Lutte pour l’amour 35.

autor: Lady Kay

Ležíc na posteli civím do stropu a přemýšlím. Zase na mě padla moje nálada, spojená  s filozofickými úvahami o mém životě. To jsem to dopracoval! Dřív jsem neřešil skoro nic a snažil se užívat si života plnými doušky, a dneska… Kdyby mi někdo v době, kdy mi bylo patnáct, řekl, co ze mě bude za pár let, vysmál bych se mu do obličeje a poslal ho léčit se. Co se to ze mě stalo? Nebyl jsem to já, kdo neustále prohlašoval, že k smrti nenávidí lež? A co je ze mě? Lhář, odpornej lhář! Lež je mou nynější spojenkyní. Lžu prakticky v kuse, až mám občas strach, že jednou přijde den, kdy sám nepoznám, co je pravda a co pouhý výmysl. Malým dětem se vtlouká do hlavy, že nemají lhát. Asi mi to mamka málo opakovala, jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč bych jinak neustále klamal okolí. Jenže co jsem měl dělat? Pravda mohla být spojená s tím, že Billa ztratím, za to její sestra Lež mi nabízela možnost být s ním. Zvolil jsem ji, jen jsem nepočítal, že by Bill mohl reagovat tak, jak reagoval…  

Najednou si vzpomenu na jedno přísloví. Bylo tam něco o lži a o tom, že s ní daleko nedojdu. Hm, to je dost možný, ale nám nezbývá nic jiného, než neustále popobíhat a snažit se nedat pravdě příležitost, aby nás dostihla a vyšla najevo. To bych se mohl rozloučit s vlastním životem, protože za tohle by mě milej zlatej bráška jistě zabil. Nebo by možná můj bídný život ušetřil, jenže by to stejně bylo k ničemu, protože bych Billa ztratil, a bez něj by můj život postrádal smysl, takže bych si to mohl jít rovnou hodit. Holt má pravda smůlu, tenhle boj vyhraji já!  

V posledních dnech sám sobě  pokládám jednu a tutéž otázku, a to zdali má můj život vůbec smysl. Jaký smysl může mít život prachsprostého lháře? Počkat! Můj život má smysl! Někdo, možná  jeden z mých kámošů filozofů prohlásil, že život má smysl pouze tehdy, když žijeme pro člověka, pro kterého bychom umřeli. A nedělám tohle já? Pro koho dýchám? Pro Billa. Pro koho bych umřel? Taky pro něj. Takže… Tome, nech toho! Teď už se dokonce snažíš obelhat sám sebe a obhájit to, co děláš. Pro tohle chování žádná omluva neexistuje. Holt si budu muset vyžrat to, co jsem si nadrobil. Nejsem já idiot? Ne, protože tohle je slabý slovo! 

Moje přemítání přeruší zvuk, dávající mi najevo, že někdo zatoužil slyšet můj hlas. Mám chuť vzít ten krám a fláknout jím proti zdi, aby se roztříštil na milióny kousíčků. Jenže při pohledu na displej, zjistím, že osobou, jež prahne po tom, aby se mnou mluvila, je Bill.

„Billy,“ oslovím jej hned, co stisknu tlačítko, abych přijal hovor.

„Tomi,“ vyhrkne Bill. Jak láskyplně jeho hlas zní. Jestlipak by mi takhle krásně říkal, kdyby věděl, co jsem zač? „Psal jsem ti.“

„Já vím, promiň. Usnul jsem, ale chtěl jsem ti volat.“ Zase! Už zase lžu! Vůbec jsem mu nechtěl volat. Chtěl jsem se tu zahrabat a už nikdy odsud nevystrčit nos.

„Kdy přijedeš?“ přejde k jinému tématu. Asi si navyknul na to, že mě má  u sebe každý den. Dlouhé hodiny s ním vysedávám v pokoji a nebo trajdám po ulicích města. Dva týdny jsme jakože pár. Bill vypadá neuvěřitelně šťastně… Co to melu, on nevypadá, on je, doslova září.  

