autor: undrockroll
Může to být tragické, ale je to něco, co dělá pouhou existenci životem, pokud to dává smysl.
Anonym.
Tom toho rána šel domů s těžkým srdcem. Seděl u Billova prázdného pokoje celé hodiny, pořád si v hlavě přehrával, jak ho mohl zastavit. Pak mu jedna ze sestřiček řekla, že už bude osmá hodina ranní, a že už nemá nic na práci, kromě toho, aby šel domů a vyspal se.
Teď se to zdálo jako příšerný nápad. Jak mohl Tom odejít? Jak mohl vůbec pomyslet na to, aby šel domů? Připadal si příšerně, a tak zodpovědně.
Jak mohl zrovna teď odejít?
Ale domů šel, a i když se cítil příšerně, hned jak se jeho hlava dotkla polštáře, upadl do hlubokého spánku.
Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo, jak se nemohl nadechnout, když se Bill pustil okenního rámu. Pamatoval, jak se po něm natáhnul, jeho prsty se jen letmo dotkly Billových riflí.
Další věc, kterou věděl, bylo, že ho někdo něžně probudil.
„Co?“ řekl Tom, otevřel jedno oko. Usnul ve svém oblečení a měl pocit, jako by měl v puse písek, sucho a plno.
Jeho matka mu přejela rukou po čele. „Tome, spal jsi celý den. Proč jsi přijel domů tak pozdě? Jak ses vůbec dostal domů? Odvezla tě Brigitte?“
Tom zasténal. „Ne, jel jsem taxíkem. V institutu se něco dělo, nemohl jsem odjet.“
Simone se zamračila. „Nevypadáš… dobře.“
„Jo.“ Zamrkal párkrát Tom, probouzel se. „Já nevím.“
„Ty jsi brečel?“
Tom pokrčil rameny.
„Co se stalo?“ zeptala se, mračila se.
„Kolik je hodin?“ posadil se a promnul si bedra. Podíval se na budík. Bylo skoro půl sedmé večer. Měl už půl hodiny zpoždění v práci. „Do prdele.“
„Tome?“
„Musím jít,“ řekl Tom, vylezl z postele a sundal si triko. „Mohla bys mě odvést?“
„Ne, zlato, musím jít na večeři s Gordonem do města a noc trávíme v hotelu,“ řekla Simone. „Nemůžeš zavolat Brigitte?“
Tom si povzdychnul. „Ne…“
„No, dám ti peníze na taxík,“ řekla mu. „Ale teď už musím jít. Jen jsem ti šla říct dobrou noc… je ti dobře?“
Tom přikývl. „Jo, já jen… nevím.“
„Později si o tom můžeme promluvit, pokud chceš.“
Tom znovu pokrčil rameny, tentokrát ztěžka. „Díky.“
Simone ho pohladila po tváři a opustila pokoj. Tom si na sebe navlíkl čisté triko. Ani se nedíval do zrcadla; věděl, že vypadá jako naprostá troska. Nezáleželo na tom; cítil se až moc unavený na to, aby dělal něco jiného.
Sešel schody a uviděl, že mu mamka nechala na kuchyňské lince několik dolarů na taxík. Povzdychl si. Nechtěl jet taxíkem, ale potřeboval se dostat do blázince a čas mu utíkal.
Oči se mu zastavily na klíčích od auta, visely vedle dveří. Jeho prsty je už už chtěly vzít. Bylo by lehké se odvést sám. Jaké byly šance, že by ho chytili? Ujistí se, že jede pomalu, opatrně, nikdy nepojede víc než jen pár kilometrů v hodině pod povolenou rychlostí.
Tom se podíval na hodiny. Už měl zpoždění třičtvrtě hodiny.
„Do prdele,“ zamručel, vzal klíčky od auta, aniž by o tom ještě přemýšlel, a vyšel ven, kde stálo auto. Očima se na něm zastavil, ojeté SUV, co si koupil z druhé ruky od matky svého kamaráda. Neseděl v něm už měsíce. Už mu ani nepřipadalo jeho, už skoro zapomněl na tuhle část svého života.
Teď se to zdálo lehké. Nasednout do auta, dojet k institutu, zaparkovat, pracovat, nasednout, dojet domů, spát.
Nikdo to nikdy nezjistí.
Tom nasedl do auta a dal klíčky do zapalování. Auto nastartovalo a zavrnělo mu pod konečky prstů. Povzdychl si a opřel se o sedadlo, vycouval z příjezdové cesty. Cítil neuvěřitelný pocit viny a strach; jestli ho chytí, půjde do vězení.
„Nenech se chytit,“ zamručel si Tom sám pro sebe, opatrně jel po ulici. Přál si, aby mohl jet rychleji, byl celý nervózní, aby se tam dostal.
Konečně, zaparkoval. Když vylezl z auta, třásly se mu ruce i nohy a musel se zhluboka nadechnout, aby se uklidnil. Připadal si jako přikovaný k zemi, tak malý před tou masivní, chladnou budovou.
S třesoucíma se nohama došel dovnitř blázince a vzal si otupěle výtah do pátého patra. Namačkal kontrolní kód a přivítala ho známá vůně.
„Tome.“
Zvedl pohled. Šla k němu Kaaren, vypadala unaveně.
„Ahoj,“ řekl Tom tiše. „Omlouvám se, jsem tu pozdě.“
„No, v noci jsi tu zůstal déle,“ řekla. „Nebo bych spíš měla říct dnes ráno.“
Tom jen přikývl.
„Dnes na to jdi pomalu, nejspíš ses včera večer přepracoval.“ Položila mu ruku na rameno v něžném gestu. „Vím, že jsi asi unavený. Já jsem také.“
Znovu přikývl. Slova ho klamala a chodidla mu připadala tak těžká.
„Všechno tohle papírování…“ povzdychla si Kaaren. „Nakonec, všichni jsme jen z papírování.“
Tom si nejistě přenesl váhu z jedné nohy na druhou, nevěděl, co říct.
„Můžeš odejít, až budeš hotový, nemusíš tu dnes zůstávat déle,“ řekla mu Kaaren. „Jen… dělej, co můžeš. Dole máš hodně práce, jestli budeš chtít být tam.“
„Ne, to je v pořádku,“ zamumlal Tom. „Promluvíme si – uvidíme se – díky. Promluvíme si později.“
Kaaren ho sledovala, když odcházel pryč, chodbou ke svému přístěnku. Tom se zamknul uvnitř a posadil se na krabici. Byla tu tma a vzduch nebyl příjemný. Párkrát se zhluboka nadechl, cítil se zuboženě. Nechtěl odsud odejít, ale věděl, že by Kaaren přišla a chtěla vědět, co tu dělá. Všimla by si toho, kdyby odsud už nikdy nevylezl. Přešel ke dveřím a opřel se hlavou o chladný materiál. V mysli měl jen jednu jedinou věc. Musel jít do Billova pokoje, i když věděl, že bude prázdný.
