Únos, bordel a láska 27.

autor: Kiki

Tom měl konečně všechno sbaleno. Do jejich společného domu s věcmi už jel po několikáté. Jenže teď se odtamtud vracel. Spokojený. Neměl namířeno domů, ale bez ohlasu si jel pro Billa. Konečně budou spolu. Jen Tom a Bill. Bylo už pozdě večer, určitě bude on i máma spát, ale on má klíče, takže nikoho budit nebude. No, nikoho… Jednoho človíčka měl možná v plánu. Auto zaparkoval před domem, zamkl ho a vydal se k domu. Odemkl si, vyzul se a rozešel se směrem k Billovu pokoji. Potichu se přikradl k jeho posteli, kde nerušeně spal. Obě ruce neměl pod peřinou, tak tu, kterou měl k sobě blíž, se rozhodl ji pohladit. Jezdil po ní dlaní nahoru a dolů.  

Bill sebou zavrtěl a otevřel oči. Když nad sebou někoho, nebylo možné poznat koho, v té tmě spatřil, chtěl vykřiknout, ale Tom byl pohotovější. Rukou mu jemně zakryl pusu, aby jeho výkřiky utišil. Potom se odvážil ruku sundat, a ihned jejich rty spojil.  
Bill tyhle rty hned poznal.

„Tome…“ vydechl do polibku a ruce mu obmotal kolem krku. „Víš, jak jsem se lekl?“ 
„Omlouvám se…“ zašeptal provinile. „Nechtěl jsem tě vyděsit.“ 
„Co tady vlastně tak pozdě děláš?“ uvědomil si Bill. 
„Přijel jsem si pro tebe. Všechny naše věci už tam jsou.“

„To jako vážně?“ rozzářil se Bill. 
„Naprosto vážně. Ale pojedeme až zítra, jo? Teďka už ne.“  
„Jasně, hlavně, že už jsi tady.“ Poposedl si, pomohl Tomovi stáhnout jeho mikinu, potom i tričko, a s kalhotami si už Tom poradil sám. Bill se posunul na vedlejší půlku postele, aby si měl Tom kam lehnout. „Tak dobrou.“ Zašeptal. 
„Dobrou, zlato.“ Políbil ho Tom na rty, ale to už zavřel oči. Dneska toho na něj bylo dost. Jezdil pořád tam a zpátky. Musel pořádně natankovat auto, aby vůbec někam dojel, tahat věci… 
Bill se pro sebe usmál a objal ho kolem pasu. Přitulil se k němu, zavřel oči a opět usnul. Snad už ho nikdo nevzbudí… Nemýlil se.  

Až ráno ho vzbudily letmé polibky. Ruce automaticky obmotal kolem krku a polibky začal oplácet. Oči nechal stále zavřené, až po chvíli je pomalu otevřel. „Dobré ráno.“ Zašeptal. 
„Krásné ráno. Víš, co je dneska?“ 
„Ano… konečně budeme spolu.“ 
„Jasně… už nás nic nerozdělí.“  
„Ví máma, že jsi tady?“ 
„Ne, neví. Přijel jsem, a hned jsem šel za tebou.“  
„Ale ona má dneska odpolední, takže bychom ji měli upozornit.“ 
„Na to je čas…“ 
„Ale já už chci být co nejdřív s tebou.“ 
„Však jsi se mnou.“ 
„Ale ne tak, jak si představuju.“ 
„A jak si to představuješ?“ 
„Chci být s tebou v jednom domě, s tím psiskem, jen my… nikdo jiný. Takhle to má být, víš?“ 
„No to teda nevím.“ 
„Tak už to víš.“  
„Jo, teďka už to vím. Půjdu se ukázat mámě.“ 
„A já tu mám být sám?“ 
„Ne, protože si tě vezmu.“ Odkryl peřinu, obešel postel a vzal si Billa do náruče. 

„Tome, neblbni, jsem těžký. Mám sádru.“ 
„Vážíš dvacet kilo i s postelí a tou sádrou. Konečně přibereš.“ 
„Nepřiberu.“ 
„Ale jo a nehádej se se mnou.“ Kopl do dveří, aby se otevřely a oni mohly vyjít ven z pokoje a vydat se dolů. Jakmile Tom sešel poslední schod, už uviděl mámu, jak si to kraluje v kuchyni.

„Tome, dej mě dolů.“ Zaprotestoval Bill. „Já umím chodit. I když těžko, ale jde to. Slyšíš?“  
„Nedám tě dolů. Ahoj, mami.“ Usmál se na ni Tom.  
„Tome!“ rozběhla se za ním a objala ho. „Co tu děláš?“ 
„Já tu jsem taky!“ upozornil na sebe Bill. 
„Promiň, promiň.“ Omlouvala se mu Sim.

Tom posadil Billa na židli a sám se posadil vedle něj. „Já jsem přijel nějak v noci, nevím kolik bylo.“ 
„Proč jsi mě nevzbudil?“ 
„Protože bylo pozdě.“ 
„Jsi tak ohleduplný.“ 
„Já vím.“ Zazubil se. „Přijel jsem si pro Billa.“ Naklonil se k němu a políbil ho. 
„Už tak brzo?“ 
„Jasně, jasně. Čím dřív, tím líp.“  
„Nemůžu vám v tom zabránit.“  
„I kdybys chtěla. Stejně si uděláme po svém. Jako bys nás neznala.“ Prohodil Tom.  
„To je taky pravda.“ Postavila na stůl buchtu. „Dejte si. Já musím už do práce. Dneska tam budu muset dřív.“  
„To znamená, že už jdeš?“ zeptal se Bill. 
„Jo. Kdybych věděla, že Tom přijede, tak bych si vzala volno.“ 
„Ale mami, my nejsme malí.“ 
„Já vím.“ Odešla do ložnice se převlíknout a nachystat si věc i. Potom už připravená slezla dolů.  

„Tak… mějte se krásně a někdy přijeďte, jasný?“ 
„Jasně, mami.“  
„Tak potom zamkněte.“  
„Ahoj!“ ozvalo se dvojhlasně. 
„Ahoj.“ Zavřela za sebou dveře.

„A jsme tu sami. Co říkáš na to, že bychom si to vzali s sebou a už vyrazili?“ navrhoval Tom. 
„Jo, to by šlo.“ Zkoušel se postavit Bill a dařilo se mu. 
„Co to děláš?“ Posadil ho zpátky Tom. 
„Jdu si sbalit věci.“ 
„Seď.“ Rozkázal Tom, postavil se a šel zabalit za něj. Jen věci, co si oblíkne na sebe, mu nechal.

„Na.“ Podal mu oblečení. „Chceš s tím pomoct?“ optal se ochotně. 
„To zvládnu. Díky moc.“ Hodil na sebe tričko a nějak na sebe hodil i volnější kalhoty. Potom si oblíkl mikinu a mohlo se vyrazit.  

Tom si vzal opět Billa do náruče, kufr na kolečkách táhl za sebou. Otevřel auto, posadil tam Billa, jeho věci hodil do kufru u auta a vrátil se zamknout dům, jak chtěla máma. Když dosedl vedle Billa, nastartoval, naklonil se k němu. „A teďka začíná náš život. Ty a já.“ Políbil ho. Bill se na něj usmál. Potom se Tom odtáhl a vyjeli…