzly na povrch. Bylo to matoucí. Jak bych s nimi měl naložit? Bojovat? To nedokážu! Můj život s Toriem byl v podstatě spokojený. Nic mi nechybělo. Tak proč to jakkoli měnit?
Spát jsem šel až někdy nad ránem, přesto jsem se probudil odpočatý. Osvěžil jsem se koupelí, kterou mi připravili mniši, a čistě oblečený a upravený jsem šel vyhledat sestry, abychom se mohli rozloučit s matkou. Děkovala nám za to, že jsme se tu ukázali, objímala nás a žádala o další naši brzkou návštěvu. Pochopitelně jsme slíbili, že se tu všichni zase co nejdříve objevíme, a vyrazilo se na zpáteční cestu do paláce.
Bylo zajímavé uvědomit si, jak se se změnou prostředí měnily i mé pocity. Ty včerejší zůstaly za branami kláštera a já si na ně vzpomínal jen velice mlhavě. A nezůstalo po nich ani památky, když pár hodin po našem návratu přijel do paláce posel a přivážel s sebou dopis od mého šogúna. Zaplesal jsem nesmírným potěšením a odběhl si jeho obsah přečíst v klidu do soukromí mých komnat.
Usadil jsem se na rohož pod oknem a začetl se.
Veličenstvo,
chtěl jsem vám jen v pár slovech svěřených papíru vyjádřit, jak moc mi chybíte, a těším se na naše opětovné shledání. Bohužel mé povinnosti se zatím ještě nechýlí ke konci, proto vás žádám o trpělivost. Vynasnažím se o brzký návrat.
Prozatím opatrujte uvnitř sebe nejen vzpomínku na mě, ale také dárek, který jste dostal, když jsme se loučili. Je důležité, abyste ho nosil stále při sobě. V tomhle na vás spoléhám.
S úctou
Torio
Zasněně jsem se usmíval a pak automaticky vytáhl ze šatů malý flakón. Přivoněl jsem si a zadíval se ven. Můj pohled upoutaly dvě postavy. Přidušeně jsem zavrčel a stisknul ruku v pěst. Tohle už byl vrchol všeho. Jen co se vrátíme, tak Amaya běží za ním. Měl jsem toho dost a zuřil jsem. Mým trpělivým čekáním se odsud ten zavšivenec nevypaří, a pokud doposud nevnímal mé malé skryté výhružky, napíši mu to jasně, aby nebylo pochyb, co se od něj očekává.
ODEJDI A NEBO ZEMŘEŠ!
Čitelně jsem napsal na kus papíru jednoduchou a krátkou větu, na kterou by měly stačit jeho jazykové znalosti, aniž by došlo k nějakému mylnému vyložení. Musel by být už slabý duchem, aby tohle nepochopil.
Když jsem zahalený v plášti opouštěl svůj pokoj, nikde jsem je již neviděl. Nejspíš zašli někam dál a věnují se některé ze svých zábav. Já totiž moc dobře věděl, že Amaya si s ním nechodí jenom povídat. Střílejí z luku, učí ho bojovat s katany. Neměl právo znát naše bojové umění a ona měla mít dost rozumu na to, aby ji ani nenapadlo ho s něčím podobným seznamovat.
Byl jsem tak rozzuřený, že jsem ani tak jako obvykle nedbal na ostražitost a nehlídal si, abych nebyl nikým spatřen. Vtrhnul jsem do jeho domku a jal se z kapsy pod pláštěm tahat onen vzkaz a malou dýku, kterou jsem ho tu mínil připevnit viditelně na stěnu hned proti vstupním dveřím. Papírem projela snadno a zůstala pevně uchycená ve dřevě. Byl jsem tak zaujatý tím, co jsem dělal, že jsem ani nepostřehl tlumené kroky, jež se blížily.
