autor: Áďa
„Au!“
Tom zavrávoral, snažil se vyrovnat balanc, ale nepovedlo se mu to a upadl na zem. Chtěl se zvednout, ale ostré tepání v noze mu to nedovolilo, pořádně si ji nakopnul o noční stolek nebo o skříňku, nevěděl, o co přesně to bylo, protože od svého pobytu v nemocnici zdejší pokoj neviděl. Pořádně si bolavé prsty promnul a s bezradným povzdechnutím se nevidomýma očima rozhlédl kolem sebe, doufajíc, že se stane nějaký zázrak a on uvidí alespoň mlhavé obrysy pokoje. Viděl však jenom nepropustnou tmu a bylo mu jasné, jako po každé téhle snaze, že nic jiného než černočernou temnotu už do nejdelší smrti neuvidí. Posmutněle vzdychnul, párkrát kolem sebe zatápal nataženýma rukama, dokud nenahmatal onu proklatou poličku, vytáhnul se díky ní na nohy a radši se přitom přidržujíc se hran leštěného dřeva, usadil na postel, kde složil hlavu do dlaní.
Dezorientovaně se pokusil odtušit, kterým směrem jsou dveře, ale marně a radši se zamyslel. Neměl tušení, jak dlouhá doba od poslední Billovy návštěvy uplynula. Kromě zraku se jeho zranění hojila poměrně dobře, strupy se už z větší části vyloupaly, jizvy průběžně během času taky vyblednou, a límec kolem krku potřeboval už jenom na spaní, přes den si na páteř už dokázal trošku dát pozor, a navíc se mu to docela dobře srovnalo.
Jediné, co mu pořád nešlo, byla chůze. Jeho dosud největší rekord bylo to, že došel z postele až ke skříňce, o kterou se před chvílí nakopnul, a to jenom díky tomu, že se mohl přidržovat zdi. I tak kolikrát do něčeho bolestivě kopnul, jak ještě nebyl s to odhadovat překážky, které se před ním mohly naskytnout, především v podobě špatně vyměřeného kroku.
Dneska už to chtěl dotáhnout o kousek dál, chtěl jít bez držení se zdi. A dopadlo to jeho pádem na zem a opětovným naražením již dost omlácených prstů na noze.
Zachrčel, a když se mu trošku ulevilo, odhodlaně se zvednul znovu. Nehodlal skončit na lůžku jako nějaký neschopný simulant. Vždyť kolik slepců zvládá běžný denní život? Chtěl být jako oni, když už ho tohle postihlo, nechtěl být odkázaný na něčí pomoc. Tušil, že se jí asi nevyhne, a ze všeho nejméně chtěl, aby tím, kdo mu bude pomáhat, byl právě jeho bratr. Nezasloužil si, aby mu pomáhal někdo, komu tak ošklivě ublížil jedovatými lžemi. Jenomže kdesi ve svém nitru měl tušení, že právě Bill bude stát po jeho boku nejčastěji a jemu nezbyde, než se s tím nějak vyrovnat. Vždyť mu Bill při poslední návštěvě slíbil, že se o něj bude starat on sám osobně!
Chtěl mu tedy alespoň něco usnadnit, proto se zhluboka nadechl a s nataženýma rukama se vydal bez jakéhokoliv přidržování se zdi jen tak do prostoru. Byl si vědom toho, že mu lékaři jasně nařídili se spíš ještě šetřit, ale ne, on to prostě chtěl zvládnout, chtěl chodit! Prorážel prsty vzduch před sebou, a když se jejich bříška dotkla protilehlé zdi, stočil se směrem doleva, aby byl zase v prázdném vzduchu. Tápal neznámo kam, aniž by tušil, jak se dostane sám bez pomoci zpět na postel, ale na jeho tváři sotva znatelně problesknul úsměv z toho, že jde už tolik kroků sám, bez držení, a ještě neupadl. Byl to pro něj co do pocitů mnohem větší pokrok, než kdykoliv v minulosti po úspěšném koncertu nebo stoupajícím ocenění v řadě, která směrovala jejich kariéru směrem ke hvězdám. Bože, jak mohl být tak infantilní a radovat se z toho, že jim lidi tleskají a křičí slova uznání, zatímco on se dotýkal ceny v Billově ruce? Jak mohl mít radost z takovýchhle pošetilých kravin? Co znamenalo jejich první vítězství v Americe proti vítězství, v němž přemohl svou nejistotu z neznámého prostoru a odhodlaně přitom pokračoval v nejistých krůčcích dál a dál? Jak jenom mohl –
Cvakly dveře a on se zapotácel, jak se vyděsil. Vyjekl, když cítil, jak se jeho tělo začíná propadat vzduchem a podvědomě zavřel oči, očekávaný dopad na zem se však nekonal. Jeho tělo sice upadlo, nikoliv však na tvrdou podlahu, ale do měkké náruče.
