Ein neuer tag…? Ein neuer Liebe…? 26.

Sch-Rei & Kattulkaa

Karaen: Jdu se podívat na Billa. Jednou klepnu na dveře, a vlezu dovnitř. Návštěvy už  skončily, můžu si to dovolit. Po zaklepání vlezu dovnitř.

Tom: Přejedu ti po podbřišku jemně jazykem, a dám ti tam další pusinku…

Bill: Vydechnu.

Karaen: Když vidím to, co vidím, zamlží se mi před očima. Odkašlu si.

Tom: Skousnu si ret, a otočím se rychle směrem ke dveřím… A kurva!

Bill: Rychle se podívám směrem jako Tom. „Eh…“

Karaen: „Dělám, že jsem nic neviděla. Ale Tome, měl bys radši jít, jinak budete mít oba problémy…“

Tom: Pomalu se zvednu z Billovy postele, a přikývnu „D-dobře…“

Bill: „Vezmi si tričko,“ zasměju se. „Děkujeme, Karaen.“

Tom: Usměju se na tebe, a vezmu si tričko… Natáhnu ho na sebe… „Dík…“

Bill: „Nemáš za co.“ Pohladím tě po ruce.

Tom: Jenom na tebe mrknu, a nenápadně ti pošlu vzdušnou pusinku…

Bill: „Ještě ti zamávám.“

Tom: Usměju se na tebe, a vyjdu ven z pokoje…

Karaen: „Tome, doufám, že to bylo naposled…“

Tom: Skousnu si ret, a přikývnu. „P-Pardon…“ šeptnu.

Karaen: „Ne, je to v pohodě. Nikomu to neřeknu, věř mi. Ale, dodržuj příště návštěvní řád…“

Tom: Vydechnu. „Děkuji.“ Pousměju se, a přikývnu.

Karaen: Jen se mlčky usměju. „Možná zítra bude Bill na normálním pokoji…“

Tom: Přikývnu. „Jo jo… T-to už jsem zjistil…“ Usměju se…

Karaen: Jen se na Toma tázavě  podívám.

Tom: „Hm?“ zvednu obočí.

Karaen: „Jak to můžeš vědět?“

Tom: „E-h…“ Skousnu si ret… „No já…“

Karaen: „No? Co ty?“

Tom: „J-já… Slyšel jsem…“

Karaen: „Ty jsi byl s Billem v pokoji, když za ním byl doktor?“

Tom: „Možná…“ Nevinně se uculím.

Karaen: Zasměju se. „Na Billovi ti asi hodně záleží, viď?“

Tom: Pousměju se, a přikývnu. „Hodně…“

Karaen: „Je to vidět… A řekneš mi, co se v ten pátek stalo?“

Tom: Skousnu si ret… Chvíli váhám, ale pak přikývnu…

Karaen: „Tak pojď za mnou,“ vedu tě na pokoj pro doktory.

Tom: Cestou se okolo sebe rozhlížím, a trošku se pousmívám… Chtěl bych zase za Billem!

Karaen: „Posaď se,“ ukážu na křeslo.

Tom: Přikývnu a posadím se tam… Zamrkám na ni, a přes rty si přejedu jazykem.

Bill: „Chceš něco k pití?“ nabídnu ti, než začneš vyprávět.

Tom: Zakroutím hlavou, že ne

Karaen: „Takže, můžeš začít vyprávět?“

Tom: Přikývnu… „No, šli jsme s Billem do klubu…“ Vydechnu.

Karaen: „Řekni mi to vše najednou, nebudu tě přerušovat…“

Tom: Přikývnu… „Tak, šli jsme s Billem do klubu, a no… Neskončili jsme moc ve střízlivém stavu… Nejdřív jsme se vypařili na chvilku ven, ale to není důležité… Pak jsme se o něčem uvnitř bavili… Něco jsem vypil, a… Šel jsem tančit za nějakou holkou, protože Bill pokukoval po Andym… No, tak asi za ním šel, já byl s tou holkou, a šli jsme k ní, ale vycouval jsem… Kvůli Billovi… A s tou holkou jsem se pohádal…“ vydechnu, a zadívám se do země. „Došel jsem domů, a s Billem jsem nemluvil… Jako by jsme se pohádali nebo… Nevím… A pak jsem za ním přišel, a on mi řekl, že s Andym…“ do očí se mi zase nahrnou slzy… Andyho bych… Nejradši zabil! „Pak šel do koupelny, a já jsem ho tam našel, jak… Prostě se chtěl podřezat…“ Vzlyknu…

Karaen: „Tome, to je mi moc líto…“ podám ti krabici s kapesníkama, a obejmu tě.

