autor: Bubbly
A opět další díl a s omluvou, že jsem vás nechala čekat, má twincestní koťátka! Mrzí mě to, ale prostě se jednu chvíli soustředím na jednu povídku a na další zapomenu a slibuju, že už se to nestane. Budu se snažit dávat sem dílky tak nějak postupně, abyste nemuseli čekati. Tak díky za trpělivost a hurá do čtení… B.
Další den jsme oba dva měli úplně jiný plán. Zatímco Bill vesele vyrazil do města na nákupy, já jsem vytáhl auto a jel jsem si vyčistit hlavu někam do neznáma. Neměl jsem cíl, prostě jsem chtěl jenom vyvětrat gumy a nechat okolní svět ubíhat kolem sebe.
Nejdéle nám trvalo dostat se z domu a nešlo ani tak o Billovo fintění v koupelně nebo výběr oblečení. Ani jednomu z nás se nechtělo toho druhýho někam pustit. Stáli jsme oba v chodbě v těsném objetí a opláceli si dravé polibky. Bill mě dlouhými nehty něžně škrábal pod tričkem, zatímco moje ruce tiskly jeho malý zadeček. A při každém dalším dotyku jsem měl v boxerkách větší a větší těsno. Odtrhl jsem se od něho a Bill se na mě skoro ublíženě zadíval.
„V pět hodin jsem doma jako na koni. A pak uvidíš. Tohle provokování ti jen tak neprojde,“ zavrněl jsem mu do ucha. Bill se jenom usmál a natáhl se k malému stolku, na kterém ležely klíče od bytu. Pak mi poslal krátký vzdušný polibek a vyšel ze dveří. Následoval jsem ho. Díval jsem se, jak schází ze dveří, jak mi mizí za rohem a až potom jsem zamkl dveře a vyrazil ke garážím, kde stál zaparkovaný můj obrovský Cadillac. Můj druhý miláček, samozřejmě, že až po mém sexuchtivém bratrovi.
Bylo příjemné posadit se do kožených sedaček za volant a nasát tu vůni neustále novoty uvnitř auta. Strčil jsem klíčky do zapalování a otočil s nimi. Motor pod kapotou okamžitě naskočil a zavrněl jako kotě. Stáhl jsem ruční brzdu a vyjel z garáže. Štěrk pod pneumatikami zakřupal, a pak už jsem se hnal po rovné silnici městem.
Sobota, město bylo klidný, jen málokdy jsem potkal někoho dalšího v autě. Sem tam městem projel kamion, zatímco jsem kličkoval ulicemi. Za centrem už bude klid, jenom příroda a jinak nic. To bude ten slastný klid na vyčištění mojí hlavy. Zesílil jsem rádio a přidal plyn. Co na tom, že ve městě se má nejvíc jezdit šedesátkou? Tachometr ukazoval skoro stovku. Chytit mě policajti, možná by mi sebrali i řidičák. Ale co na tom. Je sobota, ne? Jaká je pravděpodobnost, že mi někdo najednou skočí do silnice a já ho sundám? Myslím, že minimální, pokud mají lidi ještě dost vysoký IQ.
Jen ta myšlenka odezněla v mojí mysli, přímo pod auto mi skočila osoba a ani se neobtěžovala rozhlídnout. Nestihl jsem ani přemýšlet, jak jsem se prudce oběma nohama postavil na brzdu, ale bylo pozdě. Zavřel jsem oči a slyšel jsem jenom hlasitou ránu, zapraskání čelního skla. Pak nastalo ticho.
Oči jsem zase otevřel a chtěl jsem sprostě nadávat, ale slova se mi zadrhla v krku jako velký knedlík, když jsem viděl ne předním skle rozhozené černobílé dredy, pár kapek krve a drobounkou postavu zkroucenou do zvláštního úhlu, že to muselo být bolestivé. Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem si uvědomil, koho jsem vlastně srazil.
Vylezl jsem z auta a stále jsem si opakoval: „Ne, ne, ne, to nemůže být pravda!“
Bohužel to pravda byla. Byla to moje nejhorší noční můra. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že se tohle stane. Že to budu já, kdo mu ublíží.
Opatrně jsem sundal Billa z předního skla a položil ho na studenou zem. Nehýbal se, z rozraženého čela mu stékala krev po tváři. Nevypadalo to, že by byl mrtvý, spíš jenom v bezvědomí, protože se mu třásly řasy. A taky jsem cítil jeho dech, když jsem se k němu sklonil, ale přesto jsem vnímal, jak mi srdce tluče v hrudi, až to bolí.
