Forgive me… do not lie 13.

autor: Jájinka

Chci poděkovat za komentáře. Děkuji moc, že stále zachováváte věrnost mé povídce. Díky… Jájinka.

Bill

Sakra. Co mu na to mám  říct? Nemohu říct, že ne, když jsme spolu rok a půl a nemohu říct ani ano, když ne. Ale co už, celé je tohle lež.

„Zatím ještě ne, vždycky si říkal, že to nechceš uspěchat,“ zahraji to někam úplně jinam.

Tom souhlasně kývá, asi si to nějak snaží urovnat v hlavě.

„Měli jsme spolu už něco?“střelí po mně další otázkou.

Skousávám si spodní ret.

„To víš, že ano,“ usměji se na něj.

„Říkal jsem ti někdy o mně a Anitě? Spíme spolu?“

Polknu, projíždí mnou ten divný pocit, který jsem měl při vzpomínce na jeho vyprávění.

„Tome, chodíte spolu… to je asi jasné. Ale mně jsi to nevyprávěl. No uznej… kdyby tě někdo jakože podváděl, chtěl bys slyšet detaily?“

„Asi ne…“ šeptá provinile.

Beru jeho ruku do mé, jemně  ji uchopím a přitahuji si ji ke rtům. Lehce ji políbím.

„To je v pořádku,“ řeknu.

Tom se na mě usmívá

Tom

Paráda, že vím takové detaily, jaké jsem potřeboval. Sice je trošku špatné, že jsme spolu s Billem nic neměli, ale aspoň se neztrapním a nemusím nějak moc vzpomínat, ani by to nešlo, jak to mezi námi bylo. Bill se věnuje řízení a mě nechává svému osudu. Přemýšlím nad minulostí. Je to jako černé sklo, přes které nevidím. Opírám si hlavu, očima sjíždím krajinu ubíhající kolem nás. Je to všechno tak šílené, ale není to všechno. Lidi kolem mě, já si je nepamatuji, a když na mě někdo z nich promluví. Co budu dělat? Bill se mnou nemůže být pořád a dokola mi opakovat, kdo to je. Je mi na nic, připadám si jako malé dítě, nebo jako nemohoucí člověk. Bojím se, že tohle všechno je jen hra, kterou s námi hraje osud, bojím se, že se probudím a vše bude jiné. Že tohle je sen. Bojím se, že jen co si vzpomenu, bude všechno rázem jinak. Nevím, co bude dál, každý krok je nejistý. Nebudu nad tím teď přemýšlet, protože nedojdu k žádnému závěru. Zavírám oči, jsem dneska nějaký unavený.

„Tome, vzbuď se…“ slyším Billův medový hlas.

Otvírám oči, stojíme?

„Kde to jsme?“ ptám se zmateně.

„Spal jsi dlouho… už jsme doma,“ usmívá se na mě.

Napřímím se, beru si tašku a vystupuji z auta. Dívám se na překrásnou vilu, hnědý vysoký plot, poskytující soukromí tomu, jenž v domě bydlí. Bráška otvírá branku, dívám se na něj, až teď si všímám, že má moji druhou cestovku, tu, co jsem měl v nemocnici. Jdu za ním, dům zblízka vypadá mnohem úchvatněji. Prohlížím si detailně budovu, moderní a luxusní, je jako Billův odraz. Sjíždím očima níž, v tu chvíli se otvírají dveře a z nich vyjde, no skoro vyběhne mamka. Poznávám ji, doktor Stein mi ji několikrát ukazoval na fotkách. Vcházím jí vstříc, padneme do objetí.

„Maminko, jsem rád, že tě po dlouhé době vidím.“

Nevím, zda jsme se viděli již předtím, ale nic nepokazím tím, že jí řeknu tohle.

„Jak ti je?“ ptá se mě.

„Dobře, děkuji,“ odpovídám zdvořile.

I když je to moje mamka, cítím se jako cizí člověk. Usmívá se a prohlíží  si moji tvář.

„Pojďte dovnitř,“ zavelí bráška.

Vejdu do nitra domu, rozhlížím se, je to tu nádherné, je z toho cítit pohoda a klid.

„Ještě to přijde trochu upravit,“ usmívá se omluvně Bill a škrábe se pod vlasy na krku.

Stoupáme po, nevím jestli pravých, skleněných schodech. Bráška otvírá dveře a stojí  v nich. Mamka zůstala dole, protože prý něco dole pozměňuje nebo co říkala. Bill stojí ve dveřích a kouká na mě. Přicházím až těsně k němu, obtočí své dlouhé ruce okolo mého krku a ponoří se do mých rtů, pootevírám je a vycházím mu svým jazykem vstříc. Touha po tom polibku se mísí se strachem, že skončí. Reflexně, abych se tomuto vyhnul, své ruce zkřížím za jeho zády a tisku ho k sobě. Mám tak strašný strach, že tohle skončí, že mě přestane milovat. Cítím, že mi jedna slza uniká z oka, bráška se na mě vyděšeně dívá.

„Co se děje, Tomi?“

„Mám strach. Že o tebe přijdu.“

Bill

Strach? To já bych měl mít strach. Vždyť každá sekunda s ním je to, co mě naplňuje šťastným, a každá další je nejistá, třeba hned zítra ráno si vzpomene a všeho bude konec.

„Neboj, o mě nepřijdeš,“ líbnu ho na nos.