Cesta do Billova pokoje byla delší než kdy předtím, a Tom táhl svá chodidla po zemi za sebou. Ostatní pacienti se chystali spát, odpočívali v postelích nebo jedli poslední ze svých jídel. Tom byl vždycky opatrný, aby se nedíval k nim do pokojů; byl velice pečlivý v tom, aby měli své vlastní soukromí. Žádného z obyvatel nepoznal osobně. Ani neznal jejich jména.
Kromě Billa.
Tom se trošku třásl, když došel k jeho pokoji. Dveře byly zavřené a žádné světlo zpod nich nevycházelo, na rozdíl od jiných pokojů. Billův pokoj byl prázdný.
Potichu otevřel dveře a vešel dovnitř. Všechno tu bylo přesně tak jako předešlou noc. Postel byla stále neustlaná, okno otevřené. Panenka ležela v posteli. Venku se jen stmívalo, a tak z pokoje bylo vidět na západ slunce.
„Do prdele,“ zašeptal, předklonil se a dlouze vydechl. „Kurva, kurva, kurva.“
Ten pokoj voněl jako Bill. Tom ho cítil z ložního prádla, ze záclon, ze složeného oblečení na židli.
A, samozřejmě, z panenky.
Tom přešel k posteli a opatrně panenku zvedl. Přitiskl si ji k hrudníku a roztřeseně zavzlykal, sám sebe překvapil. Tolik hodin byl zticha. Zabořil si obličej do panenčiných zacuchaných vlásků a zavřel oči, nechal slzy téct.
„Ty pláčeš?“
Tom zalapal po dechu a rychle se otočil, jeho srdce bilo přesčas. Tady, schoulený pod stolem, se nacházel Bill. Zahalený ve stínech, a kolena měl přitažená k hrudníku. Stále na sobě měl ty samé rifle a tričko z včerejší noci, ale nohy měl bosé. Na zemi vedle něj ležely boty od Converse, tkaničky rozvázané.
„Bille?“ zašeptal Tom.
„Myslí si, že spím,“ řekl Bill tiše. „Nespím.“ Natáhl před sebe ruku, ukázal dva prášky. „Občas to hraju, nechci spát.“ Prášky se skutálely z jeho ruky a dopadly na zem.
„Co…“ Tom na chlapce zíral. „Co… to děláš? Proč jsi – proč…“
Bill se zadíval na panenku v Tomově náruči a trhnul sebou. Zabořil si obličej do klína a zaúpěl, prsty si zatahal za vlasy. „Jen jen panenka, je to panenka, víš. Jen panenka. Jen panenka. Bille, jen panenka. Není to tvoje vina. Není to pravda. Jen panenka. Já vím, tati. Jen panenka.“
Tom se podíval na panenku ve svých rukou. „Bille?“
Bill zvedl hlavu, oči mu černě zářily zpod vlasů. „Možná… jsi jen panenka, Bille, Tomi?“
„Ne,“ řekl Tom. „Ne, nejsem. A…“ zvedl panenku, něžně ji držel v rukou. „Ona taky není.“
Billovy oči se z Toma přesunuly na nějaké místo za ním. Tom ucítil chladný vánek na svém krku. Otevřené okno.
„Bille,“ řekl Tom jemně, sehnul se. „Vylez odtamtud, chci s tebou mluvit.“
„Uhuhuh.“ Usmál se Bill a prsty si podepřel obličej. „Ty pojď sem dolů.“
Tom se malinko usmál. „Chceš, abych šel tam dolů za tebou?“
„Prosím?“
Bez rozmýšlení, Tom vlezl pod stůl a posadil se vedle Billa. Podal mu panenku a Bill ji vděčně přijal, přitulil si dítě k hrudníku.
„Mmm,“ zamručel Bill do těla miminka. „P-Přinesls mi ho zpátky, d-děkuju.“
„Bille?“
Bill se na Toma podíval, oči se spojily. Kriste, pomyslel si Tom. Nikdy jsem si nemyslel, že tě ještě někdy uvidím.
„Omlouvám se,“ řekl Bill lehce. „Nevím, co se stalo.“
„Zkus si vzpomenout.“
„Och…“ skousnul si Bill ret, zamrkal. „Včera v noci? Chtěl jsem… nebo nechtěl. Už víc ne.“ Naklonil se dopředu, pohladil panenku po vlasech. „Bylo to pěkně zlý. Chtěl jsem se odsud sakra dostat. Ne jen odsud… chtěl jsem pryč ze všeho. Tak jsem se pokusil skočit. Nefungovalo to.“
Tón Billova hlasu byl normální. Ten způsob mluvy, kterým mluvil, byl naprosto jiný od toho, jak ho Tom slyšel kdy mluvit. Neměl v hlase rozechvění, nebyl tam stud nebo koktání.
Byl prostě normální kluk, zmatený a unavený a zavřený. Tom to chápal, a bolelo ho pro Billa srdce.
„Když jsem šel k oknu, cítil jsem vítr, to mě vyděsilo. Připadalo mi to tak příšerně opravdový, nic, co cítím tady. Přes rok už jsem venku nebyl. A tak když jsem cítil vítr, vyděsilo mě to. Chtěl jsem skočit, chtěl jsem, aby to bolelo, jen jsem chtěl něco opravdového,“ řekl Bill tiše. „Chtěl jsem umřít. Nevím. Prostě jsem byl jen… existence na tak dlouhou dobu. Nechci existovat, já chci kurva žít. A to tady nemůžu. Takže umřít zní lépe.“
„Ne,“ odpověděl Tom.
„Víš, jak to myslím.“
Tom zavrtěl hlavou. „Chápu to, chápu… ale bylo by to hloupé.“
„Nevím, co tam ještě pro mě je,“ řekl Bill sklesle.
Tom vzal Billa za ruku, naklonil se k němu a políbil ho na rty. Bill se zalekl a trochu se odtáhl, ale pak dal ruku Tomovi za krk a plně mu to oplácel.
