Je ne regrette rien 23.

Posted on by Janule
autor: Iwča

„Bille? Koťátko, prober se,“ zašeptal dredáč ráno svému příteli do ucha. Ten se jen zachvěl a otočil se na bok. „Billy, vstávej. Musíme do školy,“ pokusil se Tom znovu a tentokrát z černovláska stáhnul peřinu.
„C-co je?“ Bill konečně  zamrkal a protřel si oči, podíval se kolem sebe a potom na Toma.
„Je půl sedmý, musíme do školy,“ zopakoval Tom a pohledem sjel do Billovy loketní jamky. Nenáviděl ten malý vpich, nenáviděl sebe, že dovolil, aby tam byl.  
„Nechci do školy. Prosím. Já… to tam nevydržím. Chci bejt doma.“
„Zlato, mě prosit nemusíš. Ale co tvoje mamka? Nechci, aby na mě byla zase naštvaná  a myslela si, žes nešel kvůli mě. Zavolám jí, dobře? Řeknu, že je ti špatně…“
„Oh…“ zamručel Bill souhlasně a zase si na sebe přitáhl peřinu.  
Tom se zvedl, vzal Billův mobil a přešel do obýváku. Vytočil Billovu mamku.  
„Kaulitzová, prosím?“  
„D-dobrý ránko, Simone,“ ozval se rozpačitě. Chvíli musel čekat, než se mu dostalo odpovědi.
„Tome? Ahoj. Co se děje? Něco s Billem?“
„Ne, je v pořádku. Teda… jak se to vezme. Je mu špatně, ale nechci aby zůstal doma, pokud to nebudete vědět a nebudete s tím souhlasit…“
„Jakto, že je mu zase špatně? Neměl by jít k doktorovi? Špatně je mu nějak často, poslední  dobou.“
„Ježiši ne, to určitě  ne! Totiž… my včera byli na sushi a nějak mu to zkrátka nesedlo,“ zalhal.
„No dobře. Ale ať  přijde brzo domů, musíme mu něco říct.“
„Samozřejmě, řeknu mu to. Děkuju a mějte se hezky.“
Položil to a oddechnul si. Alespoň tohle dokázal pro Billa zařídit. Pomalu se vrátil do ložnice a začal se převlíkat, doufaje, že Bill už spí. Nespal.
„Tomi? Kam jdeš? Do… školy?“
„N-ne,“ otočil se na něj, „víš, jak sis vzal… ten heroin… nebyl můj, byl Hannesův. Takže mu ho teď půjdu sehnat a rovnou i dát. A ty budeš spát, dobře?“
„Nemluv se mnou takhle, prosím.“
„Jak takhle…?“
„Děláš, jak kdybych byl nemocnej. Nebo úplně blbej… každopádně mi to vadí.“
„Dobře, dobře. Promiň. Tak já půjdu a ty… si dělej, co chceš. Ale hlavně nikam nechoď. Zatím,“ sehnul se a černovláska políbil na čelo. Lehce se usmál a opustil byt.  
Bill si lehce povzdechnul a zase si lehl, zachumlal se hluboko do peřiny, začínala mu být trochu zima. Po chvíli znovu usnul…  
„Ale to kurva není  můj problém!“ 
„Sakra, Ericu! Já to bez tebe neseženu, chápeš? A on si mě podá se svojí partou, a to se pak můžu jít klouzat! Nebo udělá něco Billovi…“ 
„Ta vyfetovaná děvka je ještě míň můj problém, než to, že to potřebuješ sehnat. ZNOVA! A kvůli němu!“ 
Tom tvrdě zatnul pěsti. Měl takovou chuť Erica zmlátit, nebo alespoň hodně bolestivě uhodit, ale nemohl. Věděl, že pak už by neměl ani minimální šanci to sehnat.
„Není vyfetovanej a není ani děvka. Prostě si mu to neměl dávat!“
„A jak sem mohl vědět, že si to vezme?! Hele, na tohle se ti můžu vysrat,“ vykřikl Eric znovu, zvedl se z Tomova gauče a šel ke dveřím.
„N-ne, prosím! Počkej. Promiň, já vim, že je to moje chyba. Ale vážně potřebuju, abys mi pomohl. Prosím! Kruci, známe se sedm let, přece mě  v tom teď nenecháš!“
„Sem kretén a nevím, proč to dělám… Uf, ale dobře. Dej mi peníze. Hodně peněz.“
„Co je hodně?“ Tom se otočil na podpatku a utíkal pro peněženku. „200 euro?“
„Dobrej pokus. Dej mi minimálně 350 plus nějaký drobný jako odměnu pro mě, hm?“
„Fajn,“ dredáč mladíkovi před sebou podal s těžkým srdcem 400€, asi nejvíc, co kdy za tak málo drog zaplatil, a sám mu otevřel dveře. 
„Do dvou hodin budu zpátky. Zatim čau.“
„Ahoj,“ zavřel dveře a došel zpět do obýváku, svalil se na gauč. „Kurva,“ zamumlal si pro sebe a mnul si spánky. Potřeboval se uklidnit. Jestli mu to Eric nesežene, bude mít vážně problém.  
„Tomi?“ ozvalo se za ním šeptem. Otočil se a uviděl Billa. Měl rozmazané  líčení, na sobě jen jeho velké triko a trenky na spaní  a smutně na něj mžoural.
„Slyšel si ho, že?“ zeptal se prostě. Černovlásek kývnul a sklopil hlavu.
„Nejsem vyfetovaná  děvka,“ pípnul.
„Nejsi, jistěže nejsi. Pojď ke mně,“ poklepal si Tom na stehna a čekal, než k němu Bill pomalu přišel a obkročmo si na něj sedl. Hned ho konejšivě políbil pod ucho.
„Ale vypadám tak, viď?“
„Ne. Vypadáš nádherně. Ne jako děvka. Si prostě… krásnej. Zapomeň na to, co řekl. Okay?“
„Okay. A můžu tě  teď políbit?“ 
Tom se lehce zasmál. Zase byl takový, jako když ho poznal. Prostě jeho plachý Bill. Miloval ho, celou dobu ho tolik miloval… 
Neodpověděl a prostě ho sám políbil. Jemně, skoro až plaše. Jen aby cítil ty růžové polštářky znovu na svých.  
Po nekonečně dlouhých minutách lehkého polibku se od sebe odtrhli. 
„Jsi můj svět, moje slunce, Bille Kaulitzi,“ zašeptal Tom tiše a usmál se. Bill jen lehce přikývl a znovu ho políbil.
„Já to vím. Slib mi, že ode mě neodejdeš. Nikdy.“
„Slibuju. Jo a… měl bys jít domů. Simone říkala, že si musíte promluvit či co…“
Černovlásek kývnul a zvedl se. Šel do koupelny, aby se upravil, potom se převlíknul a vrátil se k Tomovi.
„Ráno si pro mě  přijdeš, správně?“ usmál se. Tom okamžitě kývnul.
„Čekej na mě.“  
Bill ho naposledy políbil a šel domů, kde už ho netrpělivě očekávali rodiče s pro něj špatnou zprávou…

autor: Iwča
betaread: Janule 
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0

7 thoughts on “Je ne regrette rien 23.”

  6. jedno slovo…wow!hlavně ne špatný správy! ať ho pošlou na odvykačku,pak zůstanou spolu a je to:D  asi si dělám marné naděje,že??:D

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics