Všechno souvisí se vším 4.

autor: Bejb

Myslím, že každý někdy zažije to trápení, kdy nevíte, jak svého idola/idolku oslovit a kudy chodíte, přemýšlíte jen o tom, jak to vlastně říct. Jak vlastně  dát najevo své city. Bill není  ani první ani poslední, kdo něco takového zažívá, zkuste si vzpomenout, jak je to někdy těžké a zkuste si vzpomenout, že Billovi se jedná o dost, co když ztratí dvojče? To je tak asi všechno, co jsem chtěl říct. Hezké počtení!

Nemá  smysl se bát, když ještě  nic nevíme. Jde vidět, že jste se ještě  nikdy nebál, kolego!

Možná. Tohle slovo si Bill opakoval v poslední době často, tak často, že už ani nevěděl, kdy ho říká. Žaludek mu stahovala nejistota a strach, byl neklidný, u ničeho nevydržel. Ve škole schytal několik poznámek za nepozornost a matka si začala dělat starosti. Nevěděla, co se s jejím synem děje, pořád se zavíral do pokoje a změnil se, hodně. Jeho oči jako by dospěly, už v nich nebyly ty neposedné jiskřičky, zůstaly skelné s realistickým pohledem na svět, naivita se vytratila. Vnímala to, ale pomoci nemohla. Stále dokola si musela opakovat, že její synové dospívají a potřebují soukromí. Nepomáhalo to, ale vždycky ji zavolali do práce a ona musela jít.

Bill žil ve velkém zmatku, soustředění se vytratilo a on vnímal jen svůj svět plný coby kdyby, fantazíroval a snil s otevřenýma očima. V noci moc nespal, nemohl usnout, dotěrné myšlenky si ho vždycky našly. Nekomunikoval s bratrem, bál se. Tak strašně se bál, že hned když se na Toma podívá, pozná to. Nechodil ven, pořád přemýšlel nad jedinou otázkou. Nenalézal odpověď.  

Billův život se stáhl do stereotypního repertoáru, jediným měřičem času byla hodina matematiky, kdy si zapisovali hodinu a datum, v jiných předmětech se to nedělalo. Ale ani to mu nepomáhalo, Billa nezajímalo, jestli je pátek nebo středa, pořád byl uvězněný ve svém světě. Stahovala se nad ním neviditelná mračna, sužovala ho a drásala. Bill se snažil nepřirovnávat se k uzlíčku neštěstí, ale jiné lepší přirovnání snad neexistuje. Cítil se tak.

Potřeboval by se vyzpovídat, ale komu? Mamka by ho jisto jistě zavrhla, Andreas je sice nejlepší kamarád, ale osobní věci se přece neříkají těmto lidem, a nikdo jiný Billa nenapadal. Nejradši by všechen ten zmatek smotal do kuličky a hodil by jej do řeky. Jenže to nešlo.  

Také tu pořád bylo nějaké ale, jenže, nejde to, nesmíš a nevím. Začal ty slova nenávidět, objevovala se tak často, že předčila možná… Bill cítil, že ho něco stahuje ke dnu. Byl na pokraji bláznovství, snad doufal, že si toho nikdo nevšimne, jenže všiml.

Tom se nemohl dívat na svého bratra, kterého něco ničilo. Ničilo to totiž také jeho. Billova bolest byla i jeho bolest. Tom se rozhodl stát prostředníkem mezi Billem a jeho zoufalstvím, zachrání bratra před vnitřními bludy. Tom by si nikdy nepřipustil, že může prohrát, věřil, že tenhle boj vyhraje. Už týden se snažil vzít si bratra stranou a promluvit si, ale Bill se mu vždycky prosmýkl pod rukama a Tom nevěděl, jestli náhodně nebo plánovaně.

Samozřejmě, že Bill nechtěl s nikým mluvit. Chtěl být sám se sebou, svými myšlenkami a svými starostmi. Nikoho k sobě nepouštěl, dokonce ani Toma ne. Začal si připadat jako na výletní lodi, jednou jsi nahoře a jednou dole… Bolel ho žaludek z toho, jak byl pořád nervózní. Plácal se ve svých pocitech, už ani nevěděl, co vlastně cítí, všechno šlo špatným směrem. Nesnášel sám sebe, bylo toho na něj moc. Nemůže přece milovat bratra! Stalo se to, je to tak, nezabráníš tomu! Opakoval si stále. Myšlenky byly jeho úhlavním nepřítelem.

A vědomí, že je na všechny tyhle pocity sám, ho ničilo. Sehrálo se to tak rychle. Několik dní a…

Pootočil hlavu na stranu, nemělo smysl dívat se na dveře, když věděl, že stejně  nepřijde. Ta marná snaha mu kolovala v žilách, nemohl si pomoct. Vyndal mobil ze svojí kapsy a začal si s ním hrát. Potřeboval se uvolnit. Nesledoval učitele, který vysvětloval látku. Omluvil se, že musí na záchod a s tím také odkráčel. Jen jeden telefonát, všechno bude fajn. Vytočil číslo Toma, který byl ještě pořád nemocný, Billovi to nedalo spát, a taky se rozhodl, že dneska musí s pravdou ven. Jak pošetilý nápad! Několikrát to ve sluchátku zapípalo, ale pak, když už Bill chtěl zavěsit, se ozval Tomův hlas…

„No Bille?“ zachrchlal.

