Odplata v nemocnici 35.

autor: KaKiNkAaA ^_^

Bill už byl nějakou chvíli v koupelně. Několik dlouhých pár minut, které se mu zdály nekonečné. Jako by se všechno kolem něj zastavilo. Celý  svět, až na jeho slzy, které ne a ne přestat smáčet jeho bledou tvář. A taky bolest z důvodů krvácejcího srdce.

Motala se mu hlava a bylo mu na zvracení. Nebyl tak silný, jak by si přál, a proto napsal určitý dopis, který stále mačkal v dlani mezi prsty. Proto taky byl tam, kde se nyní nacházel. Měl jasno. Věděl, co bude dál. Co jediný má dělat, a taky poslední, co kdy bude moct ještě udělat. Možná to znělo krutě, ale v Billových očích bylo jasně napsané, jak se cítí. Jak moc teď trpěl. Krutě to pouze neznělo, ono to totiž kruté bylo.  

Pořád jen plakal. Slzy jako by snad nikdy neměly skončit. Sám ani nevěděl, kdy se pohnul z místa a otočil kohoutky, aby si mohl napustit vanu. Ne, nechtěl se ale koupat.

Už nebylo cesty zpátky a sám Bill už ani zpátky snad ani nechtěl. Nezvládl by to hlavně psychicky. Přinejmenším by se zhroutil, a pak? Nejspíše by poté skončil na psychiatrii. Tohle nechtěl. S takovou by musel dál žít s bolestí, ale i tak by to nevydržel dlouho. Věděl to. A především to cítil.

Když byla vana napuštěná, zadíval se přes slzy na hladinu vody. Chvíli na ni jen tak koukal a sám ani nevěděl, proč to dělá. Stále se celý třásl a polykal hořce slzy. Slzy bolesti. Slzy konce. Billova konce.

Po chvíli černovlásek vzhlédl k zrcadlu, které se nacházelo nad umyvadlem. V ruce stále držel onen dopis. Vlastně ani nevěděl, proč ho psal, když  to bylo jedno. Byl k ničemu, ale Bill se potřeboval vypsat, i když se mu tím vlastně ani neulevilo, jak doufal.

Pomalu přistoupil k umyvadlu a z prosklené skříňky vytáhl věc, kterou potřeboval. Jedinou věc, která vyřeší za něj tuhle situaci. Tohle trápení. 

Pevně kovovou věc sevřel v dlani. Objevila se rudá barva stékajíc mu po zápěstí. Necítil nic. Jako by černovlásek už ani neexistoval. Necítil.

Ztěžka se přesunul opět k vaně. Dopis položil na pračku, která byla hned vedle. S oblečením se ani neobtěžoval. Tedy aby to bylo přesnější, černovlásek na sobě měl stále jen spodní prádlo a župan. Ještě neměl ani šanci se obléct. I v tu dobu, jak u něj byl Tom, nebyl nijak víc oblečen.

V tomhle a taky i s županem si vlezl ztěžka do vany plné vody. Opatrně se posadil na dno a znovu polknul další příval slz.  

Jedině dvě věci měl u sebe. Víc nepotřeboval. Jen dopis, který měl vedle sebe a kovovou a velmi ostrou věc, kterou svíral v dlani. Nikdy by si nemyslel, že se někdy tohle stane. Že jej něco nebo možná někdo dožene k tomuhle činu. Pošle jej na dno a mnohem hlouběji.

Říká se, že by člověk měl umět dát druhou šanci, a taky odpustit, jenže v tomhle případě Bill nemohl. Nedokázal přijmout ten fakt a smířit se s tím. Neměl na to.

Chvíli jen tak seděl plačící černovlásek ve vaně a díval se prázdně před sebe. Vlastně si už sám připadal jako blázen. Nakonec ale svůj pohled upřel na předmět, který držel v ruce. Žiletka. To bylo to jediné, co měl. Věc, která ho vysvobodí. Nikdy tohle nechtěl, a snad nikdy by si nedokázal ublížit, a teď? Cítí, že to potřebuje. Cítí, že jedině tohle je jediné východisko jak se osvobodit.  

Uchopil lesklou věc mezi prsty, a aniž by to vnímal nebo cítil, přejížděl si ostrým předmětem po kůži své ruky. Při každém řezu se zjevil rudý  pramínek krve, který stékal černovláskovi po ruce a kapky dopadaly na hladinu vody. Přejížděl si žiletkou po ruce, ale úlevu necítil. Snad to bylo ještě horší. Nevěděl, co dělá, když vtom mu došlo, že si na předloktí vyřezal Tomovo jméno, aniž by chtěl. Byl Tomem snad opilý. Ano, miloval ho, ale přes tohle se nedokázal přenést.

Černovlásek nic kolem sebe nevnímal. Byl jako smyslů zbavený. Jako by byl v jiném světě a nebyl zde přítomný. Nevnímal ani to, že si ruce žiletkou už tak ošklivě dořezal, že voda, ve které seděl ve vaně, byla zbarvena mírně do červena. Zády se opíral o vanu a díval se jen a jen před sebe. Polykal slzy, a přitom dál pokračoval. Ale stále žádná úleva. Cítil se jen mírně oslabený a víc se mu točila hlava, ale necítil žádné osvobození. Ani o píď se nepohnul.