Tomovi se do mysli vrátila vzpomínka na včerejší noc. Pamatoval si, jak se nakláněl dolů, jak se jeho prsty lehce dotkly Billových riflí. Skoro bylo pozdě, a Bill málem vypadl z okna. Z čistého adrenalinu, Tom po něm skočil a chytl Billa za ruku. Zatáhl chlapce zpátky a Bill se nehty zarýval do okna, snažil se z Tomova sevření dostat pryč. Všechno to bylo v Tomově mysli tak zřejmé, a políbil Billa tvrději, nechtěl ho pustit.
„Zatáhls mě zpátky,“ zašeptal Bill, když se jejich rty na chvilinku odpojily. „Zatáhl… Pro nikoho jiného bych se nevrátil.“
Tom se zamračil. „Už mě takhle zasraně nikdy nestraš.“
„Zlobíš se na mě?“ zeptal se Bill něžně, oči vykulené.
„Já nevím,“ odpověděl Tom upřímně. „Nevím. Jen tě už nechci znovu opustit.“
„Neopouštěj,“ řekl Bill malým hláskem. „Protože jestli půjdeš, půjdu taky.“
Tom si povzdychl. Pamatoval si víc. Po tom, co Billa zatáhl zpátky dovnitř, Bill začal křičet, zmítal se v Tomově náručí. Tom ho nedokázal udržet v klidu, nedokázal Billa uklidnit. Za chvilku se spustil alarm a přišlo trio sestřiček, píchly Billovi nějako injekci a vzaly ho pryč.
„Kam tě odvedli? Včera v noci, ty sestřičky,“ zeptal se Tom.
Bill se schoulil do klubíčka a pokrčil rameny, hladil si ruku. „Do místnosti… už jsem tam byl, párkrát. Je to jen bílá místnost, má zrcadlo. Ale je dvoustranné, víš? Protože tě můžou sledovat. Pár hodin jsem tam seděl, pak jsem usnul.“
„To je všechno?“
„Ne.“ Sklopil Bill pohled. „Pak na mě nějaký pán pár hodin mluvil. Doktor. Ptal se mě na otázky… a pak přišel můj táta a doktor mluvil se mnou i s ním najednou. Pak jsem si musel nechat udělat nějaké krevní testy. Všechno to bylo tak pitomý. Jako by potřebovali nějaký vědecký důvod pro to, aby mohli vysvětlit, proč by se kluk jako já snažil zabít.“
„Oh,“ bylo jediné, co Tom dokázal říct. Všiml si, jak Bill v rukou převrací panenku, jak si namotává její vlasy na prsty a jak tahá za šaty. Byl rozzlobený; spojení mezi Billem a panenkou bylo porušeno, to bylo Tomovi jasné. Jen panenka, Bille, jen panenka, říkal Bill. Tom věděl, že to byla slova někoho jiného, nejspíše Billova otce.
„Už jsem se o to jednou pokusil,“ řekl Bill tiše. „Nikdy to nefungovalo, moc jsem se bál. Ale teď. Teď by to vy-vyšlo.“ Podíval se na Toma a pousmál se. „A pak si přišel ty a všechno zkazil.“
Tom Billa objal, pevně si ho přitáhl a zabořil obličej do jeho krku. „Vypadneme odsud,“ zamručel. „Vypadneme sakra odsud.“
Bill se odtáhl a zmateně na Toma koukal. „Cože?“
„Mám tu auto, můžeme prostě odjet. Ke mně domů, kamkoliv,“ řekl Tom, jel na čistý pocit. „Já jen… chci tě vzít pryč od všech těch blbostí.“
„A-Auto?“
„Vezmu tě někam do bezpečí.“
„Ne,“ zašeptal Bill. „N-Nechci.“
„Ty tu chceš zůstat?“ zeptal se zamračeně Tom. „Tohle místo tě zabíjí. Jestli tu zůstaneš ještě déle, bude to… budeš… nemůžeš.“
Bill vydechl, oči nesoustředěné. „Já n-nevím. To je v pořádku. Můžu zvládnout-„
„Ne,“ řekl Tom. „Nenechám tě, aby se ti tohle dělo, už ne.“
„Proč se o to vůbec staráš?“ podíval se Bill na Toma prázdnýma lesklýma očima. „N-Nebudeš tu dlouho, prostě n-nadobro odejdeš. Proč se o to do prdele staráš? Nenávidím to, že se o to zajímáš.“
Tom byl na chvilku zticha. Přesně věděl, proč se staral, ale mohl Billovi říct pravdu?
„Nezáleží na tom proč,“ řekl Tom nakonec. „Já jen… chci jít na malé dobrodružství.“
Billovy oči se zableskly. „Dobrodružství?“
Tom přikývl. „Jasně. Jdeš do toho se mnou?“
Bill párkrát zamrkal. „Mhm… Ano. J-jo, pojď.“
„Ty prášky, co to bylo?“ zeptal se Tom zamračeně.
„Na spaní… mají mě na minimálně dvanáct hodin uspat,“ zamumlal Bill. „Víš… aby se se mnou nemuseli vypořádávat.“ Zamračil se. „Táta si je vynutil.“
„Kdy ti je dali?“
„K-Kaaren mě sledovala, jak je polykám, když bylo sedm. No, předstíral jsem to. N-nejspíš mě v osm přijdou zkontrolovat.“
Tom znovu přikývl, podíval se na hodiny. Bylo ¾ na sedm. Ještě patnáct minut do konce směny Kaaren. „Dobře… poslouchej, půjdu něco udělat, svou práci, ale vrátím se pro tebe. Ano?“
Bill přikývnul. „Slibuješ?“
„Nikam nechoď,“ řekl Tom přísně, vzal Billův obličej do dlaní. „Nikam nechoď, nebo nebudu schopný tě najít.“
„Zůstanu,“ zamumlal Bill.
Tom Billovi pomohl do postele a jemně ho políbil, pak odešel. Šel zpátky do přístěnku, vzal tam svůj mop a kbelík. Musel předstírat, že pracuje, musel předstírat, že je všechno v pořádku. Jak pomalu posouval mop po chodbě, podíval se na mobil, kolik je hodin.
Byla tam jedna nová zpráva od Brigitte. Miláčku kde jsi? Celý den jsem volala. Dej mi vědět. Miluju tě.
‚jsem nemocný,‘ odepsal Tom. ‚zavolám ti později.‘
„Tome?“ Tom zvedl pohled. Šla k němu Kaaren, s kabelkou přes rameno.