„Je ti už dobře?“ začal Bill pomalu mluvit.

„Jo je, proč?“

„Mám o tebe strach.“ Odpověděl Bill jednoduše.

„Aha.“ Nastalo téměř minutové trapné ticho, které přerušil Bill.

„Potřebuju s tebou mluvit, dneska večer, uděláš si na mě čas?“ koktal.

„Jo, jasně že jo. O čem budeme mluvit?“

„O nás dvou…“

„A nejsou to špatné zprávy, že ne?“ Tom zněl trochu nervózně.

„Nevím. Ale myslím, že ne.“ Doufal, že ho Tom pochopí, tak moc, až tomu sám uvěřil.  

Rozhovor se nesmyslně  táhl ještě minutu a pak Bill hovor ukončil, nechtělo se mu vracet do třídy, opřel se o sloup a čekal na zvonění, nikomu chybět nebude. A kdyby přece jen, tak může zahrát zvracení… Otočil hlavu směrem nahoru, proč je to okno tak divně vysoko? Sklonil hlavu zpět dolů a radši zavřel oči. Další pohled ho stojí jen další sílu nemýlit se. Všechno je až příliš těžké na to, že mu je čtrnáct. Tohle období je samo o sobě nějaké divné a nesnesitelné. Stočil se do klubíčka, nechtěl už nic vědět, chtěl být doma, s ním… potřeboval jeho blízkost alespoň na chvíli, byť kratičkou.

Rozezněl se školní  zvonek, který ohlašoval přestávku na oběd. Bill jen udýchaně  zvedl hlavu, lekl se. Nikdy není dobré ponořit se do myšlenek tak moc, až nevnímáte okolí, v poslední době se mu to stávalo často. Pocity se smíchávaly dohromady a šimraly ho v břiše. Nic není tak, jako předtím.

Vešel do třídy s bolestivým obličejem, stačilo říct učiteli, že je vám blbě a hned zašel za třídní, jeden z mála, který to chápal.  

Obešel celou školní  budovu kvůli novostavbě a zamířil k domovu, matka pro něj nepřijde a autobus jede až za hodinu. Za tu dobu je tam dřív pěšky. Jenže, zase tu byly myšlenky, které dotíraly a narážely do sebe jako ledoborce. Zmatek ve vlastní hlavě ho ničil, málem si začal škubat vlasy, nechtěl to už snášet, tu bezmoc, která vámi koluje. Rozešel se tedy rychleji, než si myslel, že vůbec může jít a v hlavě si pětkrát podtrhl svůj zběsilý čin. Dneska mu to musí říct, jinak se buse trápit do nekonečna…

Příchod domů pro něj byl jako znovuzrození. Taška padla do kouta, kde spokojeně mohla kvílet svoje ódy, a on vyběhl do pokoje za bratrem, který hrál nějakou videohru. Okamžitě se postavil a pomohl Billovi si sednout. Tak automatické… pomyslel si Bill. Sedl si k bratrovi na postel a podíval se na něj. Všechno zůstalo při starém, ale něco se přece jen změnilo, Tomovy oči. Byly najednou vážnější a smutnější, taky dospěly.

„Tomi, já nechci.“ Kvíkl Bill.

„Co nechceš?“ podíval se nechápavě Tom, odložil joystick.

„To všechno, co se se mnou děje, nechci to.“

„Co se děje? Proč mi nic neřekneš, Bille?“

„Nechci tě zatěžovat svými problémy, když máš svoje, máš jich dost a já se musím naučit být samostatný.“

„To není pravda, Bille, patříme k sobě.“ Zavrtěl Tom hlavou.

„Možná…“ skousl si ret, nechtělo se mu věřit, že takhle Tom přemýšlí, že myslí na ně jako na celek.

„Určitě.“ Zahlaholil Tom a vrátil se zpět ke své videohře. Bill ho s nadšením pozoroval, někdy je dobré, jen se dívat…

Před večeří mu začalo neuvěřitelně škudrat v žaludku, ne hladem, ale nervozitou. Nesnášel se, copak je to až tak těžké? Neřekne mu to, věděl to… Bude si muset vymyslet nějakou lež a říct mu to teprve tehdy, až bude připravený. Několikrát si promnul čelo, teď je toho na něj moc, až tohle šílený období skončí, bude moct uvažovat lépe, mnohem lépe než teď. Vydal se na večeři, matka jim připravila špagety. Ani nevěděl, jestli z něj opadl nějaký kámen těžkosti jako minule. Prostě jen šel a nevnímal nic okolo, zase. Štvaly ho všechny myšlenky, které se mu draly do hlavy, ale tentokrát je bral jako samozřejmost, něco tu přece muselo být…

„Víš, že dneska bylo Billovi zase špatně?“ slyšel říkat Toma, zastavil se v půli kroku a poslouchal.