Tom ještě stále ležel ve své posteli. Nechtěl se z ní zvedat, a vlastně ani neměl proč. Ani nevěděl, kolik je hodin nebo co je pořádně za den, ale bylo mu to jedno. Co mu však jedno nebylo, bylo to, že jej svíral kolem hrudi děsivý pocit a jemu se těžko dýchalo. Nechápal to. Možná to je jeho trest za to, co udělal svému bráškovi. Své lásce. Nejspíše jej postihne krutý trest. Ale aby řekl Tom pravdu, ani by jej neodmítl. Zasloužil si ho. Víc, než cokoli jiného. Alespoň pro tuto chvíli. Za jeho čin.  

Tohle bylo ale i přesto něco jiného. Tohle necítil už hodně dlouho. Nebo snad ještě nikdy? Sám nevěděl a nedokázal to ani popsat. Děsilo jej to, a on nevěděl, co to je. Co to znamená a co on má dělat. Něco uvnitř něho mu tichým hlasem stále opakovalo Billovo jméno. Stalo se mu snad něco jiného, než mu udělal on sám? Tom? Najednou se rasta polekal a škubnutím těla se posadil na posteli. Jeho srdce se rozbušilo nesnesitelnou bolestí a on zalapal ztěžka po dechu. Něco bylo špatně. Moc špatně. Cítil to.

Uvnitř sebe cítil, že se musí zvednout, postavit se na nohy a utíkat za svou láskou. Nevěděl proč nebo co se děje, ale cítil to. Cítil, že se musí vrátit i přesto, že jej samotný Bill vyhodil.

Nečekal na nic, a když  se alespoň trošku vzpamatoval, už odcházel nebo spíše až utíkal ze svého pokoje pryč. Každým krokem, který udělal, to bylo pro něj horší a horší, jelikož pocit, který cítil, ho neskutečně silně svíral, a hlavně děsil. Bolelo jej to.

Nakonec vyšel ze svého domu a opět se vydal, dnes už podruhé, na bratrovu adresu. Nebylo to daleko, ale ani ne blízko. Ztrácel by čas voláním taxíka a klíčky si zapomněl v pokoji, jak zjistil, když byl před domem. Neměl čas se pro ně vracet, a proto se vydal pěšky. Pokud možno co nejrychleji. Pořád se ale obával toho, co je důvodem jeho pocitu. Pocitu strachu…

Člověk, který by teď Billa jenom zahlédl, by si pomyslel, že se musel naprosto zbláznit. Že se v tom snad dokonce vyžívá a je masochista. Ale nic z toho nebyla pravda. Tenhle chlapec to jen ze sebe chtěl dostat pryč a dohnalo ho to až k tomuhle. Nikdy by to nedělal, kdyby měl jinou možnost. Nějakou šanci. Jenže veškeré šance nebo naděje jej opustily a jemu nezbylo nic. Pouze tahle žiletka, která to jednou pro vždycky také ukončí.

Nakonec si ostří přiložil k zápěstí jedné ruky, kde se nacházely žíly. Tohle bylo jeho vysvobození. Jeho jediná záchrana. Jeho spása.

Mírně zaklonil hlavu dozadu a opřel se víc o vanu. Už byl ten čas. Nechtěl tomu dál čelit. Ne té bolesti. Kruté pravdě o jeho osudu. Přivřel oči, ale i přesto si slzy našly svou cestu ven. Bylo až neuvěřitelné, kde se pořád braly.  

„Miluju tě To…  Tome, ale nemůžu dál. Rozhodl jsi o mně. Ty jsi můj vrah. Ni… nikdy nezapomenu, ale… ale taky nedokážu odpustit.“ Zašeptal Bill tiše do ticha koupelny. Víc nemluvil. Pak si silně ostrou žiletkou přejel přes žíly. Nikdy to nedělal, a i přesto měl přesný tah.

„Sss…“ usykl tiše  černovlasý chlapec. Ještě chvíli musí vydržet, a pak už bude svobodný. Alespoň v to doufal. Cítil, jak je oslabený, ale ještě v sobě kousek síly našel a chytil žiletku do druhé ruky a to samé udělal i na druhém zápěstí. Chtěl odejít rychle.

Ztěžka padl a opřel se o kraj vany. Jeho ruce padly podél těla do vody a tím ji obarvil rudou barvou od chlapcovy krve. Bylo kolem něj hodně krve a on po pár minutách cítil, jak slábne čím dál víc a srdce mu chvílemi vynechává. Ztěžka zvedl ještě ruku a celou od krve sáhl na zeď, která byla obklopena kachličkami.

Pak už ani nevnímal, co se dělo. Najednou byla všude kolem něj tma a on nic neviděl a ani necítil. Jeho tělo sjelo po kraji vany víc do rudé vody a jeho srdce?

V ten moment Toma bodlo u srdce, jako by mu do něj někdo vrazil dýku…  

betaread: Janule