Tom: Přikývnu, a zase vzlyknu… Zadívám se někam nepřítomně do země.

Karaen: „Bill je už v pořádku. Už mu bude jen a jen lépe.“

Tom: Podívám se na ni, a pousměju se… Přikývnu… „Budu moct za ním zase zítra přijít?“ skousnu si ret.

Karaen: „To je samozřejmý, že ano.“

Tom: Usměju se… „Super…“ šeptnu.

Karaen: „Nechceš jít už raději domů za Simone?“

Tom: Pousměju se. „A-asi… Asi bych měl…“

Karaen: „Zítra zase přijď.“

Tom: Přikývnu a vstanu… „Tak… Já půjdu …“ Usměju se.

Karaen: „Dobře, ahoj.“

Tom: Dojdu domů, a hned si šťastně mířím zase k Billovi do pokoje…

Máma: „Tome? Nezapomněl jsi na něco?“ křiknu za Tomem, když vejde do baráku.

Tom: Zastavím se. „Neuvědomuji si to… „Asi.“

Máma: „Asi určitě. Pojď se najíst.“

Tom: Protočím oči a jdu za mamkou… „No jo…“ Ale pořád se spokojeně usmívám…

Máma: „Říkal Bill něco?“

Tom: „No… Ani ne,“ usměju se.

Máma: „Ne?“ zvednu pohled.

Tom: „No, říkal, ale tak znáš to…“ Pořád se uculuji.

Máma: Jen přikývnu. „Nepotřebuje nic?“

Tom: Zakroutím hlavou… Začnu se trošku víc usmívat… Myslím na to… No na ty poslední chvilky… „Zítra ho dají na normální pokoj…“

Máma: „Opravdu?“ usměju se překvapeně.

Tom: Usměju se. „Jo jo…“ skousnu si ret…

Máma: „Jo Tome? Jak se jmenuje ten prašivej králík?“

Tom: Já sem ho ještě nijak nepojmenoval, ale… Jo vlastně… Bill.“ Zasměju se.

Máma: „Bill? Roztomilé jméno… ale… To si ho nemohl pojmenovat jinak? Billovi to bude vadit…“

Tom: „Ale… Billovi to vadit nebude…“ Usměju se… „Ale… mamí, já už se na něj těším… A myslím, že nějaké zdržování s tím tvým… jaks to říkala? Skákáním…? Nebude nutné…“ zasměju se.

Máma: „Dobře… Tome, ty víš, co jsem tím myslela… Prostě, dáte si chvíli pauzu… Nechci, aby tam Bill skončil znovu… Například na vyčerpání,“ zasměju se.

Tom: „No dobře… Vyčerpání? Spíš mi zkolabuje ze vzrušení… Už v té nemocnici to bylo před chvíli tak tak… Ale… Spíš u mě…“ Usměju se.

Máma: „Takových informací mohu být ušetřena, Tome, nemusíš se mi se vším svěřovat…“ začnu se zase smát. „Prostě si dáte pauzu na dobu neurčitou… Chápeš?“

Tom: Přikývnu a pousměju se. „A-a… Co když to Bill nevydrží, hm? Co když už bude tak pěkně naladěnej, a prostě to nevydrží, a skočí on na mě?“

Máma: „Myslím si, že Bill takový není…“

Tom: „By ses divila…“

Máma: „Když se na tebe Bill vrhne, tak mu to prostě vysvětlíš, ano?“

Tom: „No vidíš… Měl bych mu to vysvětlit… Víš, v tomhle směru je ještě nezkušený… Ještě jsme si tu… Eh ‚roli‘ nevyměnili…“

Bill: „Jsme ráda, že mi důvěřuješ natolik, že se mi i s tímhle svěřuješ…“ usměju se. „Prostě, ty jsi rozumný, necháš Billa, dokud se pořádně nezotaví… on se na tebe nevrhne, toho se neboj.“

Tom: „Tss…“ ušklíbnu se. „No dobře…“ Usměju se. „Můžu už jít? Jsem celkem… Unavený… Musím se na zítřek vyspat…“

Bill: „Proč zrovna na zítřek? Ty se chystáš jít do školy?“

Tom: Zakroutím hlavou „Chystám se za Billem…“ usměju se.

Bill: „Na to nemusíš být vyspaný… Ale když myslíš…“

Tom: „By ses divila…“ Zasměju se.