Jenom si pevně skousnul rty, předpokládal, že ho chytil někdo z doktorů, a očekával lavinu kázání o tom, jak se chová nezodpovědně, jak si při případném pádu může domršit částečně zahojenou páteř, a tak dál a tak dál. Jaký však byl jeho úžas, když zaslechl tak dobře známý hlas! Ten, který by poznal mezi tisíci jinými…
„Bille?“ hlesnul a natočil k němu tvář.
„Koukám, že jsem přišel právě včas,“ pousmál se Bill a pevně ho podepřel. Vycítil, o co se Tom tak pečlivě snažil a zamířil s ním radši k posteli, ale tak, aby ho jenom zlehka podepíral, a přitom nevedl, aby tak Tom mohl jít skoro sám. Opatrně, krůček po krůčku, došli až k posteli, na kterou Bill Toma starostlivě usadil.
„Tak jak ti je?“
Tom se místo odpovědi zatvářil poněkud posmutněle.
„Jak asi,“ šeptnul a trpce se zašklebil.
Bill si smutně povzdychnul a pevně ho objal.
„Je mi to tak líto…“
„Ne, nemusí,“ zavrtěl Tom hlavou a slepé oči se mu naplnily smutkem, když hořce pokračoval. „Je to můj osud. Můj trest… Za to, co jsem vám dvěma udělal. Nepřál jsem vám vaše štěstí, i když jsem ve skutečnosti netoužil celý život po ničem jiným, než po tom, abys ty byl šťastný, abys našel pravou lásku… Ne, nesnaž se mi to vymluvit!“ zvýšil nepatrně hlas, když slyšel, jak se Bill nadechnul. „Je to tak! Neuvědomil jsem si, jakej jsem nechutnej sobec, a tohle mám za to!“
Sám tomu, co říkal, věřil, říkal to upřímně, i když mu při těch slovech vytekly dvě tři slzy. Byl to až příliš krutý trest… nicméně pořád to trest byl, a ať už byl více či méně příjemný, Tom si uvědomoval, že si ho zaslouží, a že je pozdě na veškeré litování svých činů, na jakékoliv omluvy. Zmateně sebou škubnul, když ho Bill objal ještě pevněji.
„Ne, Tomi… já vím, žes to nedělal proto, že bys byl zlý… dělal jsi to proto, že mě máš rád… já to vím,“ zopakoval konejšivě. Věděl, jak se teď Tom musí cítit. „Ale už se za to na tebe nezlobíme, ani já, ani Andy… vždyť jsme ti to odpustili ještě předtím, než jsi odjel… No tak, Tomi,“ zakňoural téměř prosebně. „Nesmíš se tomu poddat… nesmí tě to zlomit… musíš věřit! Možná ještě nebudeš vidět několik týdnů, možná několik měsíců… ale určitě pak bude možná nějaká operace, co ti zrak vrátí!“
Tom se pokusil chabě zavrtět hlavou, ale Bill ho pohladil volnou rukou po tváři.