„Ahoj,“ zamumlal, a provinile si dal mobil zpátky do kapsy.
„Odcházím,“ řekla rychle. „Jen potřebuju udělat obchůzku. Jak ti jde práce?“
„Pomalu,“ řekl Tom. „Bude mi to trvat.“
Kaaren přikývla. „To je v pořádku. Je všechno v pořádku?“
„Uhuh.“
„Všimla jsem si, že jsi přijel sám. Soud ti vrátil tak brzo řidičák?“ zeptala se.
„Och.“ Tom se cítil ještě víc provinile. Lhaní Kaaren bylo nějak horší než lhaní vlastní matce. „Jo… Jsem… Je to zkušební období.“
„Ah,“ odpověděla. „No, dobře pro tebe. Vedeš si vážně dobře, Tome. Jsem na tebe hrdá.“
„Díky.“ Připadal si bídně.
„Okay, no… uvidíme se později.“ Usmála se. „Zítra, ano?“
„Jo… Ahoj.“ Mávnul trochu Tom a pak sklopil hlavu, zíral na podlahu. Slyšel, jak Kaaren odešla, a pak neslyšel nic. Místo bylo tiché, stále tmavší.
„Do prdele,“ zamumlal.
**
„Och…“
Bil zíral na Tomovo auto, třásl se. Byli na parkovišti u blázince. Nebylo těžké odtamtud Billa dostat – nikdo neměl službu, a Tom s Billem prostě odešli zadním vchodem.
„To je v pořádku,“ řekl Tom jemně. „Je to v pohodě, neublížím ti.“
„Já vím, že n-ne,“ řekl Bill. „Ale…“ jeho či byly přilepené na prostředku. Začal se třást víc, a Tom mu položil ruku na rameno.
„Pojedeme moc, moc, moc pomalu,“ řekl.
„D-Dobře, že jsem nechal Gabi v pokoji… N-Nemá ráda řízení.“
Bylo těžké dostat Billa dolů, ještě těžší ho dostat ven. Nejtěžší bylo ho přinutit opustit svoje miminko. Držel si ji u sebe, skoro zase zmizel, když se mu oči roztěkaly a začal si pro sebe povídat. Tom mu něžně řekl, že nemají sedačku pro miminko v autě, a Bill se vážně hodně třásl, když ji položil a udělal krok pryč.
„Bude v pořádku,“ řekl Tom Billovi, jemně ho vedl k autu. „No tak.“
„Pomalu,“ zamručel Bill, přešel ke straně spolujezdce. „Pomalu a b-bez bouraček.“
Tom pomohl Billovi si sednout a připoutal ho. Bill se celou dobu chvěl, i když se ho Tom snažil sladkými slovy uklidnit.
„Připravený?“ zeptal se Tom. Zrovna nastoupil za volant a měl klíč připravený. „Protože naše první zastávka je…“
Podíval se na Billa. Bill si už sundal boty i ponožky a seděl na sedačce, kolena u hrudníku, prsty u nohou přejížděl po látce na sedadle.
„Kde?“ zeptal se Bill malým hláskem.
Tom se naklonil a políbil ho na rty, Bill se usmál. „Naše první zastávka je překvapení.“
Otočil klíčkem a auto naskočilo, Bill vypísknul. Ještě pevněji si objal kolena a prsty u nohou ohnul tak moc, že je měl skoro bílé. Tom se k němu natáhl a položil mu ruku na nohu.
„Uklidni se,“ řekl něžně. „Jedeme na dobrodružství.“
Bill přikývnul. „Dobře.“
Vyjeli z parkoviště, a když Tom dojel na silnici, Bill začal krátce vydechovat, maličké a panické výdechy a nádechy.
„Bille.“ Stiskl mu Tom trochu nohu. „Zhluboka dýchej, je to v pořádku.“
„Je to v pořádku,“ zopakoval Bill.
„Protože jedeme…“ usmál se Tom a zahnul za roh, zaparkoval. „Doufám, že máš hlad.“
Bill vykouknul zpoza kolen a zamrkal. Chvilku byl zticha, a pak se mu na obličeji pomalu objevil úsměv. „M-McDonald’s?“
Tom hrdě přikývnul. „Chceš něco?“
„Oh, kurva jo,“ zamumlal Bill, oči dokořán. „Zapomněl jsem… Oh, do prdele. Žádné peníze.“
„Já to koupím,“ řekl Tom. „Tohle je na mě.“
Přejel k McDrive okénku a stáhl okénko. Bill znovu schovaný za koleny.
„Co chceš?“ zeptal se Tom.
„Hranolky,“ řekl Bill. „Moc, moc hranolek a v-velký kýbl coca-coly. A nějaké kuřecí n-nuggetky.“
Tom objednal nějaké jídlo a přejel k dalšímu okénku. Bill se celou dobu schovával, a vykouknul, jen když auto zavalila vůně hranolků.
„Och, mňami,“ vydechl Bill. „Jediné, co jsem p-přes rok měl, je… víc… ty blafy, co tam d-dělají.“ Kousnul si malinko do hranolky. „Och, bože,“ vydechl šťastně. „Děkuju, Tome.“
Tom měl v ruce Big Mac a znovu vyjel. „Nemáš zač,“ řekl, začervenal se.
„Co je další zastávka?“ Bill už se neschovával. Už byl víc uklidněný, jedl své jídlo.
„Můj dům,“ řekl Tom.
„Je někdo doma?“
„Ne.“
„Bydlíš sám?“
„Ne,“ řekl Tom. „Rodiče jsou pryč.“
Bill jen přikývnul, ucucával svou Colu. Tom si začal dělat starosti; možná se jeho rodiče vrátili, i když říkali, že budou venku celou noc. A pak bude v potížích ne jen proto, že vzal ven mentálně narušeného člověka, ale i za to, že řídí bez řidičáku.
„Sakra,“ zamumlal Tom, když vjel do ulice. Pomaličku řídil, snažil se dívat do domu, jestli se tam svítí. Byla tam naprostá tma a žádné auto nestálo na příjezdové cestě.
