autor: Áďa
Bill se jako šílený hnal nemocniční chodbou. Už asi před hodinou sebou v Andyho náručí najednou zničehonic prudce trhnul, na okamžik měl před očima naprostou tmu a od té doby se ho svíravý pocit držel jako klíště. Neměl sice tušení, co přímo se děje, ale celou tu dobu přecházel po pokoji jako tygr v kleci, dokud mu nezazvonil mobil, v němž mu jeden z bodyguardů sdělil tu snad nejhorší věc, kterou mohl slyšet. Okamžitě sedli s dalšími sekuriťáky a Géčkama do aut a vyrazili směr nemocnice.
Děsivě ho bodlo u srdce, když čekali na semaforu a proti nim na zelenou vyjelo vozidlo odtahovky, které na sobě vezlo auto, které Bill tak dobře znal. Zděšeně zakvílel a bojácně se schoulil Andymu do náruče, když viděl, jak je předek sešrotovaný, a když spatřil, že v čelním skle je díra, jejíž okraje jsou lemované temně rudou tekutinou, měl co dělat, aby se ho nezmocnily mdloby.
„Ne, Billí… neboj se… bude v pořádku,“ ujišťoval ho Andreas, ale sám tomu moc nevěřil, když viděl, co z kdysi noblesního auta zbylo za pomačkané otřískané plechy.
Bill se za celou cestu neodvážil ani hnout, ale jakmile zastavili, nabral takové mety, že ho Andy jen stěží stíhal a ochranka neměla šanci. Ještěže mu do telefonu chlapi prozradili, že Tom leží na áru, to oddělení viděl hned za vrátnicí. Prohnal se chodbou, dokud nenašel příslušný pokoj, tam ho však zastavil doktor. Až když mu Bill svatosvatě odpřisáhl, že je to skutečně rodinný příbuzný a prokázal se mu pro jistotu občankou, tak ho tam doktor na deset minut pustil. Bill vešel do pokoje…
„Tome,“ šeptnul zhrozeně, když bratra uviděl.
Ležel ve sněhobílých peřinách, do nosu měl zavedené hadičky s kyslíkem, oči zavřené, v ruce kapačku a kolem krku límec. V obličeji byl pobledlý a kůži měl na mnoha místech rozříznutou od střepů, jak proletěl sklem. Celé to vypadalo mnohem hůř, než jaké to ve skutečnosti bylo, už jen díky tomu, že po vydezinfikování a ošetření mu rány natekly.
„Tome,“ vzlyknul Bill, otočil se k Andymu, zabořil obličej do jeho ramene a tichoulince, aby je neslyšel na chodbě stojící doktor, se rozplakal.
„Šššššt, lásko… bude to dobrý, neboj,“ snažil se ho Andy ukonejšit, ale marně, ani jeho hlazení po zádech, které měl Bill vždycky tak rád, teď nezabíralo.
„Ne… je to všechno moje vina,“ zachraptěl Bill a ani si neuvědomil, že jeho nalíčené, teď však už rozmazané oči Andyho světlé tričko v okolí ramene solidně zašpinily. „Určitě se to stalo kvůli tomu, že jsem ho odmítnul… určitě, já to vím,“ zakvílel.