„Neboj se… zvládneme to spolu… copak jsme si jako malí neslibovali, že spolu dokážeme všecko?“
„No slibovali, ale-„
„Tak vidíš!“ rozohnil se povzbudivě Bill. „Dneska jsme měli tiskovku, proto jsem i přišel dýl… fansky to pochopily, zezačátku sice prskaly, ale když jsem jim řekl, co se stalo, tak sborem začaly křičet, že si máme dát tak dlouhou pauzu, jaká bude k tvýmu zotavení potřeba a hlavní věcí, že je to, žes nepřišel o život, i kdybychom už nikdy neměli zahrát jedinou píseň. A já si myslím totéž,“ přiznal už trošku klidněji. „A pokud nevěříš jim… důvěřuj aspoň mně.“
„A jak ti mám věřit?“ hlesnul Tom. „Ty nejsi taková svině jako já, seš tak hodný, milý, bezelstný… copak zrovna ty by ses měl starat o takovýho hajzla, jako jsem já? Zasloužil bych si od tebe akorát jednu po hubě, a od Andyho taky, a ne soucit-„
„Ty prostě toho Billa nikdy neposlechneš, co?“ ozvalo se mírně pobaveně ode dveří a vzápětí se pokojem rozlehly kroky. Dalo by se říct cizí, ale Tom v nově příchozím podle hlasu okamžitě poznal Andrease. Rozpačitě natočil hlavu jeho směrem, avšak podvědomě si poposedl blíž k Billovi. Přeci jen měl z blonďáka trošku ještě strach. Bill sice říkal, že mu oba už dávno odpustili, ale už párkrát viděl se Andyho rvát a věděl, no, spíš si mohl snadno podle výsledku pranice domyslet, jak pádná a tvrdá je jeho pěst… a věděl, že Andy by měl dost jasný důvod, proč mu jich pár ubalit.
Andreas však nic takového neměl v úmyslu, poprvé ode dne, co se Tom probral z kómatu, měl možnost svého kamaráda vidět. A dlouholeté přátelství již dávno přebilo krátkodobou nenávist.
„Tak jak to zvládáš, starouši?“
Tomovi bezděčně zacukaly koutky. Tohle oslovení měl blonďák vždycky vyhrazené jedině pro něj, protože Tom často rád všem přítomným předhazoval, že je to právě on, kdo je z obou dvojčat starší, a tedy rozumnější, charizmatičtější, výkonnější a kdovíco ještě. A právě tohle oslovení dokázalo prolomit ledy, které ho držely od Andrease dál a v nedůvěře.
„Já ti dám starouše, ty jedna Paris,“ vrátil mu okamžitě oslovení, které mu jednou nad skleničkou vína vymyslel jako odplatu. Ačkoliv to řekl stále se špetkou váhání v hlase, vzápětí se místností rozezněl Billův smích, až se ke zpěvákovi oba chlapci otočili. Bylo to něco skoro až neuvěřitelného, jak náhle dokázal ten veselý chichot změnit doteď spíše pochmurnou atmosféru nemocničního pokoje k nepoznání. A že hodnou chvíli trvalo, než Bill se smíchem ustal!
„Vy dva jste prostě nemožní! Když se takhle do sebe pustíte, tak jste jak… jak… prostě k zbláznění!“
„No jo, co naděláme,“ pokrčil Andy rameny. „To Tom dycky začínal s tím, jakej je proti tobě letitej dědouch!“
„Letitej ne!“ začal se Tom s úšklebkem bránit. „Jen, že těch deset minut kolikrát hraje fakt důležitou roli, když srovnáš mě a Billa, když vezmeš v potaz naše mozkový závity…“
Chvíli se ještě dohadovali v podobném duchu, a dokonce i pozapomněli na to, jaký mezi sebou tvoří zamotaný trojúhelník. Najednou to zase byli děti, kamarádi, co do sebe rejpají a pošťuchují se navzájem jako hravá medvíďata.
K dobré atmosféře dost pomáhal i Andyho přístup. Zatímco Bill spíš měl tendenci Toma chránit, utěšovat a soucítit s ním, blonďák předstíral, že se kytaristovi nic nestalo. Několikrát do něj přátelsky drcnul, nijak se neomezoval v rámci soucitu, aby mluvil třeba pomaleji nebo tak nějak. Pečlivě si hlídal, aby se vyvaroval slovům typu Podívej! nebo Hele! nebo něco podobného, ale jinak nic jiného neřešil.
A Tom to vycítil a byl mu za to neskonale vděčný. Byl jim vděčný oběma. Nejen, že mu nedávali poznat jakoukoliv zášť, ale snažili se ho povzbudit, rozptýlit, zvednout mu náladu a dařilo se jim to víc než dokonale. Ke konci dokonce nálada stoupla až tak, že se chtěl pokusit znovu chodit, což rozjívený Andreas okamžitě pojal jako hru na slepou bábu. Kdyby Tom mohl vidět, spatřil by, že poté, co blonďák vyslovil nahlas název hry, by si byl nejradši nafackoval. Musel uznat, že ještě na začátku jejich návštěvy by ho takováhle poznámka zamrzela, ale tím, jak byli ti dva během plynoucích minut čím dál víc pohodovější a uvolněnější, tak mu to teď nevadilo a naopak to vzal docela i s humorem.
