Pro slávu cokoliv 2/3

autor: Kattulkaa

Zdravím ;D Jelikož u mě na blogu chtěla kámoška pokračování, tak jsem jí vyhověla 😀 Napsala jsem ještě dva díly, takže to bude jednodílka o třech dílech ;D K tutomu dílu vám neřeknu asi nic moc… Však sami uvidíte:) Katt <3

David se nestačil divit počínání  bratrů Kaulitzů. Vše vypadalo tak opravdově… Tolik něhy a lásky pohromadě ještě nikdy neviděl. O to více se divil, že to vidí zrovna u dvojčat, která si hrají celé dopoledne na zamilovaný pár.

„Kluci, už to stačí… Máme dost fotek.“ Snažil se je zastavit. Nevnímali ho. Věnovali se dál sami sobě a svému spojení úst. Neexistoval pro ně okolní svět. Jen oni dva a jejich polibek. Nemohli se sami sebe nabažit.

Zhasla světla, která  je celou dobu osvětlovala. Bylo to na návrh Davida. Myslel si, že je to zastaví…

„Co se děje?“ Tom opustil bratrovy rty a otázal se. Nechápal, proč uprostřed focení se vypla světla… ´Možná pojistky?´ pomyslel si. Otázku ale zažehnal tak rychle, jak přišla. Musí tady být na světla záložní baterie…

„Nic se neděje. Mělo by?“ David zvedl obočí.

„Tak proč, když se nic neděje, zhasla najednou světla?“ pokládal Tom další otázku. Nikdy nebyl tak výřečný… Skoro vždy vše vyřizoval Bill. Ten ale nyní nemohl mluvit. Byl konsternovaný událostí, která se před chvílí udála… Nyní ze sebe nemohl vydat ani jednu hlásku…

„Protože je konec.“ Zasmál se David. Mířil si cestu za fotografem, aby se podíval na fotky. „Kde jste?“ zavolal na dvojčata, která stále stála na místě. Nerozuměl tomu. Oni byli vždy ti, kteří se k fotkám hrnuli jako první.

„Vždyť už jdeme.“ Drapl Tom brášku za dlaň a táhl ho k Davidovi.

„Tak… Můžeme se na to podívat?“ Zeptal se Tom a na tvář nahodil úsměv. Byl opravdu zvědavý, jak fotky vypadají. Neuvědomoval si, že svírá pořád bratrovu ruku ve své.

David to raději nekomentoval. Snažil se to víceméně ignorovat.

„Ty fotky s polibkem vypadají opravdu věrohodně.“ Halekal fotograf z místnosti se všemožnou technikou. Svůj aparát měl zapojený v jednom z mnoha počítačů. Měl přiblíženou jednu fotografii s polibkem bratrů. Neviděl sebemenší chybu.

„To jsme my?“ zeptal se Bill a nasucho polknul. Rty měl spojené s Tomovými a vypadalo to tak… Zamilovaně? V hlavě se mu míhaly spousty myšlenek.

David přikývl. „Jste to vy. Kdo jinej by to asi měl být?“ protočil oči nad Billovou zbytečnou otázkou.

„Tak se tě zeptal… To se zas tak moc nestalo, ne?“ ujal se Tom ochrany svého bratra.

„To máš, Tome, sice pravdu, ale ta otázka byla naprosto zbytečná… A vůbec. Focení skončilo, nemusíte se držet za ruce.“ Pohlédl ke spojeným rukám bratrů. Netušil, proč se za ruce drží i teď, když je konec.

„Tobě může být jedno, za co se držíme a za co ne. Pojď, Bille, jdeme domů.“ Usmál se na brášku a směřoval i s ním ven. Nehodlal ho pustit.

„Čau.“ Rozloučil se Bill. Tom se s pozdravem neobtěžoval. Potřeboval si s Billem co nejdříve promluvit. Každá promarněná sekunda ho rozčilovala.

„Tome, kam tak spěcháš?“ otázal se Bill. Všemožně kroutil rukou. Chtěl se dostat z bratrova sevření. Bylo mu to sice velmi příjemné, ale lidi je takhle nesmí vidět. Budou stačit ty fotky…

„Uvidíš. A s tou rukou nekruť.“ Rozkázalo starší z dvojčat. Billa nepustí ani za nic. Alespoň ne do té doby, dokud si nepromluví o dnešku. Tom potřeboval s Billem probrat veškeré své dnešní pocity. Byl zvědav, jestli Bill cítil stejný pocit jako on. U svého auta neochotně Billa pustil.

