Odplata v nemocnici 34.

Bill si myslel, že už  nic horšího nemůže být. Myslel si, že to, jak do určité chvíle žil, bylo pro něj peklo. Ale nebylo. Tohle bylo totiž peklo. Kdyby jen věděl, jaká je skutečnost, raději bude chtít žít dál v nevědomosti. Lepší nic nevědět, než vědět to, co tě zničí ještě víc. Pravda Billa poslala na samé dno. Už ani prášky na uklidnění mu nepomáhaly. Nic mu nedokázalo pomoct. Šílel. Už dál nemohl. Tohle, co mu Tom před chvíli řekl, byla poslední kapka z Billova života. Věděl, že to Tomovi nikdy neodpustí, i přesto, že ho miluje. Ale tohle se nedá odpustit. Tohle ne. Taky věděl, že s tímhle žít dál nedokáže. Neměl na to sílu. Bill se s tím snažil bojovat, ale nešlo to. Bolest byla silnější a Bill se v tom ztrácel. Uvnitř sebe křičel a volal o pomoc. Nahlas polykal slzy a stále ležel na zemi. Neměl snad ani sílu se zvednout a postavit se na nohy. Bál se toho, že se na nohou neudrží a složí se. Všechno viděl přes slzy rozmazaně a hlava se mu točila. Bylo mu špatně a klepal se. Člověk, který by ho viděl v tuhle chvíli, by si pomyslel, že je Bill nějaký blázen který má záchvat. Tak strašný byl na černovlasého chlapce pohled, a mnohem víc. Nikdo si ani ve snu nedokázal představit, jak Billovi v tuhle chvíli je. Ani Tom ne. Nikdo netrpěl tak moc jako mladší z Kaulitzů. 

Ani sám Bill nevěděl, jak dlouho ležel takhle na zemi a topil se svými vlastními slzami. Čas se pro něj zastavil tak jako všechno kolem něj. Pomalu dokonce zapomínal také i dýchat. Pro tuhle bolest neexistoval žádný protilék. Už nic Billovi nemohlo pomoct. Ani on sám už nevěděl jak dál. Kdyby jen nikdy Tom už nepřišel, možná by se s tím dokázal někdy později smířit a dokázat dál žít. Ale Tom přišel a Bill teď věděl něco, co by nikdy nechtěl vědět. Pravda ho ubíjela a on začínal ztrácet chuť žít dál. Už nedokázal bojovat a snad ani nechtěl. Věděl, že prohrál. Prohrál všechno. Celý svůj život. Všechno se složilo jako domeček z karet. Už ani nevnímal to, jak se dokázal postavit na nohy a odejít do svého pokoje. Všechno pro něj přestalo existovat od chvíle, kdy Toma vyhnal.  

Nikdo by takhle nechtěl  žít a ani Bill ne. Nepatřil mezi ty lidi, kteří by se s tou krutou pravdou dokázali smířit a jít dál. On k tomu neměl sílu. Nebyl tak silný. A teď už vůbec ne. Cítil, jak mu krvácí srdce. Cítil bolest v každé buňce svého těla. Jako by se za živa rozpadal. Jako by pomalu umíral, a přitom měl stále otevřené oči.

Když se Bill nevědomě  dostal do pokoje, popadl kus papíru a tužku, a zhrouceně se posadil na židli ke stolu. Slzy ani zdaleka nepřestaly smáčet jeho bledou tvář. Slzy mu rozpíjely jeho make-up ale jemu to bylo jedno. Nevnímal to. Jediné, co věděl, bylo to, co má teď udělat. Jen to už pro něj existovalo. Proto do ruky mezi prsty uchopil drobou tužku a sklonil se k papíru, na který dopadaly kapky slz. Ruce se mu klepaly tak jako celé tělo na židli. Sotva seděl. Zbyla z něj úplná troska. Pravda ho zasáhla natolik, že začal pomalu psát na papír. Jeho písmo bylo kostrbaté a slzami místy rozpité, ale Bill tohle nevnímal. Vnímal jen své pocity a to všechno vylíval právě na onen papír…

Tom, poté co opustil Billův byt, se vrátil ač nechtěl zpátky k sobě domů. Cítil se mizerně. Snad ještě nikdy se takhle necítil a všechno to byla jeho vina. Kdyby jen si to kdysi nechal vysvětlit, všechno by teď bylo jinak. Jenže on to neudělal. Zachoval se tím nejhorším způsobem. Ublížil své lásce, aniž by si to zasloužil. Kdyby jen mohl vrátit čas. Jenže ani to nedokázal. Tolik svých chyb litoval. A nejhorší bylo to, vidět Billův bolestivý výraz. To Toma ničilo ještě víc.

