autor: Tina
Doktor byl svědkem jejich zoufalého objetí a rozhodně nechtěl za žádných okolností rušit jejich smutnou chvíli. Když je tak mlčky pozoroval, bylo mu to tak líto, až zpozoroval slzy, které se chtěly dostat ven. On je rychlým zamrkáním zahnal. Nehodlal tady teď brečet. Od toho tady nebyl.
Když se po pár minutách od sebe ti dva odtrhli, doktor se Toma zeptal.
„Směl bych vědět, jak s tím teď chcete naložit?“
„Myslím, že, kdybych se dal léčit, ztratil bych spoustu času něčím, co by mi třeba vůbec nepomohlo, a já si chci ten zbytek života, co mi ještě zbývá, pořádně užít, a hlavně chci být se svými blízkými,“ řekl rozhodně a podíval se na Billa, kterému se kutálela po tváři další várka slz. Už se nadechoval něco namítnout, ale Tom jej přerušil.
„Ne, Billi, nic neříkej. Nemělo by to smysl. Já si chci ten zbytek dostatečně užít s tebou,“ oči se mu zaleskly a po tváři mu tekly opět další slzy.
To, co Tom řekl, taky splnil. Zbytek života, co mu ještě zbýval, si užil plnými doušky. Užíval si každou minutu a ničeho, co s Billem podnikl, nelitoval. Vyzkoušeli plno bláznivých věcí, které by normálně nezkoušeli. Úplně na tu nemoc zapomněli. Hodně se spolu nasmáli a dalo by se říct, že je to i o dost víc sblížilo. Jenže všechno krásné musí jednou skončit a v tomto případě to mělo skončit definitivně. S Tomem to už šlo z kopce, když spolu byli v zábavním parku, kde se mu udělalo nevolno, a omdlel. Odjeli proto do nemocnice. Tam jim lékaři oznámili, že nemoc už prakticky ovládá celý organismus a Tom, že už by neměl sílu nikam chodit. Chtěli si ho tam nechat, ale Tom proti tomu výrazně protestoval.
Tom už vůbec nevycházel z domu, měl problém se i někdy postavit, protože síly mu docházely. Byl vyhublý a bledý. Už jen prakticky ležel na posteli a čekal, kdy si pro něj ta dáma v černém přijde. Bill seděl u něj a objímal jej kolem ramen a po tváři mu tekly slzy. Věděl, že již brzy svého bratra ztratí navěky. Nechtěl se s tou myšlenkou srovnat a pořád si bláhově nalhával, že je to jen a jen odporný sen, a že za chvíli se probudí ve své posteli. Vše ale bylo úplně jinak. Držel v náručí pomalu umírajícího bratra. Nic horšího už snad ani neexistuje.
Tom na něj koukal svýma prázdnýma očima, které pomalu ztrácely tu jiskru, která v nich byla. Viděl Billovu uplakanou tvář a ztěžka natáhl svou ruku, aby mu setřel slzy z tváře.
„Bille, prosím neplakej,“ zašeptal už tak dost unaveným hlasem. Bill přikývl, usmál se na něj a rychle si prstem setřel slzy, které ještě stihly utéct a bloudit po jeho tváři.
„Nechci tě ztratit, Tomi,“ řekl Bill a opět se rozplakal. Tom se jej snažil tišit.
„Pššš… Neztratíš mě, jsem tady pořád s tebou, a taky tady vždycky budu, rozumíš?“ řekl přísně a Bill na něj pořád hleděl uslzenýma očima. „Rozumíš?“ zopakoval opět přísným hlasem. Bill přikývl. Vycítil z Tomova hlasu, že má pravdu. V jistém směru ji měl, zůstane tady s Billem pořád, ale Bill už se jej nikdy nebude moct dotknout. Už s ním nebude moct mluvit, vlastně bude, ale odpovědi se mu nikdy nedostane. A tohle Billa děsilo ze všeho nejvíce. Samota, tichý dům, ve kterém se už nebude ozývat ten krásný smích. A už jej tady nebude čekat nehorázný nepořádek, nebo na plné pecky puštěná hudba. Bill v tu chvíli začal doslova panikařit. Vypadal, jako by nic z toho co se děje nevěděl a dozvěděl se to až v tuto chvíli. Zrychlil se mu dech a ruce se mu roztřásly.
Tom ucítil, že ruce, které jej drží v náruči, se podstatně více chvějí. Zpozoroval taky Billův rychle se zvedající hrudník a oči, které zběsile kmitaly po celém pokoji. Nechtěl, aby jej panika ovládla celého, a proto jej uchopil za ruku a natočil si jeho tvář k té své. Veškerý pohyb se mu dělal ztěžka, jelikož jeho tělo bylo už dost oslabeno, ale na tohle ještě posbíral síly.
