autor: Altheaa
Ahoj miláčkové,
není to tak dávno, co se k našemu překladatelskému týmu přidala vám dobře známá Sabča, ale s tím, že by ráda překládala z francouzštiny. Dohodly jsme se, že povídky si bude vybírat sama, a dneska pro vás mám první dílko od francouzské autorky Althey s českým názvem „A když jsi neexistoval…“ Autorka se už určitě těší na vaše komentáře, a jak psala Sabča, byla myšlenkou překladu do češtiny nadšená, ačkoliv prý nemohla pochopit, že se do toho někomu chce. 😀
Povídka není moc dlouhá, francouzština je těžký jazyk, ale jak Sabča psala, na začátek se nechtěla pouštět do žádných maratonů. V téhle lehce twincestní povídce se jí líbilo, jak je v ní pojato silné pouto dvojčat. Takže… pusťte se do čtení, komentujte, a užijte si to. Díky, Sabčo, budeme se těšit na další tvoje překlady. J. :o)
Noc byla temná navzdory několika hvězdám, které se snažily tu a tam ostře vyjasnit oblohu. Spánek už si podmanil všechny obyvatele tohohle malého německého městečka, nořícího se do absolutního klidu. Všechny, kromě jednoho.
Tenhle, stojící na okraji balkonu, drtil ledabyle poslední cigaretu, pohled ponořený do prázdnoty. Znova pocítil nepopsatelnou prázdnotu. Prázdnotu, která mu zabraňovala spát a žít normálně. Prázdnotu, kterou bylo nemožné zacelit, protože to byl on, kdo mu chyběl.
On, jediná věc, kterou potřeboval, ale taky jediná věc, kterou neměl. Dva plody, ale jenom jedno dítě. Dva zárodky, ale jenom jeden narozený. On, který se jedinkrát nenadechnul, který nikdy neplakal ani nekřičel. On, který nepřežil, a zůstal z něj pouze jeho duch.
Povzdechl si a odhodil jeden ze svých dredů zpátky v ledabylém gestu. Nemohl si zabránit ve snění na svého bratra, dvojčátko, které by mělo být po jeho boku v tomhle momentu. Vyměňovali by si spiklenecké úsměvy, zatímco by koukali na zářící měsíc, ruku v ruce. Možná by ho Bill – to mělo být jeho jméno – ještě jednou obejmul, aby mu mohl popřát dobrou noc a vrátil by se domů, kde by usnul v jejich posteli. Kromě toho – spali by spolu. Další den by se šli společně v klidu projít po břehu zastíněné řeky, ve které by si máchali nohy, smějící se spolu… spolu na vždy. Nikdy by nebyl sám, vždycky by ho měl po svém boku.
Ale ne, tohle nikdy nepřijde a on to věděl. Smrt, krutá a podvědomá, mu ho vzala dřív, než byl schopen ho poznat. Už od narození mu vzala půlku jeho duše, polovinu jeho života, polovinu jeho samého. Uzavřel se sám do sebe, jeho rodiče už byli zoufalí, protože nakonec ztratili oba syny a ne jen jednoho. Sledovali, jak dospívá, ale viděli ho někdy smát se upřímně? Jeho smích, jeho úsměvy, všechno bylo falešné, protože on nikdy opravdu nebyl šťastný. Bolestivě neúplný, nevysvětlitelně připojený k někomu, koho však nikdy nepoznal, nemohl skutečně žít. Dvojčata mají žít společně, ale on byl sám. Strašně sám. A smutný.
„Bille..“
A když dokonce znal jeho jméno… Při této myšlence slzy jako perly v koutcích očí dlouze stékaly po jeho tvářích, než měkce dopadly na podlahu balkonu.
„Ano, Tome?“
Ani nebyl překvapen, že slyšel tuhle odpověď. Už dlouhá léta slyšel jeho hlas, jako by byl stále tady, s ním, skrytý kdesi v koutku jeho mysli, doprovázející ho po celý život.
„Proč jsi mě opustil?“
Pokládal mu pořád tu stejnou otázku, ale hlas mu nikdy neodpověděl.