Nepamatuji si, že bych ho takhle kdy zažil. Nedivím se, žije svůj sen, o němž si nejspíš nikdy nepomyslel, že by se mohl naplnit. A co já? Jsem šťastný  taky? Jako strašák se mi do mysli neustále vkrádá otázka, co bych dělal, kdyby Bill zatoužil po něčem víc, než po držení za ruku a občasných polibcích. Byl bych vůbec schopen něčeho víc?

„Do hodinky jsem u tebe. Chybíš mi.“ V tomhle nekecám, protože je mi po něm smutno. Přece jen mi to moje lhaní něco dává, můžu s ním být a snažím se užívat každou sekundu, jako by snad moje podvědomí tušilo, že by mohla být tou poslední…

„Ty mně taky…“ Bill opět spustí příval slov. Posadím se na posteli, naslouchám jeho vyprávění a přistihnu se, že se usmívám. Tohle jsem potřeboval! Kdykoli totiž dostanu byť jen malinkatý důkaz, že jej činím šťastným, malinko se mi uleví. Bráška mele a mele, sotva mě pustí ke slovu. Spíš mi dává prostor, jen aby se ujistil, že ho stále poslouchám. Jakmile dostane odpověď, je do doby, než mi položí další otázku, k nezastavení.

„Nemůžu se dočkat, až budeme spolu.“ Ujistím jej, načež Bill reaguje podobně a zavěsí. No, nic, Tome, zvedat se, zkrášlit se a vzhůru do Billovy náruče.  

..::Violett::..  

Kráčím známou ulicí. Když  mi neodpovídá na SMSky, nezvedá mi telefon, musím za ním zajít osobně. V duchu se modlím, aby byl doma a aby byl dobře naladěn. Pokud ho totiž zastihnu v té jeho náladě, mám se na co těšit. Zprvu jsem si řekla, že se na to vykašlu a nebudu se mezi ně motat, ale zprávy, co mi poslal Bill, v několika uplynulých dnech, mi nedají spát. Nechtěl o Tomovi ani slyšet, a najednou je to samé „Tomi tohle“ a „Tomi tamto“. Bylo mi hloupé vyzvídat u něj, proto jsem se rozhodla poctít návštěvou jeho pana bratra, který mi snad objasní, co je za touhle zázračnou proměnou. Nezbývá mi nic jiného, než doufat, že neudělal další pitomost. Snad se konečně zachoval jako dospělý rozumný jedinec, který se poučil ze svých chyb a napravil, co se napravit dalo.  

Důrazně stisknu zvonek u Tomova bytu a vyčkávám, zda se mi jeho hlava zjeví ve dveřích nebo ne. Po chvilce zaslechnu kroky, přibližující se ke dveřím. Takže je doma.

„To jsi ty?“ No, pan Kaulitz nevypadá moc nadšeně, že mě vidí. Nicméně  mi nepřibouchne dveře před obličejem, jak jsem čekala, ale pozve mě dál.

„Co chceš? Mám naspěch.“ Hned mě upozorní, že na nějaké dlouhé debaty nemá čas, a jak vypovídá jeho obličej, ani náladu.

„Neozval ses mi dva týdny. Nic o tobě nevím…“ 

„Nebyl čas.“ Odbude mě a založí si ruce na prsou. „Dál? Asi jsi nepřišla, aby ses ubezpečila, že žiju, co?“ No, zapaluje mu to, to se musí nechat.

„Nemá cenu ti lhát a hádám, že je ti jasné, co je hlavním důvodem, proč jsem tady.“

„Řekl jsem ti, že to máš nechat být!“ Výhrůžně se na mě zadívá. Jestli se mě pokouší zastrašit a tím mě odsud dostat, tak se mu to nepovede. Nehnu se z tohoto bytu, dokud se nedozvím, čím si tak bleskově získal Billovu náklonnost.