Andreas si povzdychnul. Bylo mu jasný, že Tom by se sám od sebe jen tak z hecu nenaboural, muselo za tím stát selhání jeho řidičských dovedností. A když si vzpomněl na ten výraz, který měl kytarista u snídaně, musel v duchu s Billem souhlasit, že za nepozorností, která bouračku zavinila, jsou z devadesáti procent myšlenky právě na zpěváka. Sám už z vlastní zkušenosti věděl, jak se cítí člověk, kterého jeho tajně vysněný idol odkopne. A oni Toma odkopli, o tom nebylo pochyb. Jenom neměli tušení, jaké to bude mít následky. Kdyby to věděl, radši by Tomovi jednu fláknul hned na začátku. Servali by se a bylo by po všem, pár hodin by spolu nemluvili, ale pak by se zase smířili a všechno by bylo jako dřív. Ale ne, oni to udělali takhle… třeba to byla opravdu jenom blbá náhoda, ale Andreas, ať se snažil sebevíc, pořád měl tušení, že za jeho nepozorností byly právě myšlenky na Billa. Jenomže copak to teď mohl tomu klubíčku neštěstí, které se mu třáslo na rameni, na rovinu říct? Nemohl, Bill z toho byl už teď solidně na dně, a kdyby ho Andy v jeho sebepodezřívavých představách utvrdil, Bill by se z pocitu viny buď psychicky zhroutil, nebo by si ještě mohl ublížit, třeba se pokusit o sebevraždu. A to nehodlal dopustit…
„Neboj, nic se mu nestane… uvidíš, že po pár dnech bude dobrej,“ uklidňoval ho, zatímco se Bill v jeho náruči propadal do čím dál větších výčitek. „Dopadne to dobře, věř mi… Audiny jsou od toho stavěný, aby z nich zbyla hromada šrotu, ale aby to bylo na úkor toho, že zachrání svého majitele… vždyť si vzpomeň, jak dopadlo tvoje auto před listopadovým EMA´S a že tys z toho vyvázl jenom s trošku pochroumanou nohou…“
Byla to docela chabá útěcha, ale poté, co ji blonďák vytrvale opakoval, se Bill dokonce i nechal malinko ukonejšit. Ale přesto, když odcházel z pokoje s tichými slovy, že se zítra vrátí, se ho držel pocit nepříjemné předtuchy. Nebyla to sice předzvěst něčeho děsivého nebo dokonce toho nejhoršího, to by Bill niterně poznal. Ale měl pocit, že tahle nehoda bude mít následek, a to dost krutý, i když nevěděl, jaký. Avšak to se měl do pár dnů dozvědět…
Smutně seděl vedle bratrovy postele a zasmušile hypnotizoval jeho tvář, ale jeho oči měly poněkud nepřítomný výraz. Aby taky ne, už tady proseděl takových hodin, tolik dní! Povzdychl si a automaticky urovnal Tomův polštář. Proč se to muselo stát právě jemu? Tom si to nezasloužil, on ne. Jo, sice je předtím naštval svým chováním, ale tohle byl od osudu až moc krutý trest. Ztracen ve svých provinilých myšlenkách vyjekl leknutím, když se najednou bratrova hlava pohnula a z jeho rtů unikl tichý sten.
„Tome?“
Tom znovu zasténal, párkrát hýbnul hlavou… a otevřel oči. Bill se rozzářil jako sluníčko, ale Tom měl stále nic neříkající výraz, který se v průběhu vteřin měnil na nejistý a zmatený.
„Tomi! Probral jsi se!“ vyjekl Bill radostně a opatrně, aby mu neublížil, vsunul své ruce pod krk obalený límcem, ale po chvíli trošku zaskočeně dvojče pustil a zaraženě si ho prohlížel. Tom se totiž na něj za celou dobu nepodíval. Sice natočil hlavu jeho směrem, ale pohled mu pořád směřoval do vzduchoprázdna.
„Bille?“ vydechl po chvíli slabým hlasem. „Ty jsi tady? Kde… kde jsi?“
Bill zmateně nakrčil obočí.
„Tady, Tomi… hned vedle tvojí postele.“
„Ale já… já tě nevidím,“ namítl Tom, i když se snažil natáčet hlavu po hlase. „To vypli proud, že je taková tma?“
„Nevypli proud… není tma!“ zavrtěl Bill hlavou, až se mu rozhoupal culík. „Vždyť je den, odpoledne a svítí sluníčko!“
Tom zamrkal, na chvíli oči zavřel a znovu je otevřel, ale nic se nezměnilo, pořád viděl jen neproniknutelnou tmu.
„Ale já… já nic nevidím,“ zakňučel, dalo by se říct, že bojácně. „Kde jsi?“
„Tady přece!“ zachvěl se Bill a dlaněmi, které mu položil na tváře, nasměroval Tomův obličej tak, aby koukal přímo na něj. Avšak hnědé duhovky stále hleděly do nepřítomna, byly bez jediné jiskry a jako by zastřeny matným závojem. „Ty mě nevidíš? Vždyť koukáš přímo na mě!“
Tomovi se zpod víček začaly drát na řasy slzy. Absolutně nechápal, co se děje. Slyšel Billa, vnímal jeho doteky, ale neviděl ho. A to mu bratr říkal, že je den, světlo! To by ho měl vidět! Ale i když znovu oči pevně zavřel, znovu je otevřel, a dokonce i promnul prsty, neviděl nic, a to ho děsilo.
