Sch-Rei & Kattulkaa
Primář: Zvednu nechápavě obočí. „A to jako kdy, hm?“
Bill: „Třeba hned teď…“
Primář: „Nemůžete si jen tak odpajdat z nemocnice.“
Bill: „To si myslíte vy…“ odfrknu si.
Primář: Zakroutím hlavou…
Bill: „Ale ano… Tom mě vezme domů,“ podívám se prosebně na Toma.
Tom: Uculím se na tebe a přikývnu.
Bill: „Takže, buď my nezakážete návštěvy, a nebo odejdu. Ano?“
Primář: „Návštěvy vám prostě zakazuji, a konec…“
Bill: „Ráno se na vizitě neuvidíme. A teď… už můžete odejít. Nashledanou…“
Primář: Ušklíbnu se, a zakroutím hlavou… „A vy… Padejte… Žádný návštěvy,“ řeknu k jeho bratrovi a odejdu…
Bill: „Tome? Myslíš, že by si někdo všiml, kdybych opravdu odešel?“
Tom: Pokrčím rameny… „To nevím… Musel bys odejít spíš v noci,“ zasměju se „Počkej, tys to myslel vážně?“ zvednu obočí.
Bill: Přikývnu.
Tom: „Bille? Nebudeš z toho mít problém?“ zamrkám.
Bill: „No a? Zbláznil bych se bez tebe…“
Tom: Usměju se, a přitáhnu si tě k sobě.
Bill: Položím si na tebe hlavu.
Tom: Pousměju se, a začnu tě hladit po vláskách.
Bill: „Mám teda v noci odejít?“ usměju se.
Tom: Pokrčím rameny. „Neměl bys tady zůstat? Aby se ti něco nestalo…“
Bill: „S tebou se mi nic nemůže přeci stát,“ usměju se.
Tom: „Co když se ti nějak zhorší stav?“
Bill: „Já to ale bez tebe nevydržím,“ zakňučím.
Tom: „A já se o tebe moc bojím…“ zašeptám,a přitisknu si tě k sobě…
Bill: „Tome,“ po tváři mi steče slza.
Tom: „Hm? Copak?“
Bill: „J-já, nechci tady být sám…“
Tom: Pevně si tě k sobě přitisknu… „Vždyť jsem tady s tebou…“
Bill: „Ale odejdeš…“
Tom: „A pak zase přijdu…“
Bill: „A jak asi, když ti to ten blbec zakázal…“
Tom: Smutně vydechnu… „No jo…“
Bill: „Co jsi mi vůbec vše přinesl?“
Tom: „No, nějaké tvoje věci, moje tričko, co jsi měl v posteli… a mého plyšáka,“ zazubím se
Bill: „Aspoň něco mi tě bude připomínat,“ usměju se.
Tom: Usměju se. „No vidíš… A už tady dlouho nebudeš, neboj.“
Bill: „Snad…“
Tom: „Určitě…“
Bill: „Neodcházej…“ zaprosím.
Tom: „Musím…“ Smutně vydechnu.
Bill: „Ne,“ pevně tě obejmu.
Tom: „Billí… Neboj, vždyť se brzo zase uvidíme…“ zašeptám…
Bill: „A co když ne? Co když mě tu budou držet schválně dlouho?“
Tom: „Nemůžou… Nebo si tě odsud klidně odnesu…“
Bill: „Dobře,“ přikývnu.
Tom: Usměju se, a dám ti letmou pusu na tvář.
Bill: Přemýšlím, co bych mohl udělat pro to, aby mě odsud co nejdříve pustili…
Tom: „J-já… Billí, za chvilku už asi budu muset jít…“ zašeptám smutně…
Bill: „Umm…“ nespokojeně zamručím.
Tom: Pohladím tě po vláskách… „Zase se brzo uvidíme…“ Pousměju se nejistě.
Bill: „Dobře,“ otočím se, abych ti viděl do obličeje.
Tom: Podívám se na tebe, a pousměju se.
Bill: Políbím tě. Do polibku dám vše. Zamilovanost, odhodlanost, touhu…
Tom: Všechno ti pečlivě oplácím, a ještě víc si tě k sobě tisknu… Nechci odejít!
Bill: Po pár minutách se odtáhnu… „Asi bys měl radši jít, abychom neměli ještě větší problém než teď…“
Tom: Přikývnu, a neochotně vstanu z tvé postele.
Bill: Natáhnu si na sebe alespoň boxerky, a jdu s tebou ke dveřím. Pověsím se ti okolo krku…
Tom: Pousměju se na tebe, a dám ti letmou pusu na rty.
Bill: Sice neochotně, ale pustím tě…
Tom: Pousměju se. „T-tak…“ Vydechnu.
Bill: „Ahoj,“ ještě jednou tě políbím.
Tom: „Ahoj…“ šeptnu a usměju se…
Bill: Jdu si z tašky vyndat tvého plyšáka, a jdu si sednout na postel.