„Vím, jsem špatná matka, nikdy pro vás nepřijedu, ale mám jedinou práci a v té musím být, jinak mě vyhodí,“ soucitně promluvila Simone.

„Mami, to je jedno, zvládneme dojít na autobus…O tomhle jsem ani nechtěl mluvit, jen Bill mi připadá v poslední době zvláštní. Nesvěřuje se mi vůbec s ničím, už si nepřipadám jako jeho dvojče, jsem jen pouhým bratrem.“ Zalykal se Tom, příliš polykal slova, Bill poznal, že se mu chce brečet. Kdybys jen věděl, Tomi. Pomyslel si a poslouchal dál.

„Tome, myslím, že tě to překvapí, ale… Bill dospívá, psychicky se teď hodně změní, třeba ho ani já nepoznám, snaž se udržet to pouto, které mezi sebou máte, ale nesmíš se mu příliš plést do života, mohl bys ho ztratit úplně.“ Tom věděl, že jejich matka má pravdu, přikyvoval, ale to Bill nemohl vidět.

„Myslím, že si budu muset na nového Billa zvyknout.“

„Já taky.“

Po této větě Bill vstoupil do kuchyně, nechtěl už nic slyšet, zkusmo se usmál. Přešel k matce a nakukoval jí do talíře. Čenichal nad hrncem jako pes, vonělo to.

„Co to bude, až to bude?“

„Promiň, Bille, ale na špagety nemám omáčku, udělám vám bramboračku.“ Bill se při tom slově trochu zakřenil, ale měl takový hlad, že by snědl i vola. Jen přikývl a posadil se naproti Tomovi, zkoumal jeho obličej, nezměnilo se něco?

„Co?“ usmál se Tom, po slzách ani památky.

„Nic.“ Odpověděl stejným tónem.

„To je dobře.“ Billovi tahle věta vrtala hlavou ještě dlouho potom, co odešel k sobě do pokoje, mělo to něco znamenat?

Doufal, že ne.  

„Chtěl si mi něco říct?“ zeptal se Tom, když spolu seděli u televize v obýváku, každý na klíně zmrzlinu.

„Ne, nechci.“ Nabral si další lžičku čokoládové polevy a pomalu ji oblízával.

„Fajn.“ Tom se otočil znovu k televizi a dělal, jakože ho to velice zajímá.

„Pojď něco dělat, je tu hrozná nuda.“

„Taky si myslím, jenže co chceš dělat?“

„Úkol nebo pravda?“ nadhodil Bill první hru, která ho napadla. Tom se jen nervózně zasmál.

„Nejsme trochu staří?“

„Ne.“ Řekl Bill prostě, trhl přitom rameny.

„Dobře, tak tedy úkol.“ Billovi se zvedl koutek úst nahoru.

„Dokážeš přejít zahradu potmě, aniž by ses ztratil? Samozřejmě bez baterky.“ Uchechtl se.

„Tak to radši pravdu.“ Otřásl se Tom, Bill věděl, že nesnáší tmu.

„Nějaký nový objev?“

„Ne. Nemám v plánu si teď cokoliv začínat.“ Bill zaskuhral, nemá tedy šanci ani on… Zatřepal hlavou, dotěrné myšlenky.

„Pravda nebo úkol?“

„Pravda.“ Bill se podíval Tomovi zpříma do očí, to neměl dělat.

„Co tě žere? V poslední době si se změnil,“ jen hlasitě polkl.

„Mám… trable, s láskou.“

„Takže jsi se zamiloval.“ Tom se od něj odtáhl nebo se mu to jen zdálo?

„Myslím, myslím, že jo.“

„Hmpf, tak to gratuluju.“ Dotkl se jeho ramene, proč je to najednou tak neosobní?

„Bojím se, že tě ztratím.“ Nedokázal to vydržet, objal ho plnou silou a láskou, kterou k němu choval.

„Neboj, jsem tady a budu ještě dlouho dobře?“

„V to doufám…“ kuňkl Bill tence a popotáhl, nechtěl brečet, ale stalo se.

„Neplakej, měl by si být šťastný a ty pláčeš?“ Bill si rychle utřel oči.

„Promiň, jen je to tak zatraceně těžký.“

„Chceš o tom mluvit?“

„Ještě ne,“ zůstal u Toma přes noc, potřeboval ho cítit, dokud byl ještě s ním a měl ho rád, co když to vezme špatně? Usnul až pozdě v noci, teď už je to jen na osudu a Tomovi…

PS: Psal jsem to v naprosté depce, hlavně ten konec, takže předpokládám, že to z toho půjde cítit. Dokázal jsem se přesně vcítit do Billa, alespoň tentokrát… Kiki, když tahle kapitola bude na blogu, už budeš vědět pravý důvod toho, proč je to vlastně tak, jak to je. Asi budeš muset zalovit v paměti, ale ty to zvládneš 😉 Doufám, že jsem nikomu nenarušil čtení, takže zase u další kapitoly ahoj.