„Připoj se ke mně…“
Tentokrát naopak živě nadskočil. Připojit se? Myšlenky mu vířily v mysli, tvořily neoddělitelnou směs naděje a obav. Připojit se?
„Kam?“
Žádná odpověď. Samozřejmě. Připojit se… tam? Ne, to nemůže. To je nemožné.
Na druhou stranu, co ho tady drží? Neměl žádné přátele ani plány, nic. Tak proč ne? Když nechce žít bez něj, nemusí žít vůbec a může jít za ním.
Sebral všechnu odvahu, která mu zbyla, a učinil konečné rozhodnutí.
„Přijdu…“
„Čekám tě, Tome.“
Ani si nevzpomněl, jak se tam dostal, prostě tam najednou byl. Pozoroval vodu, která tekla po jeho nohou, jeho pohled byl úplně bez emocí. Byl jako zombie vedený pouze svým srdcem, když ponořil do vody nejprve jednu a potom druhou nohu, aby pronikl hlouběji do řeky. Voda byla mrazivá a chlad prostupoval všemi částmi jeho těla, ale jemu to nevadilo. Zaváhal v poslední chvilce, než se nechal kompletně unést proudem. Věděl, že je zbytečné bojovat, klidně čekal až do pádu. Jeho tělo se roztříštilo o skálu a jeho duše odletěla.
Byl ztracený v nicotě, panikařil. Kde je? Nic tu nebylo, jen prázdnota, jenom neposkvrněná bělost, která se rozprostírala všude kolem a zabraňovala rozhledu. Měl pocit, že zpozoroval štíhlou postavu mlhavě se rýsující na obzoru. Přiblížila se a Tom ho instinktivně poznal.
„Celých sedmnáct let jsem na tebe čekal, Tome. Tak dlouho ti trvalo, než ses ke mně připojil…“
autor: Altheaa
překlad: Sabča
betaread: Janule
moc hezkyy…. tesim se na dalsi dilek.
Ach bože…takové depresivní tvorby najednou se rozšířily. Ale bylo to krásný. Teda Tom zvolil docela drastický způsob smrti. Překladatelku taky obdivuju, že se pustila zrovna do fracouzštiny. To je pro mě absolutně nenaučitelnej jazyk. Takže velký dík. Je jistě spousta užasných povídek v cizích jazycích. Třeba jako tahle. Bylo to zajímavé a moc hezké 🙂
Moc zajímavé. Takové smutné, ale na druhou stranu to vlastně končí dobře…konečně jsou spolu…
Krásné
to bylo krásné, fascinuje mě to.
Je to krásná povídka, poklad mezi trnitými růžemi..
Je krásný a věřím, že kdybych uměla francouzsky, ráda si jej přečtu v původní verzi..
Je to krásné, ani ne tak depresivní jak sem očekávala..
Ouuu, to bylo…působivé ♥ Cítila jsem, že to, co Tom dělá, je správné a je to jediná věc, jak mohou být šťastný… naopak, pro mě je to happy end, i když poněkud nezvyklý 😉
A překlad? Wow! Francouzsky jsem se učila jeden rok v šesté třídě a dost dobře si nedovedu představit, jak se dá třeba přeložit spojení "neposkvrněná bělost"… To musí být hodné náročné! Obdivuju autorku i překladatelku!;) (A teď něco zkusím, snad to bude srozumitelné:D)
Très beau! Ce n'est pas la fin heureuse, mais pour moi oui 😉 J'aime l'idée de Tom, qui meurt d'envie de rencontrer Bill. L'amour est plus grand! (Sorry for my French, hope you'll understand :))
Já nemám slov! Strašně moc na mě tahle povídky zapůsobila. To pouto mezi dvojčaty, ta samota, když nebyli spolu. Je to sice smutné, ale na druhou stranu i radostné, že jsou opět spolu po sedmnácti letech.
Moc se mi tahle povídky líbila ♥
A strašně moc děkuji za překlad 🙂
Je to príliš smutné, aj keď sú nakoniec spolu:(
Hello!