Únos, bordel a láska 22.

Billa tahle otázka zaskočila. Tohle nečekal. „Jak… jak tě to mohlo napadnout? Jasně, že ne. Ale stejně… bude to těžký.“ Odmlčel se na chvíli, ale pak dodal. „Odolávat tobě.“ Natáhnul ruce k němu, čímž dal jasně najevo, že chce obejmout. Miloval objímání od Toma, který mu taky hned vyhověl.  
„Já nevím, prostě… měl jsem strach, že kvůli tomu tě budu muset nechat.“ Zašeptal a přivřel oči. I když jsou v nemocnici a všude to tu smrdí, pořád cítil jeho dokonalou vůni. 
„Nesmíš mě nechat, Tome. Nepřežil bych to. Být s tebou, ale nesmět se tě pomalu ani dotknout, pohladit, políbit tě…“ stekla mu slza. Chtělo se mu brečet už jen kvůli tomu, že by to tak mělo být.  
„No ták… Bille. Nebreč. Budeme spolu a je jedno, jestli se proslavíme. Třeba to ani nevyjde.“ Konejšil a hladil ho po vlasech. Jenže Bill se začal ještě více třást. „No ták… klid, Bille. Nic nás nerozdělí, ano?“ Cítil se provinile, protože si uvědomil, že Bill se třese a brečí kvůli němu. „Jen jsem se zeptal, a ty jsi mi odpověděl. Budeme spolu.“ Šeptal mu do vlasů.  
„Vážně?“ zvedl Bill uslzený pohled. „Spolu? Navždy?“ 
„Jasně, že jo. Neboj se. Když budeme na cestách. Budeme mít společný pokoj, ať si říká kdo chce, co chce. Miluju tě.“ 
„Já tebe taky, Tomi.“ 

„Tak už neplakej. Víš, že to nemám rád.“ Setřel mu palcem slzy.  
„Slib mi to.“  
„Co ti mám slíbit?“ 
„Že budeme spolu, ať jsme kdekoliv.“ 
„Tohle ti slíbit můžu.“ Usmál se a políbil jej.  

„Tome?“ houkl po chvíli Bill, když měl položenou hlavu v Tomově klíně. 
„Hm?“ hrál si s jeho vlasy, a když mu nějaký neposedný pramínek spadl do obličeje, okamžitě mu ho dal pryč. 
„Nemůžu jít domů už dneska?“  
„Doktor řekl až zítra. Budu tady celou dobu s tebou, jo?“  
„Ale já tu nechci být. Nesnáším nemocnice.“  
„Já to vím, ale je to pro tvoje dobro. Buď rád, že mě tu vůbec s tebou nechali.“  
„Dobře pro ně.“ 
„Proč?“ 
„Šílel bych a to by asi nedopadlo dobře.“  
„Měli by tě za malé dítě.“  
„Bylo by mi to fuk.“  
„Bože… Ať už tě mám doma.“ Sehnul se a políbil ho na rty.  
„Taky už tam chci být. Chci tam být s tebou. Jen s tebou. Bez mámy.“ 
„To si piš, nikdo tam nebude. Snad ani G-éčka nebudou otravovat. Tak, jako to mají oni ve zvyku. Vždycky vyruší, když to nejmíň potřebuješ.“  

„Připadali mi milý.“ 
„Mám žárlit?“ 
„To opravdu nemusíš.“  
„No, jen aby.“ Zahrozil prstem, ale hned se oba začali smát. „Ne, vážně. Oni jsou milý, ale taky někdy děsně otravní.“ 
„To říkáš jen kvůli tomu, abych se s nima… bavil míň než s tebou.“ 
„To možná taky, ale tohle myslím vážně. Dokážou o jedné věci kecat hodiny a dopodrobna ji probrat. Jo, a nejčastěji řeší holky. Což se k nim budeme muset přidat.“ 
„Budeme muset?“ 
„Jo, aby jim nebylo nic nápadné. Pokud nechceš, aby to věděli.“ 
„Ale tak zase… když to nebudou vědět, tak to bude… jak to říct… riskantní, a když to budou vědět, tak nás můžou krotit.“ 
„Tak co je lepší?“ 
„Já nevím…“  
„Zatím jim to neřekneme, jo?“ 
„Dobře, ale přemýšlej o tom.“ 
„To ty taky.“