Have I to kill you

autor: Theresse von Loriette

Dnes to měl být nejlepší den v mém životě, připravoval jsem se na tuhle chvíli už  hodně dlouho. Těšil jsem se a on to zničil, jednoduše tuhle naši šanci zahodil, a proto se stalo to, co vám tu teď budu vyprávět. 
Jak už jsem říkal, mělo to být skvělé. Přemohl jsem se a uvařil úžasnou večeři, všude jsem roztahal ty smradlavý svíčky, jenom proto, že on je miloval. Oblékl jsem se dokonce i do košile. Byl pozvaný na šestou večer, ale bylo zřejmé, že přijde později. Známe svoje lidi, že? Počítal jsem tak s půl hodinou, ale on se překonal, přišel včas! Tohle už pro mě něco znamenalo, nevěděl jsem, jestli ví, co chci udělat, ale doufal jsem, že aspoň tuší.  

Byl překrásný, to on ale byl vždycky, ale dnes byl výjimečný. Jedinečný, prostě zatím ten večer neměl chybu. Posadili jsme se ke stolu a on žasl nad vší tou romantikou, nevěřil, že jsem tohohle schopný. Obdivoval všechny ty svíčky ve tvaru srdíček a já jsem obdivoval jeho krásu. Když jsme si krátce popovídali a on mi poděkoval za tohle všechno, šli jsme večeřet.

Zase byl unešen, myslel, že jsem to objednal, ale když jsem mu ukázal svoji spálenou ruku, uvěřil mi. Nalil jsem mu víno a začali jsme jíst. Pořád mi opakoval, jak to chutná skvěle, jak mi za tohle všechno moc děkuje, a že mě miluje. Proto jsem si myslel, že po večeři by mohla být ta vhodná chvíle.  

Sbíral jsem odvahu, zatímco on se na mě nadšeně usmíval, třeba tuší, co udělám. Vstal jsem a klekl si před něj, doufal jsem, že se mi nebude klepat hlas ani ruka. Vyndal jsem krabičku a otevřel ji před ním, byl v ní diamantový prsten. Snažil jsem se uklidnit nervozitu, když jsem pronesl tu větu, která se říká už po staletí.

„Bille Kaulitzi, chtěl by ses stát mým právoplatným manželem, chtěl bych s tebou být napořád, protože tě neskonale miluji.“

Koukal jsem mu do očí, ale zatím nic neříkal. Myslel jsem, že je jen prostě zaskočen, jeho reakce mě však vyvedla z naivity.

Prvně se začal usmívat, ale pak se rozesmál naplno. Nevěděl jsem, co se děje. Zůstal jsem na něj vyjeveně koukat. Jeho smích se stupňoval úměrně  jeho zraňujícím slovům.  

„To si děláš srandu, ne? Jestli si tě nechci vzít? Zbláznil ses? Tohle je sice všechno hezké, ale pro mě jsi byl hračka. Nic jsem k tobě nikdy necítil, možná jen touhu, nebo to spíš byla tělesná potřeba mít sex. Nic jsi pro mě neznamenal, nikdy. Ne, nechci si tě vzít. Jsi mi odporný.“

Vstal a s úšklebkem se snažil odejít. Chytil jsem ho za ruku a naštvaně na něj pohlédl.

„Nikdy jsi ke mně nic necítil? Tak teď něco pocítíš!“ Párkrát jsem ho uhodil do obličeje pěstí, ale potom mi to nestačilo. Začal jsem ho mlátit do břicha, do hrudi. Myslím, že mu prasklo i žebro. Ale i tohle bylo pro moji bolest málo, nedala se utišit. Sáhl jsem pro nůž a prvně ho jen tak lehce řezal po pažích a břiše. Užíval jsem si jeho bolest tak, jak on si užíval tu mou. „Chtěls mi ublížit? Tak teď ublížím já tobě!“  

Jakmile jsem se nabažil toho pocitu, být silnější, začal jsem do něj až hystericky bodat. Z ran mu vytékalo mnoho krve. Koukal jsem uspokojeně na něj. Konečně jsem něco udělal správně. Nechal jsem ho tam ležet a nasadil mu ten prsten. Řekl jsem si, že se ještě můžeme vzít, myslím, že ještě není mrtvý. Dal jsem mu polibek na jeho už skoro modré rty. „Teď si mě vezmeš.“ Pošeptal jsem mu do ucha a držel ho za ruku, která byla celá od krve, stejně jako zbytek jeho těla.

Odnesl jsem ho do postele a přichystal ho na spaní. Pod hlavou jsem mu upravil polštář a přikryl ho naší peřinou.  

Já jsem ještě  šel umývat nádobí po naší skvělé večeři. Něco jsem za sebou uslyšel, otočil jsem se… Do háje, je bouřka, mi to poláme všechny kytky. Zavřel jsem balkón a dal dovnitř  moje truhlíky. Vrátil jsem se k umývání nádobí, ale zase tam to „něco“ bylo. Teď už se mě i něco dotklo. Otočil jsem se a málem to se mnou seklo. Usmíval se na mě můj Bill! Můj MRTVEJ Bill!! „Co-co to?“ hned jak jsem to dořekl, už zmizel. Řekl jsem si, že už mi z něho opravdu hráblo, ale neřešil jsem to. Doumýval jsem a šel jsem ještě poklidit ty svíčky. Potom jsem se svlékl a odkráčel jsem si dát sprchu.   

To, co jsem ve vaně uviděl, mi vyrazilo dech a musel jsem se chytit umyvadla. Vana byla plná  krve a v ní seděl on. Lákal mě tam a já se nemohl hnout, proto vylezl a dostrkal mě tam. Bylo to nepříjemné, myslím tu krev, ale když se po mně začal Bill plazit, uvolnil jsem se. Když mě líbal na krku, ucítil jsem nepříjemný tlak. On mě škrtil.

