autor: Tina
Po chvíli Bill přišel z lékárny a nasedl do auta. Soucitně se podíval na Toma a nastartoval.
V momentě, co přijeli domů, pomohl Bill Tomovi dojít domů. Tom se o něj opíral a jeho tvář byla bledá a unavená.
„Pojď, Tomi, půjdeš si lehnout,“ pobídl ho Bill, když s ním vycházel schody. Jeho tělo bylo křehké a zbaveno veškerých sil. Bill položil Toma na postel a přikryl ho. Pohladil ho po tváři a řekl:
„Odpočiň si, já ti půjdu uvařit čaj.“ Odpovědí mu bylo jakési zabručení a Bill to bral jako souhlas.
Bill seběhl po schodech dolů a zatočil přímo do kuchyně, kde začal připravovat Tomovi čaj. Bylo mu ho líto. Takhle zuboženého jej dlouho neviděl. Vždycky překypoval energií a teď? Má problém udržet víčka otevřená tou věčnou únavou.
Bill zalil čaj horkou vodou a pomalu jej nesl nahoru. Vzápětí, co vstoupil do pokoje, se malinko pousmál. Tomi ležel v posteli a klidně spal. Aspoň si odpočine. Potřebuje odpočinek jako sůl. Řekl si Bill v duchu a čaj opatrně položil na noční stolek. Chvíli se na něj jen tak díval a pak ho přikryl dekou až po bradu.
Uběhl necelý týden a Tom už se cítil podstatně lépe. Únava už nebyla tak obrovská a už mu nebylo ani tolik špatně. Přesto bylo jeho tělo mírně zesláblé.
Do pokoje vstoupil Bill a na dlani měl prášek a v ruce sklenici vody. S úsměvem se podíval na Toma a viděl, jak se jeho obličej zkřivil, když viděl ten velký prášek.
„Už zase? Vždyť se to nedá vůbec polykat,“ zaprotestoval a zavrtěl se na posteli. Bill se jen usmál a začal svou obvyklou přednášku.
„Ale Tomi, vždyť už jich tam moc nemáš a pomůžou ti, abys byl zase fit,“ podal mu skleničku s vodou a prášek. Tom ho chvíli pozoroval.
„Vždyť je velký jako kráva, za tohle by měli dávat doktoři nějaké odměny.“ Dal si prášek do pusy a zapil ho vodou.
„Odměna je to, že budeš zase zdravý ne?“ usmál se na něj Bill a vzal si od něj, teď už prázdnou skleničku. Tom jen zabručel na souhlas, i když neochotně. Bill byl opět šťastný, že je Tomovi už lépe a opět ho chytá jeho dobrá nálada.
Bill se chystal na odchod, když jej Tom chytil za zápěstí. Otočil se a vrhl na něj tázavý pohled. Tom nejdříve nevěděl, zdali se má opravdu zeptat, ale nakonec překonal svůj stud a zeptal se.
„Billi?“ koukal na něj nejistě, „nechceš si na chvíli lehnout ke mně? Je mi tu docela smutno, když jsi pořád dole,“ nesměle se na něj usmál a netušil, jaká bude Billova reakce. Ani Bill v tu chvíli nevěděl, co by měl dělat, ale srdce a instinkt mu radily, aby si šel k němu lehnout a on je poslechl.
„Tak dobrá,“ pokrčil rameny, odložil skleničku na noční stolek a vklouzl k Tomovi pod peřinu.
„Tomi, vzpomínáš, jak jsme byli malí?“ řekl Bill po chvíli. „Jak jsem vždycky k tobě chodil spát, když jsem se v noci bál?“ usmál se, ty chvíle byly opravdu super.
„Jasně, že si vzpomínám, na to se nedá zapomenout, jak jsi mě vždycky budil s velkým plyšákem v ruce a ptal ses, jestli můžeš spát se mnou.“ Odpověděl mu Tom a taky se usmál.
„Jo ty časy byly fajn, když jsme neměli žádné povinnosti a celý den si jen hráli,“ řekl tichým hlasem Bill.
Druhý den
Bill zavezl Toma k doktorovi na prohlídku.
Když tam vešli, doktor okamžitě poznal, že Tom už vypadá lépe. S úsměvem je přivítal a řekl Tomovi, ať se položí na lehátko, že mu prohlédne břicho. Tom tak udělal a vyhrnul si své velké tričko. Doktor začal mu prohmatávat břicho, zdali jej už nic nebolí. Vše se zdálo být v pořádku a Tom se na Billa zářivě usmíval. Doktor ovšem nejevil žádné náznaky radosti. Něco se mu pořád nelíbilo. Byly to Tomovy oči a barva kůže. Byl až nějak moc bledý a oči měl mírně zarudlé a dost unavené. Jakmile se posadil, doktor mu kontroloval baterkou oči, jestli reagují na světlo.
„Cítíte se ještě unavený?“ zeptal se Toma.