Neuvědomoval jsem si, co dělám, ale zavolal jsem záchranku, a pak jsem se mu snažil zastavit krvácení na čele. Na pravé ruce měl pár šrámů, ale to bylo to nejmenší. Pokaždé, když jsem se ho dotkl, moje ruce se třásly strachem. Hrdlo jsem měl sevřené, jako kdyby mi kolem něho někdo utáhl oprátku.
Podepřel jsem mu hlavu a promluvil na něj.
„Bille, no tak, bráško, otevři oči. Bille, podívej se na mě!“ prosil jsem ho, ale bezvýsledně. Nestalo se nic. Bill jenom ležel, víčka stisknutá k sobě a nehýbal se. V životě jsem nebyl takhle vyděšený.
Netrvalo to ani deset minut a sanitka byla na místě. Dva záchranáři začali Billa ošetřovat a po jejich konstatování, že je Bill opravdu jenom v bezvědomí a nemá vnitřní krvácení, se mi znatelně ulevilo. Neměl ani nic zlomeného, což bylo další moje štěstí. Měl jsem dojem, že jsem se znovu narodil. Bill je živý, téměř nic mu není. S utrápeným výrazem jsem sledoval, jak ho nakládají na nosítka. Jeden z lékařů se na mě otočil.
„Vy jste taky zraněný?“ ukázal na moji ruku od krve.
Zakroutil jsem hlavou. „To je jeho krev a ne moje.“ Dělalo mi problém to říct. Záchranář přikývl, a potom jsem spolu s nimi nastoupil do sanitky. Odmítl jsem se od brášky hnout. Chci být u něho, až se probudí a chci se mu okamžitě omluvit. Byla to moje vina. Kdybych nejezdil jako šílenec, nic z toho by se nestalo. Co na tom, že mi vběhl do silnice? Měl jsem dávat lepší pozor. Teď bych si ten řidičák nechal i dobrovolně vzít.
Sanitka začala vydávat ty hlasité a pro uši nepříjemné zvuky a rychle se rozjela zpět k nemocnici, zatímco jsem se modlil, aby se Bill co nejdříve probudil.
Chodil jsem po chodbě sem a tam, zatímco Billa odvezli na vyšetření a šití. Na čele měl ošklivý a hluboký šrám, bude muset mít pár stehů. Podle doktora, který ho ošetřoval v sanitce, by měl být v pořádku a prý, až se probudí, můžu si ho odvést domů. Ale čím ho odvezu? Budu se muset doma stavit pro jeho auto. Ale ne teď.
Díval jsem se, jak ho ze sálu převezli na pokoj a hned jsem se šel optat, jestli za ním můžu. Jeho ošetřující lékař, takovej starej páprda, mi sdělil, ať ještě vydržím. Musel jsem se hodně držet, abych ho nepraštil. Snad nikdy v životě jsem nebyl takhle nervózní. Bylo to horší, než když jsem jako malej kluk čekal na Vánoce.
Trvalo to, ale možná, že jenom mně to připadalo jako věčnost, než mě k němu pustili. V pokoji mě nenechali samotného. Stál tu ještě jeden z doktorů, kteří byli v sanitce a mladá sestřička, která na mě začala dělat oči hned, co jsem překročil práh. Nevšímal jsem si jí. Díval jsem se na Billa a doufal jsem, že už otevře oči. Tolik mě to děsilo, když jsem ho viděl s kapačkou v ruce a s obrovskou náplastí na čele. Uvnitř sebe jsem cítil podivný prázdno. Dokud se Bill neprobere, nebude mi líp.
Stál jsem přímo u jeho postele a držel jsem ho za hubenou ručku, když se jeho řasy zachvěly a jeho víčka se pomalu začala zvedat. Srdce se mi najednou zastavilo a já jsem čekal, až se mi konečně podívá do očí. Ruce se mi mírně třásly.
Konečně přestal mžourat kolem sebe a podíval se na mě. Překvapeně zamrkal.
„Kde to jsem?“
Přistoupil vedle mě doktor. „Jste v nemocnici, pane Kaulitzi. Měl jste menší nehodu.“
„Jakou nehodu?“ žbleptal Bill.
„Skočil jste pod kola vlastnímu bratrovi,“ odvětil mu a Bill se na mě poprvé podíval. Usmál jsem se na něho, ale jaké bylo moje překvapení, když mi úsměv neoplatil, svraštil obočí a ruku stáhl k sobě. Nechápavě jsem mu pohlédl přímo do očí.