„…“ Ozval se mi v zádech výkřik, kterému jsem neměl šanci porozumět, protože byl pronesený v cizí řeči. Vykvíknul jsem úlekem, a než jsem stihl pohotově zareagovat a utéct, chytl mě za paži. Škubl jsem sebou ve snaze se vyprostit. Dokonce jsem ho udeřil volnou rukou, ale nebylo mi to nic platné. Já se nikdy neučil bojovat tak jako třeba moje sestra. Příčilo se mi to. Neměl jsem rád hrubost. Teď jsem toho ale zalitoval, protože by se mi to nanejvýš hodilo.
„Pusť!“ Začal jsem kolem sebe kopat.
„To tak. Teď už mi neutečeš, ty malej hade.“ Řekl už po našem. Měl zvláštní přízvuk, ale rozuměl jsem mu každé slovo. Bylo k nevíře, jak dobré to bylo za tu poměrně krátkou dobu, co se učil japonsky. Snažil se mě znehybnit, abych se kolem sebe přestal ohánět. Párkrát mě bolestivě stisknul a při našem nerovném zápase jsme se dostávali hloub do domu. Nejspíš stále ještě netušil, s kým má tu čest, protože jsem nevěřil tomu, že by měl tolik odvahy na to mi tu ubližovat, kdyby věděl, že se tu pere s panovníkem.
Jak mě nutil couvat, o něco jsem zakopl, ztratil rovnováhu a po zádech padal dolů. Strhl jsem ho s sebou. Zakňoural jsem bolestí, když jsem se nepříjemně udeřil do temena hlavy, navíc mě plně zalehla jeho váha a kapuce mi sklouzla z hlavy.
„Císař.“ Ustrnul v náhlém poznání, ovšem jeho stisk nepovoloval. Držel mi ruce vedle hlavy, drtíc mi zápěstí, a lisoval mě svým tělem. To mi ale v tu chvíli bylo jedno. Naříkal jsem dál, ale z malinko jiného důvodu. Vedle nás jsem si totiž všiml na kusy roztříštěné malé lahvičky, mojí lahvičky. Musela mi při tom, jak jsme se tu přetahovali, vypadnout z šatů a náraz na podlahu křehké sklo nevydrželo. Co si teď jenom počnu?
„Jste v pořádku? Ublížil jsem vám?“ Zřejmě ho zmátlo mé přidušené tklivé vzlykání. Jeho stisk povoloval a pomalu ze mě slézal. „Co je s vámi? Bolí vás něco? Proč vlastně tohle děláte?“ Kladl další a další otázky. Nemínil jsem ani na jednu z nich odpovědět. Prudce jsem ho od sebe odstrčil, když už se nade mnou jen skláněl. Bylo mi jedno, co si o mně bude myslet. Polykal jsem slzy, když jsem vybíhal z jeho domku. Nechal jsem ho za sebou jen zmateně zírat, aniž bych se staral o to, jak s informací, kdo se ho odsud snaží vyhnat, naloží.
Proběhl jsem pod červenými javory a zhroutil se do trávy vedle jezírka. Vysíleně jsem se mezi vzlyky snažil popadnout dech. Na krátko mě zachvátila panika, co se teď jen stane, když už ten parfém nemám, ale k mému překvapení se mě neudržela dlouho. Jak postupně utichaly mé hysterické vzlyky, odplouval i jakýsi mléčně bílý opar, přes který jsem až doteď vše vnímal. Připadalo mi, jako bych se najednou mohl volněji nadechnout.
Byla to přeci jen nehoda a ty se stávají. To mi nemohl mít nikdo za zlé. Já se snažil ten flakón uchránit, ale jednoduše se nepovedlo. A teď už mi to začínalo být i jedno. Mou mysl zachvacovalo totiž něco úplně jiného. Docházelo mi, co se vlastně stalo, a já se začínal nepředstavitelně stydět. Co si teď jen o mně pomyslí?
