Životní sen 14.

 Tom

„Mami, zlobíš se?“ ptám se jí, jakmile jsme doma. Ona se na mě ani nepodívá a uchýlí se zase ke sklence s whisky. Když chci něco namítnout, jen se varovně podívá a kopne obsah sklenky do sebe. Raději jdu do svého pokoje. Praštím sebou do postele, myslím na Billa.

Simone

„Ty ještě nejdeš spát?“ uslyším za sebou Gordonův hlas. Stál ve tmě ve dveřích a už delší dobu mě sledoval.

„Já jen tak neusnu,“ promnu si unavené oči dlaní, zamířím ke křeslu a usadím se do něj.  „Gordone, bude to znít asi divně, ale asi jsem našla našeho ztraceného syna,“ zašeptám unaveně. Gordon se na mě otráveně zadívá.

„Simone, o tom jsme už mluvili, je to dávno a Tom může být kdekoliv, ty ho vidíš všude!“ Podívám se pohoršeně na Gordona.

„Vidím, že tobě je úplně jedno, kde je Tom, ale já to takhle nenechám. Vstanu a odejdu do ložnice.

Bill

Pořád musím myslet na dnešek. Ten koncert byl úžasný. Měli jsme takový úspěch. A potom co se stalo. Musím se potichu smát. Asi jsme naše matky hodně  překvapili. Sednu ke stolu a zapnu můj laptop. Po pokoji se rozlije světlo z monitoru. Počkám, až se laptop nastartuje a zapnu si icq a dívám se, jestli tam ještě někdo je. Ozve se zvuk a dojdou mi tři zprávy. První je od Toma, druhá od Gustava a jako třetí se ozval Georg. Dám si kluky do společné konverzace a bavíme se navzájem. Tom potom napíše takový návrh. A ten zní, jestli bychom nechtěli my čtyři založit skupinu. Všechny to nadchne i mě samotného.

Tom

Už jsem to nemohl dál odkládat. Můj životní sen je mít kapelu, která  je složená z mých přátel. Po dnešku vím, že v kapele chci Billa, Gustava a Georga. Napsal jsem jim, co kdybychom se dali my čtyři dohromady. Všichni ihned souhlasili. Dohodli jsme se na zítřku, že se sejdeme u Billa a probereme to.  

Bill

Na druhý den sejdu ráno na snídani. Táta byl jak jinak než v práci. Na stole jsem našel nějaký papír. Byl na něm vzkaz. Od mámy. Stálo tam: Jsem u Maggie, přijedu v poledne, máma. No fajn, tak holt budu snídat sám. Namažu si topinky marmeládou a zakousnu se hladově do jedné. Dneska odpoledne přijdou kluci. Už se těším, vznikne konečně naše skupina.

Silvie

Nechala jsem Toma spát a odjela jsem do města. Jela jsem na schůzku s Markem, mým současným přítelem. Mark byl pro mě poslední dobou vším. Měl jen jednu vadu. Nesnášel Toma a Tom nesnášel jeho. Mark věděl o tom, že Tom není můj syn. Plánovali jsme si s Markem, že budeme bydlet spolu, ale Tom ho prostě nesnesl a Markovi se to ani za mák nelíbilo. Vyhrožoval mi, že když Tomovi neřeknu, že není můj syn, a že jeho máma je Simone, řekne mu to on sám. Chtěl, aby Tom zmizel z domu a nastěhoval se ke Kaulitzům.

Tom  

Probudil jsem se jako obvykle až přesně na oběd. Seběhnu schody a vpálím do kuchyně.  „Mami, co máme dobrého na oběd?“ hulákám v kuchyni, ale máma se neozývá. „Mámí, kde jsi?“ volám. To je divný. Nikdy na oběd neodcházela.

Silvie

„Marku, to nejde jen tak za ním přijít a říct mu, že nejsem jeho máma!“ zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. „Je to, jako by byl můj syn.“

Mark zbrunátněl hněvem a vraždil mě pohledem.

„Silvie, podívej, řeknu ti to tak, chci žít jen s tebou, a pokud mu to neřekneš, povím mu to já sám. A bude to dost stručný!“ Koukl na mě naposledy, zvedl se a bez rozloučení odešel.