„Billí… já… já tě nevidím,“ šeptnul plačtivě. „Co se to děje?“
„Ukažte, podívám se,“ ozval se hlas doktora, který vešel před chviličkou do místnosti, aniž by si ho dvojčata všimla. „S dovolením, pane Kaulitzi…“
Jemně Billa odstrčil a sklonil se nad postel. Z toho, co slyšel, začínal mít předtuchy, co by mohlo za tím vším stát. Plně doufal, že se stane během vyšetření opak, jenže když zapnul svou malou baterku, zpříma s ní zasvítil do Tomových očí a chlapec nereagoval, jen nadále poklidně hleděl do prázdna, bylo mu jasné, že se jeho nejhorší obavy potvrdily.
„Je mi to líto, pane Kaulitzi,“ otočil se na Billa. „Ale všechno nasvědčuje tomu, že váš bratr při nehodě s největší pravděpodobností přišel o zrak.“
V Billovi by se krve nedořezal. To přece ten člověk nemohl myslet vážně! Ne, určitě jenom špatně slyšel. Tohle se přece Tomovi nemohlo stát, tohle ne!
Jenomže když se mozkové závity v té krásné hlavě naplno rozjely, musel si chtě nechtě uvědomit, že na tom asi něco bude. Jak jinak by si přece mohl vysvětlit, že ho Tom neviděl, ačkoliv měl hlavu namířenou přímo jeho směrem? Jak jinak by přišel na tu tmu, o které mluvil, proč jinak by si myslel, že vypnuli proud? Odpověď byla tak snadná, a přitom pro Billa tak děsivá. Protože nic neviděl. I když se té myšlence bránil, jak jenom mohl, byl po několika minutách přemýšlení nucen uznat, že tomu všechno nasvědčovalo, a když to potvrdil i doktor, který je na podobné diagnózy školený a vyučený, tak… to tak prostě být muselo. I když se snažil, nenašel jiné řešení…
Po tváři se mu bezděčně začaly ronit slzy.
„Prosím… že to půjde vyléčit? Prosím!“
Upřel na doktora své zarudlé oči, ale ten, ač by mu opravdu rád řekl něco jiného, jenom pokrčil rameny.
„To bohužel teď nemůžeme s jistotou říct… ještě si ho tady pár dní necháme na pozorování. Provedeme rentgen lebky, mozkový screening a další nezbytná vyšetření. Po nich budeme moudřejší,“ pokrčil bezradně rameny, jak sám netušil, co s copatým chlapcem bude dál. „Je možné, že slepota bude doživotní, ale taky je dost dobře možné, že půjde odstranit operativně nebo přejde sama. Váš bratr k ní přišel při nehodě, když náraz do hlavy pohnul s krční páteří, tudíž je na vině zřejmě poraněná mícha. Ale taky je možné, že to vzniklo nárazem do hlavy… kdoví,“ pokrčil znovu rameny. „Jak jsem povídal, za pár dnů, až provedeme všechna vyšetření a prověříme všechny možnosti, pak teprve se ukáže, jestli to půjde nějak vyléčit. Třeba to přejde samo a třeba to nepřejde nikdy… to nemůže nikdo říct.“
Odešel a Bill zdrceně dosedl na tvrdou nemocniční židli. Slzy mu tekly jedna za druhou, ani se nenamáhal je stírat, tiskl v dlaních Tomovu ruku, a když se podíval na ty prázdné oči, jejichž výraz naznačovalo pouze obočí nad nimi a celkové grimasy obličeje, rozbrečel se ještě víc.
Tolik si přál, aby tohle byla jedna z mnoha nočních můr, které jeho spánek od Tomovy nehody provázely, kdykoliv usnul. Aby se mohl probudit v Andyho objetí a pak teprve aby vyrazil do nemocnice. To, co od doktora slyšel, bylo totiž až moc děsivé na to, aby to mohla být pravda, tohle se stát prostě nemohlo!