„Copak?“
„Nic,“ usmál se Tom a zaparkoval. „Jsme tady.“
„To je ono?“ otočil Bill hlavou k domu, zamžoural. „Pojďme dovnitř.“
„No, vlastně ne, teď pojedeme zpátky do ústavu,“ řekl Tom. „Jen jsem ti chtěl svůj domov ukázat.“
Billův obličej klesl. „Och.“
„Jen žertuju,“ řekl Tom rychle. Vyndal klíčky ze zapalování a usmál se. „Bille, no tak, byl to jen vtip.“
„Och,“ řekl Bill znovu, plaše. „Omlouvám se.“
„No tak,“ řekl Tom jemně. „Pojď dovnitř.“
Bill vylezl z auta, pevně držel svou krabici hranolků. Tom ho opatrně sledoval; jako by ta krabice nahradila panenku.
„Bille?“
„J-Jdu,“ řekl Bill.
„Prohlídka začíná tady,“ řekl Tom slušně, otevřel dveře do domu. „Moje kuchyň.“
Bill vypadal ztraceně. Na všechno se koukal s vyvalenýma očima, jako by to nikdy před tím neviděl. Dotkl se stolu, záclon, sporáku, zdí, tak jemně. Tom předpokládal, že to pro něj bylo všechno divné; kuchyň byla plná barev, byla teplá a rodinná, útulná. Bill viděl jen mdlé, sterilní zdi, přes rok.
„To je hezké,“ zamručel Bill. „Co dál?“
Tom vzal Billa za ruku a dovedl ho do dalšího pokoje. „Obývák,“ řekl. „Velká televize, Gordon… můj nevlastní táta… koupil ji ve slevě před pár lety. Tady je Playstation a Gamecube a tak.“
Bill se usmál a přistoupil blíž, posadil se na velký, měkký gauč. Málem se do něj propadl. „Líbí se mi to,“ řekl.
Tom stál nervózně vedle gauče. Neměl vůbec tušení, co to dělá. Proč přivedl Billa k sobě domů?
„Ještě něco?“ zeptal se Bill.
Tom pokrčil ramenem. „Můj pokoj…“
„Můžu ho vidět?“
„Um.“ Tom cítil, jak se mu rozhořel krk. „Jasně, jo. Nic to není.“
„Chci to v-vidět,“ řekl Bill rozhodně.
„Dobře,“ souhlasil Tom. Připadal si stydlivě, ještě víc nervózně, než když poprvé přivedl Brigitte do svého pokoje. Ale to nebylo to samé, vůbec ne.
Tohle pro Toma znamenalo víc.
Dovedl ho nahoru k sobě do pokoje, rozsvěcel, když šli. Bill se potichu táhl za Tomem, pevně se ho držel za ruku, trhnul sebou pokaždé, když se rozsvítilo nové světlo. Když Tom rozsvítil u sebe v pokoji, pokrčil rameny.
„Tady spím,“ řekl jednoduše.
Bill pomalu vešel, zíral okolo sebe. Přešel k Tomovu stolu a podíval se na pár fotek. „Znám ho.“
„Koho?“
„Andyho, Andrease.“ Ukázal Bill na jednu fotku. „Teda. Znával jsem.“
Tom se doširoka usmál. „Je to dobrej kluk, jak to, že ho znáš?“
„Chodili jsme spolu do školy, před lety…“ dotkl se Bill fotky a zvedl model letadla. „Taky jsem tyhle měl.“
„Jo, já a můj táta… můj opravdickej táta… jsme je skládali,“ řekl Tom. „Než odjel.“
„Tyhle jsem měl taky,“ řekl Bill a zvedl pár kopaček, které visely přes Tomovu židli. „Hrával jsem… nebyl jsem moc dobrý.“ Tiše se zasmál.
„Já taky ne.“
„Och,“ zamručel Bill. Položil kopačky a letadlo a přešel přes pokoj k Tomovu hudebnímu systému. „Hudba. Bože, chybí mi hudba.“
„Ty nemůžeš poslouchat hudbu?“ zeptal se Tom s vykulenýma očima. Jak je možné, že si toho nikdy nevšiml?
„Ne,“ řekl Bill. „Prosil jsem tátu, aby mi něco přinesl, ale nikdy to neudělal. Hudba je… byla. Byla můj život.“
„Taky ji mám moc rád. Trošku hraju,“ řekl Tom a ukázal na svou kytaru v rohu místnosti. „Jen to zkouším. Dělám rámus, ne hudbu.“
„Určitě jsi dobrý.“
„Ne,“ řekl Tom, začervenal se.
Bill se usmál a přešel k Tomovi. Stál tam před ním a opřel se čelem o jeho rameno. Tom ztuhnul, pak položil ruku na Billovu a opřel se hlavou o jeho hlavu. Bill se chvěl.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše.
„Jo. Jo, je mi f-fajn,“ řekl Bill. „S tebou.“
„Není to strašidelné být venku?“
„Kurva, jo, je to strašidelný.“ Odtáhl se Bill zamračeně. „Ale nemohl jsem tam zůstat napořád.“
„Je mi líto, že se tam musíš vrátit,“ řekl Tom tiše.
Billovy oči ztmavly a podíval se na zem, pokrčil rameny. „Já vím, to je v pohodě.“
Bill od té doby vypadal zoufale, stál v Tomově pokoji, koukal se na věci, co tu byly. Jeho černé vlasy mu visely dolů a pod očima měl nějaký make-up. Tom byl tak moc zvyklý na to, že ho viděl jen v pyžamu, že fakt, že má na sobě Bill rifle a tričko, mu připadal divný. Vypadal tak malý, tak mimo, tak zaostalý. Vypadal unaveně.
„Bille?“
Bill se posadil na postel, založil ruce. „Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím, po včerejší noci.“
„Taky jsem si to myslel,“ řekl Tom tiše.
„Zpanikařil jsem,“ řekl. „Když jsem si to uvědomil… Když jsem si uvědomil, co umírat opravdu znamená. Ale ty jsi tam byl.“
„Vždycky budu chtít,“ řekl mu Tom, posadil se vedle něj. „Kdykoliv se ti bude chtít skočit, vzpomeň si, jsem tady. Nenechám tě.“
Bill se pousmál. „Víš, že jsi ten jediný.“
Naklonil se a políbil Toma na čelist. Tom cítil, jak se rozechvěl a dotkl se Billovy ruky, držel jej a propojoval jejich rty v hlubokém polibku. V tomově ložnici se nemuseli koukat, jestli tu jsou sestřičky, ostatní pacienti nebo Kaaren. Byli tu jen oni dva a Tom Billa líbal tak, jak to cítil, tím, co k němu cítil už delší dobu.
