Tattoo 19.

Během týdne nám to nevycházelo se sejít, protože Tomovi se nevedlo udělat si pauzu víc než půl hodinky na oběd a já měl učení a zkoušky. Chyběl mi. A já jemu nejspíš taky, soudě podle textovek a dlouhých večerních hovorů, které jsme spolu vedli.

Naděje svitla až v pátek, kdy Tomimu nečekaně vypadla jedna zákaznice a já mě odpoledne jenom nudnou hodinu pracovek, ze kterých by se mi mohlo povést se vyvlíknout. Gustimu se ta myšlenka záškoláctví moc nelíbila, ale naštěstí byl ochotný mě ve všem podpořit. Vlastně ani můj přítel nebyl tou myšlenkou až tak nadšený, jak jsem čekal, i když to byl první on, kdo mi napsal, jestli se nechci stavit, ale on se zase snažil si neznepřátelit mé rodiče. Každopádně buď jak buď, po matice jsem vyběhl ze školy, naskočil na linku busu jedoucí k Tomovu studiu a nedočkavostí jsem skoro nadskakoval na sedačce. Od pondělí jsme se neviděli a já si pořád dokolečka před očima představoval scénu nás dvou ve sprše. Ach jo.

Nadšeně jsem doběhl do studia a tak nějak jsem doufal, že hned za prosklenými dveřmi narazím na stejně nedočkavého Toma. Bohužel jsem se dočkal jenom překvapeného Geova pohledu, nejspíš se mu Tom zapomněl zmínit, že se zastavím.

„Ahoj, Geo. Tom je vzadu?“ Zastavil jsem se u pultíku a zeširoka se na Tomova kolegu usmál.

„Zdravím, Bille. Jo, je vzadu, ale ještě není hotový.“ Nejistě přešlápl. „Hele, počkej tu, mrknu se tam, jo?“ Než jsem se stihl nadechnout, Geo už byl u závěsu a nakukoval dovnitř. S Tomem prohodili pár slov, kterým jsem nerozuměl, a pak se ke mně Georg otočil a kývnul na mě. „Máš jít dovnitř, ale budeš ještě muset na chvíli počkat, až bude hotovo, mladej.“

Trochu mě zamrzelo, že Tom má ještě práci, takže jsem s povzdechem vstoupil do místnosti za závěsem. Na lehátku, kde jsem i já sám získal svá dvě tetování, se rozvaloval nějaký klučina. Odhadoval jsem ho tak kolem dvaceti. Havraní vlasy v módním, krátce střiženém střapatém účesu a ty nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděl. Byl to hezounek, ale z jeho lehce zamračeného pohledu mu nebylo moc po chuti, že jsem narušil jejich tatérskou chvilku.

Okamžitě jsem vyhledal Tomův obličej. Co tohle bylo? Ten kluk vypadal, že by se Tomovi vydal v následující vteřině napospas pro cokoliv, s čím by Tom přišel, a to se mi sakra nelíbilo.

„No ahoj, zlato. Promiň, že ještě nejsem hotový, ale Jimmy si na poslední chvíli rozmyslel motiv, takže se to trochu protáhlo. Nebude ti vadit, když si na chvíli sedneš tady vedle mě? Už to nebude dlouho trvat.“ Mrknul na mě a tím, jak se sklonil zpátky nad mladíkův pravý bok, mu unikl nejdřív šokovaný a pak naštvaný Jimmyho pohled, kterým se do mě zavrtal. Jo jo, chlapečku, tady už je to obsazeno.

Protáhl jsem se zezadu kolem lehátka, abych se dostal na křesílko sousedící s Tomovým. Chtěl jsem si sednout, ale Tom mě zastavil.

„Nezapomněl jsi na něco?“ Nechápavě jsem se otočil, jestli jsem něco někde nemotorně nesrazil a pak se kouknul na Toma. Tomu pobaveně cukaly koutky. „Třeba ahoj a pusu?“ Ježiš, já jsem jelito. Červeň se mi nahrnula do tváří a bylo mi trapně, ale nenechal jsem si ujít příležitost na chvíli si přivlastnit Tomovy rty pro sebe. Jenom ať Jimmy, nebo Timmy nebo jak se ten pošuk jmenoval, jenom ať vidí.