„Billi, Billi, dívej se na mě,“ snažil se uklidnit panikařícího bratra. Bill se na něj podíval a zahlédl v jeho prázdných očích záblesk lásky a bezpečí. Chlapec se pomalu uklidňoval a třes v rukou už byl menší. Navzájem se jeden druhému dívali do očí. Oběma se v hlavě vybavila vzpomínka na tehdejší večer, kdy jako by mezi nimi přeskočila jiskřička lásky. Tom to ticho přerušil. Cítil totiž, že se blíží jeho poslední hodinka, a měl toho ještě hodně na srdci, co chtěl Billovi říct. Nevěděl, jak začít, věděl jen, že musí začít co nejdříve, protože mu už moc času nezbývalo.
„Billi, slib mi, že na mě nikdy nezapomeneš.“
„Nikdy, Tomi. Nikdy na tebe nezapomenu.“ Billův hlas se v návalu nových slz malinko lámal.
„Bille, prosím, neplakej. Chci ještě naposledy vidět tvůj úsměv, prosím.“
I když Bill nedokázal příval slz zastavit, aspoň se na Toma usmál a vyhověl tak jeho přání.
„Víš, Bille, já nevím, jak to mám říct, nikdy jsem na tohle moc nebyl. A je mi taky líto, že ti to říkám až teď, ale prostě jsem k tomu nenašel dříve odvahu, a teď toho nesmírně lituju. Tak moc bych si přál vrátit čas zpátky. Prostě já…“ přestal na chvíli mluvit a sledoval Billovu krásnou tvář. Chtěl si zapamatovat každý její milimetr.
Chvíli bylo ticho. Bill Toma lehce pohladil po studené tváři.
„Tak, Tomi, co jsi mi to chtěl říct?“ zeptal se Bill, i když už to vlastně tušil. Přečetl si to z Tomových očí, ale chtěl, aby mu to řekl sám. Čekal, kdy začne Tom mluvit, ale bylo hrobové ticho. Až moc zvláštní na tuhle situaci. Bill sledoval Tomovy oči, které byly upřeně zahleděné do těch Billových a ani se nepohnuly.
„Tomi?“ zopakoval Bill a tvář měl uslzenou. „Tomi, prosím, řekni něco,“ malinko s ním zatřásl, ale jeho bratr se ani nepohnul. Bill to s plačtivými prosíky ještě několikrát zopakoval, bylo však již pozdě. Jeho bratr byl mrtvý. Ta dáma v černém si pro něj přišla dřív, než stačil Billovi říct to, co chtěl.
Billa ovládl hysterický pláč. Pevně objímal bratrovo bezvládné tělo a křičel.
„Ne! Prosím, Tomi! To ne!!“
Bill v hloubi duše věděl, co mu chce Tom říct. Chtěl mu říct, že ho miluje, a Bill se mu chtěl se svými city také přiznat. Jenže teď už bylo příliš pozdě. Tom byl tam, kde za ním Bill nemohl. A to Bill věděl. Věděl, že už jej nikdy nebude moct pohladit, nebo se s ním smát. Co ovšem nevěděl, bylo, že Tom tušil, co k němu Bill cítí. Poznal to, když si k němu Bill někdy lehával a společně usínali. Bill se vždy k Tomovi natiskl a mírně se chvěl. Ale tuhle informaci se už Bill nikdy nedozví.
……
Bylo letní odpoledne. Jedna zdejší paní šla na hřbitov vyměnit květiny na hrobě svého muže. Když procházela mezi hroby, uviděla na lavičce mladíka, který se upřeně díval na jeden z hrobů a něco pořád mluvil. Ten chlapec sem chodil každý den a pobýval tu i dvě, tři hodiny. Byla trochu zvědavá, co si to ten mladík pořád povídá, když tam s ním nikdo není. Ale Bill dobře věděl, že tam s ním někdo je, akorát ho neviděl.
Každý den sem chodil a povídal si s Tomem. Budou to už tři roky, co Tom zemřel a on sem pokaždé chodí a pokaždé mu řekne, jak moc ho miluje. On totiž dobře ví, že jej Tom slyší.
autor: Tina
betaread: Janule
pěkný i když sem čekala a přála si jiný konec hm
chudáčkové….ale jinak moc pěkný
Nádherné… smutné ale nádherné. Opravdu se ti to moc povedlo:-)♥
Krásné, strašně krásné, ale smutné…. já tyhle konce nesnáším, nedělá mi to dobře..ale povídka nádherně napsaná =)
jedna z tých lepších poviedok, čo som v poslednej dobe prečítala
nééé Tom umřel.. =(((( ale krásné brečela jsem.. =((((
je to takove smutne ,ale pride mi ze jako by se Bill tak trochu zblaznil.Nedivim se mu ja kdybych mela stratit blizkou osobu kterou miluju tak bych asi moc dlouho neprezila…krasne,normalne me takhle ff dovedla az k placi
ako ja som este pri ziadnej ff-ke neplakala – takze gratulujem dievca zlate si prva xD
tak to ti gratulujem, si prva, co ma rozplakala.. uzasna poviedka, len trochu smutna… niekedy zybudam, ze to vlastne nie je realita ….
N-Á-D-H-E-R-A….nevím jak jinak to popsat. Upřímě, tohle je první povídka u které jsem brečela XD…nádherný