Die Wächter 6.

To, že v noc oslav Tómas narazil na Vilhelma, zanechalo jeho mysl zaplněnou myšlenkami. Cítil, že letmo nahlédl do nitra muže s havraními vlasy. A popravdě řečeno, nebyl moc šťastný z toho, co viděl, i když to nebylo zcela nečekané. Viděl jen samotu a únavu pohřbené hluboko pod maskou cynismu a vzteku. A to vše navrch obklopovalo trochu strachu. Nebyl to strach z boje nebo smrti, to Tómas věděl. Měl předpoklad, ale nezmínil ho. Každé setkání, jakkoli nepříznivé, zanechávalo muže s hadími blond vlasy méně a méně naladěného na svou manželku. Tova byla mladá, blížící se desáté a páté zimě, takže necítila zlost kvůli Tómasově zanedbávání. Měla střechu nad hlavou, hezké šaty a jídlo v žaludku. Nebyl tu žádný problém, který by bylo potřeba rozmazávat.

Avšak ve své mysli měl Tómas stejně problém. Nemohl pojmenovat, co ho nutilo sedět u ohně se vzdálenými myšlenkami. Ale možná to byla lež. Jedno slovo mu přišlo na mysl, nebo spíš jméno. Vilhelm. Pokud Tómas nedokázal přilákat Vilhelma prostřednictvím bojových schopností, možná, že dvoření nebude tak rozdílné od toho, jako dvořit se ženě. Villova pozornost byla něco, po čem Tómas toužil víc než po jakémkoli pokladu na světě.

Seděl dlouhou chvíli u ohně, ale stále k němu nepřicházel nápad, který by mu mohl pomoct.

Další noc, další oheň a pak další a další. Nakonec ho to trklo. Mohl dát Villovi dárek, o kterém věděl, že ho potěší. S úsměvem se odebral do své postele k odpočinku. Ráno, než začal výcvik, hledal starého kamaráda z Thorly, který s nimi cestoval do Cortburgu. Zaťukáním na dřevo oznámil svůj příchod a vstoupil do kovárny.

„Dedriku?“

„Tómasi. Jak ses měl, chlape?“

„Skvěle!“ Sormrfaxi sepnul paže kolem přítele jeho otce v chlapském uvítání.

„Co tě sem přivádí v takovou hodinu?“

„Přišel jsem tě požádat, abys mě učil.“

Starší muž se zasmál. „Učil? Co bych tě mohl naučit víc než to, co už znáš? Jsi mistr v kování mečů. Tvůj otec to viděl, když jsi byl ještě malý kluk. I když já jsem lepší krotitel ohně.“ Dokončil s úšklebkem.

„To vskutku jsi. Ale to není to, co po tobě chci. Co si přeji, je naučit se umění kroužkování.“

„Přeješ si vytvořit vlastní brnění z kroužků?“

„Ne. Přeji si vytvořit dárek.“

A tak Tómas strávil všechen volný čas pod dohledem Dedrika. Nejdřív se naučil, jak vytvořit železný drát. On sám si našel tyč, kolem které drát omotal. Když to bylo pevně omotáno, Tómas tloukl majzlíkem rovnoměrně do každého kroužku. Sundal kroužky z tyče a připevnil je k sobě. Jedna řada pevných kroužků, jedna ostře řezaných, následována další pevnou řadou kroužků. To byl vzor, který Tómas proplétal. Vzor byl tkán mnoho měsíců. Byl to pomalý a znepokojivý úkol, ale Tómas si ani jednou nestěžoval. Tova byla unavená z neustálého tkaní železa, poté co Dedrik usoudil, že Sormrfaxi byl natolik zkušený, aby ho už nemusel hlídat, a přinesl si své dílo do jejich domu. Byla z toho stále otrávenější, že trávila méně a méně času v jeho přítomnosti. Nevěděl, kde byla, ale neptal se jí.

Uplynulo mnoho měsíců od doby, co Tómas začal vázat košili ze železných kroužků. Roční období uběhlo až do další zimy.

Tova byla zase jednou pryč, ale Tómas si všiml její nepřítomnosti až tehdy, kdy zjistil, že nemá udělanou večeři – ani trošku. Pokračoval ve splétání kroužek po kroužku, dokud ho z práce nevyrušilo zaklepání. Zasténal, zvedl se a se ztuhlými svaly zamířil ke dveřím a otevřel je.

„Jedl jsi?“ Zeptala se postava se skrytou tváří v kapuci. Ale nezáleželo na tom, že nemohl návštěvníka vidět. Tómas poznal jeho hlas.

„Ville?“

„To nebylo ano nebo ne.“

„Ne, ještě jsem nejedl.“ Ville pokýval hlavou a vytáhl zpod svého pláště malý kastrůlek.

„Zbylo dušené maso, jestli chceš.“

Tómas si to s úsměvem vzal. „Děkuju.“

„Neděkuj mi.“ A Tómas Sormrfaxi nemohl neuposlechnout tento rozkaz, i kdyby chtěl, protože Vilhelm, Bikja, se rozplynul do noci. Nemohl přijít na kloub tomu, co zapříčinilo změnu v kamenném srdci muže s havraními vlasy. Pochyboval, že Ville sám se rozhodl, že půjde zkontrolovat, jestli je najedený. Ne, vypadalo to spíš, jako by to byl Thorbjörn, komu se zalíbil talent v boji, se kterým Tómas začal vyčnívat. Ale nebylo to něco, co chtěl rozebírat. Pravda byla, že Ville a nikdo jiný přišel k jeho dveřím, a to naladilo Tómase na skvělou vlnu.

