autor: Áďa
Prázdné hnědé oči bez jakékoliv jiskry se hořce zavřely, když Bill se slibem, že zítra opět přijde, odešel, a zalily se slzami. Tom si plně začínal uvědomovat, co se s ním při autonehodě stalo a jaké to bude mít následky. Oslepl. Už nikdy neuvidí. Nikoho a nic. Neuvidí davy rozvášněných fanoušků. Neuvidí žádný hotel. Neuvidí svého strakatého čtyřnohého miláčka. Neuvidí na kytaru a na struny, nebude už nikdy schopný hrát. Jediné, co se bude před jeho očima míhat až do konce jeho života, bude nepropustná temnota. Černo, pusto. A nic, žádný paprsek světla to neprosvítí. Nikdy. Už nikdy neuvidí Billa…
Téměř neslyšně vzlyknul. Ještě včera, když měl bratrovo tělo plně k dispozici, si byl naprosto jistý, že dělá dobře, když mu schválně nalhával a tytéž lži pak předhazoval Andymu. Ale teď? Proč to celé vlastně dělal? Copak si už odmala nepřál především to, aby byl Bill šťastný? Proč mu vlastně tak ohavně jeho sen lásky pošlapal?
Na jednu stranu, když teď tady nad tím vším tak přemýšlel, vlastně byl docela rád, že ty dva našel u snídaně usmířené a opět v pohodě. Viděl na tom totiž, že jejich láska nezná meze, že si dokážou odpustit a že toho spolu tolik překonají. Při té vzpomínce se mu tváře zarděly hanbou, když si vzpomněl na jejich rozhovor s Billem, který spolu dvojčata vedla asi tak před hodinou, krátce předtím, než Bill odešel…
Flashback
Vnímal, jak Billova dlaň povzbudivě tiskne jeho ruku, ale nic to s ním nedělalo, měl pocit, jako by ten dotek ani neexistoval. Pořád si v hlavě přemítal doktorova slova a to, co mu říkal Bill, jeho útěchy, to mu šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Uvědomoval si, že tohle je daň za všechny ty sviňárny, které bratrovi v předchozích dnech udělal. Za ty lži, za to, že ho během čtyřiadvaceti hodin dvakrát téměř znásilnil. Ublížil mu, hodně, a teď za to bude pykat a to dost trpce…
„Budu muset do ústavu, žejo?“ hlesnul dutým hlasem. „V tomhle stavu asi nemůžu patřit nikam jinam…“
Bill se na něj pohoršeně podíval.
„Tomi, proč bys musel chodit do ústavu? To jako myslíš, že tě kvůli slepotě nechám zamknout mezi čtyři bílý stěny? Že se tě díky tomu zřeknu jako svého dvojčete?“
„Nic jinýho si nezasloužím,“ šeptnul Tom. „Jsem svině. Pokusil jsem se tobě a Andymu zničit vaše štěstí, nenáviděl jsem ho! Protože… protože tě miluju, ale dal jsem to najevo dost hnusným způsobem a-„
„Ne, Tomi,“ hlesnul Bill, zatímco se do jeho krásných očí nahrnuly slzy, jak ho dostávala slova, která právě slyšel. To, že Tom povídal, že ho miluje, nebral moc vážně, přičítal to bratrově psychice. Ale mrzelo ho, jak si Tom dává všechno za vinu. Vždyť minulost už nehodlal řešit, všechno si spolu už vyříkali, jak s ním, tak s Andym, takže vlastně o nic tak velkého nešlo, jenom si tím dokázali, jak moc se milují, a že jejich láska překoná i ohavnější nástrahy života, než jsou jenom „manželské“ hádky. Z toku myšlenek ho vytrhl až hlas, který pokračoval v sebeobviňování.
„Tomi, ale já-„
Vtom ho Tom pevně chytil za ruku.
„Billí, prosím… vím, že jsem se zachoval špatně… ale nezavírej mě nikam!“ vyjekl zoufale a přitiskl si hřbet ruky svého dvojčete k obličeji. „Prosím, nech mě odsud jet domů… slibuju, že už to nikdy neudělám, přísahám! Já… slibuju, že už vám dvěma nic neudělám, už budu jen rád, když spolu budete šťastní, ale… ale nezavírej mě do ústavu,“ šeptnul a nešťastně vzlyknul.
Trhnul sebou, když mu Bill položil dlaně na ramena, protože v objetí kolem krku mu bránil límec.
„Neboj, bráško… to víš, že tě nikomu nedám,“ zašeptal konejšivě a snažil se, aby se mu netřásl hlas, aby Toma ještě více nestresoval. „Nedovolím, aby tě někam zavřeli… pamatuješ, co jsme si vždycky slibovali? Že tu budeme jeden pro druhého, abychom sdíleli všechny naše radosti i strasti? Myslím, že je načase dětské sliby splnit,“ pousmál se a dlouhým ukazováčkem setřel z Tomovy tváře slzy. „Pamatuj si to, co jsem ti už několikrát říkal… text An deiner Seite jsem psal jenom pro tebe a zůstane tomu tak i nadále. Přísahám.“
„Ale… ale vždyť jsem ti ublížil, tobě i Andymu…“
„Ale vyřešilo se to a nic vážného se nestalo,“ zakroutil hlavou Bill. „Jenom slib, že už to nikdy neuděláš a já ti na oplátku slíbím, že budu dělat, já i Andy, že se nikdy nic takovýho nestalo… a že se o tebe budu starat, dokud se to nezlepší.“
Tomovi se trošku roztřásly rty.