Jak báječně se mu najednou chodilo, když ho oba dva navigovali, kudy má jít! Oni ho sice nevedli, nedotýkali se ho, ale naváděli ho hlasem, aby je následoval, a kdykoliv se před ním objevila nějaká překážka, okamžitě ho varovali. Ani si nevšimli, že už se blíží konec návštěvních hodin. Z jejich zábavy je vyrušil až hlas doktora, který je už pár minut mezi dveřmi pobaveně pozoroval.
„Tak pánové, nerad vám kazím zábavu, ale pacient už potřebuje své léky a odpočívat. Můžete zase přijít zítra, ale dneska už to musíme ukončit.“
Chvilku ještě trvalo, než se kluci rozloučili. Bill s Andym slíbili, že se postarají, aby byl Tom převezen do Německa a propuštěn do domácího léčení co nejdřív, jak jenom to bude možné. A když odešli, poprvé od onoho osudného večera usínali všichni tři s myšlenkou, že to celé třeba nebude tak zlé, jak to vypadá…
autor: Áďa
betaread: Janule
jzs já nechci aby byl s Andym twle … to je na prd 🙁
Že by nám Áďa předložila trojku xDDD? Mě by se to docela líbilo xD, a bylo by to spravedlivé.
Toma je mi líto…jámyslím, žečasem se Bill s Andym rozejde a zůstane s Tomem. No, uvidíme…
No jasně, že ne, oni to všichni nějak společně zvládnou. Akorát, kde je tam ten Tom + Bill a žádnej Andreas to mi pořád nějak není jasný. No uvidíme, třeba právě při tom pečování se něco stane… 🙂
A hra na slepo bábu… teda ale. Já se tu úplně chytla za pusu a říkala jsem si, fijtajbl, vrchol netaknosti, ale našttěstí Tom to ustál dobře. 🙂
tve… at uz se s tim Andreasem rozejde xD
Tak dnes jsem se snažila připravit na vše a být slušná… no tohle je nadlidský výkon, asi to nedokážu. Možná bych neměla číst dál…
Co se mi líbilo, bylo Tommyho vítězství oproti nejistotě v neznámém prostoru. No, je jasné, že mu dělá chůze problém. Ta rovnováha hrozně záleží na tom zrakovém a sluchovém centru. Takže se to musí Tom NAUČIT. A pomoc bratra? Když tuto situaci zavinil, musí se o Tommyho postarat, pokud je v něm něco dobrého a slušného.
Bolí mě číst ty věty, kdy si dává Tommy vše za vinu a adoruje bratra, to je hodně kruté a bolestné. Tohle není jen jeho vina, Bill má na tom právě lví podíl, Bill spolu s Paris!
"…už se za to na tebe nezlobíme, ani já, ani Andy." – že tě pusa nebolí, BILLE!!!!!!! Už jsi zapomněl, že jste to byli vy dva, kdo jste k tomu Tommyho dohnali?? Máš krátkou paměť, na co chceš!
"…hodný, milý, bezelstný…" *vyvrací oči v sloup*, no jo, Tom už zapomněl dodat jenom SVATÝ a nevinný, ta Billova svatozář mě úúúúplně bije do očí… tse!
Jdi od TOMMYHO pryč, peroxide! ABRAKADABRA! Máš, cos chtěl, já tě varovala, že na tebe sešlu kletbu!
A Tommy je ještě vděčný? On nejen, že oslepl, on se asi i zbláznil…
Opravdu vůbec netuším, jak tohle může pokračovat a skončit. Prostě je mi nad Tommyho krutým osudem smutno, je to hrozně těžké číst. Bolí to, každé slovo, každá Tommyho bezmocná a provinilá myšlenka, stejně jako jeho vděk těm dvěma… zrovna TĚM! Ach Tommy…
Je krásne jak se chtěj o Toma starat.