Tom: Odejdu… Doma hned bez toho, abych s Mamkou promluvil jdu k tobě do pokoje…
Bill: Chci se informovat na Billův stav. Ale když jsem volala do nemocnice, primář mi řekl, že Tom to bude vědět nejlíp. Jdu tedy po schodech do patra. Zastavím se u Billova pokoje a zaklepu.
Tom: Ležím na posteli… Zase jako dřív si k sobě mačkám tvoji deku, a nepřítomně se dívám do zdi.
Bill: Dveře otevřu. Když vidím na Billově posteli ležet Toma, který si k sobě tiskne Billovu deku, je mi jasné, že se muselo něco stát… „Tome?“
Tom: Nic neříkám… Jenom dál nepřítomně hledím do zdi…
Máma: Jdu, a posadím se na židli u Billova stolu. „Stalo se v nemocnici něco?“
Tom: Pokrčím rameny.
Máma: „Tome,“ zvýším hlas.
Tom: „Hm?“
Máma: „Co se stalo?“
Tom: Zakroutím hlavou.
Máma: „Okamžitě mi to řekni!“
Tom: „Nechci o tom mluvit…“ zašeptám.
Máma: „Dobře, zítra se zeptám Billa…“
Tom: Pokrčím rameny… „To těžko…“ vydechnu potichu.
Máma: „Co? Nerozumím ti.“
Tom: „Zrušili Billovi návštěvy…“ otočím se ke zdi
Máma: „Cože? Proč? Je na tom hůř?“ zděsím se…
Tom: „Není to jedno?“
Máma: „Ne!“ zakřičím.
Tom: Pokrčím rameny, a otočím se ke zdi
Máma: „Thomasi, okamžitě mi řekni, co se stalo, že museli Billovi zrušit návštěvy… Prý to víš nejlépe!“
Tom: „Zeptej se Billa… Řekl jsem ti, že o tom nechci mluvit“
Máma: „Ne, řekneš mi to!“
Tom: Mlčím…
Máma: „Proč má Bill zrušené návštěvy?“ opakuji již poněkolikáté stejnou otázku.
Tom: „Prostě proto.“
Máma: „Žádné prostě proto… Okamžitě mi to vysvětli!“
Tom: „Prostě… Chápeš, že o tom nechci mluvit?!“
Máma: „Nechápu, protože mi to prostě řekneš. Jinak jdi do svého pokoje!“ rozkážu.
Tom: „Nejdu nikam!“ křiknu.
Máma: „Ale ano, půjdeš k sobě, pokud mi to okamžitě neřekneš…“
Tom: „Donuť mě…“ odseknu.
Máma: „Dobře. Pokud mi to neřekneš, tak až vylezeš odsud z pokoje, zamknu ho, a ty budeš mít smůlu…“
Tom: „Nedostaneš mě odsud ani za nic!“
Máma: „Tome, chápeš, že chci vědět, proč zítra za Billem nemůžu?“
Tom: Pokrčím rameny…
Máma: „Dělej, mluv!“
Tom: „Ne!“
Máma: „Fajn. Můžeš si tedy sbalit své věci, a pojedeš k babičce. Aspoň se nebudeš muset před Billem ovládat…“
Tom: „Ani náhodou! Zůstanu tady!“ zakroutím nesouhlasně hlavou, a zabořím hlavu do tvého polštáře
Máma: „Pokud tu chceš zůstat, tak mi to řekni…“
Tom: Zakroutím hlavou, a do očí se mi nahrnou slzy.
Máma: „Můžeš začít mluvit, poslouchám.“
Tom: Vzlyknu. „Ne-e.“
Máma: „Fajn, běž do svého pokoje.“
Tom: „Ne!“
Máma: „Tak mi to řekni!“
Tom: „Ne!“
Máma: „Jak chceš,“ vezmu ti Billovu peřinu, a začnu rozepínat knoflíky. Převléknu jí…
Tom: Trhnu sebou, a okamžitě ti tu peřinu vytrhnu…
Máma: „Můžeš mi vysvětlit, co děláš?“
Tom: „Nech mi to!“
Máma: „Nechám ti to jedině, pokud mi to řekneš…“
Tom: „Já o tom nechci mluvit, mami…“ zakroutím hlavou…
Máma: „Ale já to, Tome, vědět potřebuji!“
Tom: „Hm, tak jak chceš…“ naštvaně se posadím na postel, a nadechnu se, abych začal vysvětlovat.
Máma: Vítězně se usměju. „Začni, neboj, nepřeruším tě…“
Tom: „Vyspal jsem se s ním…“ řeknu potichu, a přivinu si k sobě jeho deku.
Máma: „Děláš si ze mě srandu? Neříkala jsem ti snad něco?“ začnu na tebe řvát.
Sch-Rei & Kattulkaa
betaread: Janule
To je zajímavé, že předtím jí to nevadilo =)
Janca: to ji to nevadilo protoze Billoj nic nebylo..ale ted se prece musi uzdravit.xD..=)
A jinak moc hezka povidka.=)