„Chci vědět jen jedno. Jak jsi to udělal?“

„Co jako?“

„Nedělej se. Bill mi psal. Kdybych věřila na zázraky, neřešila bych to. Tahle změna se mi ale moc nezdá. On…“ 

„Má mě rád, to je všechno!“

„Předtím tě měl taky rád…“ 

„Prostě mi odpustil. Spokojená? Tak a teď můžeš zase jít.“ Kdybych ho neznala, uvěřila bych. Tohle není Tom, kterého znám. Tohle je někdo naprosto jiný. Tenhle jeho nevrlý postoj je pouhá přetvářka. Znám ho docela dlouho na to, abych poznala, kdy ho něco žere.  

„Takže jste si to vyříkali, ty ses mu omluvil, Bill omluvu přijal a všechno dobrý?“

„Přesně tak.“ Kývne a vsadila bych se o cokoli, že tohle není celá pravda. Tom se mu určitě omlouval, ale pouhopouhá omluva by nestačila na to, aby Bill takhle otočil. To ať vykládá holubům na střeše!

„Tome, pravdu, celou pravdu.“

„Už jsem ti ji řekl, ne? Co chceš ještě slyšet! Říkal jsem ti, že spěchám. Jedu za Billem, čeká na mě, a pokud mě budeš dál zdržovat, tak se mě jen tak nedočká.“ Tak silně pochybuji o tom, že

Bill je hlavním důvodem, proč mě odsud chce vystrnadit. Spíš mu jde o to, aby mi nemusel odpovídat. Na to, aby mi vysvětlil, jak to dokázal, by mu stačilo několik minut, jenže mému drahému příteli se prostě do vysvětlování nechce. V tom je celá věda! Dneska to z něj prostě nedostanu, snad je natolik moudrý, aby věděl, co dělá.

„No nic, tak já půjdu, abys mohl za bráškou. Jsem ráda, že je to mezi vámi zase v pohodě.“ Tiše si povzdechnu a zamířím ke dveřím. Když už svírám kliku, otočím se na něj. Jednu poznámku nebo lépe řečeno prosbu si neodpustím. „Tome, nedovol, aby se znovu trápil. Moc tě o to prosím.“  

..::Tom::..  

Jen co se za Wee zaklapnou dveře, ovládne mě chuť rozběhnout se proti zdi a rozbít si o ni palici. Byl jsem hodně naivní, když jsem se domníval, že ji to omrzí. Byl jsem si jistý, že když jí nebudu odpovídat na zprávy, kterých mi za poslední dny poslala několik, a nebudu přijímat hovory od ní, které jsem přestal u čísla dvacet počítat, že toho nechá a nebude mě a Billa řešit. Asi ji málo znám.

Nechtěl jsem na ni být nepříjemný, protože Billovi moc pomohla v době, kdy jsem se na něj hnusně vybodnul, ale jinak bych se jí nezbavil. Nemůžu jí přece říct, že jsem ho znovu obelhal? Poslala by mě na psychiatrii. Navíc mám strach, že by na mě tlačila, abych toho okamžitě nechal a kápl Billovi božskou, dokud ještě není tak pozdě. Obávám se, že pozdě je, je příliš pozdě.  

Pokud ji svým chováním odradím a ztratím, přežiju to. Ztrátu Billa bych nepřežil. Mám-li volit mezi nimi dvěma, vyberu si brášku. Nikdy by mě nenapadlo, že bych pro záchranu našeho vztahu musel obětovat Weeino přátelství. V případě nouze to ale udělám… Nemám na vybranou.

Měl bych sebou hodit, aby bráška dlouho nečekal. S ním mi bude aspoň na chvilku líp, jediný jeho úsměv mě zahřeje u srdce a na okamžik zažene výčitky svědomí, které se pak stejně objeví, jakmile od něj odejdu a ocitnu se tady. Hodilo by se mi něco v mozku, co bych mohl v případě potřeby stisknout, a vypnout tak všechny otravné myšlenky…

..::Bill::..  