„Bille, nastup si. Zajedeme si někam na oběd. Co ty na to?“ na odpověď nečekal. Zdálo se mu to zbytečné… Sám nastoupil za volant.

Bill si sedl na místo spolujezdce. Jakmile se usadil pohodlně, tak si už ze zvyku připnul pás. Byl to automatický reflex…

„Kam pojedeme na oběd?“ podíval se černovlásek na Toma, který startoval auto a pomalu se rozjížděl.

„Co někam na pizzu, hm?“ Tom věděl, jak Bill pizzu zbožňuje. Chtěl mu udělat radost.

„Můžeme.“ Přikývl černovlásek. „A Tome?“ snažil se navázat s bráškou kontakt. Chtěl už konečně vědět, proč odmítal pustit jeho ruku…

„Hm?“ zamručel Tom. Neměl rád, když ho někdo za jízdy vyrušoval. Dokonce nechtěl být rušen ani Billem.

„Co to dneska všechno znamenalo? Já… Já se nemůžu vyznat ve svých pocitech. Zdá se mi to zvrhlé… A o to víc se mi to líbí.“ Černovlásek se začal pomalu Tomovi se svými pocity svěřovat.

Staršímu z bratrů zářil na rtech úsměv. Líbilo se mu to, co Bill říkal. Znamenalo to, že cítí to samé jako on. Ale… Nedokáže mu poradit. Nedokáže poradit sobě, natož aby radil bráškovi.

„Bille, probereme to v pizzerii. Já se teď musím soustředit na jízdu.“ Vykroutil se dred z odpovědi.

Bill spokojeně přikývl. Dá mu to také čas na přemýšlení. Čím více mu to přišlo zvrhlé, tím více ho to vzrušovalo.  

Celou cestu bylo v autě ticho. Oba dumali sami nad sebou. Nad svýma pocitama, nad tím, jak to řeknou tomu druhému.

„Jsme tady,“ usmál se Tom a vypnul motor. Vystoupil ze svého auta. Čekal na Billa, aby mohl své auto zamknout.

„Jdeme dovnitř?“ Bill, aniž by čekal na odpověď, se vydal pomalým krokem ke dveřím pizzerie.

„A na mě se nečeká?“ zasmál se Tom, když Billa doběhl. Šel soustředěně vedle něj. Tady si nemohl dovolit žádný bližší kontakt…

Bok po boku vešli do dveří. Bylo brzy, a tak byla restaurace ještě vcelku prázdná. Sedělo zde pár starších lidí, které mladé hvězdy nezajímaly. Přesto se bratři už ze zvyku vydali do rohu místnosti, kde byl jeden stůl oddělen zídkou. Nebylo tam vidět…

Oba si vzali ze stolu menu a vybírali si. Po pár minutách přišel ke chlapcům číšník.

„Máte vybráno?“ usmál se na oba číšník svým profesionálním úsměvem. Bill přikývl.

„Dám si sýrovou pizzu a Colu.“ Nadiktoval svou objednávku. Byla stejná jako vždy.

„Já si dám to stejné.“ Podíval se na číšníka, který si objednávku zapisoval. Tomovo největší přání pro tuto chvíli bylo to, aby číšník odešel.

„Dobře.“ Číšník si zapsal objednávku a odešel.  

Chlapci skoro naráz položili na stůl své ruce. Zasmáli se tomu. Tomův výraz se ale brzy změnil na vážný.

„Bille, já… Potřebuji si s tebou vážně promluvit.“ Natáhl se Tom po bratrových rukách. Stiskl mu je ve svých. Nadechoval se a vydechoval. Nevěděl, jak začít. Bill mu sice v autě něco povídal, ale Tom si nebyl naplno jistý, zda mluví o svých pocitech z dneška nebo celkově…

„Tome, prostě mluv.“ Usmál se Bill povzbudivě na své dvojče. Stiskl mu ruce, kterýma ho držel. Chtěl mu tak dodat odvahu. Potřeboval si s ním také promluvit, a tak si přál, aby to konečně vyklopil…

„Prostě…“ Tom se podíval na své dvojče a začal mluvit souvisle ve větách o celém focení.