Tómas si stanovil časový rámec, ve kterém chtěl brnění z kroužků dokončit, a dodělal to sotva týden před koncem. Ale spojené kroužky košili nedotvořily. Ne, přál si, aby to bylo umělecké dílo. Shromáždil extra kožešinu a opustil svůj teplý domov. Cestoval přes malé město Cortburg, než dorazil k místní švadleně. Vstoupil do krámku a usmál se na ženu.

„Milady Hanneke.“

„Dobrý den, Milorde, jak vám mohu být k službám?“

„Chtěl bych velmi kvalitní samet, který jste ochotna vyměnit za tyto kožešiny a pár mincí.“

Lady Hanneke se usmála a po prohlédnutí kožešin se její úsměv rozšířil.

„Mám mnoho různých barev, Sire. Kterou si přejete?“

„Černou jako havran.“

Vytáhla požadovanou látku, aby si ji mohl prohlédnout, a ustřihla yard (cca 91,4 cm).

„Považuješ to za spravedlivý obchod?“

„Vskutku ano, Milady. Děkuji.“ Políbil její ruku předtím, než jí předal kožešinu a mince. Vzal samet a vyrazil na cestu domů skrz vířící sníh.

Koncem noci měl černý samet podšitý uvnitř košile ze železných kroužků. Košile mohla být považována za mimořádně královskou, ale pro Tómase to stále nebylo ono. Strávil další dvě noci leptáním kůže. Hodiny spánku, které naspal, se každou minutou snižovaly, ale nic ho nemohlo odradit od jeho cíle.

Koncem týdne, ve *Friggin den, byla košile z kroužků hotová. Železné kroužky spojené dohromady visely v perfektní formě. Kroužky vepředu a vzadu byly obrovské a obstály v zátěži, na níž je Tómas testoval. Rukávy měly menší kroužky, blíže spletené, poskytující více ochrany, ale ne tolik jako hrudní a zadní kousky. Límec byl kožený, stejně jako vázání pro utažení košile, kdyby bylo potřeba. Každý kousek kůže byl jemně vyřezaný do změti tvarů havranů a medvědů. Tómas držel košili ukrytou pod svým pláštěm, jak kráčel k nejvzdálenějším kasárnám. Zaklepal a vstoupil, zavíraje urychleně dveře, aby do místnosti nevnikl chlad. Pět párů očí na něj zíralo, čtvrtý z nich byl přátelský.

„Ville, můžu s tebou mluvit?“

„Je to nezbytné?“

„Ano.“

„Dobrá tedy.“

Vilhem položil meč, který brousil na své posteli, se vší něhou. Přesunul se ke zdi, aby si vzal těžký kožešinový plášť předtím, než nakráčel k Tómasovi. Oba opustili dlouhý dům v tichosti. Nešli daleko, Tómas nezamýšlel zůstávat příliš dlouho. Natáhl se pod svůj plášť a předal poskládanou košili ze železných kroužků svému vybranému milenci.

„Co je to?“ Zeptal se Ville se zvednutým obočím.

„Dárek.“

„Proč?“

„Někdy lidé dávají dárky a nemusí k tomu mít jiný důvod než ten, že na druhého myslí.“

„Neztrácej čas myšlenkami na mě.“

Tómas přikývl, předpokládaje, že jeho partner bude mít podobné poznámky. Otočil se a kráčel pryč.

„Sormrfaxi?“ Zmíněný se otočil a uviděl Bikju se na něj plaše usmát. „Díky.“

Tómasovy oči se rozzářily a úsměv mu oplatil svým, mnohem víc oslňujícím.

„Nemáš vůbec zač, Ville.“

„Jsi první osoba, která mě obdarovala v den mého narození včas. I když nevím, jestli jsi si vědom toho, že je to dnes.“

„To vskutku jsem, proto jsem málem upracoval své prsty na kost, abych to dokončil včas. Tohle je tvoje dvacátá a čtvrtá zima. Ačkoli by sis zasloužil dárky častěji jen tak, bez důvodu.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Zeptal se Ville najednou.

„Na cokoli.“

„Můžeme se obejmout? Jako poděkování?“ Tómas nezmínil, že Ville mu již poděkoval. Místo toho udělal krok vpřed a otevřel svou náruč a plášť. Pokud si to Ville skutečně přál, mohl zrušit mezeru mezi nimi.

A on to udělal. Bikja obtočil své paže kolem Tómasova pasu a držel ho blízko. Radostně vydechl, jak ho obklopilo teplo. Tómasovo tělo hřálo a kožešinový plášť dohromady s tím jeho držel norskou zimu daleko.

Když už začínalo být objetí příliš dlouhé, Ville se odtáhl a zamířil zpět ke kasárnám bez ohlédnutí na blonďatého muže s hadími vlasy. Tómas tam stál o chvíli déle, kožešinu měl okolo sebe pevně omotanou. Lehce nasákla Villovou přitažlivou vůní. Úsměv se mu ještě jednou vplížil na tvář. Otočil se a vydal se na cestu domů, neschopný skrýt své štěstí.

*Friggin den – Frigg je bohyně. Anglický název jednoho z pracovních dnů, kterým je pátek, vznikl původně z jejího jména. Ve staré angličtině to byl Frīge’s Day.