Usmívá se, poodstoupím a vcházím do bytu. Tom mě následuje, má sice smutný obličej, ale jen co vejdeme dovnitř, jeho tvář je hned jiná. Taková, že se o vše zajímá. Rozhlíží se.

„To jsi zařizoval sám?“

Kývám na souhlas, ten byt je přesně podle mého přání. Tak jsem si vysnil domov… s Tomem.

„Nádherné, provedeš mě tu? Abych se tu vyznal.“

Hodí si tašku na zem.

„Tak pojď,“ usmívám se.

Napřed mu ukážu kuchyni. Vcházíme do místnosti. Kuchyně je sladěná do světle červené barvy. Velké okno sem přináší světlo, za letního dne sem svítí slunce. Tuhle místnost mám po ložnici nejraději.

„Překrásné.“

Procházíme chodbou do koupelny. Tom vchází dovnitř a já zůstávám ve dveřích, opírám se o ně a sleduji, co bude dělat.

„Kdy si dáme společnou koupel?“ mrkne na mě.

„Brzy,“ odpovídám s letmým úsměvem a svůdně povytaženým obočím.

Oplácí mi úsměv.

„A teď přijde to nejlepší?“ ptá se znovu.

Ukázal bych mu i balkon a druhý pokoj ale myslím, že ložnici touží vidět ze všeho nejvíc. Každý krok, který dělám přes chodbu, mě tíží, nevím proč, ale nemám z toho všeho dobrý pocit. Beru za kliku a otvírám. Vcházím dovnitř. Tom vchází hned za mnou. Oranžová ze zdí na mě působí pozitivně, takže se docela uklidňuji. Tom prochází pokojem a dívá se po každém kousku.

„Tahle ložnice je velice příjemná, cítím z ní něco, co mě tu uklidňuje.“

Je vidět, že je to moje dvojče, zase myslíme na stejnou věc. Pamatuji si, jak tu stál poprvé, přišel mi sem říct hodně věcí. To bylo poprvé a naposledy, co stál v mém pokoji od doby, co jsem se odstěhoval.

Flashback

Pouští  moje triko, silou mě odstrkuje od dveří a s hlasitým bouchnutím odchází. Sesunuji se podél zdi na zem, přitahuji si kolena k tělu a už se nebráním slzám. Slyším, jak startuje auto a odjíždí. Zpátky domů… za ní. Opírám si hlavu o kolena. Tome, promiň, ale prostě to nejde vzít zpět. A já dostojím svému slovu, co jsem si dal! To si zase pamatuj ty.

Konec flashbacku

Na tento den už jsem zapomněl, ale když tu teď stojíme jako tenkrát, vrací se mi to. Teď bych ti tak rád řekl, že jsem se nevrátil. Je to stinná stránka mé minulosti. Nerad se k období toho života vracím. Ale nezapomenu ty časy. I když jsem vypadal, jak jsem vypadal a choval se, jak se choval, byly to skvělé dny. I když jsem prostě neměl na výběr, vím, že to byla holka, kterou jsi před Anitou miloval. Ona ale nebyla jediná. Nevím sice, co tě napadlo, přiběhnou za mnou, jako by jsi to tušil, nebo dokonce věděl. Ale Tome, věř mi, že až si vzpomeneš, tak ti to vysvětlím. Ale teď nemůžu. Sám ani nevím, co bych ti k tomu řekl.

„Bille, lásko. Půjdu si dát sprchu, nevadí?“

„Nevadí, jen běž,“ usmívám se.

Jen co klaply dveře, vyšel jsem na balkon. Vítr si pohrává s mými vlasy, na dredy nemá ještě takovou sílu. Opírám se o zábradlí a do očí se mi hrnou slzy. Mezi rty si vložím cigaretu, musím se uklidnit. Zapaluji si, dívám se do plamínku od zapalovače a vrací se mi další vzpomínka.

Flashback

Nevím jak se tváří, ale slyším jen tiché klapnutí dveří. Tome, nechápeš to, nemůžu ti říct, co musím zítra udělat. Je to už čtyři měsíce, co to dělám, a stejně si na to špatně zvykám. Je to sice pořád to stejný. Já nejsem ten, co o tom rozhoduje. Mně jen zazvoní telefon, v něm dostanu instrukce a ty splním. Dobře, při některých akcích, co je po tom, jsem byl a nebylo to příjemné, proto jsem raději v „terénu“, než se dívat na to, co je po tom. To nepřeji vidět nikomu.

Konec flashbacku

Potahuji si, v očích se mi objevují další a další slzy.

„Co tu děláš? Proč nejdeš dovnitř?“ slyším milý hlas.

Aniž bych otočil hlavou, posunu jen ruku, aby viděl, že kouřím. Obmotává ruce okolo mých boků a pokládá hlavu na mé rameno.

„Bille, lásko, co se děje? Jsi nějaký divný od té doby, co jsme přijeli domů.“

Opírám hlavu o jeho.

„Hned přijdu, ještě se skočím osprchovat a hned jsem u tebe, ano?“

„Dobře, budu čekat,“ šeptá mi do ucha.

Hluboce si povzdechnu. Hážu teď starosti a tuhle hnusnou minulost za hlavu. Teď mám Toma, je co je a nebudu si s tím lámat hlavu, a dnešní večer a každičký další, si budu užívat každým douškem… dokud to půjde.