„Sli… slibuješ?“
„Neslibuju,“ zavrtěl hlavou Bill. „Přísahám. Když budeš přísahat i ty…“
„Pří… přísahám,“ šeptnul Tom, a kdyby jeho oči měly světlo emocí, byla by v nich znát nejistota. Bill ji vidět nemusel, vycítil ji.
„Já taky přísahám… na život a na smrt, jako jsme přísahali vždycky,“ pohladil dvojče po tváři.
„Na… na život a na smrt,“ zopakoval Tom nejistým, ale vděčným hlasem.
Konec flashbacku
Tom nešťastně vzdychnul a upřel prázdný pohled směrem, kterým tušil strop. Byl takový idiot! Choval se jak malé dítě, když Billa tak zoufale prosil. Proč se k tomu vlastně snižoval? Vždyť copak si jeho pozornost a péči ještě vůbec zaslouží?
Výčitky byly hrozná věc. Nikdy neměl šanci je pořádně zažít. Ano, párkrát už si něco vyčetl, ale bylo to takové to vyčtení si vlastní chyby typu Ty debile, kdybys nebyl tak blbej, tak by to nedopadlo takhle, bylo to kvůli, dá se říct, banalitám a kravinám, i když v tehdejší době to považoval za dost důležité.
Jenže ztráta zraku mu najednou otevřela na život úplně jinačí pohled. To, co řešil až do včerejška, považujíc to přitom za podstatné, byly ve skutečnosti jenom triviální hovadiny. Copak někoho zajímalo, že nemá kytaru naleštěnou podle svých představ, když už i tak sama o sobě svítila čistotou a vysokým leskem? Zajímalo někoho, když nadával, že má Scotty své běžně sněhobílé vodítko zacákané pár kapkami plískanice, když to přitom skoro vůbec nebylo vidět a jeho to rozčilovalo jenom z principu, že by to náhodou někdo mohl vyfotit a prásknout tak bulváru, jak se o potřeby svých zvířat nestarají, když on přitom svého strakatého psa tak miloval? Zajímalo někoho, že vesta, kterou mu bratři Catenovi navrhli na tour, je na jeho vkus příliš těsná?
Ne, nikoho to ve skutečnosti nezajímalo, jenom jeho. Uměl být kvůli těmhle a dalším podobným prkotinám na své okolí dost hnusný, ale přitom vlastně úplně bezdůvodně! Nikdo to neřešil, jenom on se v tom nimral jako malé dítě v jídle a akorát znepříjemňoval život jak svému okolí, tak sobě. Prkotiny… Tehdy nadával, že jeho akustická kytara je málo nablýskaná, ale uvidí on ještě někdy v životě její krásný dřevěný materiál? Uvidí odlesk slunečních paprsků na hladinách řek? Ne. Neuvidí nikoho, nikdy a nic, a nikdo už s tím nic neudělá. Tohle byl ten největší možný trest, kterého se mu mohlo dostat, ale dostalo se mu ho právem…
Bill se zkroušeně doploužil do hotelového pokoje za Andreasem. Samozřejmě, že turné přerušili, ale na hotelu budou muset zůstat ještě minimálně několik dnů, dokud Tom nebude schopný leteckého transportu zpět do Německa. Byl z toho všeho nešťastný, hodně ho mrzelo, co se Tomovi stalo. Ano, sice si jasně vzpomínal na den, kdy se on sám zhroutil na zem v pláči kvůli těm lžím, co mu Tom nakecal, ale dopadlo to dobře, vyjasnili si to a sice si Tom menší pokárání zasloužil, ale tohle bylo až moc. Nikdy nepřál žádné živé bytosti jakoukoliv nemoc, zranění či dokonce smrt, nikdy… a teď jeho dvojče postihlo jedno z nejhorších dramat, které může živého člověka potkat. Jasně, byl sice šťastný, že Tom zůstal po té havárii naživu, ale za tuhle cenu…
S povzdechem a svěšenou hlavou se dovlekl do pokoje a zmateně zamrkal, když ho do nosu okamžitě udeřila lákavá vůně, která rozeškrundala jeho žaludek. Nechápavě zavrtěl hlavou. Vždyť šel přece rovnou na pokoj a ne do jídelny! Avšak když došel do hlavní části pokoje, která sloužila jako obývák i ložnice zároveň, viděl, co tu podmanivou vůni vydává. Andy sem nechal donést večeři, a že se mu to povedlo! Na konferenčním stolku dominovala váza se sněhobílými růžemi, prostřeno bylo skoro až slavnostně, kolem plátku osmaženého sýra se kupily brambory zapečené s bylinkami a zeleninová obloha, hrála tichoučká relaxační hudba a celé to podtrhovaly na stole hořící svíčky.