„No, jen někdy,“ odpověděl mu Tom.
„Takže jste byl i někdy předtím, než jste byl nemocný, často unavený?“
„No, ano, dalo by se to tak říct. Ale to je přece normální, ne?“ podíval se na něj Tom tázavě.
„Jistě, že ano, ale přece jen raději pojďte se mnou, jistota je jistota,“ řekl doktor a Tom s Billem šli nechápavě za ním. Nechápali, kam tím doktor míří, takže šli jen za ním. Doktor, byl neklidný a měl pořád takové zlé tušení. Byl to už starší pán, takže léta zkušeností jej naučila. Došli do nějaké místnosti a doktor řekl Tomovi, ať se posadí na židli. Byl na odběru krve. Tom jen pozoroval sestru, jak mu do žíly vpichuje jehlu a poté, jak krev pomalu teče.
Po dvou dnech v tu stejnou hodinu už oba seděli v ordinaci na požádání doktora, který jim ráno volal. Byli už oba jako na jehlách z toho, co se vlastně děje. Doktor si prohlížel spisy a jeho špatné předtuchy se potvrdily. Otočil se k nim a spustil.
„Takže, říká se mi to těžko, ale musím vám to říct. Jedná se o vaši nemoc, pane Kaulitzi,“ podíval se na Toma a pokračoval. „Tahle nemoc vám zřejmě připadala jako chřipka nebo podobná viróza, i já jsem si to zprvu myslel, ale je to předzvěst něčeho mnohem horšího, co už nabralo jistý spád a nevím, zdali to půjde ještě změnit. Zkrátka a dobře, máte leukémii,“ dokončil větu doktor a sledoval výraz těch dvou. Nijak jej nepřekvapilo, že na něj koukali, jako kdyby spadl z Marsu.
„Já mám ra-rakovinu krve?“ zeptal se Tom a hlas se mu při posledním slově zlomil.
„Bohužel v pokročilém stádiu,“ přikývl doktor. Tom byl z toho v šoku. Absolutně tomu nerozuměl. Všechno bylo tak skvělé a teď? Jedna zpráva mu zkazí celý život. Ale kolik ho má ještě před sebou? Jak dlouho tady ještě bude? A co Bill? Na Toma těch otázek bylo až moc. Se slzami na krajíčku se doktora zeptal.
„Pane doktore, dá se to ještě léčit?“ díval se na něj prosebným pohledem.
„Samozřejmě můžeme zahájit léčbu okamžitě, ale předem vás chci upozornit, ať si nedáváte moc velké naděje. Vaši nemoc jsme zjistili pozdě, a jak jsem řekl, je už v dost pokročilém stádiu. Zahájení léčby závisí jen na vás,“ dodal doktor a měl z toho výčitky. Byl Tomovým lékařem již dlouho a bral jej téměř jako svého syna.
Tom hleděl na stěnu za doktorem a bez jediného mrknutí se snažil srovnat si v hlavě tuto děsivou informaci. Po chvíli se vytrhl, ze svého zamyšlení a řekl:
„Takže, kdybych se dal léčit, strávil bych mnoho času v nemocnici a zbytečně,“ řekl rozhodně.
„V podstatě se to dá tak říct, protože šance, že byste se vyléčil, je jedna ku stu.“ Řekl doktor a bylo mu strašně líto, že mu musí oznamovat tak drtivou zprávu.
Tom složil tvář do dlaní a postupně mu začaly téct slzy. Bill, který tomu všemu jen přihlížel, byl v šoku. Myslel si, nebo se spíš snažil myslet, že je tohle jen noční můra a on spí doma a tohle se mu zdá. Ovšem tohle nebyl škaredý sen, tohle byla drtivá realita. Bill to nemohl stále pochopit. S hrůzou v očích a slzami, které mu tekly po jeho jemné tváři, hleděl na zdrceného Toma.
„Tomi…“ vydal ze sebe tichým hláskem, který spíš připomínal kňourání, a pohladil bratra po rameni. Tom zvedl své uslzené oči a díval se jimi do těch Billových. Chvíli na sebe jen koukali svýma uplakanýma očima a pak se jeden druhému vrhli rychlostí blesku do náruče. Pevně se k sobě tiskli a jejich slzy se vpíjely do oblečení toho druhého.
autor: Tina
betaread: Janule
To je ale sadismus!!! Chudák Tomi, ale stejně pořád doufám, že neumře…
Ouuuuuuuu T.T Tomí nesmí umřít!!! T.T
Můj optimismus v první části mě hezky rychle přešel:-D Tak to je mazec, jsem zvědavá, jak tohle dopadne, i když něco mi říká, že nejlíp určitě ne… Na druhou stranu, proč nedoufat??? Uvidíme, nemám ponětí, co s nima plánuješ udělat…
nééé leukémii nééé x(
oh bozinku ..to snat ne ,proc zrovna leukemii