„B-Bille dost… zabiješ mě!“ 

„A co myslíš, že mám v plánu?“ Usmál se na mě a odtáhl se, nechal můj krk být, ale byl jsem si jistý, že tohle ještě bude pokračovat, že mě nenechá v klidu, že se pomstí. Docela jsem ho už chápal. Zabil jsem jedinou osobu, kterou jsem kdy miloval. Opravdu miloval. A to, že si se mnou jenom hrál, mi tak ublížilo, že to nebylo možné. Nemohl jsem to vydržet. A udělal jsem to, čeho teď tak z poloviny lituji. Bill ale zase zmizel a po krvi zůstala jen průzračně čistá voda. Osprchoval jsem se tedy a vylezl z vody. Co tak hrozného mi může udělat? Vždyť on už mě psychicky zavraždil, úplně zavraždil těmi jeho slovy. Fyzicky to nemůže být o nic horší. 

Šel jsem si tedy lehnout do naší, nyní manželské, postele. Čekal jsem, že se o něco pokusí, ale on tam prostě ležel. Mrtvý. Řekl jsem si tedy, že jsem si to pouze představoval, že jsem byl jen v šoku z toho mého činu. Usnul jsem až pozdě, přesvědčoval jsem se o tom, že to nic nebylo, že za to může jen můj mozek.

Měl jsem děsivé noční  můry. Byl tam on, jak mě prosí, abych ho nezabíjel. Prosebně  mi koukal do očí a já se jen ušklíbl a přiložil nůž k jeho hrdlu. Rychlým pohybem jsem jím táhl do strany a z jeho krku se řinula krev. Padl na zem, chvíli se ještě chvěl, ale potom už jen jeho bezvládné tělo leželo na studené podlaze. Kolem jeho těla se začala rozlévat krev a já se ďábelsky smál. Nemohl jsem tomu smíchu odolat. Prostě jsem se smál a smál, až mi smích na těch rtech zamrznul. Párkrát zamrkal a posadil se, protřel si oči a vypadal více než odpočinutě. S kamennou tváří jsem na něj zíral, neschopen pohybu. Zvedal se a přibližoval se ke mně. Nevěděl jsem co dělat, ale myslím, že bych ani nic udělat nedokázal. Nehnutě jsem stál a koukal mu do jeho prázdných očí… ale poznal jsem v nich všechnu tu nenávist ke mně.  

Napřahoval ke mně ruce, jako by mě chtěl obejmout, ale jeho stisk byl příliš těsný, nedalo se v jeho objetí dýchat. Začal jsem lapat po dechu, ale on se jen smál a smál. Nevím, co mu na mém lapání po dechu bylo směšné, ale pak jsem si vzpomněl na sebe, na můj smích, když tam ležel v krvi. Chápal jsem ho, a dokonce mi ho bylo i líto. Proč jsem to jen udělal? Nyní jsem chtěl, aby to skončil, ale on jako by slyšel moje myšlenky a pustil mě, nechtěl mi to dopřát. Nechtěl mi dopřát smrt.  

Zase se na mě zářivě usmál, ale teď se mu v ruce něco lesklo. Nůž, problesklo mi hlavou, ale spletl jsem se, bylo to něco mnohem menšího, ale stejně ostrého. Napřahoval ke mně ruku s tou žiletkou, jako by říkal, ať si ji vezmu… a já tak učinil. Poprvé jsem si jen tak lehce řízl do zápěstí, abych to zkusil. Potom se ale stalo něco divného. Moje ruka přestala pracovat z mých pokynů, jako by se řídila sama, ale když jsem viděl jeho úšklebek, pochopil jsem. Nevěděl jsem, jak to dělá, ale bylo mi jasné, že tohle si chce užít. Nevzdoroval jsem, když se mou rukou zařezával do mých stehen, paží a v neposlední řadě zápěstí. Ani jsem se nesnažil nějak zachránit, zastavit tu valící se krev. Jenom jsem tam prostě ležel na zemi, kolem mě krev, tak jako předtím kolem něj, a viděl jeho opovrhující pohled. Teď jsem plně pochopil, jak mu předtím bylo…

Ale, vždyť to byl jen sen, myslel jsem si, není to pravda! Opak se ale stal pravdou. Probudil jsem se, ale cítil jsem se hrozně unavený, pohlédl jsem na svoje ruce a uviděl jenom tu rudou tekutinu na mých rukávech. Přemohl jsem se a shlédl k nohám, které snad vypadaly ještě hůř než ruce. Doufal jsem, že je to jen pokračování téhle noční můry, ale když jsem uviděl jeho šťastný obličej a mávající ruku, pochopil jsem, že se pomstil. Že je to pravda, naposledy jsem se na něj taky usmál. Nyní jsem ho nedokázal nenávidět. Podal mi ruku, asi ho můj úsměv potěšil, a pomohl mi vstát. Spolu, ruku v ruce, jsme odešli pryč. Pryč z tohohle ohavného místa protkaného nenávistí. Byli jsme už navždy jen spolu, ale museli jsme kvůli tomu jít tak ohavnou cestou? Nevím, ale asi ano, když je nám takhle oběma líp. On už nikdy nesundal můj prsten. Nyní mě miloval tak, jako já jeho. 
…… 
Po pár dnech našli sousedé dvě mrtvá těla, byla v takové… nepřirozené pozici. Usmívali se na sebe, drželi se za ruce, ale ten jejich stav napovídal, že se tu muselo stát něco hrozného. Nikdo nikdy nezjistil co ani proč. Ví to jen oni dva…