Nedokázal jsem se vzpamatovat z toho, co se tu před pár vteřinami odehrálo. Byl jsem v šoku. Tak za tohle mě čeká trest smrti. Dovolil jsem si vztáhnout ruku na samotného Boha. Neprávem jsem podezříval Xanira ze špatností. Přitom ty podivné vzkazy byly práce samotného Císaře. Musel mě neuvěřitelně nenávidět a děsit se mě. Doufal jsem, že kromě leknutí nemá vážnější újmu. To by ještě tak scházelo.
Bylo to zvláštní, jako bych jeho dech ještě nyní cítil na své tváři. Ani nevím, jak se to stalo, ale po tom všem se mi vybavila opět ta scéna v pavilonu. Copak se mě snaží otrávit? Sypou mi něco do jídla, že myslím na takové odporné věci. Propadám snad šílenství? Byl tak blízko mě. Jeho tělo pod mým. Chvěl se jako motýl. Stačil jediný okamžik a jeho šat by padl. Byl by můj. Rukou jsem se dotkl svého pulzujícího spánku.
„Táhněte.“ Řekl jsem pevným hlasem ve snaze zaplašit protivné představy.
Už jsem jen slabě popotahoval, když tráva vedle mě zašustila, a hned na to si ke mně přidřepla moje sestra. Ti dva se tu museli nedaleko rozloučit a on odešel do svého domu, kde mě přistihl, a Amaya se ještě potulovala po okolí. Upřela na mě svoje soucitné oči a můj pocit studu se ještě prohloubil. Připadalo mi, že musela okamžitě prokouknout, co jsem právě provedl.
„Ty pláčeš? Stalo se něco, bratříčku?“ Účastně se ptala a odhrnula mi pár pramenů vlasů, které mi spadaly do obličeje.
„Nic. Já jen…“ Znovu jsem vzlyknul a hlasitě popotáhnul. Měl bych se přiznat ke svému prohřešku? Přisunula se do mé těsné blízkosti a objala mě. Vděčně jsem se jí schoulil do náruče a cítil, jak moje oči tiše opustilo dalších pár slz.
„Pověz mi to. Uleví se ti.“ Tiše mě nabádala, a při tom mě konejšivě hladila po hlavě.
„Udělal jsem něco špatného,“ vypadlo ze mě spontánně. Nevěděl jsem, zda-li je správné nebo špatné přiznat se. Pravda byla ale taková, že s každým svěřeným slovem se mi ulevovalo. „Z nenávisti jsem ho odsud chtěl vyhnat a on… on… všechno ví. Musí mnou teď pohrdat. Byl jsem tak strašně hloupý. Já jen chtěl…“ Sypal jsem ze sebe jednu větu za druhou. Nejspíš nemohly ani dávat moc smysl.
„Počkej, zadrž. O kom to vlastně mluvíš?“ Přerušila mě sestra opatrně.
„Tom,“ pípl jsem jednoduše a Amaya si nejspíš mnohé pospojovala.
„Tys něco provedl Tomovi a on na to přišel?“ Zeptala se logicky. „Proto ten podivný plášť.“ Stiskla v ruce tmavě šedou látku, která překrývala mé jinak jasně žluté kimono s černě vyšívaným květinovým vzorem. „Byl jsi u něj doma?“ Přikývl jsem a zabořil nos do jejího krku.
„Nechával jsem tam různé vzkazy a výhrůžky.“ Huhlal jsem, obličej neodtahujíc od ní. „On mě tam našel. Prali jsme se. Toriova lahvička je rozbitá.“ Po téhle informaci se mi zdálo, že si snad sestra úlevně vydýchla. Vzala mé tváře do dlaní a donutila mě, abych k ní zvednul pohled. Usmívala se.
„A čeho se obáváš, ty hlupáčku? Že Tom tě odsoudí? On takový není, věř mi. Pochopí to. Možná ale…“ Na moment se odmlčela a vážně se mi zadívala do očí. „Měl bys to vysvětlit. Omluvit se.“
Zarazil jsem se. To nedokážu. Bezděčně jsem vykulil oči zděšený tou představou. Sestra nejspíš vycítila mé obavy a neochotu k podobnému činu.