Nakonec, když byl u sebe v pokoji, padl na postel, kde se naplno rozbrečel. Možná byl chlap, ale i ti pláčou. Nestyděl se za své slzy. O to víc brečel, když před očima stále viděl Billovo utrpení v jeho čokoládových očích. Rvalo mu to srdce a on s tím nic nezmohl. Byla to jeho vina. On mohl za Billovu bolest a trápení. Jedině on! Tak moc se za svou chybu nenáviděl. Tak moc bratra miloval.  

Byl hloupý, když si kdysi nic nenechal vysvětlit a choval se jako typický chlap. Jako by neměl ani city, a teď na to doplácel. Ale především za to platil právě jeho bráška. Jeho nevinný a milovaný bráška. Tolik jej to mrzelo, a tak moc si přál, aby mu to Bill někdy odpustil. Jenže odpustí? Jak by se asi zachoval Tom, kdyby byl v Billově situaci? V jeho kůži? Jen z toho věděl, že odpuštění nikdy nedostane. Tohle se nedá odpustit. Kdyby jen mu Tom ublížil a měl důvod, jenže on ho ve skutečnosti neměl. To bylo to nejhorší. To bylo to, co se nedá odpustit, a Tom to věděl.

Ještě před páru dny měl u sebe svého brášku a zároveň lásku, a teď? Neměl nic. Ani jedno z toho neměl a mohl si za to sám. Když to měl, nevážil si toho. Viděl něco, co nikdy nebylo, a teď, když by to mohl mít, o to svou chybou přišel.

Tolik ho to bolelo a chtěl by svou chybu napravit, jenže nevěděl jak. Jde tenhle čin vůbec nějak napravit a omluvit se na něj? Toho se Tom bál. Bál se toho, že nic takového neexistuje.

„Lásko, odpust mi to prosím,“ mluvil si pro sebe rasta mezi vzlyky. Věděl, že ho Bill neslyší, ale i přesto tahle slova stále dokola opakoval hlasitěji a hlasitěji. Pomalu už křičel.

Tom trpěl, ale on sám věděl, že jeho bráška, jeho jediná láska, trpěla víc. Kdyby mohl, všechnu tu bolest si vezme na sebe, jen aby nemusel tu bolest snášet Bill. Ale to nešlo. Tom nebyl kouzelník nebo tak něco, aby tohle dokázal. A své činy taky neuměl vzít zpátky nebo je nějak vymazat.

Bolelo ho u srdce a měl tak moc zvláštní pocit. Jako by se mělo každou chvíli stát něco hrozného. Takhle se teď cítil. Jenže něco strašného se už  stalo. On ublížil Billovi ještě víc než předtím. Přesto se toho pocitu nedokázal zbavit. Ruce zatínal v pěst a víčka tisknul pevně k sobě. Bolest byla neúnosná.

Znáte to, když máte své dvojče a máte spolu zvláštní spojení? Instinkt, který nikdo nemůže, viděl nebo pochopit? Možná ho neznáte, jelikož nemáte tenhle vztah. Nemáte dvojče, ale Tom ano. Měl Billa a cítil uvnitř sebe zvláštní pocit. Špatný pocit…

Poté, co Bill dopsal poslední řádky na promočený papír od slz, jej vzal do ruky a ztěžka se postavil na nohy. Nevěděl ani, jak dlouho psal, ale ani přesto se nedokázal uklidnit. Snad to možná bylo ještě horší než předtím. Volnou rukou se přidržoval židle, aby nespadl na zem a udržel se nějak na vratkých nohách. Měl pocit, že bude zvracet.

Pomalu se nakonec vydal i s papírem v roztřesené ruce směrem do koupelny. Při cestě se pořád něčeho přidržoval. Ať už nábytku nebo zdí, které byly kolem něj. Nevnímal cestu, kterou šel. Po chvíli ale konečně došel do koupelny a tam se za ním zavřely dveře.

Tímhle pro něj všechno skončilo…