Ale stalo se to, se vším, co viděl a slyšel, a Tomovy prázdné oči, odevzdaně, a přitom podle výrazu v obličeji nešťastně hledící do pusté černoty, to jenom potvrzovaly.
autor: Áďa
betaread: Janule
bože to ne…….to neni pravda…..sakra…..
Nééééé! … takhle to nesmáí dopadnout prosím … Prosím, prosím … Do prkýnka, prosím ať vidí … Tohle néé ! :'( …
Kurwa! Sorry, že jsem sprostá ae takhle to přeci nemůže být :'( Wdralo mi to slzy do očí bože. Jen ta předstawa. Je mi Toma tak líto ae také Billa. Wěděla jsem, že si to bude dáwat za winu. Říkala jsem to…
Oh bože jen ať je to w pořádku. Tom musí widět! Takhle to přeci nemůže být..prosím,že se Tom uzdrawí? Nic wíc si teď nepřeju. Hlawně ať je zdrawý. Toe teď to nejdůležitější…
Tak toje kruťárna teda tohlencto. Mně tu úplně stávají všechny chlupy. Cos mu to, chuděrovi, jenom provedla?
Ale řekla bych, že člověk snad nemůže ztratit zrak pokud by měl poraněnou míchu. Spíš by to muselo odnést "jen" zrakové centrum v hlavě, ne? Případně jsem ještě slyšela o otoku mozku nebo krevních sraženinách, který by mohly způsobit slepotu, který když se vstřebají, tak se vše vrátí do normálu. Snad i s Tomem to tak bude.
Musím přiznat, že i když Toma v téhle povídce nemám ráda, tak je mi ho líto, já jsem nejdříve myslela, že zůstane ochrnutý, no nevím, ale tohle je ještě horší =( A chudák Bill, utrápí se myšlenkama, že za všechno může, vsadím se, že se s Andym rozejde, uvidíme, co bude dál….Teď mě napadlo, že když tuhle povídku píše Áďa, tak na to ochrnutí možná ještě dojde =)
já to tušila…nic jinýho sem od naší Aďi nečekala :D:D:D:D:D
ale notak, snad tak moc zlá nejsem? 🙂
děkuju moc za komentáře, snad vás budoucím dějem moc nezklamu…
Teda…tohle?…to sem nečekala.:(..věděl sem že se ěco stane ale tohle sem teda nečekala..celou dobu fandím tomovi a ono pak tohle..:(..no doufám že to časem vymyzí…teda rači bych to ochrnutí než slepotu..:(
chudák Tom….ale stejně ho pořád nemám ráda…za to co udělal
JE TO TVÁ VINA, BILLE!!!!!! Tohle ti teda neodpustím.
Jindy bych byla nadšená, jak krásně jsi, Ádi, popsala to pouto, jak se Billymu zatmělo před očima – tohle bylo přesné, TMA (dokonalé spojení s tím, že Tommy oslepl, bravo Ádi!), cítil, že se něco stalo. Na tohle jsi známý mistr, popisovat takové pocity. Ale teď to nedokážu, ne, když je to Billova vina! Néééé a ten druhý ubožák (ten první je BILL) – Andreas – tam znovu prudí. Teď čtu čarodějnickou ságu, tak ať hledí vypadnout od Toma a nepřibližovat se k němu, jinak na něj sešlu nějakou kletbu a líbit se mu to, peroxiďákovi jednomu hnusnýmu, nebude. Stačí, že spolu s Billem k tomuto Tommyho dohnali. Andrease bych do Tommyho blízkosti nepustila.
Slzy v očích neměl jen Tommy, když pochopil, že nic nevidí, rozplakala jsem se. Tommy je teď tak bezmocný. Já bych Billa nejraději přetrhla, potrestala (ale to ty bys ho bránila, Ádi, vím). Doufám, že i Billa stihne trest osudu za tohle!
Teď brečí, tak si breč a doufám, že tě tvé černé svědomí bude mučit už napořád, nevinný Bille!
Jinak – poraněná mícha a slepota?
Brečím tady a jsem strašně nešťastná!
Trpím, strašně moc!