„Děje se něco, Bille?“ zeptal jsem se ho potichu.
Bill polkl. „Kdo jsi?“
Najednou mě polilo horko. Zalapal jsem po dechu.
„Co tím myslíš, kdo jsem? Jsem tvůj brácha, Tom, copak si to nepamatuješ?“
Bill zavrtěl hlavou. Vyděšeně jsem se podíval po lékaři. Ten zmateně sledoval Billův obličej. Zřejmě taky netušil, co se děje. Ale to bylo to nejmenší oproti tomu, co jsem najednou cítil já. Dělalo se mi mdlo, dlaně se mi potily. V očích jsem cítil slzy. Nakrčil jsem obočí a rozehnal jsem ty dva slaný vodopády. Doktor kontroloval Billa. Malým světýlkem mu kmital před očima a prohmatával mu hlavu.
„Proč si mě nepamatuje?“ zeptal jsem se potichu a díval jsem se přitom na bratra.
Doktor pokrčil ramenem. „Při tom nárazu nejspíš došlo k otřesu mozku a poruše paměti.“
„Nejspíš?“
Doktor se na mě káravě podíval. „Pane Kaulitzi, pochopte, že jeho paměť nedokážeme zrentgenovat ani jinak vyšetřit, takže nemůžeme blíže určit, co se děje v jeho hlavě. Otřes mozku je zřejmý, ale to je všechno, co vám můžu pro tuhle chvíli říct.“
„Chcete mi říct, že už si na mě nevzpomene?“ zavrčím naštvaně, ačkoliv to vůbec není jejich vina, nic z toho není jejich vina. Vlastně si za to můžu sám. Kdybych nejezdil jako šílenej…
„Ne, jeho dlouhodobá paměť je podle všeho v pořádku. Bude to možná pár dní, nanejvýš měsíc a vzpomene si. Jen mu musíte dát čas.“
„Čas na co?“
„Čas, aby vás znovu poznal.“
Zamrkal jsem a podíval se zpátky na Billa. Ten mě sledoval a mělce dýchal. Jeho hnědé oči se mi vpily do pohledu. Oba jsme čekali, co se stane. Ani jeden z nás nepromluvil. Měl jsem dojem, že mi v hlavě šrotovaly kolečka, jak jsem se snažil udržet v klidu. Když jsem jeho pohled už nedokázal vydržet, otočil jsem se na doktora.
„Bude se mnou moci jet domů?“
„Jste jeho bratr a nejspíš on nikde jinde doma není, takže ano. Ale budete muset být opatrný na svoje slova. Pokud opravdu ztratil krátkodobou paměť, netuší, kdo jste a bude si muset znovu osvojit důvěru k vám.“
„Chápu,“ přikývl jsem a otočil se zpátky k Billovi. „Pojedem brzo domů, Bille. Postarám se o tebe.“
Díval se na mě, ale nic neříkal. Z jeho pohledu jsem poznal, že mi nemůže důvěřovat, protože mě nepoznává. Mrzelo mě to, ale prozatím jsem s tím nemohl nic dělat…
autor: Bubbly
betaread: Janule
Tomu říkám být v nesprávnou dobu na nesprávném místě =( Je mi líto Toma, ale snad se Bill rozspomene =)
áááách jo….proč tet maj všude nehody???jednou je tom slepej pak zase bill ztratí pamět…..nak se nam to v¨šechno hroutí…..
No dobry jako. Teda jako muzu bejt rada ze to je tohle. Myslim ze pri narazu kdy auto jede stovkou, by to jen tak neprezil. Jeste kdyz nema zlomenou ani jednu kost. Prijde mi to trochu nepravdepodobny, ale rozhodne za to muzu byt rada. Ted jsem teda zvedava jak se s timhle poperou a jak dlouho bude Billovi trvat, nez si vzpomene.
Tak to je shitovská náhoda. Proč musel vrazit právě do něho??? Pochybuju, že se Billovi paměť vrátí, a jak už jsem říkala, že se stane něco velkýho, tak je to tady. Oba dva to budou mít těžké, jak Tom, tak i on.
Těším se na to slíbené pokračování, pro Toma to musí být hrozné po tom všem, co spolu doteď prožili, možná si i sám bude vyčítat, že za to může on a nikdo jiný. Budu očekávat další díl, jsem zvědavá, jak to celé popíšeš a bude se to vyvíjet dál, ta zápletka se povedla 😉