Bill vydechl a odtáhl se, nechal Toma ho položit na matraci. Jejich rty se oddělily, aby se Tom mohla nad Billa naštelovat. O tomhle se mu nespočetněkrát zdálo; o tom, že je nad Billem, že se na něj něžně tiskne. Bill se pod ním proměnlivě hýbal, přesně, jak si to představoval.
Tom prsty zajel Billovi pod tričko, hladil ho po bříšku, cítil jeho horkou kůži. Bill voněl tak svěže a dobře. Tom ho stále nadechoval, chtěl víc. Billova chuť byla také delikátní, a Tom ustavičně tahal za jeho rty, nadšeně ho líbal.
Útlé křivky Billova těla Tomovi připadaly prostě správné. Zabořil se obličejem do jeho krku a začal Billovi třít a hladit boky, jak to chtěl už dlouho. Bill vydával tiché, zadýchané zvuky souhlasu a zaryl se prsty Tomovi do zad, přitáhl si ho ke svému tělu.
Sundali si trička a seděli u sebe blízko, dívali se. Bill rukou sjel Tomovi po jeho opáleném hrudníku. Jeho bledá kůže vytvářela s Tomovou tmavší velký kontrast.
„Můžeme přestat,“ řekl Tom nervózně. „Můžeme… jestli je to až moc.“
„Ne,“ řekl Bill. „Přestaň se mnou být tak opatrný, přestaň.“
„Nikdy jsem… s klukem předtím.“
„Já také ne.“
Stydlivě se na sebe usmáli, prsty propletené. Ten moment byl tichý, plachý, ale Tom nedokázal ignorovat svou erekci. Skoro to až bolelo, trochu se posunul, zašklebil se. Bill se začal pokládat na záda.
Tom nad něj vylezl, sledoval jeho tělo. Podíval se na Billův zjizvený hrudník, bříško a ruce. Kde jednou byly otevřené rány, teď byly jemné růžové proužky, dekorovaly Billovo tělo. Tom se sklonil a jednu z nich políbil, hlubokou jizvu hned vedle jedné z Billových bradavek. Nechal svůj jazyk přejet po té tvrdé, růžové kůži a Bill se zakroutil, zajel rukama Tomovi do vlasů.
„Víc,“ naléhal Bill.
Tom se usmál a tvrději olízl bradavku, vzal ji mezi zuby. Bill tiše zasténal, zatahal za Tomův dred a zvedl kolena.
„Víc?“ zeptal se Tom.
Bill přikývl. Tom se posouval po jeho těle níž, zastavil se na jeho bříšku. Položil na něj svůj obličej a nasál jeho vůni. Když se Tom nadechl, ta jemná kůže se napjala. „Víc?“ zeptal se znovu Tom.
„Chci víc,“ zašeptal.
Tom se posadil a položil prst na sponu od Billova pásku. Bill ho sledoval, oči tmavé, víčka těžká. Tom nikdy nemyslel, že se dostane až sem; do své ložnice, s Billem, ze všech lidí na světě. A teď se chystal ho svléknout. Tomovy prsty se třásly potřebou, chtíčem, ale ztuhl a jen se na Billa podíval.
Bill rukama sjel ke svému pásku a pomalu ho rozdělal, oči nepouštěly Tomovy. Tom chytil černovlasého chlapce za zápěstí, zatímco pracoval se svými džínami a rozepnul zip.
„Och,“ zamumlal Tom. Bill přikývl, a Tom zajel prsty pod jeho rifle. Sundal je z jeho boků a Bill se prohnul v zádech, zanaříkal trošku, když rifle sjely pryč z jeho těla. Ležel tu před Tomem jen v černých boxerkách, štíhlý a křehký. V boxerkách měl plno. Tomovi vyschlo v puse. Byl si jistý, že to chce, ale mohl to udělat?
„Ty,“ řekl Bill. „Teď ty.“
Tom na něj slepě zíral, ale pak si uvědomil, co po něm Bill chce. „Och,“ řekl znovu. Odtáhl se a rozepnul si pásek, pak si stáhl kalhoty. Bill se malinko zasmál, když se Tom usadil zpátky na postel jen v boxerkách. Tom se začervenal, jeho penis byl tak tvrdý, že se mu do boxerek skoro nevešel.
Bill si prsty zajel ke kraji boxerek a trošku je stáhl, plaše se na Toma podíval. Tom zprvu jen sledoval, ale pak se zhluboka nadechl a dal Billovy ruce pryč. Bill se trochu uculil, když mu Tom stáhl boxerky dolů. Billovy bledé, kostnaté boky se odhalily a pak, Tom zalapal po dechu, když spatřil jeho přirození. Byl tvrdý, hladký, a Tom okamžitě odhodil jeho spodní prádlo na zem.
Nejistě prsty Billa uchopil a Bill usykl. „Ne?“ řekl Tom.
„Ano,“ vydechl Bill. „Och, ano, ano.“
Tom si uvědomil, že nemá nejmenší ponětí, co to dělá. Ujistil se, že když ho také má, tak že by to mělo být lehké přinést Billovi slast. Věděl, jak se sám sebe dotýkat, jak se dobře hladit, jak se rozechvět. Ale nevěděl, jestli to bude fungovat i na někom jiném.
Stiskl a Bill vypískl, zavřel oči a otevřel rty, zasténal. Po tomhle už Tom neměl pochyb, že to dokáže. Třel Billa, nahoru a dolů, zvedl jeho penis a tahal za něj. Bill mu v dlaních připadal tak tvrdý, naprosto jiný, než jaký byl v předchozích týdnech. Tom ho teď chtěl uspokojit jinými způsoby.
Už dál nedokázal ignorovat svoje vlastní potřeby. Pustil Billa a stáhl si své vlastní boxerky. Bill zalapal po dechu; oba teď byli nazí, rozechvělí a nazí.
„Tome,“ řekl Bill. „Prosím – chci…“
Tom si k Billovi kleknul a Bill vzal Tomův penis do ruky, opatrně na něj koukal. Tom zasténal, přejel mu rukou po zádech a přirazil do Billova doteku. „Tak dobrý,“ zamručel. „Ano.“
Bill se usmál a olízl hlavičku Tomova přirození. Tom znovu zasténal, tentokrát hlasitěji, a skoro omdlel. Tohle ho překvapilo, Billův jazyk. Bill Toma znovu olízl jako koťátko. Pak vzal Toma do úst a Tom vykřikl, svalil se na něj.
Oba se chvěli, a Tom sjel dolů, otřel se o Billa svým tělem. Jejich přirození se dotkla a oba zasténali. Bylo to úžasné. Tom se začal o Billa třít, zprvu pomalu.