A taky že viděl a nejspíš se mu to vůbec nelíbilo, protože nás od sebe odtrhlo jeho odkašlání a podrážděná poznámka, jestli už bychom to nemohli dokončit.

Tak jsem se konečně posadil do křesílka a Tom se vrhl na dokončení práce. Byla radost na něho koukat, hlavně když mě sledování jeho šikovných prstíků vůbec nebolí. Fascinoval mě Tomův soustředěný výraz na práci, který byl každou chvilkou nahrazen spokojeným úsměvem, to ve chvílích, kdy se na mě podíval. Hřálo mě to nejen u srdce a myslím, že Jimmy, který si těch našich pohledů všímal, byl už ke konci docela pěkně vytočený. Nejspíš si na Toma dělal zálusk, ale měl smůlu, heč.

Zadíval jsem se na motiv, který vrýval Tomi do Jimmyho kůže, a musel jsem zadržet smích. Nebyl jsem si úplně jistý, ale z úhlu, ve kterém jsem seděl, to vypadalo jako hlava jednorožce s nějakými šílenými čínskými znaky. Bylo to do sebe zamotané v šílené změti, ale jestli jsem mohl soudit, autor si s tím dal určitě hodně práce. Myslím, že pro Toma byla tohle určitě velká výzva. Pamatuju si, jak říkal, že tyhle slátaniny naprosto nesnáší. No ještě štěstí, že to nebylo barevné. I když jsem nechápal, že tohle chce mít ten kluk do konce života na kůži. Šílené.

Trvalo to dalších asi patnáct minut, než Tom přelepil novou kérku fólií a vyslal zklamaného Jimmyho zaplatit ke Georgovi.

Pak si rychle svlékl rukavice, zahodil je do koše k ubrouskům, kterými utíral krev z kůže během tetování, a téměř vzápětí jsem se ocitl v jeho hřejivém náručí. Na obličeji mě zašimraly vousy. Na chvíli jsem se oddal jeho v prvních chvílích něžnému líbání, které během pár nadechnutí mohlo klidně způsobit menší tornádo, protože v nás obou se za celý týden nahromadilo hodně přebytečné energie.

„Hele, kámo, jdu pro oběd, nechcete vzít taky- ale sakra, to ze sebe nikdy ty ruce nesundáte?“ Georg si založil ruce v bok s výrazem mravokárce na obličeji. „Počkejte aspoň, až vypadnu ven, jo?“

„Počkej chvíli, jo?“ Zašeptal mi Tom do ucha a už se ohnal po našem osobním kazišukovi. Geo ovšem nebyl včerejší a Tomovu útoku se šikovně vyhnul.

„Kušuj, Geo. To nemůžeš mít trochu toho pochopení? Když už pominu těch pár mozkových buněk, které se teď nejspíš poztrácely v různých zákoutích tvé šišky, tak se zkus zeptat aspoň svého péra, cos mohl čekat, když sem teď bez ohlášení vpadneš?“

„Ježiš, tak sorry, no. Každopádně jsem na vás chtěl být hodný a donést vám něco k jídlu. Ale vyseru se na to, když vám tu tak vadím.“ Už to vypadalo, že je Geo překvapivě urážlivá citlivka, když se Tom natáhl a lehce jej bouchl do ramene.

„Fajn, tak sorry. Prosím, donesl bys mi to, co obyčejně, a Billovi…?“ Otočil se na mě a já, i když jsem měl trochu hlad, jsem nějak nevěděl, na co bych měl chuť. Teda kromě Toma.

„Co třeba pizzu, Bille? Tou se vy mladí cpete prakticky pořád, ne?“ Nechtěl jsem do něj rýpat, že zase tak moc starší ode mě není, ale pizza zněla fajn.

„Jo, klidně. Jenom nic ostrého. Nejlíp něco, kde je co nejvíce sýra.“

„Ježiš, další vegetarián? Fajn, není problém. Hele, budu pryč tak dvacet minut, ale můžu se s tím courat, takže dvace pět? Si když tak nastavte budíka, ať vás zase nepřekvapím.“ Vyplázl na nás jazyk jako malé dítě a vypadal legračně. „Já jdu. Bavte se, děti.“

„To se neboj, to my budeme.“ Tomův všeříkající úsměv se mi líbil. Za ruce si mě přitáhl k sobě, abych si mohl sednout do jeho klína. Péče, kterou mi pak věnovaly nejen jeho šikovné ruce, ale i rty, které opečovávaly pokožku mého krku, byla téměř k nevydržení. Naše klíny na sobě byly namáčknuté vinou malého prostoru na křesle, ale komu to vadilo? Takže nebylo divu, že jsme ztratili pojem o čase.