„Andy?“ vykulil nechápavě oči. „Co to má…“
„Pššššt,“ položil mu Andreas se záhadným úsměvem ukazováček na rty, aby umlčel další jeho otázky. Samozřejmě hořel nedočkavostí to všechno, kvůli čemu tuhle nádheru chystal, říct, ale jednak se trošku obával odpovědi, a jednak se chtěl zeptat na Toma. Věděl, že ho copatý chlapec nemá poslední dobou v lásce, po tom, co se stalo na hotelu, mu bylo jasné proč, ale stejně – tolik let se znali, tolik let byli nejlepšími kamarády, a i když měl zpočátku chuť Toma pořádně ztrestat, teď měl o něj obavy. Zdraví bylo věcí, o které nikdy nevtipkoval, věděl, jak moc je důležité a rozhodně nechtěl, aby Tom měl po nehodě nějaké následky.
„Jak je Tomovi?“
Bill se na něj zmateně podíval. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že Andy vlastně dneska u Toma nebyl, a tak o jeho neštěstí nemůže vědět. Strávil s ním takovou dobu, že měl pocit, že se diagnózu dozvěděl už před několika dny, ne před několika hodinami. Rozechvěle se na Andyho podíval, načež se mu do očí nahrnuly slzy.
„Andy, on… on… on je slepý,“ zachraptěl a automaticky schoval svou hlavu pod blonďákovu bradu a nechal vypracované, přesto štíhlé paže, aby mu objetím zajistily hřejivý úkryt. „Při tý bouračce si prej nějak hejbnul s páteří… a teď nevidí!“ zakvílel nešťastně. „Neviděl nic, neviděl doktory, neviděl mě! Viděl jenom tmu… tohle si nezasloužil!“
Horoucně se rozplakal a i Andreas měl co dělat, aby mu nezačaly samovolně stékat slzy. Byť mu to dalo pořádnou práci, stejně je nakonec udržel za víčky, i když to šlo dost ztěžka. Ta zpráva jím pořádně otřásla, ale nemohl teď plakat, nesměl. Už jenom kvůli Billovi. Musí teď být pro něj silný.
Chvíli mu trvalo, než černovláska ukonejšil natolik, aby se mu přestal klepat v náručí. Pak vytáhl z kapsy kalhot čistý bílý kapesník, galantně mu otřel slzy a nabídl mu ho k vysmrkání. Teprve pak se Bill jakž takž uklidnil a se sklopenou hlavou se vydal k večeři. Docela měl hlad, ale jakmile začal jíst, nějak se mu jídlo začalo zadrhávat v ústech. Bylo výborné, ale on jeho chuť nedokázal docenit, musel neustále myslet na Toma, a na to, co asi zrovna teď dělá. No co asi, blbá otázka. Je v nemocničním pokoji, sám, nešťastný a bojí se přítomnosti i budoucnosti, všeho a všech kolem sebe.
Byl do svých myšlenek natolik zahloubaný, že ani neslyšel, jak ho Andy žádá o ruku…
autor: Áďa
betaread: Janule
já vždycky věděla proč andyho nemám ráda…ted.. v takový chvíli ho žádat o ruku€?? jebe ti, Andreasi???
Žádost o ruku? To si teda skutečně nemohl vybrat vhodnější dobu. To bych měla na Billově místě skoro pocit, že si ze mě dělá srandu.To na tu žáost mohl být jakkoli natěšenej, ale v tuhle chvíli by se snad skoro hodilo to odložit.
Taky si myslím, že si to měl Andy nechat na jindy…no, nenechal a proto bude potrestaný tím, že mu Bill dá košem =)
Toma je mi dokonce i líto, ale Bill by mu rozhodně neměl jen tak rychle odpouštět, ať se chlapec ještě chvíli dusí..
souhlasím se všemi třemi komentáři předemnou 🙂
To si ze mě dělá ten hňup Andreas asi srandu, že?
Z něj dostanu asi kopřivku nebo mladý a z té jejich pohodičky je mi fakt zle! Bych Andyho vystřelila s chutí na oběžnou dráhu spolu s růžemi, svíčkami a tím jeho deBillem, budoucí manželkou. Následováni mou kletbou! Tohle už ten peroxiďák přehnal.
A Bill? Ten ať si slova útěchy směřující k Tommymu strčí za klobouk.
Tommyho strach mě znovu rozslzel, ten kluk je úplně na dně a to je tolik těžké číst. Na dně je VINOU svatého Billa!
Ještě aby deBilla napadlo, dát Tommyho do ústavu! To by viděl to tóčo a zjistil by, kdo je Ondina!! A Tommy ještě cítí vděčnost a výčitky? Princ můj malý, krásný a nešťasný, bolavý.
Jinak zmínka o nablýskané akustické kytaře a pejskovi, to bylo krásné! Ale Tom touží hlavně po tom, vidět znovu Billa… ty můj Tommy!♥