„Mmm,“ zamručel Bill, naprosto pod Tomem vibroval. „To je tak… Ano…“
„Ano,“ odpověděl Tom, sklopil hlavu a pohnul pánví, zrychlil. „Och, bože, ano.“
Třeli se o sebe, neohrabané pohyby, které byly tak příjemné. Bill dal Tomovi nohy kolem pasu a přitiskl se k němu, líbal ho na rameno, sténal mu přímo do ucha. Tomův penis jezdil mezi jeho třísly a oba zavzdychali. Začínalo tam být mokro, oba byli rozžhavení a zpocení vzrušením.
Tom našel Billova ústa a tvrdě ho políbil, přitiskl ho na matraci. Takhle sexuálně nabitý se necítil už celé roky. Chtěl Billa pohltit, celého ho spolknout a pak se vrátit ještě pro víc.
„Ach,“ vydal ze sebe Bill, chvěl se a skousl Tomův spodní ret. „Kurva, kurva, kurva.“
„Tvrději,“ odpověděl Tom a oba tomu vyhověli, třeli se o sebe navzájem skoro až bolestivě. Bylo mezi nimi takové horko, takové tření, Tom potřeboval uklidnit tu bolest a znovu si ten pocit přivodit.
Hýbal boky, divoce jezdil svým přirozením mezi Billovými třísly a Bill dal nohy k sobě, čímž pro Toma udělal užší prostor. Tom zalapal po dechu a udělal se na Billa, na jeho koule a mezi ně. Bill zostra vydechl a políbil ho, znovu se o něj otřel, čímž rozetřel horkou tekutinu.
Tom se k němu sklonil, přirazil, zachytil Billovo přirození mezi jejich břicha. Bill hlasitě zasténal, a pak se také udělal, třásl se pod Tomem a nehty mu zarýval do ramen.
Tom Billa tvrdě políbil, nezvedal se z něho, ani se nehnul. Ztratil dech.
Bill dal hlavu na stranu a dlouze vydechl. „Oh, do prdele,“ zamručel, zavřel oči. „Tohle jsem tak dlouho nedělal.“
„Já také ne,“ řekl Tom pravdivě. Opravdu to nedělal; jen tření se o Billa byl jeden z nejvíc interních a nejlepších sexů, co kdy měl, a to to ani nebyl sex. Spokojeně zabručel a objal ho. „To bylo tak zasraně dobrý.“
Bill párkrát zamrkal, koukal na něj. „Děkuju, žes mě dostal ven.“
Tom zavrtěl hlavou. „Musel jsem, neděkuj mi.“
„Zmlkni,“ řekl něžně. „Děkuju.“
„Děkuju,“ zopakoval Tom.
Bill přikývl a políbil ho na čelist. „Kurva, to bylo tak krásný.“
„A teď co?“ zeptal se Tom.
Bill vydechl. „Jsem unavený… tak unavený a cítím se tak dobře.“
Tom si všiml, že Bill se už dlouho nezakoktal a ani nevypadl z děje. Dotkl se velké jizvy na jeho čele a zamračil se. „Proč tam musíš být? Jsi perfektní, jsi…“
„Protože jsem šílený.“
„Nejsi,“ řekl Tom. „Podívej se na sebe, jsi v pořádku.“
Bill znovu vydechl. „To nevíš.“
Tom ho pohladil po ruce a přikývl. „Myslím, že když na tebe přijde, vidím víc než ostatní lidé.“
Bill si jen položil hlavu na jeho rameno a zazíval. „Tak pak jsi taky pekelně šílenej.“
Tom cítil, jak se celé Billovo tělo uvolnilo, a jak se jeho dech prohloubil. Usnul pod ním, hlubokým, uvolněným spánkem. Tom se trochu usmál a slezl z něho, zadíval se na jeho dlouhé, bledé tělo. Bill byl perfektní, Tom si nemohl nikdy myslet opak.
„Spíš?“ zašeptal. Bill jen vydechl a posunul se, přitulil se k Tomovi. „Dobře.“
Tom se uvelebil a koukal na strop. Byla v něm malá prasklina, vždycky tam byla. Přímo uprostřed. Takhle to bylo se spoustou věcí; vždycky byly trochu rozbité.
Políbil Billa na čelo, i když na něm měl prasklinu. „Já tě sakra miluju,“ zamručel.
Usnul lehkým spánkem. Ani si nevšiml, že mu vibroval mobil, na displeji blikalo jméno Kaaren.
autor: Undrockroll
translate: LilKatie
betaread: Janule
Oh totální emocionální výbuch sopky, nádherně napsaný a procítěný, tohle ve mě zanechá zvláštnéí pocity, na které ani slova nestačí….<3
Huráá jde se číst! :D♥
Konečně! Nemohla sem se celej tejden dočkat!!!♥
Oh! Tak to byl tak dokonalej díl, že … sakra??!! Jejich… 'sex' byl dokonale – kouzelnej? Yeah, to je pro mě to správný slovo!♥ A Kaaren? Sakra, jaký problémy se během těch tří dílů ještě stanou???:-o 😮 Jsem nedočkavá na další díl!!! Miluju tu povídku a mám pocit, že bez ní pak zešílím 😮
Na tenhle díl jsem se šíleně těšila.. Dokonalý
sakra sakra sakra !! bojím se příštího dílu :/ … strach z toho mám !! 🙁 ale bylo to perfektní !! ♥
Bylo to tak nádherné, že mám normálně slzy v očích…ale pořád mám pocit, že je to beznadějné…Nevím, jestli mám Toma za to, co udělal, pochválit, nebo rovnou zabít! Ale chápu ho, on tam prostě Billa nemohl nechat, a to, co se stalo potom, bylo už nevyhnutelné…Je to úžasná povídka, opravdu úžasná ♥♥♥
_______ Naprosto jsem právě umřela. Z tohohle mám zážitek na celej život. Bylo to úžasný, ale cejtim z toho mega problémy. Jak tohle vysvětlí…myslím že nijak. Okamžitě potřebuju zase sobotu jinak absolutně nevydržim. Prostě je to dokonalý. Autorka má můj obdiv a překladatelka jakbysmet
Tohohle přeloženého dílu jsem se nemohla dočkat. V angličtině to prostě není ono. Strašně moc děkuju za překlad!!!