„Mám nápad,“ uculila se. „Třeba bude stačit, když uděláš jen nepatrný krok ke smíru a strávíš s ním trochu času. Já mu sama řeknu, že toho lituješ. Malý výlet například… k jezeru by nemusel být špatný. Budu tam s tebou. Nikdo po tobě nebude žádat, aby ses před ním kál. Jemu postačí tohle gesto, a možná, že tak k sobě snáz najdete cestu. Poznáš, že není špatný. Neublíží ti, proto už nebude více zapotřebí, abys ho odsud vyháněl. Souhlasíš?“ Tázavě zvedla obočí a čekala na moji odpověď. Nebyl jsem si jistý. Měl bych? Na druhou stranu, proč vlastně ne? Jevilo se to jako docela dobrý nápad, a když už nic jiného, tak budu mít alespoň nějaký program na dnešní den.
Někdo se dotkl mého ramene. Polekaně jsem sebou trhnul. Copak nastala ta chvíle mé popravy?
„Promiň, nechtěla jsem tě poplašit.“ Otočil jsem se k Amaye a usmál se na ni. Slušelo jí to. V jemně zeleném kimonu vypadala jako nějaká exotická víla. „Chtěla jsem se ti omluvit za svého bratra. Benjiro je pořád takové velké dítě. Život v paláci mu nedovolil dospět.“ Nevěděl jsem, co říct. Naštěstí Amaya pokračovala. „Chtěl by se ti omluvit, a tak jsem spolu s ním naplánovala překrásný výlet k jezeru. Můžeme vyrazit hned odpoledne, jestli proti tomu nic nenamítáš?“ Přikývl jsem. Amaya se taktně vzdálila. Byl jsem jí vděčný. Vždycky vystihla moji náladu. Tato žena to byl dar z nebes. Kromě Saskie jsem nepoznal jí podobnou.
Osaměl jsem, ale ne na dlouho. Mým společníkem se měl stát Xaniro. Nevydržel jsem to a zdvořile se zeptal.
„Jak jste se vlastně měl a jak jste si užil včerejší večer?“ Uklonil se a usmál se.
„Velice jsem se bavil. Dělal jsem svému pánovi účetnictví. Pro něj není žádná oběť velká.“ Lhal, jako když tiskne. Copak jsem snad čekal, že se mi svěří se svým malým sexuálním dobrodružstvím? Dál plácal ty svoje hlouposti. I oběd jsem absolvoval s ním. Byl jsem schopen pozřít jenom polévku miso. Xaniro si byl tak jistý sám sebou. Přesto jsem měl špatný pocit, že se blíží jeho pád. Možná to zapříčinil ten hloupý sen. Čas utíkal jako splašený do příchodu služebníka. Zeptal se mě, jestli jsem připravený na vyjížďku. Rozloučil jsem se s Xanirem. Opověděl mi úklonou.
Následoval jsem toho nahrbeného muže až na nádvoří. Na něm stály dva vozy. Z prvního mi pokynula Amaya. Vyhoupl jsem se k ní. Byla mi tak blízko. Seděl jsem proti ní a naše nohy se dotýkaly. Zatáhla záclonu, aby nás uchránila před zvědavými pohledy služebníků, kteří nás doprovázeli. Naše malá společnost se dala do pohybu. Jejího bratra jsem nezahlédl ani koutkem oka. Možná si výlet rozmyslel. Vždycky byl náladový a rozmazlený. Jeho kroky se nikdy nedaly předvídat dopředu.
autor: Tomi & Ainikki
betaread: Janule
Nevěřím tomu, že tohle nikdo nečte….asi je chyba, dávat povídku na dva blogy…škoda, tahle si pochvalu rozhodně zaslouží =)
Som rada, že Tom nachytal Billa a hlavne, že sa tá fľaška rozbila. Bill sa konečne bude správať normálne… dúfam. A som zvedavá kde je teraz keď mal ísť na výlet.