autor: Mishka
Sedím ve svém prázdném bytě. Je to už týden, co jsem se vrátil. Vrátil jsem se z války. Mnoho lidí se z Afghanistanu nevrátí živých. Já jsem bohužel měl to štěstí. Říkám bohužel, protože smrt by pro mě byla osvobozující. Nejel jsem tam, abych se vrátil zpátky. Jel jsem tam, abych zemřel. Abych se vykoupil. Osud tomu však chtěl nejspíš jinak. A proto jsem teď tady.
Víte, Afghanistan není nic pěknýho. Je to doslova peklo na zemi. Byl jsem už na mnoha misích, ale tohle bylo zatím nejtvrdší. Jasně, třeba Venezuela nebo Irák, to taky nebyl žádnej med. Ale tohle člověka poznamená na celej život. Když vidíte životní podmínky tady a tam. Když vidíte denně umírat stovky nevinných lidí. Když tyto lidi sami bez zaváhání musíte zabít jen pro rozmar těch nahoře. Když vidíte stovky vyhladovělých mužů, žen, dětí. A tyto lidi dennodenně, bez mrknutí oka, připravujete o život. Malé děti připravujete o rodiče a dospělé zase o jejich blízké. Jenže rozkaz je rozkaz a já je musel plnit.
Taky bych vám asi měl říct, proč jsem tam vlastně byl. Takže začnem pěkně od začátku. Když mi bylo osmnáct, zamiloval jsem se do svého bratra. Byli jsme dvojčata, já byl on a on byl já. A tehdy jsem přišel na to, že on ke mně cítí to samé. Měli jsme spolu sice tajný, ale nádherný vztah. Mít ho u sebe, bylo jako mít všechno bohatství světa. Probouzet se vedle něj, držet ho v náruči, trávit s ním vášnivé noci. Miloval jsem ho a vlastně pořád miluju. Moc ho miluju. Jsou už to tři roky, co na nás naši rodiče přišli. Tenkrát jsme zapomněli zamknout. A kvůli téhle malé chybičce se nám zhroutil celý svět jako domeček z karet. Svět, co nám v přítomnosti toho druhého připadal tak krásný a bezstarostný.
Bohužel nic netrvá věčně a všechno hezké jednou skončí. Po tom, co rodiče odhalili náš vztah, poslali mě do vojenské školy. Od té doby jsem Billa neviděl. Každou noc jsem neslyšně plakal do polštáře. Každou noc jsem přemýšlel, co by se stalo, kdyby. V těch nejtěžších chvílích jsem myslel na něj. Na jeho překrásné hluboké oči plné té nejsladší čokolády. Na jeho havraní vlasy, třpytící se jako černý závoj. Na jeho sametově hebkou kůži, které mi bylo dovoleno se dotýkat. Na jeho zářivý, šťastný a bezstarostný úsměv. Na jeho slzičky dojetí, které se třpytily v koutcích jeho očí, když jsem mu pověděl, jak moc ho miluji. Všechny tyhle vzpomínky se mi noc co noc vracely a nenechávaly mě v klidu spát. Naopak, probouzely ve mně lítost a nutkání, dostat ze sebe všechny emoce pomocí pláče.
A tak, díky vzpomínkám a naději, že ho ještě někdy uvidím, jsem překonal každý den v tom hrozném ,,vězení“. Jenže jednoho dne mi řekli, že pojedu do Iráku. Nikdo se mně neptal, jestli chci nebo ne. Prostě mi řekli, ať si sbalím věci, naložili mě do letadla a odvezli mě do nehostinné pouště. No a potom už následovala jedna mise za druhou. Časem jsem si zvykl na nehostinné podmínky těchto míst. Ale velké obavy se mě zmocnily, když mi pověděli, že tentokrát letíme do Afghanistanu. Tušil jsem, co to bude zač, avšak ani ve snu mě nenapadlo, že by to mohlo být tak krutý. Ale byl jsem ochotný tam jet. Vzdal jsem všechny pokusy o legální i nelegální útěk z armády. Věděl jsem, že naši drazí rodičové se postarali o to, abych tu zkejsnul pěkně dlouho. A věděl jsem, že by nikdy nedovolili, abychom s Billem mohli být zase spolu. Proto jsem se rozhodl zemřít.
Mrzelo mě to. Mrzelo mě to z toho důvodu, že tím nejspíš ublížím Billovi. Ale nemohl jsem dál žít. Moc mi chyběl a já se rozhodl raději nežít vůbec, než bez něho. Protože od té doby, co jsem ho neměl u sebe, můj život přestal mít smysl. A tak jsem se rozhodl nechat se zabít tam. Pro Billa by bylo lepší, kdyby věděl, že to byla nehoda. Jenže se mi nepodařilo skoncovat tam se životem. A proto jsem teď tady. Ve svém bytě. Sám. Bez jediné osoby, kterou miluju. Bez Billa. Po tvářích mi znovu stékají slzy. Slzy zklamání a bezmoci. Je mi líto, že to musím udělat takhle, ale dál to prostě nejde.
Vstal jsem a popošel ke stolu. Ze zásuvky jsem vytáhl kousek papíru, tužku a služební pistoli. Jako voják jsem na ni měl nárok. Posadil jsem se zpátky a na papír jsem napsal tři prostá slova: MILUJU TĚ, BILLE!!!
Ještě naposled jsem se zadíval z okna. Byl večer, slunce zrovna zapadalo. Obloha, byla zbarvená do krvavě rudé barvy od přílivu červánků. Z mých očí se řinuly slzy. Uchopil jsem pistoli a její hlaveň jsem si přiložil ke spánku. Věděl jsem, že to bolet nebude.
,,Odpusť mi, lásko…“ zašeptal jsem a zmáčkl spoušť…
autor: Mishka
betaread: Janule
OO ak tato jednorázovka mě dostala nemá chybu prostě nádhera …… miluji tématiku okolo války a minulosti či historie …..Prostě mi vypadly slova z úst.. krása
Ooh, boze, krasna!!! T.T vojenske prostredi tady neni tak casto 🙂 skoda ze je tak kratka T.T
Tak tohle je naprosto dokonalé. I když je krátká, tak je strašně krásná. Opravdu moc se ti povedla!!!!!!
Moc se ti to povedlo x) Jen ten konec mě bude nutit přemýšlet asi po celý zbytek večera…
Neříkám, že se mi to nelíbilo, jenom nechápu, proč si Tom Billa prostě nenašel, vždyť už musel být dospělý, když byl ve válce…
mno fuj to bylo ale hnusny,jak se knim ty rodice zachovali….ale jinak dobrej napad