„Hej, děcka, je tam všechno slušné? Mám dlabanec.“

Tom se kousek odtáhl a zmučeně zasténal.

„Slibuju, že si to vynahradíme, jo? Třeba zítra nemám práci a ty nemáš školu, můžeme něco podniknout.“

„Hele, já to klidně sním sám, vy dva nadrženci.“

„Je to kretén, ale naučíš se ho mít rád.“ Tom na mě mrknul.

„Abys věděl, já to slyšel. A jdu dovnitř.“ Vlastně byl Geo super. Myslím, že s Tomem měli takové to přátelství, co už toho hodně vydrželo, a můžou se na sebe spolehnout. Něco jako já s Gustim.

Pak jsme spolu všichni tři seděli vzadu, obědvali a já se i přes Tomův odpor dozvěděl hodně z jeho období puberty. Geo se vyloženě vyžíval trápit Toma svými historkami. Já se ovšem výborně bavil.

Už byl téměř konec pauzy, než měl dorazit další Tomův zákazník, když začal Tomův mobil vyzvánět. Ten se jenom podíval na číslo a hovor zamítnul. Říkal jsem si, že nechce být rušený, ale podráždění v jeho obličeji nejspíš plynulo z něčeho jiného. Nechtěl jsem vyzvídat, ale ve chvíli, kdy Tom telefonujícího nepřijal ještě dvakrát, už mě zvědavost vyloženě užírala.

Geo sedící naproti mně nejspíš věděl, o co jde, protože nebyl zvědavý, spíš Toma nejistě pozoroval, jako by nevěděl, jestli by jeho kamarád hovor měl nebo neměl zvednout.

Další pokus volajícího už ale Tom nevydržel a s nadávkami jej přijal.

„CO?“ Chvíli poslouchal, co mu říkal ten na druhé straně a celou dobu visel pohledem na mně. Vůbec se mi nelíbila zlost, která zastřela Tomův obličej. „Ne, už jsem ti říkal… tys mi nerozuměl? Hele, vydrž-“ Tom se postavil s mobilem na rameni. „Omluvíte mě na chvíli, nechci být sprostý před vámi, hned jsem zpátky.“ A přešel za závěs dopředu, kde jsme s Geem už nemohli slyšet, jak se rozčiluje s kýmkoliv přes telefon.

Svým pohledem jsem visel na závěsu a na zbytek pizzy, který jsem do té doby držel v ruce, jsem úplně zapomněl. Na sobě jsem cítil Geův pohled, takže aniž bych přerušil své zírání, jsem se ho musel zeptat.

„Ty víš, o co jde, že?“ Blesknul jsem po něm pohledem a narazil na Geův omluvný pohled.

„Jo, myslím, že tuším, ale tohle byste měli s Tomem probrat sami mezi sebou.“ Pokrčil rameny a dojedl svých pár soust oběda. „Ale nemusíš se bát. Jestli to můžu říct, mladej, ještě jsem Toma neviděl takhle poblázněného jako do tebe. Takže klídek, jo?“

Bože, ani mě nenapadlo, že bych se měl bát zrovna tohohle. Teď se mi ale v hlavě usadil červíček pochybností. Než jsem ovšem stihnul vyvinout ty nejhorší možné scénáře, Tom byl zpátky. Frustrovaně odhodil mobil na stoleček, kam si odkládal věci během práce a svalil se do křesílka vedle mě.

„No nic, nechávám vás tu o samotě, ať můžu bezpečně vstřebat oběd.“ Zbaběle utekl z místnosti pryč.

Tomův pohled se mi moc nelíbil, jenomže jsem věděl, že se zeptat musím. A Tom vypadal, že sám od sebe nezačne. Takhle jsem si to teda dneska nepředstavoval.

autor: Luki