OMFG!! ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥
Naprostá dokonalost ♥
Už aby byla sobota a já si mohla přečíst jedenáctku. Bože, nemůžu se toho nabažit. A už jen tak málo dílů. Cítím průšvih, ale zároveň mě hřeje z tohohle dílu u srdíčka. Díky za povídku a díky za překlad 🙂 ♥
Kur*a…. Nemám slov ani dechu. Nádherný…. ale teď budu týden jak na trní a budu se bát Kaaren 🙁 Fakt mám strach-VELKEJ! 🙁 Teď jsou tak moc šťastní a zase se něco pokazí 🙁 Bože…sakra..Ne 🙁 Nádherný…dámy oběma vám posílám velké děkuji a velkou poklonu 🙂
Už jsem myslela, že je Bill opravdu mrtvý… Tohle bylo úžasný, když jsou spolu a když Tom chrání Billa! Ach jo, proč mám pocit, že to nedopadne dobře… ;-( Ale musí to dopadnout dobře! Tohle je prostě úžasná povídka a úžasný překlad!
Wow
Nestačím zírat!!!Ten jejich "skoro" sex…och bože!!!!
Mě tolik odlehlo, že se Bill nezabil. Ale z toho, že ho Tom vzal k sobě bude mít parádní průser. Určitě se na to příjde, když mu Kaaren volala. A ten jeho otec, nelíbí se mi, jak se k němu chová. No jsme zvědavá, co se stane, doufám, že za to Tom nepůjde do vězení nebo něco.
oou kaaren!! jeď dál!!
Oni ho ešte aj zavrú. Za toto určite, ale prečo? Však Billovi skôr pomohol. S Tomom je Bill úplne normálny. Tak prečo to nevedia pochopiť?
Ve chwíli kdy Bill a Tom dosáhli orgasmu, já byla zabita o_O <3
Tohle bylo…nemám slow. Hltala jsem každý slowo. Zapomínala jsem dýchat. A spadl mi opravu velký kámen ze srdce díky tomu, že se Billovi nic nestalo.
Tenhle "menší" wýlet se mi moc, moc líbí a postelowá scéna byla bezkonkurenční. Četla jsem to s otevřenou pusou :O a lapala jsem po dechu. Ale podle konce soudím, že to nebude w pořádku. Něco se stane a já se bojím co. Už aby byla sobota nebo to newydržím…
Ano, milujte se <3
Díky za tuhle nádheru, které nemám nikdy dost <3
och to jeuplne bozi,ja sem naprosto dojata …ale asi na to ze Bill zmizel prisli
Tak to je konec…!!! Nemám slov!!! Na konci minulého dílu jsem měla představy všelijaké, ale že by se mohlo stát zrovna tohle, to bych si nemyslela ani ve snu!!!
Bylo to dokonalé. Od začátku až po konec, každá věta, každé slovo, prostě úžasné!!! Jsem ráda, že Tom Billa zachránil, určitě si u něj získal zase o malinko víc důvěry. A ještě raději jsem, že ho konečně odvezl z ústavu do normálního světa. Sice jsem se bála, že se Bill "ztratí", ale jak je vidět, tak si ten návrat užívá.
Jen co se týče poslední věty – bojím se, aby z toho Tom neměl nějaký velký průšvih, což se možná stane, až se Kaaren dozví, že Billa odvezl. Říkám si a mám malou naději, že jí to Tom zdůvodní, i když… uvidíme.
Nádherný díl, krásný, ten sex byl prostě nejlepší. Jsem moc ráda, že se to líbilo i Billovi… je to prostě perfektní děj tohle, opravdu… ♥
Fuj, to bylo hrozné, celý týden jsem myslela na Billa, v sobotu jsem z toho dokonce nemohla usnout! 😀 Už jsem si říkala, jestli umřel, umřu taky! 😀 Tohle bylo dokonalé, nechápu, jak někdo může psát tak božsky *______* Miluju, miluju, MILUJU tuhle povídku!! A těď asi taky neusnu 😀
No sakra… teda po tom minulém byl tohle hodně překvapivý díl a musím říct, že zatím opravdu jeden z nejlepších! 🙂 I když z něj mám opět hodně rozporuplný pocity…
Toma chápu, myslím, že Billovi rozumí ze všech těch lidí v jeho okolí daleko nejvíc a možná je tohle správná cesta k jeho uzdravení – znovu ho "přinutit" sednout do auta, alespoň na chvíli ho vrátit do normálního světa… ale mám takový nepříjemný pocit, že ne všichni to takhle pochopí… Vážně nevím, jestli se mám těšit na další díl, protože tuším obrovský průšvih 🙁
My víme, proč se v Tomově pokoji stalo to, co se stalo – a víme, jak to bylo pro oba krásný… ale umím si představit, jak by to mohlo působit na ostatní, kdyby je teď takhle někdo našel! Mladej, zdravej kluk v podmínce si v ústavu "vyhlédne" psychicky narušenýho pacienta, "unese" ho k sobě domů a sexuálně si s ním užívá… no, to vážně nezní moc dobře 🙁
Jen doufám, že tahle povídka bude mít šťastný konec! 🙂
no prostě nádherné!
oh kurva jo *-* opet neklamala *-*
I always read this story at night. It's my habit. But last week I couldn't fall asleep. I was so nervous. I couldn't imagine Bill dead. But after this chapter my heart resumes its beating^^ I really enjoyed Bill&Tom's "little trip"… I wish I could really see Bill greedily eating meals from McDonald's:) And the events at Tom's home… I must admit I was searching for my breath… So hot^^ Tom seems to explain a lot to Kaaren…
ÁÁ… <3 Úžasný, prostě dokonalý =) nemám slov <3 :O =)
Keby ma niekto videl pri čítaní tejto časti tak si pomyslí, že som aj ja šialená 😀 na začiatku som tak strašne plakala, to bolo úplne hysterické 😀 a teraz som sa stále usmievala ako pako :)… Som taká šťastná, že je Bill v poriadku, že ho Tom v čas chytil a nenechal ho vypadnúť z okna :)… Ten ich "sex" nemal chybu 🙂 inak, je pekné, že Tom chcel pre Billa niečo spraviť a zobral ho von, ale je to naozaj nezodpovedné, strašne sa bojím tých následkov… Bojím sa, že ráno proste Billa šupnú do blázninca, Toma do väzenia a bude to prdeli… Inak, to ako je Bill pri Tomovi úplne normálny je úžasné 🙂 bolo by im spolu naozaj dobre :)… Som strašne zvedavá ako to nakoniec dopadne 🙂 je to nádherný príbeh 🙂