Znovu se podívám na hodiny. Ony snad stojí! Ta pitomá rafička se totiž vůbec nepohybuje! To je jak na potvoru! Kdykoli jsme spolu, čas letí neuvěřitelnou rychlostí. Jakmile však má Tom přijet, sekundy se šíleně vlečou. Šnek ve srovnání s nimi pádí.

Dva týdny naprostého štěstí. To je jako sen! Ne, Bille, nesníš, tohle je skutečnost! Je můj, jen můj. Přesně tak, jak jsem vždycky chtěl. Patří mně a nikdo jiný jej nezajímá. To je přesně to, po čem jsem tolik prahnul. My dva a spolu? To zní šíleně. Šíleně nádherně. Znovu se přistihnu při tom přitroublém úsměvu, který je tolik typický pro zamilované lidi, když si vzpomenou na toho, komu patří jejich srdce.  

Stále dokola se sám sebe ptám, jak jsem tohle dokázal. Čím jsem tak výjimečný, že mě Tom chce? Jak se mi povedlo ukradnout mu srdce, když  se to tolika dívkám přede mnou nepodařilo? Čím jsem si ho vlastně zasloužil? Proč mě miluje a proč jsem ten jediný? Je zbytečné na tyhle otázky hledat odpovědi, protože člověk zkrátka miluje a hotovo.

Konečně! Moje srdce zaplesá  radostí, když uslyším Tomův hlas a následně dupot na schodech, dávající mi znát, že za mnou pospíchá! Jak jen mi chyběl! Slovy se to nedá vyjádřit. Chvíle bez něj trávím přehráváním si vzpomínek na společně strávené okamžiky, které si pamatuji do nejmenšího detailu. Když jsem s ním, žiji každou vteřinu naplno. Jakmile se se mnou rozloučí a odjede k sobě, přežívám. Idylku mi kazí jediný fakt. Stále se musím hlídat, abych na něj nevybalil, jak jej miluji. Tom o mých opravdových citech k němu zatím neví. Rozhodl jsem se totiž nechat jej ještě nějaký čas žít v přesvědčení, že jej vidím jako bratra a snažím se jej dělat šťastným. Co k němu cítím, mu řeknu, až sám uznám za vhodné.  

„Ahoj!“ Široce se na mě usměje ode dveří, které přibouchne a během okamžiku přistane jeho tělo na posteli kousek ode mě. Tom se chvilku vrtí, aby nakonec spočinul hlavou v mém klíně. Mlčky se nechává hladit, jeho mandlové oči na mě hledí a jeho rty se pomalinku začínají vlnit do úsměvu.

„Chyběl jsem ti?“ popíchnu jej, když se přitulí k mému břichu a zaboří do něj obličej. Místo odpovědi jen kývne a přitiskne se ke mně  ještě víc. Očividně nejsem jediný, kdo se nemohl dočkat, až budeme spolu. Kdo by to byl řekl… Lamač dívčích srdcí je ve skutečnosti neuvěřitelně něžný a citlivý člověk.

„Opravdu?“ zkusím to na něj znovu.

„Moc.“ Zamumlá  si spíše pro sebe, ale aspoň se mi podařilo přimět jej, aby se na mě znovu podíval.

„Jak moc?“

Tom naštěstí rychle pochopí, kam svými otázkami směřuji a čeho se nenápadně  dožaduji. Pomalu se posadí a hluboce se zahledí do mých očí. Tenhle jeho pohled vždycky způsobuje to mravenčení v oblasti mého břicha, a stojí mě to hodně sil, abych ovládnul sám sebe a nevrhl se mu kolem krku.

„Takhle…“ zašeptá, než své rty přitiskne na mé.