Únos, bordel a láska 21.

autor: Kiki

Tom jej pozoroval. Vypadal tak sladce. Copak nemůže mít krásný život? Nevytrpěl si toho dost? Co přijde příště? Najde je i po tom, co se přestěhují? Nevěděl a pevně doufal, že ne. Takhle daleko jej snad hledat nebude. A i kdyby, Tom tuhle chybu už nikdy neudělá. Bude si jej klidně i vodit na vodítku. Hlavně, že bude vědět, že se mu nic nestane. Bude o něj pečovat, hlídat si ho jako malé dítě. Vlastně, on mu tak i připadal. Tohle ale nemyslel zle. Spíš jako roztomile. Rád se o něj stará a dělá to s láskou. Vždyť je to jeho mladší bráška. A pro něj… i něco víc. Miloval ho. Jeho srdce bilo jen pro něj. Kdyby se mu něco stalo, nepřežil by to. Ti dva žili pro toho druhého. Ať už první způsobem, nebo tím druhým.

Najednou se otevřely dveře a v nich doktor.

„Dobrý den,“ zašeptal a zavřel za sebou. „Už byl asi vzhůru, že?“ všiml si, že má na sobě velké tričko. 
„Jo, to byl.“ Pokýval hlavou Tom. „Ale jen jsme sotva prohodili pár slov, převlíkl se, samozřejmě s mou pomocí, a usnul.“ 
„To je dobře. Musí odpočívat.“ Začal kontrolovat všechny ty přístroje. „Všechno je v pořádku.“ Usmál se. „Zítra si ho tu ještě necháme, a potom si ho můžete vzít domů.“ Otočil se na Toma. 
„Dobře. Vážně vám mockrát děkuju. Nevím, co bych bez něj dělal.“ 
„To vám věřím. Kdybyste cokoli potřebovali, stačí zazvonit a hned sem někdo přijde.“ Otevřel dveře. „Nashledanou.“ Naposledy prohodil a zavřel za sebou. 

„Nashle.“ Řekl si spíš tak sám pro sebe a pohled stočil k Billovi. „Už za jeden den budeš doma.“

Pohladil ho po tváři a usmál se pro sebe. „Nikdo ti už nebude ubližovat. Budeme jen ty a já. A později naše skupina.“ Odmlčel se na chvíli. „Jestli to vyjde.“ Dodal spíš pro sebe. Doufal, že ano. Dovedl si představit, jak jsou oni dva spolu, na rozhovorech, koncerty… a taky by byl v bezpečí. Měl by u sebe pořád ochranku. Budou si trvat na tom, aby měli vždy společný pokoj, budou si navzájem vyprávět zážitky z právě uplynulého dne, budou se spolu sprchovat, spát v jedné posteli a Tom taky trošku i doufal, milovat. Samozřejmě mu nešlo o to, nechtěl na něj po tom, co zažil, tlačit, ale má taky svoje potřeby. A nehodlá ho podvádět. Věděl, že kdyby na to Bill přišel, neunesl by to. Už by se zhroutil. Nikdy by už mu neuvěřil. Snad ani jako bratrovi. Nadobro by s ním skončil. Ne. Na tohle Tom teď nechtěl myslet. Už bylo jen to dobré. Nic zlého je už nečekalo. Alespoň doufal a pevně v to věřil. Věřil, že to zvládnout. Společně. Vždycky všechno zvládli. A teď tomu nemělo být jinak.  

Tom se zvedl z křesla a přešel k oknu. Koukal ven na ty šťastné lidi. Záviděl jim, jaký mají život. O něčem, co se děje Kaulitz dvojčatům, nemají ani ponětí. Taky by nechtěl o tom nic vědět, nestarat se, co bude zítra, pozítří, za týden, měsíc, rok… Chtěl být šťastný, se svou láskou, skupinou, do konce života. Jenže… bylo jim to přáno? Tohle nevěděl. Ani netušil, jestli svou lásku s Billem skryjí před celým světem. Nesmí se to dostat ven. Je připravený obětovat i tuhle cenu? Oba od malička rádi cestují, mají rádi hudbu, věnují se jí, Bill skládal i písně… Teď, když zjistil, co může ztratit, znejistěl. Tohle nezvládnou. Nezvládne se ho nedotýkat, nedokáže ho nelíbat. Je tak… tak… dokonalý. Tom to zkazí. Nedokáže odolat. Nedokáže odolat svému bratrovi. Jenže já za to nemůžu. Pomyslel si. Nemůžu za to, že můj brácha je tak zatraceně sexy. Nevěděl, co budou dělat. Ani nevěděl, jestli to má probrat s Billem. Co když kvůli tomu do toho nepůjde? Obětuje skupinu kvůli němu? Nebo naopak dá přednost jí a opustí ho? Tyhle myšlenky ho právě teď napadaly. Nejhorší na tom bylo, že neznal odpověď. Znal ji jen Bill. Mohl mu odpovědět, ale on netušil, že Toma ty otázky napadly.  

„Sakra!“ zaklel potichu Tom tak, aby nevzbudil Billa. Měl strach. Strach z toho, že jej opravdu opustí a dá přednost svému snu. Ano. Snil o tom, ale jediný, kdo to věděl, byl Tom. Ten o něm věděl vše a mohl v něm číst jako v otevřené knize. Stejně to bylo i naopak.  
Nakonec se rozhodl zajít si pro kávu. Potřeboval ji. Sice mu z těch automatů nechutnala, ale co měl dělat? Jít na sesternu a tam, ať mu udělají kávu? To je možnost, ale pochyboval, že by uspěl. Vzal si peníze a opustil jeho pokoj. Nechtěl, ale prostě… potřeboval ji. Hned teď. Prošel nemocniční chodbou až k východu, kde se automaty nacházely. Byl tam i s různými cukrovinkami. Tom se uculil. Měli i gumové medvídky. Věděl, jak je jeho mladší bráška miluje, proto mu dva balíčky vzal. Sobě si napustil kávu a vše si to nesl zpět na pokoj, kde to položil na nemocniční stolek, a opět se posadil. Trošku si cucnul kávy, ale byla moc horká. Divil se, že ji sem vůbec donesl…

„Tome…“ zašeptal Bill, když otevřel oči.  
„Bille!“ otočil se na něj Tom, který byl otočený k němu zády, stojíc u okna, a hned se k němu přemístil. „Jak ses vyspal?“ usmál se a políbil ho. 
„Dobře,“ zhodnotil Bill. „Ale líp by se mu spalo doma hezky s tebou.“ Posmutněl. 
„Neboj. Zítra tě už pustí domů.“ Usmál se na něj povzbudivě. 
„Až zítra?“ zděsil se. To tady má čuchat ten smrad? 
„No tak… pak už bude všechno v pořádku, jo?“  
„Věřím ti.“  
„Bille, já jsem přemýšlel…“ začal. 
„Nad čím?“ 
„Nad skupinou. Jsme dvojčata. Nemůžeme mít mezi sebou víc, než jen sourozenecký vztah…“ odmlčel se. Sbíral odvahu, ale potřeboval to vědět. Potřeboval znát odpověď. „Neopustíš mě kvůli tomu, že ne?“ koukl do země. Bál se odpovědi.